Téma a design: Tales of Middle-Earth

Milí kamarádi, přiznám se, že jsem dlouho, dlouho přemýšlel, jak tento článek uvést a jak ho celý koncipovat. Jako hardcore tolkienista a veterán Magicu bych asi dokázal mluvit o každé jednotlivé kartě v téhle sadě a o tom, jak dobře sedí nebo nesedí mně samotnému a jak dobře reprezentuje. Ale to by byl článek delší než Dlouhý seznam entů vypočítávající všechny živé tvory, které Pastýři stromů znali (který mimochodem v sadě také najdete). Nápad s kapitolami podle hobitích jídel mi vyfoukla kolegyně z Hipsters of the Coast. Takže jsem k tomu musel přistoupit jinak. Snad se vám to bude líbit.

„Ne každé zlato třpytívá se,
ne každý kdo bloudí je ztracený.
Stáří, když silné je, neohýbá se.
Mráz nespálí hluboké kořeny.

Z popela oheň znovu vzplane, 
ze stínů světlo vzejde náhle,
až zkují ostří polámané, 
nekorunovaný zase bude králem.“
 

Nakonec jsem se rozhodl začít svou asi nejoblíbenější z mnoha básní, které Pán prstenů obsahuje. Předčila by ji snad jen řeč krále Théodena Rohanského při příjezdu na pole Pelennoru. V této krátké básničce, věštbě o budoucnosti Středozemě, jsem totiž nalezl svou inspiraci.

„Stáří, když moudré je“... aneb dějiny Ardy

Pro ty z vás, kteří znají Pána prstenů a Hobita, ale nikdy případně nečetli Tolkienovo dílo blíže, bude možná pojem Arda neznámý. Arda (podobnost s anglickým termínem Earth čistě úmyslná) je svět, na kterém leží samotná Středozem, relativně malý kousek země ve vztahu k celému světu. Velmi hrubě si to můžete představit jako Evropu vs. celou Zemi. V době událostí Pána prstenů a věcem mu předcházejícím se nacházíme ve Třetím věku, přičemž s nástupem Aragorna, krále Elessara, započal věk Čtvrtý.

O tom, co se dělo předtím, vypráví epický Silmarillion. Když to řeknu jednoduše – to, co vidíme v Pánovi prstenů, jsou jen ozvěny, poslední vlnky na hladině po událostech daleko přesahujících chápání současných obyvatel Středozemě.

Silmarillion vypráví o stvoření Ardy všehotvůrcem Eru Ilúvatarem, jakýmsi nejvyšším pánem bohů. Jeho pomocníky byli Valové (Valar), vyšší božstva. Jeden z nich, Melkor, ovšem ostatním záviděl. A tak se proti svým bratrům a sestrám obrátil a rozhodl se vše, co Valar stvořili, ničit. Poprvé Iluin a Ormal, obří lampy, které dávaly světu světlo; podruhé Laurelin a Telperion, kouzelné stromy Valinoru, říše neumírajících. Z posledních plodů stromů pak stvořili Valar slunce a měsíc.

Eru také stvořil první z „dětí Ilúvatarových“ – národ elfů. Ti se probouzeli daleko ve východních zemích a hledali cestu do Valinoru, země Valar, když je k tomu vyzvali Valar. Do Valinoru nakonec přišly tři klany – Vanyar, Noldor a Teleri. Část Teleriů se sice vydala na cestu, ale zůstali v Beleriandu a stali se z nich Sindar, Šedí elfové; nebo Nandor, Zelení elfové. Další z elfů nevěřili Valar vůbec a na cestu nikdy nevyrazili – tito skončili jako Avari, „Temní“ či Divocí elfové.

Zde bych mohl dále psát o Fëanorovi a jeho silmarilech. O tom, jak Melkor zabil jeho otce Finwëho, s pomocí pavoučí démonky Ungoliant zničil stromy a silmarily ukradl. O osudu Ñoldor – „vyhnanců“, kteří byli vyhnáni z Valinoru poté, co pozvedli zbraně proti svým soukmenovcům z rodu Teleri, kteří jim odepřeli své lodě pro pronásledování Melkora, a poskvrnili Valinor jejich krví – do Beleriandu; země nacházející se kdysi nad Středozemí; o sudbě Ñoldor vynesené nad nimi Valar, odsuzující je k tomu, aby jejich slavná království nakonec všechna padla v boji s Morgothem, padlým Valou známým dříve jako Melkor. V tomto předem prohraném boji jim pomáhali Edain, „druhorození“ – tedy lidé. O strašlivé přísaze Fëanorových synů, která je nutila k bratrovražedným válkám s jinými elfy, aby získali zpět drahokamy svého hrdého otce, která je vedla jen k dalšímu zabíjení svých vlastních. O tom, jak role Velekrále Noldor v exilu přecházela z jednoho na druhého ze slavných bratrů a pak synů – Fingolfin, Fingon, Finrod Felagund, Orodreth. O králi Thingolovi a jeho ženě, Maie Melian. O Turgonovi a ukrytém Gondolinu, který vzdoroval nejdéle. O krutém osudu dětí Húrinových, a tak dále.

První věk ukončila až intervence samotných Valar, když se jeden z potomků elfů a lidí, Eärendil Námořník, odvážil přeplout moře a orodovat o pomoc. Morgoth byl poražen, ale Beleriand roztříštěn a potopen do moře. Pouze jeho nejjižnější části tvoří nyní vršek Středozemě. Potomci lidí byli zachráněni, a usídleni na pro ně stvořený ostrov Númenor. Mnozí z elfů odešli do Valinoru a již se do Středozemě nikdy nevrátili. Tak skončil První věk.

V Druhém věku se věci prakticky opakovaly – jen místo elfů v nich hráli hlavní roli lidé. Zde se sluší říci, že Valar, coby nejmocnější bytosti Ardy, měli o něco slabší příbuzné – Maiar, přírodní duchy, kteří sloužili jako jejich pomocníci či pobočníci. Mezi nimi byli například Curumo a Mairon, pomocníci Valy Aulëho, nebo Olórin sloužící Manwëmu a Vardě, vládcům Valar. Mairon později zběhl k Melkorovi/Morgothovi a přijal nové jméno – Sauron. A místo silmarilů hrály roli prsteny.

Prvním králem Númenoru byl Elros Tar-Minyatur, syn Eärendila a bratr Elronda. Oba bratři si mohli zvolit, zda chtějí být nesmrtelní jako elfové, nebo smrtelní jako lidé. Každý si zvolil jinak. Númenorejcům byla ovšem dána do vínku relativní dlouhověkost, doživali se několika set let. Númenorejci kolonizovali Středozem. Sauron ovšem tou dobou již snoval pomstu – jednak si budoval své državy a vojska ve Středozemi, jednak jednal v utajení a intrikoval – v králích Númenoru podněcoval závist vůči elfům a jejich nesmrtelnosti, zatímco mistra kováře Celebrimbora z Eregionu inspiroval ukovat Prsteny moci – nevěda, že si Sauron hodlá stvořit vlastní, který jim všem povládne.

Númenor byl zničen pomstou Valar, když Ar-Pharazôn Zlatý, poslední král, nedbal varování a na Valinor zaútočil s invazní flotilou. Přežili pouze včas varovaní Věrní, vedeni Elendilem a jeho syny Isildurem a Anárionem, kteří stihli uprchnout a ti, co se nacházeli již tehdy ve Středozemi.

Elendil a jeho synové založili dvě „exilová“ království Dúnadanů – Gondor na jihu a Arnor na severu. Synové společně vládli Gondoru, Isildur z Minas Ithil (Věž měsíce) severněji a Anárion z Minas Anor (Věž slunce) na jihu. Jenže Sauron si nedal pokoj a vše vyústilo 100 let po pádu Númenoru ve Válku Posledního spojenectví lidí a elfů proti Sauronovi. Společně oblehli Barad-dûr, ale během sedmiletého obléhání byli zabiti jak Anárion, tak ve finálním střetu se Sauronem posíleným Jedním prstenem i sám Elendil s posledním noldorským velekrálem Elfů Gil-galadem. Jejich oběť ale dovolila Isildurovi šťastnou ranou zlomeným mečem svého otce utnout Sauronovi ruku s prstenem a ukončit tak jeho hrůzovládu. Nebo si to alespoň mysleli. Tak skončil Druhý věk.

Isildur odmítl Jeden prsten zničit; jenže o dva roky později byl sám zabit a prsten byl ztracen v řece na Kosatcových polích. A království Dúnadanů upadají. Arnor se rozpadá do následnických říší Cardolan, Rhudaur a Arthedain, které nakonec podlehnou útokům z Angmaru; poslední z králů Arthedainu, přímý potomek Isildurův, se stává prvním Náčelníkem Dúnadanů. Gondor přichází o svou severní část Ithilien, Minas Ithil je obsazena temnými silami a přejmenována na Minas Morgul (Věž temných kouzel). Královská rodová linie Gondoru vymírá a Minas Anor, dávno přejmenovaný na Minas Tirith (Strážní věž), spravuje rodová linie Správců. Z východu přicházejí předkové půlčických národů – Plavíni, Chluponozi a Statové. Bojuje se s Jižany – Haraďany, Východňáry, pardon, Východňany, Vozataji, korzáry z Umbaru. Gondorští nacházejí ale i spojence – potomky Seveřanů vedené Eorlem Mladým, kteří se usazují na sever od Gondoru. Poslední zbytky severních Dúnadanů, někdejších vládců Arnoru, existují coby Hraničáři ze Severu. Jejich náčelníci jsou vychovávání u Elronda Půlelfa v Roklince. Šestnáctým náčelníkem je Aragorn, syn Arathorna a Gilraen.

Valar, nechtějící zasahovat, posílají do Středozemě pětici Maiar v přestrojení, kteří si říkají Istari – čarodějové. Jsou to (v quenijštině, jazyce Vznešených elfů) Olórin, Curumo, Aiwendil, a dva „Modří čarodějové“, jejichž maiská jména nejsou známa – a kteří údajně odešli na východ, kde po nich nebylo vidu ni slechu – a do událostí Třetího věku nezasahovali.

Lidským národům ovšem byla jejich quenijská jména neznámá... znali je jako Gandalfa, Sarumana a Radagasta.

A tím je jeviště připraveno. ;)

Proč jsem si dal tu práci tohle vypsat? Dva důvody – abyste věděli, že Pán prstenů je jen špička ledovce. A také abych se měl na co odvolávat dále.

No, ale abych sem dal nějaké karty, konečně, že ano...

Příběh Tinúviel, také známý jako Zpěv o Berenovi a Lúthien, je příběhem z Prvního věku, a prvním příběhem o lásce smrtelného člověka a nesmrtelné elfky (respektive v případě Lúthien, polo-elfky a polo-Maii, dcery krále Elu Thingola a Maii Melian). I na něm se ošklivě podepsala kletba silmarilů; každopádně jeho rozuzlení bylo totožné jako u Aragorna a Arwen – také Lúthien si zvolila smrtelný život po boku toho, koho milovala. A nakonec to byl jejich prapotomek Eärendil, kdo dokázal proplout až k Valinoru a požádat Valar o odpuštění a pomoc.

Válka Posledního spojenectví reprezentuje spojenectví Elendila a Gil-galada – první dvě kola hledají legendární bytost a poslední je poslední bitvou – jejímž rozuzlením je Isildurova osudná rána.

Tyto karty jsou jen malým náznakem toho, jak bohatý je Tolkienův svět i mimo LOTR a Hobita. ;)

„Ne každé zlato třpytívá se“ ... aneb budování světa

Worldbuilding je důležitý u jakékoli magicové sady. Nejinak je tomu i zde. Wizardi k tomu přistoupili hned několika způsoby – od speciálních fullartových mapových zemí podle původních ilustrací k Pánovi prstenů, přes nespočet důležitých míst a prvků Středozemě. Kromě karet v sadě samotné zde ohromně pomáhají box-toppery.

Kromě očekávaných věcí jako je Kraj, Roklinka, Barad-dûr, Minas Tirith či Moria tu máme díky boxtopperům vodopády Henneth Annûn, Dol Amroth či Bílou věž Ecthelionovu v Gondoru, rohanskou trůnní síň Meduseld či Helmův žleb, Aglarond, třpytivé jeskyně pod Helmovým žlebem, prales Fangorn či Mohylové vrchy. Padlé hlavní město Osgiliath, ale i hospůdky u Skákavého poníka či Zeleného draka, či dokonce Rádohrabský přívoz a samotné Dno pytle, Frodův domov. Také „temná strana“ zde má své zastoupení například v Železném pasu, Sarumanově věži, Gorgorothskému údolí nebo Minas Morgulu. Větrný vrch Amon Súl, či dokonce Kámen Erechu, kde kdysi složil přísahu král Horského lidu, kterou posléze porušil, a jeho vojsko bylo odsouzeno čekat mezi životem a smrtí, dokud nedostanou šanci svou chybu napravit.

Do téhle kategorie by dále spadaly i takové ty karty „navíc“, většinou C/U fillery, které svět dokreslují. Sem bych dal například hobití karty jako Took Reapera, Brandywine Farmera, Shire Shirriffa či Eastfarthing Farmera. Speciální zmínku zaslouží Saradoc Brandorád, pán Rádovska – Smíškův otec.

Mimochodem, „Shirriff“ je zcela úmyslný spelling, nikoli chyba. ;)

Wizardi nešetří ani náznaky různých událostí – máme zde například vypleněmí ostrova Cair Andros nebo náznaky útrap přístavu Pelargiru, který obsadili Umbarští korzáři.

„...až zkují ostří polámané“ ... aneb předměty

Nelze vynechat ani mnoho předmětů – ať už bájných a jedinečných jako jednotlivé meče, amulety, prsteny a symboly, kouzelných nebo zcela normálních. Máme tu dědičný meč Narsil v podobě boxtopperu, kde „úlomky Narsilu“ reprezentují reskin Thorn of Amethyst. Jeho znovu zkutou podobu Andúril, plamen Západu. Gandalfův Glamdring, Vrahomlat, který Gandalf našel společně s Orkristem (Skřetodrvem) a elfí dýkou, kterou dal Bilbovi Pytlíkovi a ten ji nazval Žihadlem, které zde najdeme samozřejmě také. Herugrim, dědičný meč Rohanských, najdeme v box-topperech.

Obecně bych řekl, že se legendární zbraně vydařily, s jedinou výjimkou – a tou je samotný Andúril. Nevadí mi ani tak magické efekty v ilustraci jako spíše jeho funkce. Zřetelně má odkazovat na to, že právě díky němu se podařilo Aragornovi přinutit přízraky křivopřísežníků ze Stezek mrtvých, aby pomohli dědici gondorského trůnu proti Temnému pánovi. Nicméně Aragorn povolal mrtvé na pomoc jednou, nikoliv opakovaně.

Najdeme zde také nože z Mohylových vrchů, které sloužily jako meče ostatním hobitům kromě Froda.

Abych nezapomněl – najdete zde i balrogův bič nebo beranidlo Grond, kterým vojska Temného pána rozbila bránu Minas Tirith.

Nejen zbraněmi nicméně živ je člověk, a my tu tak najdeme mnoho zajímavých drobností. Elfí chléb lembas, lahvičku se světlem Eärendilovy hvězdy, která Frodovi a Samovi pomohla proti Odule, Bilbovu obálku s prstenem, orthancký palantír, který sehrál důležitou roli, Frodovu mithrilovou košili, oba rohy – Boromirův gondorský a rohanský, a samozřejmě Jeden prsten.

Ty ostatní bohužel samostatné karty nemají. Prsteny elfů, králů a trpaslíků potkáte pouze jako speciální edice Sol Ringů, a elfí trojici Narya, Nenya a Vilya, které patřily Gandalfovi, Galadriel a Elrondovi, jako reskin Rings of Brighthearth. Celkově se ale dostalo na hromadu věcí.

„Ze stínů světlo vyjde náhle“ ... aneb tohle přece znám z filmu!

Marná sláva, přátelé. Pro mnohé z vás mladších ročníků bude už odjakživa Pán prstenů primárně vnímán tak, jak tento svět pojal Peter Jackson ve své původní trilogii. A není nic snadnějšího, než vám na některých kartách nabídnout v podstatě repliky scén, které znáte z filmů.

V normální sadě byste tomu řekli „story spotlighty“, v této sadě je nicméně „story spotlight“ každá druhá karta.

Vidíme zde pouť samotného prstenu – od Isildurovy osudné rány přes ztracení v legendách, nalezení hobitem Sméagolem, který kvůli prstenu zabil svého přítele... a objevení se coby Frodovo dědictví po Bilbovi. Moment, kdy si Frodo prsten poprvé nasadil (respektive, kdy se mu sám navlékl na ruku) u Skákavého poníka (Slip on the Ring). „Prstenové vidění“, když se Frodo pokusil uniknout před nazgúly na Amon Súlu. Záchranu před nazgúly prostřednictvím záplavy v řece Bruinen, která nabrala podobu koní. Elrondovu radu. Cestu z Roklinky na jih skrze Morii, ztrátu Gandalfa a příchod do Lórienu. Galadrielinu vizi u zrcadla. Rozpad Společenstva, kdy Boromir zahynul a Smíšek s Pipinem byli zajati skřety. A tak dále, až k osudovému Volání prstenu, Glumově kousnutí a konečnému zničení Jednoho prstenu.

Karty se snaží co nejvěrněji zachytit i osudy ostatních ze Společenstva. Sarumanovu lest pro Gandalfa a jeho uvěznění (a následný útěk) z Orthanku. Nesmí samozřejmě chybět ikonické „You Shall Not Pass!“

Přátelská rivalita Gimliho a Legolase, i s jejich počítáním, kdo zabil více skřetů (dokonce tři karty, s Legolasem skutečně „counterovým“).

Smíškovu a Pipinovu anabázi a setkání s enty, které vyvrcholí zničením Železného pasu.

Pipinovu zvědavost, kterou odhalil existenci půlčíků Sauronovi, a Gandalfovo přísné pokárání – „Hlupáku bralovská!“

Aragornovo vyjednávání s králem mrtvých. (Shadow Summoning)

Příjezd Rohanských na pole Pelennoru a jejich útok – Forth Eorlingas!

Příchod rohanských posil do Helmova žlebu. (Rising of the Day)

Pád Čarodějného krále, hlavního z nazgúlů. (Smite the Deathless).

Odulinu léčku a Samovu záchranu Froda z Minas Morgulu.

Aragornovu výzvu Sauronovi, kdy se mu ukázal v palantíru i s Andúrilem.

Poslední výpravu „Kapitánů Západu“ k Černé bráně a výjezd mordorských proti nim; stejně jako Pipinovo hrdinství v nastalém boji.

A samotnou korunovaci, úsvit nového věku a odjezd na Západ ze Šedých přístavů. Tak to přece ve filmu končilo, ne?

A to je právě ono. Tady mi sada udělala obrovskou radost. Nevynechává totiž poslední část, kdy se čtveřice hobitů vrací domů a zjišťuje, že milovaný Kraj je z větší části proměněn v odpornou industriální parodii a ovládán bandity, které nevede nikdo jiný než Šarkan – padlý Saruman. Hobiti, zkušení a ostřílení, tak musí vybojovat ještě jeden boj – první bitvu v Kraji po mnoha letech – a svůj malý domov získat zpět. Velí jím Smíšek s Pipinem, panoš rohanský a gondorský strážce citadely. Saruman nakonec hyne rukou svého poskoka Grímy.

Vymetení kraje ovšem není jediný moment, kde karty suplují věci, které filmy neobsáhly (z kapacitního hlediska).

Příkladem budiž třeba „Glorious Gale“, který popisuje pád pevnosti Dol Guldur nedaleko Temného hvozdu. O něm je řečeno jen to, že Galadriel s Lórienskými „s pomocí svého prstenu svrhla jeho pány a rozbořila jeho zdi“.

„Ne každý, kdo bloudí, je ztracený“ ... aneb „ztracené kapitoly“

Kromě Vymetení kraje také karty vyplňují další mezery. Nejkřiklavější je linie Toma Bombadila, tajemného muže, který hobitům pomůže, když zabloudí v Mohylových vršcích a dostanou se do spárů Dědka Vrbáka, čehosi mezi entem a stromem. Zde také získají své mohylové čepele. Tom žije v absolutním souladu s přírodou s říční vílou Zlatěnkou a mimo jiné umí zpěvem dosáhnout lecjakých věcí (například uklidnění Dědka Vrbáka). Ale co je nejvíce – Prsten na něj nijak nepůsobí, neuvádí ho v pokušení, a ani jej nezneviditelní. V knize je naznačováno, že Tom je vlastním pánem a „starší než sám svět“, ať to znamená cokoliv. Tolkien ovšem jednoznačně popřel, že by Tom byl aspektem samotného Eru Ilúvatara. Najdeme tu jak jeho kartu (s typy God Bard – bard je jasný, nicméně právě ten God jde trochu proti Tolkienovi), tak jeho zpěv a manželku Zlatěnku.

Jak správně pár lidí podotklo, u Zlatěnky Wizardi opět trochu popustili uzdu intepretaci, protože řekněme si upřímně, když o ní Tom Bombadil ve své písni zpívá:

Štíhlý proutek vrbový, tichá voda šerá!
Rákos v tůni oživlý! Sličná Říční dcera!

... asi si pod „štíhlým proutkem vrbovým“ představíte něco jiného, éteričtějšího. ;)

Jackson byl také nucen některé postavy z knih vynechat a nahradit jejich roli jinými. Naštěstí to sada maličko napravuje, a my tak můžeme vidět kartu Glorfindela, jednoho z nejmocnějších elfů ve Středozemi, který v knize zachránil Froda u Bruineny namísto Arwen. Glorfindel je naprosto výjimečnou postavou – po jeho hrdinské smrti v Prvním věku při pádu království Gondolin mu Valar dali znovu tělo a poslali jej dávno před Istari jako vyslance do Středozemě. Jeho moc se prakticky vyrovná Maiar. Výpravy Společenstva se neúčastnil – jeho ohromná moc by byla pro utajenou misi příliš riskantní. Také Erestor, další z Elrondových poradců, je ve filmu sice přítomen, ale prakticky bezejmenný. Zde se ovšem zdá, že z něj Wizardi na kartě v Commanderu udělali ženu.

Dalším takovým je Erkenbrand, maršál Západní marky Rohanské. V knihách je to právě on, kdo se svým vojskem přijde na úsvitu pátého dne na pomoc obleženým v Helmově žlebu, společně s Bílým jezdcem Mithrandirem, tedy Gandalfem. Ve filmu jeho roli převzal Éomer, synovec Théodenův a bratr Éowynin.

Mimochodem, už teď víte, proč se Gandalf, White Rider dává na páté místo do knihovny?

Všichní tři Istari (Saruman, Gandalf a Radagast) mají podtyp Avatar – právě proto, že se jednalo o vtělení polobohů Maiar. Saruman si jej podržel dokonce i jako padlý, proto je jeho „Sharkey“ verze Avatar Rogue. Avatarem je ve svých všech verzích (Morijský, Plamen Udúnu a Dúrinova zhouba) i balrog – i tito démoni byli kdysi Maiar, které na svou stranu svedl Morgoth.

Na některé se ovšem nedostalo ani zde – to platí zejména pro Aragornovy soukmenovce z řad hraničářů nebo Elrondovy syny Elladana a Elrohira. A stejně jako ve filmu chybí Fatty Bolger, a.k.a. Cvalimír Bulva, pátý z hobitů, který Frodovi pomáhal opustit Kraj, ale nakonec neodešel s ostatními a zůstal dobrovolně pozadu jako návnada pro nazgúly, kteří začali pátrat v Kraji po prstenu.

„Nekorunovaný bude znovu králem“ ... aneb legendární bytosti

Zde už toho bylo mnoho řečeno a rozebráno, zejména co se týká samotných členů Společenstva. Takže bych se zde soustředil na ty možná trochu méně známé, které ale skvěle dokreslují pozadí světa samotného.

V Commanderu například najdeme Aragornovu matku Gilraen (její flavortext jsou její poslední slova k synovi v sindarštině: „Dala jsem naději Dúnadanům, pro sebe jsem si neponechala žádné“). Léčitelku Ioreth, která léčila Smíška a Éowyn po boji s Čarodějným králem (proto odtapuje dvě legendární bytosti), a které se podařilo vyléčit i díky „králově lístku“, zázračnému athelasu. Statečného Beregonda, kapitána gondorských stráží, který vyslyšel Pipinovy zoufalé prosby, aby zabránil zešílenému Denethorovi upálit Faramira. Mladého a „prchlivého“ enta Řežábka, který si svou pověst vysloužil tak, že odpověděl jinému entovi na otázku, než ji ten první dořekl. Smíška a Pipina jako strážce Železného pasu poté, co jej entové, vybičovaní Sarumanovou krutostí k poslednímu pochodu, zničili.

Rodinu Sama Křepelky – v sadě samotné je jeho žena Růža, v Commanderu jeho otec známý jako Kmotr (Gaffer), jeho tchán Farmář Chaloupka a konečně i Samova a Růžina nejstarší dcera Elanor Zahradníková. Sam na prahu smrti v Hoře osudu hořce litoval, že nikdy neprojevil své city vůči Růže – a osud mu nakonec dal šanci to napravit. Jeho zasloužený, vytoužený život po Prstenu vidíme na kartě Samwise Gamgee.

Gimliho otec Glóin, jeden z účastníků výpravy do Osamělé hory v Hobitovi, a účastník Elrondovy rady, kdy vyslal svého syna se Společenstvem. Gimli tu má kromě „počítače killů“ ještě dvě karty – jednu jako „truchlící mstitel“ za smrt Balina a jeho přátel v Morii, a druhou z „Třpytivých jeskyní“, které mu ukázali rohanští při bitvě v Helmově žlebu – kam se po válce přestěhoval s částí svého lidu a založil nové trpasličí království Aglarond.

Také temná strana nezahálí. Máme tu Uglúka a Grišnákha, jeden sluha Sarumanův, druhý Sauronův, kteří zajali Smíška a Pipina po rozpadu Společenstva (Surrounded by Orcs, Orcish Medicine). Máme tu Šagrata a Gorbaga, kteří se po Frodově otravě Odulou pohádali v Minas Morgulu o jeho věci. Máme zde Ústa Sauronova, emisara, který čekal kapitány Západu před Černou branou. Pozoruhodný je Gothmog, velitel vojsk obléhající Minas Tirith. V knize totiž není nikde řečeno, co vlastně byl. Peter Jackson z něj udělal odporného znetvořeného orka, Wizardi se drželi druhé teorie, že šlo o „Cerného Númenorejce“, potomka těch, co kdysi na Númenoru uvěřili Sauronovým lžím a dali se do jeho služeb – podobně jako byl Ústa Sauronova. Proto je zdejší Gothmog pohledným člověkem.

Konečně, honorable mention zaslouží to, že na rozdíl od knih jsou zde Legolas a Celeborn ztvárněni s tmavými vlasy, jak se sluší na elfy sindarské, nikoli jeden blonďák vedle druhého. Ve skutečnosti totiž byla většina elfů v Tolkienově legendáriu tmavovlasá. Blond/zlatovlasí byli totiž převážně Vanyar, elfové, kteří zůstali ve Valinoru a nikdy neodešli do Beleriandu, a pak Ñoldor z rodu Finarfinova, jehož matka pocházela z Vanyar. Galadriel byla Finarfinovou dcerou. Bohužel, v této sadě je Galadriel místo zlatovlasá spíš platinová. :-)

Největší „trefy“ a největší „minely“

Zde se sluší říci, že právě mezi legendárními kartami se nacházejí dle mého nejlepší flavorové perly, ale i největší střely mimo terč.

Do první kategorie patří zejména Arwen, Mortal Queen, Lobelie Pytlíková ze Sáčkova, Glum, intrikující průvodce, kůň Stínovlas, Hora Osudu, Denethor, Stone Seer, Bilbo, Birthday Celebrant. K nim si dovolím přidat jednu kartu zcela odjinud – Gift of Strands.

Ptáte se, proč zrovna tyto?

• Arwenina karta symbolizuje její vzdání se nesmrtelnosti, aby dala naději další existenci království lidí ve Středozemi. Ona i Aragorn (dvě bytosti) vedou Gondor a lidi do Čtvrtého věku.
• Lobelie je příbuzná Froda a po jeho odchodu se nastěhuje do Dna pytle i se svým synem Lothem. Je o ní známo, že kradla stříbrné příbory – proto sebere kartu a vytvoří poklad.
• Glum má karet více, ale zrovna tato reprezentuje jeho hádankářství a úmysl dovést hobity do léčky.
• Stínovlas dělá čest svému jménu – donese do bitvy další posilu a hlavně a především, jak už bylo řečeno mnohokrát, odkazuje vtipným způsobem na slavný Gandalfův citát z knihy. Ten říká „Shadowfax, show us the meaning of haste!“ ... takže to (navzdory tomu, že TME je expertní sada a haste je evergreen schopnost, u které se neočekává, že jí je třeba v sadě této úrovně vysvětlovat pomocí reminder textu) ... na kartě skutečně dělá.
• Hora osudu je sopka, není se čemu divit, že pro manu „kouše“. Dokonalost je ovšem její druhá schopnost, kdy si zvolíte dvě bytosti (Frodo a Sam) a ostatní zničíte.
• Denethor, Stone Seer ukazuje nešťastného gondorského správce, který si myslel, že Saurona přemůže v souboji vůle. Jeho schopnost obětování se pro to, aby z hráče učinil vládce, odpovídá jeho úloze v knize.
• No a nesmí tu chyběl Bilbo a jeho aktivace, pokud máte 111 a více životů.

Konečně, Gift of Strands. Pamatujete si, jak jsem na počátku zdlouhavě popisoval historii Silmarillionu? Galadriel je jedna z Noldor, která zažila prakticky vše od prvního probuzení elfů. O jejích zlatých vlasech se říkalo, že v sobě mají světlo Telperionu a Laurelinu, dávných stromů Valinoru. Fëanor jimi byl okouzlen a třikrát prosil Galadriel, aby mu alespoň jeden věnovala, a on je tak mohl použít při stvoření silmarilů. Galadriel, odmalička nadaná věšteckými schopnostmi, ovšem viděla v jeho srdci pýchu a temnotu, která přinese všem Noldor jen utrpení, a odmítla mu dát byť jen jeden jediný.

Když Galadriel každého ze Společenstva při odchodu z Lórienu obdarovala, nechala Gimlimu na vybranou, jakého daru by si od ní přál. Trpaslík nejdříve nechtěl nic, ale pak se v mírných rozpacích svěřil s tím, že jediné, co by chtěl, je pramínek jejích vlasů, které jsou krásnější než všechno zlato. Aniž by samozřejmě tušil cokoliv z předchozího. Dostal hned tři. A proto se Legolas, jemuž je tato historie známa, v této scéně na konci vědoucně usměje ;)

Zajímavou kartou je Odula (Shelob). Pokud se ptáte, proč má typ Spider Demon, je to proto, že není obyčejným obřím pavoukem, ale potomkem Ungolianty, pavoučího démona, který pomohl ještě ve věku Stromů Sauronovi zmocnit se silmarilů. Pomineme-li totiž starého Giant Trap Door Spidera z Ice Age (a W40K Canoptek Spydera), jsou její dvě karty jedinými pavouky v historii MTG, které nemají schopnost reach.

Co se týká těch minel – o Andúrilu jsem mluvil. Další je Elrond, Lord of Rivendell a mechanika Pokušení prstenu na jeho kartě. Elronda prsten nikdy nepokoušel, respektive nepodlehl – a jeho showcase ilustrace, kdy to vypadá, že chce Frodovi vzít prsten, je zcela mimo.

Elronda zachraňuje trochu jeho karta z Commanderu, která pracuje s tajným hlasováním, variací na mechaniku will of the council. Ta už lépe vystihuje jeho povahu.

Glorfindel: Na prakticky nejmocnější osobu ve Středozemi hned po čarodějích je tohle fakt málo.

Frodo, Sauron's Bane – tahle variace na Figure of Destiny je v pohodě, dokud nedojdete k poslední schopnosti. Ale to je dáno celou mechanikou Pokušení prstenu. Pro tolkienistu nedává od základu smysl, že jde o čistě pozitivní mechaniku. Když se to vezme kolem a kolem, dokonce i Frodo nakonec podlehl vábení Prstenu a ve svém úkolu selhal. Nebýt nebohého Gluma, kterého předtím ušetřil, mohlo vše dopadnout zcela jinak. Proto nedává smysl, že nakonec díky Frodovi a jeho druhé schopnosti můžete hru nakonec vyhrát.

„Z popela oheň znovu vzplane“ ... aneb ságy

Pán prstenů a Silmarillion jsou ságy samy o sobě, a ság zde najdeme několik. Příběh Tinúviel a Válku Posledního spojenectví jsem již zmínil.

Dlouhý seznam entů je něco, co se dozví Smíšek a Pipin od Stromovouse. Píseň, kterou Pastýři stromů udržují tento seznam živých tvorů, které znají. Neměli na něm ale hobity které nikdy nepotkali. Po pádu Železného pasu je Stromovous do seznamu přidá. Long List je zatím nejdelší ságou v MTG a skutečně vypočítává různé druhy tvorů. ;)

Oath of Eorl je příběh o tom, jak se Eorl Mladý, vůdce Seveřanů, stal prvním králem Rohanu (monarch) a přísahal přijít Gondoru na pomoc v případě nouze.

No a There and Back Again není nic jiného, než příběh knihy Hobit. Je tam vše – lstivý zloděj, osamělá hora, kterou si najdete, a drak Šmak, co po sobě nechá 14 pokladů.

Mimochodem, teprve na konci Návratu krále je odhaleno, že výprava do Ereboru byla Gandalfovým plánem, jak případně eliminovat hrozbu Šmaka. Protože se dá jen těžko představit, jak by dopadla válka o Prsten, kdyby se Šmak přidal k Sauronovi.

A na závěr nějaké ty hobití věci. ;) Asi nejlegračnější jsou ságy O bylinkách a dušeném králíkovi, a Koupací píseň. Mimochodem, tu ve své celé kráse najdete na reprintu Harmonize v Commanderu.

Co se nevešlo jinam

No, milí kamarádi... ještě nemáte dost? Já už skoro ano. ;) A mohl bych dále psát, psát a psát... o flavorově geniálních věcech jako Feasting Hobbit se schopností Devour Food. Travel through Caradhras, kde volíte stejně jako Společenstvo mezi cestou Caradhrasem či Morií. Assemble the Entmoot s flavorem v entštině. Lost Isle Calling jako osudový moment, kdy lesní elf Legolas zaslechne volání racků, které v něm vzbudí neodstranitelnou touhu odplout do Valinoru a nikdy mu již nebude stačit zeleň domova. Mirrormere Guardian jako trpasličí ženu s vousy, jak je popisoval Tolkien... a nebo Forge Anew, ať dává tenhle nadpis aspoň trochu smysl.

Dále geniálně zvolené tematizované reprinty z Commander balíků, jako Anguished Unmaking (zničení prstenu), Mortify (Glum chytající králíky k obědu), Court of Ire jako moment, kdy Éowyn odhalí Grímu jako Sarumanova agenta, Go for the Throat, když se Glum vrhá v nitru Hory osudu po Frodovi...

Plamen Anoru (slunce) proti plamenu Udúnu (pekla).

Mohl bych rozebírat jednotlivá panoramata, Secret Lairy, na kterých figurují obrázky z animovaného ztvárnění Společenstva prstenu a Dvou věží od Ralpha Bakshiho, chystaná další panoramata a produkty s klasickými ilustracemi...

No prostě, bylo by toho na další článek, a sem se už toho o moc více nevejde.

Závěr

Jak je snad znát z té hromady textu výše... Wizardi odvedli s tímto setem skvělou práci a nacpali tam, co se dalo. Texty převzaté přímo z knih. Několik geniálních top-down designů karet, jiné méně podařené, ale celkově tento herkulovský úkol přenést jeden z nejznámějších fantasy příběhů vůbec zvládli.

Snad jste tedy zvládli i vy to dočíst až sem – i to byl asi herkulovský úkol. ;) Pokud máte přece ale jen pocit, že jsem na něco zapomněl, nerozpakujte se mi to v komentářích napsat.

Tak zatím. ;)

Autor: Honza Adam
Korekce: Vendy Kolářová