Šerochmur │ Slepá ulička

Rozednělo se, menší slunce osaměle vycházelo na západní obloze a dělalo, co mohlo, aby zahnalo všudypřítomné šero. Větší slunce bylo pryč celé měsíce, pohlceno tou strašnou… věcí… která vyrostla z města. Podle těch, kterým se podařilo uniknout městu, to byl na začátku dům, jednoduchý a nepřirozený jako každý jiný. Byl posetý zdmi, stropy, okny, střechou. Možná to byl pořád dům, někde v té příšerné změti úponků a boulí, kterou se stal. Možná tam ještě byly všechny ty kousky, všechny ty věci, na které by se člověk z města podíval a řekl "dům". Ale pokud tomu tak bylo, Dům už je neukazoval.

Ano, Dům měl okna, skleněné oči, které se otvíraly a zavíraly podél jeho přední části, jako by sledovaly úzký prostor, který zůstával mimo přirozený svět. A měl zdi, protože co jiného je zeď než rozdíl mezi tím a oním? Kůže je stěna, když se na ni díváte ze správného směru.

Shevara stála vysoko v jednom z prastarých buků a počítala okna, v nichž se odráželo bledé světlo menšího slunce nad krajinou. Dům ji mlčky a hrozivě pozoroval. Nikdo ho nikdy neviděl se pohnout. To byla nutnost těch hlídek. Velkou stavbu ztratili z dohledu v noci, kdy ani signální ohně nedokázaly zajistit výhled ze všech úhlů, ale přes den mohli vyměnit svá pozorovací místa a strážní věže, mohli mít oči otevřené a mohli počítat okna zasazená Domu do kůže, s jejich pomocí mohli odhadovat, jakým směrem by se mohl pokusit ve světle dne jít.

Všechno se seběhlo tak rychle. Když tohle všechno před několika málo lety začalo, elfové z Litohvozdu na něj pohlíželi jako na chorobu, zrozenou do města, polykajícího město za jeho zločiny proti přírodnímu světu. Ta bobtnající hrůza, kterou pozorovali ze svých hranic, určitě přestane, až přestane požírat své stvořitele. K prastarým, spletitým stromům se určitě nepřiblíží.

A nějakou dobu se chovala přesně tak, jak očekávali. Spolkla město a pak vyrostla směrem ven, podél silnic, kolejí a dálnic k bohatším pastvinám. Elfové z jiných lesů poslali zprávu, když byl Dům poprvé spatřen na jejich území, když pokrýval hory, když pohlcoval moře. Varovali elfy z Litohvozdu, znovu a znovu: "Nejste v bezpečí." Dům se blížil.

Tato varování postupně utichala, jejich poslové mizeli z oblohy, poslové k nim vyslaní se nevraceli. Elfové z Litohvozdu jsou možná poslední, kteří ještě žijí za zdmi Domu. Ta myšlenka byla strašlivá a Shevara se zapotácela, málem ztratila přehled o oknech. Že by to mohli být poslední elfové na celém světě… to byla hrůza, která se vymykala veškerému chápání, myšlenka příliš hrozná, než aby se dala snést.

Ale snášet to musí. Snášet to musí všichni. Kdyby byli tím, co zbylo z přírodního světa, pak by drželi hlavu vysoko a pamatovali by si, že život nakonec vždycky zvítězí. Smrt a rozklad jsou přirozené věci a od nich začne nový život. Dům je nemohl porazit, dokud se drželi cyklu.

Uplynul rok od chvíle, kdy Shevara uvažovala o obléhání, kdy se k nebi vztyčila jedna vysoká, strašlivá věž, štíhlá, skleněná věc vyšší, než kdy vyrostl jakýkoli strom, který prorážel mraky. Jedno okno věže se otevřelo dokořán, bylo tak velké, že bylo vidět i ze země, a pak se s prásknutím zavřelo a větší slunce zmizelo, takže menší slunce svítilo samo, jak nikdy nebylo zamýšleno.

Dům se stále měnil, byl věčný. Světlo většího slunce po nějakou dobu pronikalo stěnami věže, až se věž postupně stahovala blíž a blíž k zemi a vstřebávala se zpět do hlavní části Domu. Až nakonec, jednoho dne, věž zmizela, zmizelo i světlo většího slunce a na ně padlo věčné šero, které zbylo.

Ještě ten den dorazili poslední uprchlíci z města, zranění a udýchaní, belhající se do bezpečí stromů s těmi několika věcmi, které se jim podařilo zachránit, pevně sevřenými v náručí. Vedení klanu tam bylo, aby se s nimi setkalo a vysvětlilo jim podmínky útočiště.

"Ať je to jakákoli pohroma, město si ji přivodilo samo," řekl král a jeho kdysi dunivý hlas byl dutý a bledý po měsících hrůzy a strádání. Plodiny nerostly bez světla většího slunce a lesní zvěř byla čím dál méně krmená a obtížně se chytala. Zdroje docházely a král jedl až poté, co byli nakrmeni zranitelnější. "Žádné stroje. Žádný z vašich chytrých výtvorů. Mezi naše stromy nesmějí."

Někteří uprchlíci protestovali, jako ostatně vždycky. Milovali své pohodlí a důkaz své vynalézavosti. Rádi se cítili lépe než svět kolem nich. Teď viděli, co jejich láska způsobila. Král se držel pevně, jako vždy, a nakonec se jen hrstka rozhodla riskovat, že je Dům spolkne, místo aby své hračky nechali na kraji lesa. Zbytek opustil své zakázané stroje a připojil se k elfům v blednoucí zeleni a od nich se mnoho dozvěděl o Domě, protože právě oni přežili nejdéle v jeho lovištích.

Pohlcoval svět kolem sebe jako houba konzumuje kus zralého ovoce. Nejdřív se rozšíří po slupce a pak se zakousne hlouběji, až z původní formy nezbude nic. Jeho první vpády byly někdy architektonické a zvláštní; dveře, kde by neměly být žádné dveře, okenní rám zamotaný do větví stromu; základní deska bez zdi. Ale ty skvrny Domu začnou kolem sebe zarůstat místnostmi a to, co obklopovalo, to vlastnilo.

Další příznaky byly méně zřetelné, ale ne méně nebezpečné. Můry, které létaly uprostřed dne, křídla jako brokát nebo složitá jako sněhové vločky. Lidské děti, které se objevily odnikud, aniž by na ně někdo dohlížel, hrály si na tleskací hry a skákaly přes švihadlo, jejich zpěv byl plný hrozivých krutostí. Děti byly podle uprchlíků tou nejhorší známkou ze všech; jakmile jste děti spatřili, Dům už byl skoro u vás, jako zmije, která neodolá a stále láká kořist, která už je i tak uvězněná v jejích smyčkách.

Shevara skončila s počítáním, zjistila, že počet oken je stejný jako včera večer, i když poněkud soustředěnější na sever, a sestupovala k zemi, přičemž s lehkostí padala z větve na větev. Litohvozd je možná poslední svobodný les na světě, ale i tak je krásný. Stromy odjakživa blokovaly většinu světla, aby se dostalo k zemi; rostliny, které tu rostly, na to byly zvyklé, a i ve tmě, zahalené stínem, dávaly květiny a ovoce. A lov byl možná zřídkavý, ale bylo ho i tak dost. Jejich druidi se o to postarají. Les se postará o to, co vždy poskytoval, a Dům, který si už nemá co nárokovat, dozajista zchřadne v hořkou vzpomínku.

Byla ještě několik větví od lesní půdy, když uslyšela rytmické, neznámé tleskání. Vlasy vzadu na krku se jí zježily, maso na pažích se stáhlo do tvrdých, nepohodlných boulí. Zachvěla se a vydala se za zvukem, pomaleji než předtím. Byla to bojovnice Litohvozdu. Měla zodpovědnost vůči svému klanu.

Když se podívala dolů, uviděla malý kruh lidských dětí, celkem pět, oblečených v letním oblečení, příliš lehkém na současný chlad, s tvářemi staženými do výrazu vážného soustředění, jak tleskaly ve složitém vzorci, a plácaly dlaněmi po obou stranách.

"Ťuky ťuk do tajných dveří,
co už nejsou ukryté.
Čekej chvíli, než udeří,
dvakrát, třikrát, počtvrté.
Když otevřeš, poznáš jejich
mysl živou, hladovou.
Neutečeš, neunikne
jejich budeš potravou…"

Děti. Shevara ztuhla a strach se stal téměř fyzickou záležitostí. Pokud tu byly děti, pak byl Dům v lese. Něco jim uniklo. Hlídce nebo každodenním patrolám na hranicích něco uniklo.

Shevara popadla nejbližší větev, vyhoupla se výš do koruny a rozběhla se mezi stromy, dávajíc přednost rychlosti před tichem. Zlomené větvičky a šustící listí značily její postup do středu Litohvozdu, až se spustila vně kruhu starších a okamžitě se uctivě přikrčila, jedno koleno přitisknuté k dobré, poctivé zemi, druhé poskytovalo odpočinek jejímu čelu. Oddala se lesu a jen doufala, že ji ochrání.

"Shevaro?" Králův hlas, nejistý a neklidný. "Skláníš se přede mnou, dcero? Co se stalo?"

"Dům." Zvedla hlavu. "Dům je v lese. Viděla jsem děti, jak si hrají na tleskací hru na mýtině poblíž západní hranice lesa. Něco nám uniklo. Dům je tady."

"Dům by se nikdy neodvážil," řekl a nabídl jí ruku, aby ji zvedl ze země. "Jsme milováni stromy a žádné ze semen Domu nebylo zaneseno tak hluboko."

"Něco nám uniklo," trvala na svém. "Dům je tady."

"Klid, dítě. Klid." Povzdechl si. "Počkáme, až se ostatní zvědové vrátí a uvidíme, kolik z nich vidělo Dům."

"Ale pane—"

"Počkáme."

Přitáhl ji s sebou do kruhu a ona seděla, mrzutá vědomím, že splnila svou povinnost a byla odměněna zahálkou, když věděla, co viděla. Změť podrostu kolem ní najednou vypadala plná tvarů, které nedokázala vysvětlit — obrys dveří, ostrost okna se čtyřmi tabulkami. Otřásla se, objala se a odvrátila zrak.

Ostatní zvědové se jeden po druhém vraceli. Nikdo z nich neviděl nic takového, co hlásila. Všichni byli nervózní, cukali sebou a ohlíželi se za sebe, jak se shlukovali, třeli si ruce, jako by zaháněli chlad. Jeden mladý lovec se zastavil poblíž Shevary a ona se k němu naklonila a zeptala se: "Jsi si jistý, že jsi nic neviděl?"

Podíval se na ni očima vyděšeného hříběte a odběhl, aby se postavil k ostatním.

Král se k ní vrátil a ve tváři měl lítostivý výraz. "Shevaro…"

"Vím, co jsem viděla!" Při řeči stála, jako by jí výška propůjčila autoritu. "Dům je tady!"

"Dům tady nikdy nebude," řekl. "Máme silné stromy, které nás chrání, a pod našimi větvemi není ani stopy po městě. Uklidni se, jinak oživíš své noční můry."

Tady nebude žádné porozumění. Shevara zaťala pěsti a odvrátila tvář dřív, než mohla zneuctít svého krále, a tím se zahanbit víc, než dosud.

Denní průzkumníci byli na svých místech. Všichni ranní průzkumníci byli odvoláni. Když začali podávat hlášení o noci, zmizela ve spletitém křoví. Věděla, co viděla. Věděla, co přijde. Ale nikdo neposlouchal.

Když se chvíli toulala, uviděla je, další kruh lidských dětí bez dozoru, s tvářemi obrácenými k mdlému slunečnímu světlu, pronikajícímu mezi stromy, se zavřenýma očima a rukama tleskajícími tak rychle, že se z nich stala rozmazaná šmouha.

"Kdysi tu býval jeden dům,
už po něm nezbyl ani šum.
Šerochmur neklidný, vše si vzal,
po strachu, pochybách sahá dál.
Už zhltnul vše to, čím byl Dům,
od okapů až k hřebíkům,
od oken až po komíny,
mě čekal osud nejiný.
On zhltne všechno, celý svět,
ty budeš na řadě co nevidět.

Při posledním slově všechny děti otevřely oči a otočily se k Shevaře, která stála mlčky mezi stromy. Ustoupila, pak se otočila a utekla, když se znovu ozvalo tleskání.

Vrátila se do kruhu starších a zjistila, že je tichý, lovci a král seděli ztuhle se zavřenýma očima a ve vlasech jim poletovaly můry. Rozběhla se ke králi a zuřivě odháněla můry, dokud nezmizely, a on ji chytil za ruce a zvedl hlavu.

"Shevaro?" zeptal se zmateně. "Co se—?"

"Dům je tady," řekla a rezignace ji dusila. Ukázala na nehybné lovce kolem nich, můry jim stále spočívaly ve vlasech. "Už je pozdě. Byli jsme poslední les na světě a prohráli jsme. Litohvozd padl."

Král se narovnal, otočil ji tak, aby byla zády k jeho hrudi, objal ji kolem pasu a přitiskl ji k sobě, zatímco se jemný filigrán ze stříbrně zbarveného dřeva, který začal vyrůstat ze stromů kolem nich, proplétal ve věžičce nad hlavou a mezery mezi popínavými rostlinami se už začínaly plnit skleněnými tabulemi, když Dům stavěl skleník a uvnitř byli poslední elfové. Sluneční světlo přes sklo vytvoří umělé léto, zima nikdy nepřijde. Cyklus byl přerušen, a tak svět prohrál a Dům vyhrál.

Zdi zesílily. Sklo zhoustlo. Elfové z Litohvozdu se připojili k ostatním přeživším a snažili se přežít uvnitř zdí Domu, Dům byl svět a svět byl držen uvnitř těch sálů, těch místností, jako krutá a svírající ruka.

Když jednoho dne Dům pohltil i menší slunce, nikdo si toho nevšiml.

Protože venku už nezůstal nikdo, kdo by to viděl.

Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát