Sférochodcův průvodce: Ztracené jeskyně Ixalanu

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Planeswalker's Guide to The Lost Caverns of Ixalan

Ztracené jeskyně Ixalanu se odehrávají na Ixalanu asi rok po skončení Pochodu Stroje. Z událostí příběhu "Tři stovky schodů pod sluncem" a dalších příběhů víme, že Sluneční říše dokázala za velkou cenu invazi Phyrexie odolat, ale co zbytek sféry?

Tento průvodce nabízí velký pohled na Ixalan, jak minulý, tak současný, včetně událostí, které se odehrávají během Ztracených jeskyní Ixalanu.

Předchozí sférochodcovy průvodce Ixalanem najdete ještě na Mudrci zde a zde.

V MINULOSTI NA IXALANU

Původní příběhy Ixalanu vyprávěly o závodu za účelem nalezení a znovuotevření Orazcy, mýtického ztraceného města ze zlata, které skrývalo mocný artefakt: Nesmrtelné slunce. Čtyři znepřátelené frakce na Ixalanu — lidé ze Sluneční říše, piráti z Neomalené koalice, merfolkové od Poslů řek a upíři ze Soumračné Legie — se hnali najít Orazcu a přivlastnit si Nesmrtelné slunce, vždy pro svůj vlastní a jedinečný důvod.

Čtyři frakce byly schopny dosáhnout Orazcy, ale žádná z nich nesmrtelné Slunce nakonec nezískala: Tezzeret, sférochodec sloužící Nicolu Bolasovi, ukradl artefakt ze sféry, aby jej později Bolas mohl použít k uvěznění sférochodců na Ravnice, ve Válce jisker. Nicméně Orazca zůstávala pro Sluneční říši velkou kořistí. Původní blok Ixalanu končí obnovením Sluneční říše, a sjednocený Ixalan je téměř bez odporu připraven na válku s Torrezonem, aby se pomstil za pokus upířího království o dobytí jejich země.

PHYREXIJSKÁ INVAZE

Rok před začátkem událostí Ztracených jeskyní Ixalanu zahájila Phyrexie (civilizace mezisférových biomechanických hrůz, které se snažili vyvraždit a ovládnout organické druhy v celém Multivesmíru) dlouho plánovanou invazi do celého Multivesmíru. Nespočet sfér byl napaden současně: jedna z nich byl Ixalan. Při invazi nebyla ušetřena žádná část povrchu sféry. Oba hlavní známé kontinenty, Ixalan a Torrezon, strašně utrpěly.

Na Ixalanu se džungle otřásaly a hořely, pustošeny biomechanickými hrůzami. Předvoj Phyrexianů přistál poblíž Atzocanu, překvapil Sluneční říši a přemohl nepřipravené obránce. Během několika dní byly desítky tisíc občanů Sluneční říše a spousta regimentů quetzacama — dinosaurů — přeměněny k obrazu Phyrexie a připraveny vyrazit na zbytek říše. Kampaň, která následovala, postavila regimenty Sluneční říše proti neohroženému proudu jejich bývalých druhů, s imperiálními silami nucenými k neustálému, demoralizujícímu a nákladnému sledu ústupových a krycích manévrů: šlo o zdánlivě zmatečnou cestu, ale takovou, která získala čas pro hlavní město Pachatupa, aby připravilo svou obranu.

Rozhodnutí bránit pouze hlavní město vystavilo zbytek říše Phyrexii: jednotky strojů se přehnaly nad ostatními městy, obklíčily hlavní město a uvrhly ho do obležení. Zoufalá mise Huatli a jejích jednotek na Orazce, spojená se zoufalou obranou Pachatupy říšskými vojáky a občany, zachránila Sluneční říši a Ixalan před porážkou. K těmto událostem došlo v příběhu "Tři sta kroků pod sluncem" a v dalších zápiscích o Sluneční říši v tomto průvodci.

Upíři z Alta Torrezon (monarchie, která vládne kontinentu Torrezon) čelili také útoku Phyrexie, i když jejich zkušenost s invazí byla mnohem méně katastrofická než utrpení Sluneční říše; následky by se však mohly ukázat jako řádově ničivější. Více podrobností níže.

Stejně tak ostatní národy Ixalanu, Neomalená koalice a Poslové řek, bojovaly proti fyziologům. Jejich boje, současné výsledky a budoucí možnosti jsou také podrobně popsány v tomto průvodci.

Když byla Phyrexie definitivně poražena, její ústup odhalil Ixalan jako změněný svět, nicméně stará nevraživost, jen dočasně potlačená společným nepřítelem, se od té doby vrací. Říše a království si své zprohýbané a polámané meče znovu brousí, a navíc jsou zde badatelé, poutníci, horníci a dobrodruzi všeho druhu, kteří znovu míří k Ixalanským břehům, hladoví po bohatství a slávě.

IXALAN NYNÍ: OBYVATELÉ NA POVRCHU

SLUNEČNÍ ŘÍŠE

Sluneční říše je hrdá a prastará, a dominuje kontinentu Ixalan. Sluneční říše, složená ze čtyř hlavních městských států, Pachatupy, Atzocanu, Otepecu, Orazcy, a stovek menších vesnic, pevností a měst mezi nimi, je bohatá na materiální bohatství, přírodní krásy, úrodnou půdu, biodiverzitu a lidi. Říše utrpěla při invazi ohromující počet obětí, ale nálada lidu je jednotná a rozhodná — nepochybně poháněná nevyslovenou touhou přenést se přes hrůzy invaze, ze strachu, co by mohlo vzbudit zúčtování. Pod vládou nového císaře a jeho rady poradců a povzbuzena vítězstvím nad Phyrexiany — jakkoliv draze zaplaceným — obrací říše zraněné oko ke svému starému nepříteli: upírům z Alty Torrezon, prvních vetřelců.

NOVÉ SLUNCE

Sluneční říši ve Ztracených jeskyních Ixalanu vládne dětský císař Apatzec Intli IV., který touží zapsat své jméno do legendy. Jeho otec, Intli III., byl zavražděn phyrexijskými spícími agenty během posledních dnů invaze. Intli IV je stejně jako jeho otec obklopen poradci, kněžími, správci a generály, kteří ho izolují od velké části každodenního fungování jeho říše. Dokud Intli IV. nedosáhne věku, aby mohl usednout na trůn sám, slouží chlapec jen jako milovaná figurka, inspirující pohled pro velkou část obyvatelstva; smrt jeho otce mu vtiskla dobrou vůli lidu, který v něm vidí ztělesnění budoucnosti. Stejně jako země, nad kterou drží nadvládu, musí vyrůst, aby čelil novému světu, kde je existence Multivesmíru už známa každému, ať už v dobrém, či ve zlém.

Říši řídí družina správců, kteří plánují její obnovu a také obnovení tažení zesnulého císaře proti Torrezonu. Před invazí byla Sluneční říše zapojena do vleklého konfliktu s upíry z Torrezonu. Císařští správci úspěšně vetkli revanšistické smýšlení do rekonstrukčního úsilí, které ke zděšení pacifistických a izolacionistických sil v říši její lid přijal. Vytvořily se frakce v císařské družině, a zatímco základna Sluneční říše zůstává silná, soudržná a motivovaná, nespokojenost roste v nejskrytějších komnatách vládnoucí šlechty: chlapec-císař je tvárný a již si získal srdce lidu. Tichá bitva mezi politiky o směřování tohoto obrozeného státu — za válku nebo mír — právě začíná a císař je kořistí, kterou je třeba získat.

BUDOUCNOST ŘÍŠE

Navzdory hrůze z invaze mají obyvatelé Sluneční říše pocit, že se mají na co těšit. Oni přežili a starý svět zanikl s posledními Phyrexiany. Před invazí byla Sluneční říše vysoce rozvrstvenou, de facto kastovní společností, kde kněžská a válečnická kasta panovala nad kupci i rolníky. Po invazi, kdy každý poddaný, který mohl nosit zbraň, byl povolán k obraně říše, je jen málokdo ochoten vrátit se ke způsobům starého světa: příliš mnoho lidí svedlo příliš krvavou bitvu, než aby nezískali odměnu za přežití.

Kněží a válečníci stále vedou a chrání říši, ale už to nejsou povolání otevřená výhradně šlechtě. Kvůli obětem, které si vyžádala invaze, se tyto profese demokratizovaly, dveře akademií a chrámů se otevřely rolníkům a laikům, kteří je bránili. Staré sbory aristokratických kněží a rytířů zůstaly, ale v řadách těchto profesí nyní převažují císařští poddaní bez urozené krve.

Povzbuzující účinek tohoto začlenění říši nebývale oživil. Laičtí kněží putují říší a šíří milost, moc a bystrost Trojjediného slunce u prostých obyvatel Atzocanu. Komunity mimo čtveřici městských států se usadily na logistických trasách z doby invaze a s císařskou podporou budovaly novou infrastrukturu. Zemědělci a dělníci vyráží do Ixalanu, který se snaží vyčistit od pozůstatků Phyrexianů a nyní inertního blyštivého oleje, snaží se obnovit a znovu osídlit města a vesnice zničené invazí a také obnovit prastaré džungle, pole, jezera a řeky, které také utrpěly invazí. Císařskou armádu, která byla dlouhou dobu rigidním tělesem řízeným zkostnatělými vznešenými veliteli, nyní vede pružný a statečný důstojnický sbor, jehož většina kdysi bývala obyčejnými vojáky, povýšenými na bojišti během invaze.

Víra Sluneční říše učí svůj lid, že jsou první ze všech národů, stvořeni samotným Trojjediným Sluncem, aby vládli každé zemi, které se dotkne jeho světlo. Takto pohlížejí na celý kontinent Ixalanu jako na své prvorozené právo; v této po-phyrexijské éře jsou vůdčí hlasy Sluneční říše ujištěny, že je konečně čas, aby nad celou sférou vypukl nový úsvit. Tento triumfální okamžik nastane pouze prostřednictvím kolektivní práce lidu, vedené moudrostí správců, a vyvrcholí nástupem jejich dětského císaře. Jejich je trůn, který osedlá svět, ale musí být nejprve postaven ve městech a na polích jejich říše, cihlu po cihle, zrnko po zrnku.

MĚSTSKÉ STÁTY: PACHATUPA, CÍSAŘSKÉ SÍDELNÍ MĚSTO

Pro lidi ze Sluneční říše je Pachatupa centrem civilizace, kam vedou všechny cesty — navzdory vybledlé slávě po invazi. Pachatupa už není hlavním městem Sluneční říše, i když je stále nesmírně důležitá, protože je nejlidnatějším a nejrozvinutějším městským státem říše.

Na místě, kde se pobřežní pláně zvedají do vysokých hor, byla Pachatupa sídlem císařské dynastie poté, co říše opustila Orazcu několik století před současností. Město obklopuje Tocatli, kdysi císařský komplex, kde sídlil císař a jeho nejbližší dynastičtí příbuzní. Terasovité farmy v Pachatupě, titánské kamenné budovy, rozlehlé zavlažovací systémy a pevné zdi svědčily o inženýrské zručnosti Sluneční říše. Během invaze se tyto pomníky císařství mohly stát zoufalým opevněním: plné uprchlíků z celé říše, čisté, exkluzivní ulice Pachatupy se staly krví olejem slizkými bojišti, kde rolníci bojovali bok po boku s císařovými vlastními strážci proti phyrexijské hordě. Jejich úsilí, podpořené mohutným opevněním města Pachatupa — a do jisté míry i Sluneční říše — invazi přežilo.

Císařská citadela Tocatli je nádherný opevněný palác v srdci Pachatupy. Palác zahrnuje mnoho šlechtických sídel, patřících k různým dynastickým vztahům a jejich rodům. Prostorné prostranství Tocatli zahrnuje také tři mohutné chrámy, z nichž každý je věnován jednomu ze tří aspektů Trojitého slunce: Kinjalli, Tilonalli a Ixalli. Tento velkolepý komplex byl vyhrazen pouze nejvyšším vrstvám císařské šlechty a občanů před invazí, byl metropolí na vrcholu Pachatupy, z níž byli prostí lidé vyloučeni. Nicméně během invaze bylo Tocatli centrem válečného úsilí říše, a její exkluzivní náměstí a dvory se z nutnosti otevřely prostému lidu Sluneční říše. Lidé nezapomněli na bohatství, které bylo tak dlouho uzamčeno za vysokými zdmi Tocatli: nyní je tento kdysi exkluzivní palácový komplex otevřen — s jistými omezeními — lidem jako symbol lásky nového císaře k jeho poddaným, vynucený vůlí osměleného lidu, který se císařovi správci moudře snaží usmířit.

Pachatupa po invazi je více rovnostářská než před válkou, ale její lesk se zmenšil. V dobách největšího rozkvětu bylo císařské hlavní město ojedinělou osou říše, kde si všechny šlechtické rody uchovávaly nějaký majetek — politika ostatně vyžadovala blízkost k císaři — a kam plynul lví podíl poplatků, daní a sklizně. Bezprostředně po invazi byla Pachatupa hlavním cílem rekonstrukce, ale navzdory masivnímu vyčištění a obnově ztratilo staré hlavní město velkou část své přitažlivosti. Císař přesunul svůj trůn do Orazcy, prvního hlavního města Sluneční říše, které je nyní znovu dobyto, a proto si s sebou vzal i část politické moci. Mohutné hradby Pachatupy a husté ulice jsou plné traumat z invaze a strašlivého obléhání města a jeho lidí, kteří byli zasaženi.

Zatímco dnes v Tocatli si lze stále představit Ixalan nedotčený. Mimo citadelní komplex je dnešek nevyhnutelný. Pryč je ušlechtilá vznešenost císařských poct a císařské přízně: na jejím místě je nově osvobozené prosté obyvatelstvo, které sice zůstalo poddanými vzdáleného císaře, ale nyní se považuje za majitele, obránce a dědice Pachatupy. V minulosti vedly všechny cesty Sluneční říše do Pachatupy: nyní se lidé z bývalého hlavního města mohou podívat na jakoukoli stranu, aby viděli všechny cesty vedoucí ven. Ze starého sídla císařské moci do světa, jehož budoucnost byla přepsána společnou rukou rolníků, kupců, řemeslníků a dělníků, kteří bránili své město a svou říši před obávaným nepřítelem. Nejtemnější noci jsme čelili. Pachatupa se nerozpadla; úsvit, který přijde, bude zářit i na obyčejné lidi.

MĚSTSKÉ STÁTY: ATZOCAN, INVAZNÍ PLÁŇ

Atzocan leží na nízké pobřežní planině, kde široká pole a bujné lesy kdysi svědčily o úrodnosti země. Ve svém rozkvětu byl Atzocan zrcadlem Pachatupy. Bylo to přísné, disciplinované a odhodlané město, obilnice a rybářská síť říše. Nebyla nicméně tak šedivá a ubohá, jak ji císařští ve vnitrozemí často malovali. Díky své pobřežní poloze byl Atzocan nápadně kosmopolitní, hostil kupce, obchodníky, průzkumníky a všelijaké osoby z Torrezonu, Neomalené koalice a zemí za ní.

Postavení města nejblíže moři ze tří velkých měst Sluneční říše znamenalo, že přestálo hlavní nápor útoků od odvážných pirátských nájezdníků i Soumračné Legie ještě před phyrexijskou invazí. Pro Atzocan tato nešťastná série pokračovala, když se stal místem přistání phyrexijské invaze. Velká část města byla zničena počátečním nárazem a dopady lusků z lamače říší, což byla událost tak strašného rozsahu, že otřesy byly cítit až v Pachatupě. Z Atzocanu přežilo jen málo lidí: většina jeho obyvatel byla zajata nebo zabita a přeměněna na Phyrexiany dříve, než mohla armáda či říše zahájit účinnou obranu.

Po invazi zůstalo z kosmopolitního města nedotčeno jen málo. Atzocan leží z velké části prázdný za rozpadlými zdmi, jeho kdysi rozlehlé trhy, vzdušné paláce a husté přímořské čtvrti jsou opuštěné, zanechané hnilobě a rozkladu, dokud se říše nebude moci vrátit. Atzocanští přeživší, směsice šlechtických rodin, které byly v Pachatupě, když invaze začala, obchodníci a farmáři, kteří byli na služební cestě, a vojáci na hlídce za městem, naléhali na říši, aby se pokusila město dobýt zpět. Již podnikli řadu soukromých misí, jejichž cílem bylo vyčistit Atzocanská znečištěná pole a menší, odlehlé obce a sýpky. Tato práce je pomalá a ponurá, ale pokračuje: potrvá roky, než bude Atzocan opět schopen nakrmit říši. Brzké snahy vyčistit pole se však osvědčily: obilí z Atzocanu znovu proudí do Pachatupy, což je slibná známka nejen pro uprchlíky z pobřežních měst, ale i pro logistiky a vojenské plánovače říše: má-li Sluneční říše podniknout vojenskou reakci na útoky z Torrezonu, budou potřebovat, aby se Atzocan znovu stal obilnicí říše.

Kromě svého dřívějšího postavení byl Atzocan také srdcem dinosauřího chovu Sluneční říše. Planiny obklopující Atzocan byly sídlem několika druhů velkých, silných dinosaurů. Po nejvzdálenějších pláních se potulovali velcí brontodoni, zatímco obcemi, vesnicemi a poli, které obklopovaly město, volně putovali dlouhokrcí, ostnoocasí, i obrnění dinosauři. Atzocanští kněží použili svou magii, aby tyto dinosaury přivolali a ovládli, a dali jim práci ve městě a jeho okolí. Proto byl celý Atzocan, více než ostatní města říše, navržen tak, aby se do něj vešli velcí dinosauři pohybující se v ulicích; tytéž ulice se staly domovem děsivých phyrexijských bestií a válečníků. Nyní jsou zadušené pozůstatky vetřelců: ponuré monumentální bulváry, které už jen pouhou masou odmítají pokusy dobýt město zpět.

Atzocanským guvernérem je Atlacan Huicintli, chytrý, legitimizovaný papírový syn zesnulého císaře a oblíbený rádce současného císaře Intliho IV. Atlacan byl bratrem Intliho III., ale nemanželským. V rámci závěti Intli III. označil Atlacana za "papírového syna", čímž ho oficiálně uznal za součást císařské dynastie. Atlacan využil svých zkušeností s tajným řízením tří hlavních rodů Atzocanu — Cabranů, Palaniů a Cuitzanů — aby si zajistil moc na novém císařském dvoře. Jako nejbližší přítel nového císaře je Atlacan Huicintli mocným zprostředkovatelem, o němž se — šeptem — říká, že je skutečným vládcem za trůnem. Jeho péče o Atzocan je dvojí: za prvé, protože jeho znovuzískání je ve skutečnosti symbolem nadvlády říše, a za druhé, protože velká část jeho půdy už nemá vlastníky, Huicintli získá kontrolu nad drtivou většinou bohatství Atzocanu prostřednictvím správcovství, jakmile bude město a území znovuzískáno a vyčištěno.

MĚSTSKÉ STÁTY: OTEPEC, STRÁŽ CHRÁMŮ

Město Otepec, známé svými důmyslnými kamennými chrámy, se nachází ve vysokém horském lese na západním okraji území Sluneční říše. Starobylé město a nejméně obydlené ze všech městských států říše bylo první dny invaze dostatečně vzdálené od bojů.

Invaze dorazila do Otepecu vlivem merfolků a lidských uprchlíků, kteří přicházeli hledat útočiště ve strohém, horském prostředí vysokého města. Tito uprchlíci, kterých bylo stále víc, jak se invaze vlekla, mezi sebou ukrývali phyrexijské spící agenty, kteří se aktivovali, jakmile byli uvnitř města, rozsévali chaos a ukončili onu chatrnou normálnost. Bitvy o chrámy Otepecu byly rychlé, ale s nejmenšími ztrátami díky menšímu počtu phyrexijských bojovníků. Třebaže spící agenti byli docela děsiví, obránci Otepecu byli nejméně zasaženi řáděním rané invaze a patřili k těm nejpřipravenějším: na rozdíl od prvních vln obránců věděli, že se mají před olejem chránit. Ačkoliv město kolem nich shořelo na popel, chrámy přetrvaly, a lidé, kteří se v nich ukrývali, přežili.

Otepec je město rituálů, které navzdory tomu, že podléhá císařskému mandátu, má moc koncentrovanou v kněžství, které vládne městu. Tři obrovské chrámy, z nichž každý zahrnuje několik monumentálních staveb, dominují rozlehlé plošině na severní straně města: Chrám Pramene, uctívající slunce v jeho tvůrčím aspektu; Chrám Tichého jezera, uctívající slunce v jeho trvalém, pečujícím aspektu; a Chrám Kaskády, uctívající destruktivní aspekt slunce. Kněží Otepecu udržují tyto posvátné pozemky pro členy jejich řádu; stejně tak věří, že politická moc patří do rukou zbožných a že by se říše měla stát jakousi teokracií řízenou kněžími. Jelikož jsou sami členy císařské rodiny prostřednictvím vzdálených, i když legitimních dynastických vazeb, vždy představovali pro současnou vládnoucí rodinu skrytou hrozbu.

ORAZCA, ZLATÁ PEVNOST

Orazca, Zlaté město, objekt císařských, duchovních, hospodářských a kulturních tužeb mnoha národů, je opět městem pod velením Sluneční říše. I když cesta k této kontrole byla bouřlivá a nákladná, velení nad městem bylo přesto hlavním cílem poslední řady vůdců říše. Orazca, znovudobytá v dobách rozmachu před invazí, se stala novým a zářivým srdcem říše. Jeho populace explodovala, když do starověké metropole proudili migranti z celé říše a prohlašovali domy, pole, obchody a chrámy za své. Město opět hučelo zvukem žijícího obyvatelstva a zdálo se — na čas — že Sluneční říše je na svém vrcholu.

Orazca se dokázala na Phyrexiany připravit, když zpráva o invazi dorazila do Jádra Sluneční říše. Na rozdíl od Atzocanu měla Orazca dostatek varování, že na Ixalanu přistál hrozivý nepřítel. Na rozdíl od Pachatupy měla Orazca čas zorganizovat své občany a stále rostoucí příliv uprchlíků a ustupujících vojáků v účinnou bojovou sílu. Císařští kněží ve spolupráci se tvůrci Poslů řek dokázali město znovu uzavřít a ochránit před útokem samotnou zemí a kamenem Ixalanu. Tato obrana se však ukázala jako nedostatečná. Tím, že se Orazca uzavřela před vnějšími hrozbami, se nechtěně uvěznila v neznámé, děsivé, vnitřní hrozbě: phyrexijských spících agentech, rozmístěných ve vlnách vojáků a uprchlíků, kteří prchali do bezpečí Orazcy.

Bitva o Orazcu se odehrála pod zemí, uvnitř uzavřeného města, daleko od teplého slunce Ixalanu. Zatímco se Sluneční říše nad zemí spojovala kolem císaře v boji o udržení terasovitého města Pachatupa proti zdánlivě nekonečné hordě Phyrexianů, boj v temných, ohněm osvětlených síních Orazcy byl ponurým, paranoidním masakrem. V úvodních hodinách bitvy zahynulo nebo bylo přeměněno mnoho desítek tisíc občanů říše i Poslů řek a mnoho tisíc dalších bylo ztraceno, když se v následujících dnech aktivovala druhá vlna spících agentů. Město bylo znovu otevřeno těmi, kdo byli uvězněni uvnitř a zoufale se snažili uniknout: manévr, který neúmyslně umožnil jednotkám Sluneční říše pod velením Huatli vydat se do města, probudit prastaré dinosaury z Ixalanu, a zajistit tak důležité vítězství v boji proti Phyrexianům.

Orazca byla posledním městem, které se prohlásilo za osvobozené od Phyrexianů, jakmile invaze skončila. Zlaté město, znovu otevřené Ixalanskému slunci, má mezi lidmi Sluneční říše novou pověst: je to hřbitov, památník, který — jak jeho obránci v oněch temných dnech zjistili — skrývá ještě hlubší tajemství. V Orazce, v hlubokých a zapomenutých vrstvách hluboko pod zemí, objevil tým vojáků Sluneční říše bojujících za vyčištění hnízda Phyrexianů velkolepé, prastaré dveře, uzavřené velkými zámky. To jsou dveře do podzemí, kterými lze vstoupit do světa pod povrchem.

POSLOVÉ ŘEK

Poslové řek jsou merfolkové — jedinečný druh obojživelných humanoidů, kteří žijí v oceánech, řekách, jezerech a deštných pralesích Ixalanu. Jsou vysocí sedm až osm stop, s kůží od temně vínové, fialové a modré až po jasně oranžovou a žlutou. Mají lidský tvar, dlouhé ploutve, které jim sahají od ramen a předloktí, a dlouhé nohy, které jim umožňují plavat nebo chodit po souši.

Pro cizince se Poslové řek mohou jevit jako jednotná skupina. Během boje o ovládnutí Orazcy představovali jednotnou frontu proti Sluneční říši, Legii soumraku a Neomalené koalici; obrana Orazcy byla pro Posly řek bezprecedentním okamžikem spojení, který byl nakonec neúspěšný. Nesčetné kmeny merfolků sice sdílejí mnoho kulturních, duchovních a praktických vazeb, ale ve skutečnosti nejsou jednotní — i když po hrůzách invaze se i to může změnit.

INVAZE A ZKÁZA VELESTROMU

Poslové řek jsou starověký národ s pradávnými a magickými vazbami na kontinent Ixalan. Kdysi hrdí správci Orazcy a devíti přítoků Velké řeky Ixalanu se kvůli dobytí Sluneční říše, bratrovražedným bojům, nemocem a — naposledy — phyrexijské agresi zredukovali na mizivý počet kmenů a kočovných tlup.

Invaze tvrdě zasáhla Posly řek a jejich už tak malý počet se ještě snížil. Ale kromě těch pár skupin, které byly v Orazce během uzavírání města nebo byly náhodou na trzích v Pachatupě, když císař nařídil zavřít brány, ostatní Poslové řek prchli do hlubokých, skrytých míst na Ixalanu, která znali jen oni. Některé skupiny unikly pod zem do temných jeskyní, ale většina se stáhla do svatých zemí kolem Velestromu a hledala úkryt pod širokými pažemi svého nejposvátnějšího chrámu.

Velestrom, prastarý mangrovník obrovských rozměrů, se tyčil téměř 400 stop nad svými menšími sourozenci v rozlehlé mangrovové bažině, kterou generace merfolků vypěstovaly do titánského chrámu, kde kolem Velestromu rostly větve a stromy tak, jak se budovy rozprostírají kolem centrální citadely. Pro všechny Posly řek to bylo klíčové místo setkání, nejbližší tomu, co by se dalo považovat za hlavní město. V každém okamžiku u stromu tábořily stovky tlup, které prováděly společné rituály a obřady. Jednou za rok tak učinily všechny tlupy, které se mohly vydat na pouť k Velestromu.

U Velestromu byli Poslové řek chráněni ohromnou magií. Tam se mnoho tlup zavázalo k obraně stromu a jejich druhů, vzdorujíce strašlivému obléhání, které odráželo brutalitu obléhání Pachatupy. Poslové řek byli schopni nějaký čas vzdorovat Phyrexianům díky společné síle vrozené magie Velestromu a úsilí jejich tvůrců, válečníků a čarodějů, ale Phyrexiané byli neúnavní a trpěliví a Poslové — i když vyvíjeli hrdinské úsilí — byli nakonec smrtelní.

Masakr u Velestromu pocítili po celém Ixalanu jak Poslové řek, tak i jiní zaklínači — dokonce i ti z merfolků, kteří neměli nic víc než latentní spojení se svými přítoky a jejich slabou a jemnou magii, kterou byl Ixalan prodchnutý, cítili trauma ze smrti Velestromu. Phyrexiany nakonec z posvátného místa vyhnali lidé z Ixalanu, posílení Září, ale bojovníci a poutníci Poslů řek, kteří se vrátili, našli jen hrob, znečištěnou bažinu pařezů a padlých stromů, udupaných armádami, a hustě pokrytou pokroucenými kovovými troskami mrtvých vetřelců.

Bez sjednocujícího posvátného místa se křehká jednota Poslů rozpadla. V průběhu roku, který následoval po konci invaze, se mnoho merfolků pouštělo do zoufalých nájezdů na konvoje Sluneční říše, na těžební tábory Neomalené koalice a na operace Společnosti Královniny zátoky, aby přežili. Jiní podepsali smlouvu s Neomalenou koalicí nebo se připojili ke Sluneční říši, aby nabídli své služby jako průvodci, lovci, strážci, hlídači nebo — když už nic jiného — zkušení dělníci. Počet tlup, které stále operují na povrchu Ixalanu, je malý a zmenšuje se: většina už vyslyšela výzvu, aby se přesunula do podzemí k ostatním, na kmenovou radu.

TLUPY MERFOLKŮ

Tlupa merfolků se skládá z asi tuctu jedinců vedených tvůrcem. Tvůrci jsou respektovaní stařešinové a vůdci merfolků, typicky (i když ne vždy) s kouzelnickými schopnostmi, kteří řídí své tlupy (někdy doslova), rozhodují spory, reprezentují tlupu vůči jiným a mluví za ni, když jednají s lidmi. Každý tvůrce má v daném čase svého učedníka. Po smrti tvůrce, ať už přirozené nebo předčasné, přebírá vedení tlupy učedník. Kdyby se tlupa rozrostla natolik, že by ji její teritorium nedokázalo uživit, učedník si část tlupy oddělí a vytvoří novou, přidruženou tlupu na novém území — i když v době po invazi to bývá problém jen zřídka.

DEVĚT PŘÍTOKŮ A VELCÍ MLUVČÍ

Podle merfolků je na Velké řece devět přítoků, které dominují vnitrozemí Ixalanu. Prameny těchto devíti řek jsou považovány za hlavní území a šamani, jejichž tlupy ovládají prameny, jsou nejváženější.

Devět přítoků je známo pod jmény prvních devíti tvůrců, jejichž jména se od té doby stala čestnými tituly, přízvisky, která nahrazují rodná jména jejich nositelů. Držitelé jména Tishana jsou považováni za velké tvůrce. Tishana je také nazývána velkým pramenem, což potvrzuje, že přítok Tishana je hlavní větví Velké řeky. Tvůrce Tishana si může nárokovat de jure vedení nad každou tlupou, jak si Velká řeka nárokuje prvenství mezi devíti; současná tvůrkyně Tishana se rozhodla jednat podle tohoto de jure vedení a povolala všechny merfolky, kteří ji mohou vyslyší, na kmenovou radu, aby mohli společně rozhodnout o osudu sféry.

Pouze hrstka současných velkých tvůrců měla před invazí jedno z devíti jmen. Velcí tvůrci Tishana, Kopala, Kumena a Pashona přežili invazi a zachovali si svá jména; zbytek jsou noví držitelé titulů.

• Tishana, Hlas hromu, Velký pramen
• Kopala
• Pashona
• Vuhana
• Mitica
• Notana
• Falani
• Tuvasa
• Kumena

MOŘE A OBLOHA

Poslové řek vidí džungli a řeku jako dvě stejné části stejného ekosystému — dvě poloviny sféry. Řeka a moře jsou dolní polovina; džungle a obloha (s deštěm a mlhou, které jsou pro deštný prales tak charakteristické) jsou horní. Voda mezi nimi volně proudí, spojuje je do jednoho celku a mořský lid je v zásadě tvorem vody.

Někteří merfolkové jsou více doma v horním světě a někteří v dolním, ale jsou to dvě poloviny stejného těla. Uvědomují si své rozdíly, stejně jako si uvědomují rozdíl mezi džunglí a řekou, ale cení si těchto rozdílů, místo aby o ně bojovali.

TVŮRCI PŘÍRODY

Poslové řek žili v míru a harmonii s přírodním světem, co jim paměť sahá. Nejde o to, že by jim chyběly znalosti nebo dovednosti pro budování měst a rozvoj technologií; spíše se záměrně rozhodli žít jako součást přírodního světa, převážně odmítáním cesty, kterou se vydala Sluneční říše už odedávna.

Magie zaklínačů Poslů řek je soustředěna kolem kouzlení a příkazů větru, vodě, a jejich prostředí v džungli. Snaží se udržovat mírové soužití s přírodou, ne ji dobývat nebo se jí vzpírat. Tvůrci jsou pojmenováni podle toho, jak přetváří přírodu kolem sebe — mění proudy větru a vody, vyvolávají bouře a povodně a ohýbají větve a popínavé rostliny. Když se pohybují džunglí, přizpůsobí si ji tak, aby vyhovovala jejich potřebám — a pak ji vrátí tak, jak byla, a nezanechají po sobě žádné stopy, stejně jako oblázek vhozený do vody zanechá hladinu nezměněnou, jakmile vlny pominou.

Síla tvůrců je tak velká, že i malá tlupa Poslů řek se může postavit mnohem větší síle Sluneční říše, Neomalené koalice nebo Soumračné legie. Přesměrují řeky tak, aby ničily vetřelce, vyvolávají na břeh mlhy nebo obrovské vlny, aby spláchly jejich nepřátele, vytvářejí obrovské popínavé rostliny, které ničí lodě a pevnosti, řídí větry, aby je zvedly do vzduchu nebo aby poslaly létající protivníky k zemi a tak dále. Také vyvolávají elementály — živé tvory vytvořené z vody nebo změti pralesních porostů.

Moudrost starších, předávaná ústně od šamana k šamanovi, je pro společnost merfolků stěžejní: I když tlupy mohou být odděleny teritoriem, vypravěči a zpěváci, kteří cestují mezi nimi, vytvářejí společnou kulturu. Předávají záznamy o Orazce, Nesmrtelném slunci, poučné příběhy o životě v džungli, jména duchů přírody, které vyvolávají a přikazují, jaké potraviny jsou bezpečné k jídlu, kruté dějiny Sluneční říše, zprávy o celé sféře a — což je pro zbývající Posly řek nejdůležitější — výzvu všem merfolkům, aby sestoupili do podzemí a zúčastnili se kmenové rady.

NEOMALENÁ KOALICE

Žádná pravidla, žádná omezení, nekonečné možnosti a možnost dokázat si svou cenu podle svých vlastních podmínek — to byla Neomalená koalice před invazí. Koalice, která neměla pod kontrolou více než hrstku malých souostroví, hrdě označila oceán za své panství. Přes hluboké modré vody, mělké pobřežní úseky a hluboká ústí řek, která se vlévají do moře, jsou členové Koalice pány vln.

Neomalená koalice se původně skládala z uprchlíků, kteří unikli z Torrezonu během dobyvačného tažení Soumračné legie o století dříve. Na Ixalanu však nenašli oddechu, protože je Sluneční říše zahnala pryč. Uprchlická flotila, zahnaná Sluneční říší a neschopná vrátit se domů, se rozprchla po Moři vraků, někteří zmizeli za obzorem a jiní pracovali na tom, aby svůj domov založili na vodě, v plovoucím městě zvaném Vysoké a Suché.

Zoufalá, bez země, které by se dalo říkat domov a — v důsledku toho — bez možnosti pokojně existovat na oceánu, se tato uprchlická flotila obrátila k pirátství. Začali přepadat pobřeží Ixalanu a raději se postavili tváří v tvář jiným lidem než upírům, kteří obsadili jejich kdysi svobodná města na západním pobřeží Torrezonu. Časem však, jak rozvíjeli své znalosti i schopnosti, které jim umožňovaly trénovat, vybavovat se a řídit hrozivější plavidla a posádky, začali své nájezdy mířit i na Torrezon. V průběhu několika posledních desetiletí tito piráti z řad uprchlíků založili trvalejší organizaci, která mohla zajistit jejich společné blaho a zároveň dopřát posádkám a plavidlům svobodu, na kterou si zvykly. To byl začátek Neomalené koalice: konfederace lodí, z nichž každý kapitán byl svrchovaným pánem na palubách svých lodí, a s plovoucím městem Vysoké a Suché jako neutrálním (i když ve skutečnosti vždy sporným) územím.

V průběhu prvního století koalice — desetiletí před jejím založením a desetiletí po vzniku Vysokého a Suchého — velké legendy skládaly sbírky lodí a vztyčovaly své vlajky na těch několika ostrovech, které lemují Moře vraků. Tito kapitáni stylizovali své řady do mnoha podob, ale ve skutečnosti byli stejní jako králové — vládli nad panstvími, kterým říkali flotily, bojovali proti sobě a mezi sebou o faktickou vládu nad koalicí. Někteří dávali jasně najevo, že chtějí být především panovníky, i když většina odmítala stará slova zákona, která panovala nad nimi a jejich předky na zemi.

Doba pirátství ozářila Moře vraků střelbou z děl a dobrodružstvím, ale násilná svoboda druhu vítěz bere vše nikdy nebude udržitelným způsobem, jak zorganizovat fungující společnost. I když si lidé z Neomalené koalice cenili svobody, i oni budovali království a říše — ne zemí, ale lodí a vždy dílem ze zdrojů jako je osobní zášť, touha po moci, nebo sny o slávě. To vše motivovalo machinace kapitánů a vzbouřených posádek. Zákony — alespoň to nejpodobnější, co v koalici existovalo — byly sepisovány posledním stojícím kapitánem a prosazovány ostřím šavle.

Neomalená koalice byla po většinu své existence definována lidmi mimo ni. Pro Sluneční říši to byli necivilizovaní piráti, odpadlíci neuznávající moc Sluneční říše a barbaři z torrezonského západu, kteří se spojili v misi chaosu. Pro korunu a církev v Torrezonu to byli kacíři, kteří uctívali zlato a mořské hlubiny, nepřátelé pokroku a spásy. Po tom, co lidé z koalice přežili phyrexijskou invazi, však od kapitánů, kteří se stylizují do role suverénů, požadují víc; první doba pirátství skončila, ale nastávající éra už neslibuje žádný mír. V době, kdy koalice míří do nového století, stojí před zásadní otázkou: jaké jsou hranice svobody a jak by se tato koalice — chce-li skutečně zůstat jednotná — měla zorganizovat, aby pod její vlajkou mohli všichni požívat svobody, kterou sami deklarují.

NÁROD Z NIČEHO

Vysoké a Suché, dlouho neutrální území, se po phyrexijské invazi rozhodlo prosadit svou moc jako srdce koalice. Vzniklo neřešitelnou srážkou dvou lodí, Zhouby, které velela mladá kapitánka zvaná Mosazná Beckett, a Oka olihně, vedeného navigátorem Jarethem Brázdou. Toto byl začátek, a okolo sražených a beznadějně zaklesnutých lodí se postupně vystavělo rozlehlé, plovoucí, mnohaúrovňové město. Na obzoru je Vysoké a Suché horečnatý sen — město-flotila svázané, zatlučené, srostlé a vydlážděné, přeplněné flotilami zakotvených lodí nabírajících vodu a vykládajících obchodní zboží a zásoby. Zblízka je Vysoké a Suché titánská, působivá stavba, která během let vyrostla pod správou mnoha různých starostů a mnoha různých teorií organizace. Po celou svou historii zůstávalo Vysoké a Suché v Neomalené koalici konstantou: vždy hlavním přístavem, město přežilo rádoby tyrany, nemoci, hladomory a útoky tvorů z hlubin. V době po invazi čelí Vysoké a Suché bezprecedentním hrozbám zevnitř i zvenčí, stejně jako bezprecedentním příležitostem: kdysi bez laskavosti, jen s dluhy, sliby, a kradenými penězi, dnes prosperuje díky řádné námořní ekonomice, úvěrům a obchodu s kosmiem.

Vysoké a Suché nikdy nemělo být městem, i když z něj vyrostlo; stejně tak Neomalená koalice nikdy neměla být státem nebo královstvím, ale vedení Vysokého a Suchého a hrstka klíčových flotil na tom pracují. Admirálka Mosazná Beckett, kdysi velitelka Sáhové flotily, teď sedí u navigačního pultu v admirálském sídle a mapuje cestu koalice od asociace bez hranic k národnímu státu.

INVAZE

Během phyrexijské invaze se Vysoké a Suché rozrostla o uprchlíky z Ixalanu i Torrezonu. Sen koalice o bezmezné svobodě se rozplynul. Uprchlíci po tisících se potáceli z otrhaných lodí do doků Vysokého a Suchého, nemocní, vystrašení a hladoví. Prosili o ochranu před vetřelci. Nesčetné flotily koalice na tuto nespokojenost nejprve zareagovaly odchodem z Vysokého a Suchého — koneckonců to mohly udělat. Zjistily však, že je to špatná volba: bez obrovských zásobovacích skladů města, totálního kolapsu oceánského obchodu a s Phyrexiany zuřícími jak na Ixalanu, tak v Torrezonu, nezůstane svobodná loď na volném moři svobodná nadlouho. Flotily, hladové a s nedostatkem zásob, se vrátily do Vysokého a Suchého a našly je obležené, uvězněné v boji mezi obránci a přeměněnými.

Beckett, zakladatelka Neomalené koalice, přežila invazi. Její flotila a její původní idealistický sen o koalici však nikoliv. Na počátku invaze se admirálka a hlavní část její flotily plavili ve velké expedici směřující k pověstným jižním kontinentům; otočila se, když uviděla, jak se nad oceánským nebem klenou větve Lamače říší. Tato cesta vyústila v dlouhé, ostrovní tažení plné brutálních bojů v džungli a s hrůzostrašnými mořskými monstry. Beckett a její lodě se vrátily do Vysokého a Suchého a znovu obsadily město, osvobodily jeho obyvatelstvo a vyhnaly odtud phyrexijské útočníky. Její posílení obránců města bylo velebeno jako hrdinský čin a ona se ujala velení nad městem jako jediný vůdce.

Beckett vládla až do konce invaze, ale stejně jako v případě Torrezonu a Sluneční říše, poptávka po změně rostla. Naštěstí pro lidi z Vysokého a Suchého se změnilo i Beckettino pojetí svobody. Svoboda, uvědomila si admirálka, je zaručena jen tak dlouho, dokud vaše loď bude moci plout dál. Aby se loď udržela na moři, potřebovala všechny pomocníky: plachetnice vždy začíná jako les a ti, kdo stavěli lodě, se jimi jen zřídka plavili. Útoky a drancování z lidí udělalo parazity, prohlásila Beckett, stejné, jakými byli Phyrexiané, kteří zničili a přeměnili tolik kdysi svobodných lidí z Neomalené koalice. Když se rozzlobené davy shromáždily před její vlajkovou lodí v docích Vysokého a Suchého, neodplula. Místo toho vyšla na hlavní palubu, rozpřáhla ruce a prohlásila, že doba pirátství skončila. Neomalená koalice se měla stát národem, jehož hlavním cílem bylo zajistit to, co Beckett považovala za skutečnou svobodu: svobodu od strachu.

NEOMALENÁ KOALICE NA IXALANU, PO INVAZI

Objev kosmia na Ixalanu odstartoval honbu za těžbou nerostu, což vyvolalo průmyslový a obchodní boom a také novou éru pirátství na volném moři. Koalice se pokouší ovládnout obě strany této nové éry prostřednictvím svých kosmiových těžebních provozů na Ixalanu, kde tlačí na to, aby byla jediným garantem a vydavatelem těžebních listin, a zároveň se snaží získat uznání jako stát na volném moři od Sluneční říše a Torrezonu.

Sluneční říše a Neomalená koalice měly vždy vysoce znepřátelené vztahy. Od jejich počátečního kontaktu před sto lety, přes konec prvního věku pirátství až po dnešní kosmiovou horečku, vedení Sluneční říše pohlíželo na koalici jako na nevítané vetřelce. Za vlády císaře Apatzeca Intliho II. nenacházelo předkoaliční obyvatelstvo uprchlíků, kteří utekli z Torrezonu, ve Sluneční říši žádné uvítání. Z osad je vyhnali císařští vojáci a varovali je, aby se už nikdy nepokoušeli osídlit Ixalanské pobřeží.

Pachatupa měla ve zvyku odvracet lodě koalice, ale v praxi často obchodníci z Atzocanu toto embargo ignorovali. Před phyrexijskou invazí nebylo neobvyklé najít koaliční lodě zakotvené podél pobřeží, zatímco jejich posádky se na břehu účastnily radovánek, obchodu a dobrodružství. Šedé a černé trhy po celém Atzocanu dodávaly do srdce říše exotické zboží, které se vyměňovalo za zlato a artefakty prodávané bezohlednými obchodníky říše. Obchod — ať už poctivý, nebo založený na pirátství — prospíval všem, zejména těm na vrcholu říše, pokud přimhouřili oko.

Invaze zvrátila tento starý řád, zničila Atzocan a vylidnila velkou část pobřeží. Během roku od jejího uzavření císařští při průzkumu svého starého území zjistili, že se Neomalená koalice masově přesunula, osídlila mnoho pohraničních měst, zřídila obchodní přístavy a otevřela rozsáhlé těžební operace kosmia. Tento pozemní růst je základem pro velkou část úsilí nově jmenované guvernérky Beckett legitimizovat Neomalenou koalici jako stát: vydáváním povolení k těžbě kosmia a parcelováním půdy podél pobřeží Ixalanu. Tyto skutky prosazují Modrokabátníci, kterým se kdysi říkalo Kladková flotila — sami potomci vojenských posádek prchajících z Torrezonu — kteří se díky guvernérce vrátili ke svému starému statusu národního námořnictva. Zpočátku byli skeptičtí, ale nezávislí prospektoři kosmia si brzy uvědomili, jakou hodnotu má držení listiny garantované Neomalenou koalicí: oficiální smlouva podepsaná a orazítkovaná kancelářemi na Vysokém a Suchém znamenala, že Modrokabátníci nepřijdou a nerozbijí nářadí, nezničí tábory a nezabaví kořist, pokud chytí jiné při těžbě. Místo toho budou chránit nároky vůči těm, kdo s Koalicí žádné smlouvy neměli.

Sluneční zátoka je hlavním přístavem Koalice na Ixalanu a největším pozemním populačním centrem. Pod vedením náročné kapitánky Ripley Vance není Sluneční zátoka nikdy nudná a vždy nebezpečná, přetékající zlatem, kosmiem a vším možným zbožím — zákonným či ne. Kvůli svému divokému bohatství je Zátoka pod silným dohledem Modrokabátníků, obsazena koaličními vojáky a její zátoky jsou chráněny jak soukromými loděmi kapitánky Vance, tak rodícím se námořnictvem Koalice. Sluneční zátoka je nicméně drsné pohraniční město, místo, kam na Ixalan poprvé přijíždějí všelijací lidé, aby se hnali za svým štěstím — nebo si přivydělávali na těch, kteří jsou natolik důvěřiví, že jim to dovolí.

Centrum je největším projektem Koalice na Ixalanu, stálá důlní činnost umístěná stovky metrů pod zemí, usazená kolem okraje starobylého suchého závrtu, který se noří o kilometry hlouběji do Ixalanského podzemí. Centrum tvoří velká sila, rafinérské závody, zpracovatelské oblasti a je křižováno pásy důlních vozíků převážejících vytěžené nerosty a horníky při jejich práci přes Centrum, jakož i do a z jejich pracovišť.

Centrum osvětlují masivní lampy s denním světlem a k povrchu jsou připojeny velké hydraulické výtahy, schody a složité akvadukty. Obyvatelé Centra obvykle nosí helmy a pevné oblečení vhodné pro život prožitý mezi skalami a většina nosí brašny nebo pouzdra na opasky s nástroji svého řemesla — krumpáčem, kladivem, lupou, náhradními knoty pro světla, štětci, dláty a tak dále. Osvětlení v Centru je život, a nikdo tak necestuje bez zdroje světla, paliva a spousty záloh — typicky světla na helmě nebo na rameni, aby měl volné ruce pro práce. Centrum je startovacím místem pro mnoho hlubinných expedic.

ALTA TORREZON, SOUMRAČNÁ LEGIE A SPOLEČNOST KRÁLOVNINY ZÁTOKY

Soumračná Legie je proslulá vojenská odnož Alta Torrezon, církevní upíří monarchie na kontinentu Torrezon. Osm set let stará Legie setrvává jako proslulá pretoriánská organizace profesionálních conquistadorů: průzkumníků, navigátorů, správců a logistiků imperiálního projektu Alta Torrezon. Moderní Legie, povzbuzená obrovským množstvím lidských aspirantů, je hlavní expediční silou Alta Torrezon, schopnou řídit masivní operace přes oceán a směrovat svůj zisk zpět do pokladnic na Torrezonu.

I když první výprava Legie na Ixalan byla odmítnuta kombinací domorodého odporu a marných bojů, Legie sama trvala na svém. Legie se nenechala zastrašit tímto neúspěchem a poté, co úspěšně ubránila Alta Torrezon před phyrexijskou invazí, požádala korunu o povolení k návratu na Ixalan. Alta Torrezon se musí obnovit a ti, kterým požehnal Aclazotz, se musí nakrmit: na Ixalanu si podle Legie mohou pro Alta Torrezon nárokovat obrovské materiální a krvavé bohatství tohoto kontinentu. Mnozí z nejvěrnějších legionářů také Ixalan hluboce a podivně přitahuje. Jejich duše jim připomíná, že Aclazotz, jejich prapůvodní bůh, je někde tam, na Ixalanu, a čeká, až jeho děti přijdou a najdou ho.

SOUMRAK TORREZONU

Starověké texty mapují historii Alta Torrezon nejméně tisíc let do minulosti, i když dějiny vztahující se k Legii začínají osm století vzdálené od současnosti. V té době byl Torrezonský kontinent osídlen rozmanitým shromážděním království a nezávislých městských států, které se těšily renesanci vědeckého pokroku, uměleckého rozkvětu a čilého obchodu: Alta Torrezon byla v té době malým, prosperujícím městským státem zastrčeným v horách na severovýchodě kontinentu. Tato nesčetná politická společenství byla občas okupována žoldnéřsky vedenými válkami, nicméně z velké části existovala ve stavu míru. Současné texty hovoří o této době jako o zlatém věku kontinentu; od blyštivého Svobodného pobřeží na západě až po široké břehy řeky Deoro na východě — mocné řeky, která protíná kontinent — Torrezonu se dařilo a její lid byl šťastný. Tato doba skončila apokalyptickým krveprolitím a válkou.

Něco málo přes čtyři století od dnešního dne vypochodovalo z Alta Torrezon obrovské, nemrtvé vojsko, které pod bledou vlajkou překročilo širokou řeku Deoro. Tato armáda byla hrůzostrašným shromážděním legií a žoldnéřských rot, kdysi rozdělených mezi tři válčící sourozence, nyní sjednocených pod jediným pravidlem: řádem svaté Elendy, růže Torrezonu. Říkali si Soumračná Legie. Válka jim nebyla cizí, tito obávaní rytíři vyrazili na rychlé dobyvačné tažení a zničili velkou část zemí na východních hranicích Torrezonu, než se západním státům podařilo postup Legie zastavit. I když se západ po tomto prvním útoku držel celé století, Legie byla neúprosná, neboť byla stvořena a vycvičena ve vlastní občanské válce a požehnána nehynoucím darem upírství. Kontinent nakonec padl. Ti, kteří nemohli uprchnout přes oceán, byli buď pobiti ve svých tvrzích, nebo sraženi na kolena a připojeni k říši Alta Torrezon.

ODPADLICKÉ VÁLKY A ALTA TORREZON, 803 PÚ

Než sjednocená Soumračná Legie překročila Deoro a začala dobývat kontinent, Alta Torrezon prošla staletími dramatických otřesů, občanské války a palčivého náboženského boje.

V roce 803 před Úsvitem (PÚ) byla Alta Torrezon samotářským, hluboce náboženským městským státem na hornatém východě kontinentu Torrezon, ještě ne říše upírů. Po staletí sloužila Alta Torrezon jako božské srdce kontinentu, vysílala mise napříč kontinentem a ještě dál. V určitém bodě starověké historie, víra a územní zájmy oddělily toto náboženské hlavní město od zbytku kontinentu. Alta Torrezon a její lid se spokojili s tím, že se zabývali pouze záležitostmi říše na východ od řeky Deoro; církev v Alta Torrezon vysílala ministry a misionáře, ale podle současných zpráv se monarchie Alta Torrezon vytratila do samovolné izolace a zbytek kontinentu ponechala jejich zlatému věku.

Avšak to, že se spokojili s tím, že se zabývali záležitostmi svého vlastního státu, neznamenalo, že lid Alta Torrezon žil v míru. Na rozdíl od poklidného zlatého věku zbytku kontinentu byla před osmi sty lety Alta Torrezon národem v krizi: její ctihodný panovník právě zemřel, aniž jmenoval jasného nástupce, a podle nástupnických zákonů koruny zdědily všechny tři panovníkovy děti tituly a pozemky a rozdělily království na tři části. Monarchova dcera, nejstarší ze tří dětí, zdědila hlavní území Alta Torrezon. Druzí dva sourozenci, bratři, žárlili na sestřin podíl — i když sami sloužili v panovníkově radě a zdědili vlastní hrabství a vévodství — svolali své poddané do války. Proti vůli církve tito bratři požadovali, aby jejich sestra rozdělila své dědictví mezi ně dva — ona odmítla a na Alta Torrezon propukla občanská válka.

Tahle válka nejen rozdělila národ, ale rozlomila i církev. Církev se spokojila s tím, že se před občanskou válkou nepletla do prostých záležitostí válčících lordů a šlechticů, a tak byla pro Altu Torrezon duchovní a ekonomickou rezervou. S pokusem bratrů uzurpovat si podíl své sestry však byla církev donucena jednat. Většina vedení církve rychle prohlásila bratry za kacíře, odpadlíky, kteří se odvrátili od božího plánu. Bratři mezitím s podporou laických kazatelů a radikálnějších složek institucionální církve prohlásili, že se jejich sestra a oficiální představitelé církve odvrátili od misionářského ducha víry. Církev a koruna byly staré, zkostnatělé, zkorumpované instituce, říkali bratři. Bylo jejich povinností strhnout kardinály a biskupy, roztavit královninu korunu a papežovu zlatou mitru a dát je lidem. Triumfálně se prohlásili za apoštolské prince a začala občanská válka.

Občanská válka zuřila dvě stě padesát let a v konfliktu pokračovaly děti všech tří vládců. Krutost velkých válečných období zničila obyvatelstvo Alta Torrezon a zničila zemi, o kterou se bojovalo téměř do poslední pídě. V klidnějších obdobích válčily malé armády v podřadných doutnajících konfliktech. Šlechty ubylo, rytíři a malí páni prořídli, masy rolníků byly povražděny v bídných bitvách, ale ani jedna strana nebyla ochotna přiznat porážku; místo toho bylo dohodnuto vzájemné zastavení nepřátelství. Zavládl napjatý mír. Toto mezivládí bude trvat padesát let, než válka začne nanovo.

BITVA O ALTA TORREZON, NÁVRAT SVATÉ ELENDY, A DAR, 495 PÚ

V roce 495 PÚ se občanská válka opět rozhořela. V ofenzivě se armády odpadlíků radovaly z řady vítězství a brzy se dostaly na dohled věží Alta Torrezon. Zbytky spojených sil monarchie a církve se zformovaly, aby se utkaly s drtivou invazní armádou. Právě když se zdálo, že porážka je jistá, vynořil se cizinec: zahalený do vlnící se černé páry, tento jezdec zaútočil na čestnou stráž odpadlických knížat a pobil vše, co mu stálo v cestě. Nepřátelská armáda neudržela řady a ustoupila, aby se vyhnula ojedinělému útoku. Síly koruny a církve se spojily, porazily odpadlické síly a celou záležitost ukončily.

Cizinka se představila jako Elenda, strážkyně Nesmrtelného slunce, která se po staletích putování po Ixalanu vrátila do Alta Torrezon. Elenda hledala artefakt zvaný Nesmrtelné slunce, odneseného před staletími z Alta Torrezon sfingou-sférochodcem Azorem. Panovník a papež nevěřili takovému tvrzení; tato událost byla téměř dávnou historií, neboť se odehrála celá staletí před návratem Elendy na Torrezon. Elenda se panovníkovi přiznala, že přijala požehnání upírství, aby pokračovala v hledání Nesmrtelného slunce na Ixalanu, a vrátila se do Torrezonu, aby tento dar předala svým vlastním lidem, aby jí mohli pomoci v jejím hledání. Papež si vyložil Elendino odhalení jako nesobecký akt oběti. S požehnáním církve loajální šlechta přijala Elendin dar. Toto rituální požehnání vyvolených upírstvím vešlo ve známost jako obřad Vykoupení.

DOBYTÍ TORREZONU A PRVNÍ EXPEDICE NA IXALAN, 494 PÚ AŽ 5 Ú (Úsvitu), DODNES

Koruna a církev, posílené k nadpřirozené moci Elendiným upířím darem, rychle zajistily vítězství nad odpadlickými knížaty a znovu sjednotily Alta Torrezon. Avšak ani jednotní vládci Alta Torrezonu se nespokojili se svými starobylými hranicemi. Posilněni upíří silou a chutí k jídlu zahájili dobyvačné tažení napříč kontinentem. Spojením staletí zkušeností z bojiště s nadlidskými dary vampirismu se rytíři z Alta Torrezon stali nejsmrtelnější armádou na kontinentu. Během dalších čtyř století armády Alta Torrezon neúprosně pohlcovaly jedno království za druhým, rozpínaly se od svých hornatých domovů a hnaly vlny uprchlíků k svobodným městům na pobřeží. V posledním století expanze Alta Torrezon zabrala několik zbývajících nezávislých městských států a krátce usazené uprchlíky poslala znovu na útěk — tentokrát přes moře do Ixalanu a dalších zemí za ním. Před pěti lety se sama Soumračná Legie vydala přes moře, aby získala zpět Nesmrtelné slunce. Tak začala nadvláda Alta Torrezon nad celým kontinentem Torrezon.

Alta Torrezon nyní vítězně vládne nad dobytým kontinentem. Upírství je uctíváno mezi lidmi v Torrezonu. Díky staletím evangelizace, stát se upírem znamená přijmout nejvyšší dar milosti od církve; upír není jen nemrtvé monstrum, ale dostal dar věčného života, zbavuje se své smrtelné lidskosti, aby byl blíž božství.

Chuť Alta Torrezon po moci, zlatu, zemi a krvi se nedá nasytit, a tak se církev a koruna rozhlížely po mořích, po zemích z legend, které jejich agenti dosud neprozkoumali. Jejich lodě časem přinesly zprávy o vzdáleném kontinentu, o němž Elenda, první ctihodná světice, tvrdila, že jej navštívila: o Ixalanu, o Zlatém městě Orazce, o Nesmrtelném slunci, o rodišti Aclazotze, a o zemi, kde svatá Elenda objevila obřad Vykoupení. První výprava Legie na Ixalan skončila katastrofou: porážkou v Orazce, druhou ztrátou Nesmrtelného slunce a Elendiným pokáráním celé Legie.

PHYREXIANÉ NA TORREZONU

Kontinent Torrezon nebyl ušetřen, když sem vtrhli Phyrexiané. Bývalá svobodná města podél západního pobřeží Torrezonu — největší centra lidské populace na kontinentu, v podstatě živící Alta Torrezon — byla při invazi zasažena nejvíce. Třebaže se Phyrexianům nepodařilo překročit řeku Deoro ani prorazit hory Alta Torrezon, boj za osvobození těchto měst uvrhl západ do bahnitých trosek a zanechal za sebou desítky tisíc mrtvých paladinů, statisíce mrtvých lidských poddaných, vypálená města, převržené katedrály a nespočet ztracených uctívaných artefaktů.

Přestavba je pomalá a nestálá. Alta Torrezon cítí následky invaze. Šlechtické rodiny žádají korunu denně o restituce a splacení jejich válečného dluhu. Lidští žadatelé hledají pomoc a záruky. Apokalyptický zápal oživuje ortodoxní členy církve, které žádají akci od svého nového papeže Mavrena Feina. K tomu všemu se přidává vlna hladomoru, která svírá jak lidskou, tak upíří populaci kontinentu. Upíři z Alta Torrezon — ti, kteří nemají vazby na Legii — se usilovně snaží najít zdroje potravy, jenže těch, kteří by se vešli do úzké specifikace církve: kacíři, narušitelé zákona, nebo váleční zajatci, a zároveň těch, kteří nebyli zasaženi ani phyrexijským olejem, ani přetrvávajícími účinky Záře, mnoho nezbývá. Nespokojenost a hlad bublají po celém Torrezonu. Hladověním vyvolané krvavé půtky a zprávy o odporném krmení přicházejí dnes a denně na dvory koruny a církve, a ačkoliv koruna a církev žádají ukončení těchto kacířských praktik, radikální biskupové a kardinálové volají po ještě větším krveprolití. Torrezon možná odolal phyrexijským vetřelcům, ale pro královnu Miraldu je velice obtížné snažit se udržet pořádek.

KRIZE VÍRY

Příchod Phyrexianů a následná invaze přesvědčily mnoho věřících, že se blíží konec světa. Spolu s poválečným úsporným režimem královny Miraldy, velkým hladomorem a vzpomínáním na hrůzy, které všichni prožili, velká část obyvatel Torrezonu bublá nespokojeností. Zdá se, že staré instituce nedokážou reagovat na rozsah devastace kolem sebe a ty mimo Alta Torrezon hledí na hlavní město se žárlivostí. Staré hlavní město bylo ušetřeno brutality invaze a nyní říká zbytku říše, že se nemohou nakrmit. Změna je nutná a ta chvíle uzrála: zrodí se nový svět.

V kostele se střetává eschatologické vzrušení se zkostnatělou ortodoxií. Pod klenutými stropy velkých katedrál na sebe biskupové a kardinálové mumlají prohlášení o kacířství. Kněží v hlavním městě ověšení zlatem bojují s otrhanými, charismatickými pouličními kazateli v hlavním městě, zatímco mimo Alta Torrezon posvěcení pastorové opevňují své osamělé farnosti a skromná stáda před velkými kajícnými pochody. V otázkách víry nemůže být pro Církev soumraku důležitější otázka než směr doktríny: přes její prastarou stavbu se rozlily první trhliny schizmatu a jedinou otázkou nyní je, zda bude rozbita úderem nebo zabetonována pevnou rukou?

I když nejsou formálně rozděleny, frakce, které se rozvíjejí mezi věřícími, jsou jasné. Církevní ortodoxii řídí papež Mavren Fein, zbožný. Radikálové — podle ortodoxie kacíři — hledají radu u Vony de Iedo. Toto rozdělení si našlo cestu i k politice koruny a říše: královna Miralda je de facto spjata s papežem a církevní ortodoxií. Proti její vládě stojí bezpočet separatistů organizovaných pod vedením Vony de Iedo, zvané Antifex.

SPOLEČNOST KRÁLOVNINY ZÁTOKY

Po skončení invaze chtěla Alta Torrezon financovat sérii expedic na Ixalan. Vzhledem k doutnajícímu napětí uvnitř církve a k zajištění neutrality v jejich zahraničních snahách nařídila Alta Torrezon Legii, aby vytvořila nový obchodní podnik, který bude fungovat ve prospěch lidí v Torrezonu: Společnost Královniny zátoky. Společnost je organizací obchodníků, kapitánů, horníků a jejich patronů, kteří jsou všichni spojeni v jednom obchodním projektu: těžbě, dopravě, rafinaci a prodeji zboží, pokladů a zdrojů z Ixalanu.

Neutralita společnosti je, alespoň na papíře, zajištěna její jedinečnou nezávislou vlastnickou strukturou: vlastnický podíl ve společnosti je dán k dispozici těm, kteří si mohou dovolit jeden podíl (nebo více) odkoupit. Koruna, církev a Legie dohromady vlastní značné množství akcií společnosti, což představuje zhruba polovinu celkového množství. Zbývající zůstatek vlastní různé zájmové skupiny, šlechtici, bankéři a bohatí obchodníci — z nichž mnozí pracují pro společnost přímo nebo těží z partnerství se společností. Společnost získala exkluzivní vlastnictví staré pevnosti v Královnině zátoce na Ixalanu, posílené paladiny Legie, je jediným dodavatelem kosmia na Torrezonu, a rychle se stala významným hráčem v torrezonské politice navzdory svému relativnímu mládí jako instituce. Boj o kontrolu nad společností je nekrvavý — prozatím.

Ředitelkou Společnosti je Infanta Elena de Silos. Zástupcem ředitele je Bartolomé del Presidio.

JESKYNĚ

Jeskyně Ixalanu se táhnou od vnějšího okraje Jádra až k povrchu a lemují sféru nesčetnými kilometry titánských jeskynních systémů. Jak průzkumníci sestupují z povrchu směrem k Jádru, noří se hlouběji do historie Ixalanu a setkávají se jak s živými civilizacemi, tak s ruinami a pozůstatky těch, kteří se dávno ztratili v historii a temnotě.

MALAMET

Dějiny

Jaguáří lid Malametu, starý jako merfolkové a lidé na povrchu Ixalanu, se dávno rozhodl přesunout své území pod zem, aby se ochránil před mocí Sluneční říše. Jejich historie vypráví o bitvě, která zjizvila tvář sféry, kde se děti bohů střetly poté, co byly zamčeny v ráji. Tato válka byla totální a hořká, skončila tím, že děti bohů odřízly všechnu jejich nádheru a nechaly je oděné jen do smrtelných schránek, které nyní obývají: živá těla, vystavená bolesti, nemoci, slabosti a stáří. Malamet tuto legendu zaznamenává jako veřejnou historii prostřednictvím svých glyfy vyleptaných stél, označující lidi, merfolky a Malamet za vítěze — sourozence, nikoli přátele, kteří porazili pokroucené, temné děti Aclazotze.

Starobylé malametské stély hovoří o exodu, o chvějících se smrtelných tělech, která bloudí ztracená a vyděšená, zamčená mimo domov, daleko od svých rodin a předků. Tito sourozenci — lidé, merfolkové, a Malamet — zatrpkli a dostali strach, a tak se obrátili proti sobě. Jejich historie je od té doby pochmurná, pomalý rozklad, který vedl mnoho Malametů k tomu, aby zaujali agresivní postoj ke své budoucnosti: chtějí silou získat zpět to, co ztratili.

Kultura

Přeživší Malameté jsou srdeční, chytří a moudří, ale také podezřívaví, teritoriální a nemilosrdní. Jejich říše se už dávno rozpadly, byly poraženy lidstvem z doby před Sluneční říší a oni sami zahnáni do těchto jeskyní, které — ač přetvořeny do přepychu — jsou obecně považovány za důkaz jejich padlého postavení. Jaguáří národ touží získat zemi slunce pro sebe, ale obecně si uvědomuje, že žijí za soumraku své kultury. Někteří si to vzali k srdci a nechali se tím srazit do podoby malicherných, krutých, pomstychtivých a žárlivých panovníků. Jiní však tomuto popudu odolali a místo toho se snaží vykovat budoucnost z popela, protože věří, že budoucnost vyhraná díky moudrosti, diplomacii a studování a sdílení jejich příběhů je opět uvidí vyhřívat se ve světle něžného slunce.

Psané slovo mělo pro Malamety obrovskou váhu a význam. Jejich jazyk je zaznamenán v glyfech, které se podobají značkám a skvrnám, jež se přirozeně tvoří v jejich srsti. Malametské textilie, řezby, oděvy, brnění, zbraně, symboly postavení a tak dále, to vše nese hluboce smysluplné glyfy, fráze a jména; zvládnutí rozsáhlé malametské abecedy je mezi Malamety žádoucí vlastností, stejně jako schopnost kombinovat glyfy k vytvoření té nejinformačnější poetiky, jakou lze. Malametská magie je také odvozena z jejich glyfů: vůle, moudrost, příběhy a samotné podoby jejich předků jsou do těchto glyfů zapsány a mohou být povolány, aby jim pomohly v případě potřeby.

BAN KOJ, VISUTÉ MĚSTO

Ban Koj je de facto hlavním městem Malametu na Ixalanu a největším populačním centrem. Je známé jako Visuté město, protože je postaveno kolem, mezi, a uvnitř lesa masivních krápníků, které visí ze stropu obrovské jeskyně. Mezi krápníky křižují vzduch provazové mosty, vozíky, lávky, sítě a plošiny, spojují budovy a sešívají město dohromady. Počet obyvatel města se pohybuje v desítkách tisíc a je centrem obchodu, poezie, literatury a tradiční kultury. Malameté v Ban Koj žijí ve společném obydlí, jejich domy jsou vybudovány do obrovských krápníků podobných pevnosti.

Ban Koj je prastaré, prorostlé do svých stalaktitových základů stejně, jako byl postaven na nich. Pohled na převrácené věže Ban Koj zabírá místo s hlubokým mytickým, historickým a kulturním významem pro každého Malameta bez ohledu na příslušnost; po staletí — možná i tisíciletí — se o Ban Koj prali vládcové, kteří toužili získat jeho visuté věže pro sebe. Mezi výšinami Ban Koj při vzácných příležitostech zuřily války — a jedna z nich byla tak kataklyzmatická, že přeťala celou věž a svrhla ji dolů do Porobal Koj, města pod Ban Koj.

POROBAL KOJ

Pod Ban Koj se rozkládá velká, hluboká goblinská osada, rozkládající se na dně jeskyně pod Visutým městem a rozkládající se po obou stranách široké řeky. Goblini, kteří tam žijí, jsou žoldnéři, obchodníci, nosiči, zvědové a dělníci pro lid Ban Koj. Porobal Koj je rušné obchodní město a říční přístav pro kočovné hlubinné gobliny, žoldnéře a další, kteří buď nepotřebují, nebo nechtějí zamířit do vychvalovaných výšin Ban Koj. Porobal Koj je posetý lanovými výtahy, které umožňují průjezd mezi městy.

CHAMA KOJ, MĚSTO DUCHŮ

Chama Koj je ruina, napůl potopený městský komplex, kde se tekutý písek pohybuje ve smrtících peřejích. Chama Koj nebylo postaveno jako město, ale byla starobylým hlavním městem zapomenuté kultury — v dávných dobách pravděpodobně lidské — kterou si lid Malametu zabral pro sebe. Knihovníci a Ozvěny-duchové mluví o Chama Koj jako o dobytém městě, cenou pro vítěze ve veliké bitvě nebo odkázaném prvnímu panovníkovi, který usedl na jeho trůn; všechny ty příběhy jsou ztraceny v čase a věčně tekoucím písku. Chama Koj je neobydlené, obývané jen toulavými, blednoucími duchy jaguářího lidu. Je to poutní místo pro mytology a glyfozpytce, kteří putují do pomalu zaplavovaného města, aby odkryli pohřbená tajemství svého vlastního lidu, lidu, který postavil Chama Koj a všech, kteří o něj bojovali v nyní zapomenutých dobách minulosti.

HLUBINNÍ GOBLINI

Hlubinní goblini jsou malí robustní tvorové, kteří jsou stejně zběhlí v navigaci v temných, klaustrofobických chodbách, jako jejich příbuzní ze zemí nahoře, kteří se prodírají lodním lanovím. Mezi Malamety je běžné gobliny vidět, jak ty, kteří svůj osud spojili s jaguářím lidem, tak ty, kteří zůstávají nezávislí.

Dějiny

Hlubinní goblini jsou původem z podzemního světa Ixalanu a dávají přednost životu v hlubokých propastech, které se rozkládají v nejspodnějších útrobách jeskyní nebo v malametských městech. Podobně jako netopýři a ptáci se i hlubinní skřeti vyvíjeli odděleně od svých bratranců na povrchu. Zdá se, že zaplňují stejnou druhovou mezeru na Ixalanu, tedy pokud jde o jejich činnost, nikoli podobu.

Hlubinní goblini mají v jeskyních dlouhou, ale málo zaznamenanou historii, protože se nikdy nespojili v masivní, centralizovanou společnost tak, jako jaguáří lidé, mykoidi, a lidé z jeskyní. Protože se však nikdy nespojili, také nikdy nečelili stejným existenciálním, katastrofickým krizím, které znamenaly počátky a konce pro jiné civilizace. Hlubinní goblini existovali po boku těchto velkolepých kultur díky jejich vzestupům, válkám a pádům, byli v bezpečí ve svých chodbách a vždy ochotni se utkat s dominantní mocí. Přežití hlubinných goblinů je ukazatelem úspěchu; to v dlouhověkosti je sláva, ne v tom, kolik zlata dokáže člověk shromáždit.

Ixalanští hlubinní goblini, nedotčení phyrexijskou invazí, nyní čelí první existenciální kulturní krizi, vyvolané vzrůstající aktivitou v jeskyních: buď se spojí s Malamety proti nájezdníkům z povrchu a mykoidům, nebo zůstanou nezávislí.

Kultura

Gobliní společnost je rozdělena mezi ty, kteří přísahají věrnost Malametům, a ty, kteří si přejí zůstat nezávislí na těch, které považují za kruté pány. Toto politické rozdělení vedlo k rozdrobení hlubinné gobliní kultury: nezávislí goblini nemají žádný psaný jazyk, a malametští goblini přijali dialekt malametského písma.

Nezávislé i integrované goblinské osady jsou organizovány v doupatech postavených z vypáleného bahna a hlíny. Nezávislé hlubinné goblinské osady jsou obvykle starší, větší a obydlenější než osady obývané integrovanými hlubinnými gobliny.

Hlubinní goblini mají bohatou ústní, mystickou a vypravěčskou tradici. Bez přítomnosti slunce a jeho následného denního a nočního cyklu mají hlubinní skřeti méně strnulé a méně lineární pojetí času: existuje tedy jeden věk a jeden věčný den, přičemž prvenství je dáno okamžikům a cyklům.

Někteří hlubinní skřeti mají escu, malý bioluminiscenční orgán, který jim trčí z čela jako zavěšená lucerna. Escy jsou ceněny mezi gobliny pro jejich krásu a vzácnost.

MYKOTYRAN

Mykotyran je vůdcem mykoidů, rasy virulentních hub, které vyrazily z Jádra a rozšířily se do velké části jeskyní. V dávných dobách byli mykoidi zodpovědní za neúmyslné zničení mnoha ixalanských jeskynních civilizací. Mykoidi jsou zvláštní směsicí kultur, které zkonzumovali a integrovali do svých vlastních řad, forem a vzorů. Mykotyran velí všem tak, jak by jediná mysl ovládala končetiny svého těla: jeho cíle jsou neznámé, ale jejich splnění vyžaduje, aby se mykoidi rozšířili po celém Jádru, nárokovali si artefakty a objevitele, pronikli na území Malametů a prorazili neprodyšné vstupy do Jádra.

MYKOIDI

Mykoidi se vyskytují v jeskyních na celém Ixalanu v nesčetných barevných, podivných formách a velikostech. Oltékové je před tisíciletími omylem zavedli do jeskyní a mykoidi postupně zaplavili velkou část Ixalanského podzemí. Ixalanští mykoidi se místy vyskytují tak hustě, že se podobají městům, a jinde zase tak řídce, že připomínají pouhé osamocené třásně mycelií.

Mykoidi se od pozemských hub a houbovitého růstu na povrchu Ixalanu dost liší díky své schopnosti rozvíjet vnímání a jedinečnému způsobu, jakým se vědomí vyjadřuje. Ixalanští mykoidi jsou jediná mysl rozptýlená po všech svých základních částech, vytvořená a udržovaná těmito základními částmi. Tato mysl si říká Mykotyran a považuje se za jednu titánskou, svět překlenující bytost s mnoha částmi; každý mykoid, od nejmenších spor až po ty největší tvory, je okem, ústy, rukama a prostředky pro Mykotyrana. Život je pro Mykotyrana prožíván zcela jinak než lidmi, upíry, merfolky, jaguářím lidem a jinými osobami s jedním tělem — Mykotyran nevnímá bolest ani hlad, nebojí se smrti ani si neváží života a existuje jen proto, aby se šířil, konzumoval, zdokonaloval se a překonával.

Shluky mykoidů se mohou rozrůst natolik, že se stanou dominantní myslí v tvořícím se těle. Tyto oddělené mysli Mykotyrana se obvykle začínají rozvíjet, když se mykoidní kolonie rozroste do velikosti člověka — dobrým pravidlem, které dodržují oltéčtí průzkumníci, je, že čím větší mykoid je, tím je chytřejší — a tudíž nebezpečnější. I když si jednotliví mykoidi mohou začít vytvářet své vlastní vědomí, dokud budou procházet jeskyněmi, kde roste Mykotyran, nikdy se zcela nezbaví jeho příkazů a vlivu; i když si mohou vytvářet vlastní myšlenky, rozvíjet způsoby existence, které jsou v protikladu k tomu, jak je jejich vzdálený rodič, a považovat se za své vlastní individuální vědomí, na Ixalanu je Mykotyran vždy přítomen, zdržuje se v jejich myslích a šeptá své příkazy.

Kultura

Mykotyran má cíle a záměry, které jsou cizí lidské mysli, ale organizuje svou kulturu kolem podobných základů. Velkou část růstu ovlivňují tvorové, s nimiž se setkává; primární způsob, jak se Mykotyran učí, je konzumace, trávení a replikace. Tento proces umožnil mykoidům vyvinout elementární systémy magie, vytváření nástrojů a zbraní, i když se neobejdou bez vlastní vnitřně vytvořené magie a technologie.

Mykoidi, jak jim lidé rozumějí, existují, aby konzumovali a rostli. Mykotyran oceňuje informace, data v podobě živých (nebo nemrtvých) organismů, aby je mohl konzumovat, studovat a pokoušet se o replikaci. Jelikož jeho primárním zdrojem dat byli lidé, má tendenci pokoušet se znovu vytvořit lidskou kulturu. Mykoidi vytvářejí masivní kolonie o velikosti měst, které jsou ozvěnou měst vybudovaných lidmi: dobrodruzi Sluneční říše v jeskyních s překvapením rozeznávají terasy Pachatupy nebo stupňovité chrámy Otepecu, znovu vytvořené v titánských záhybech, žábrách a houbovém mase, namačkané mezi dalšími pro ně neznámými orientačními body (ale zachované v mykoidech díky starověkému vědění).

Mykoidi jsou zběhlí v navigaci po jeskyních v nesčetných podobách a na všech úrovních osvětlení. I když si s sebou nemusí nosit světlo, aby viděli, obvykle tak činí díky svému konzumnímu učení: mykoidi pomocí bioluminiscence znovu vytvoří světelný aparát jakékoli jiné kultury, často jej integrují přímo do svého těla.

Mykoidi, původem z jeskyní, mají dva hlavní kulturní motivy: konzumovat a rozšiřovat se. Přestože tedy nejsou ideologicky motivováni k dobývání, de facto se do dobývání zapojují a tlačí se na hranice různých říší a do vstupů do Jádra, říše Oltéků.

JÁDRO RÁJE

Jádro ráje je masivní dutý prostor uvnitř Ixalanu, který zahrnuje malou, životodárnou božskou hvězdu, Chimil. Obyvatelný povrch Jádra je tudíž na vnitřní straně prostoru, na rozdíl od vnějšího. V Jádru není žádný horizont, jen mírný svah, který mizí v mlžné dálce. Pokud se vydáte dobře zásobeni a odhodlaní, dá se odejít od hlavního vchodu a obejít Jádro, abyste skončili zase u hlavního vchodu vzhledem k tomu, že gravitace míří stále směrem od Chimil, hvězdy, která se vznáší ve středu Jádra.

Jádro je nejstarším místem na Ixalanu, rodištěm lidstva a dějištěm tisícileté historie: jako takové je plné bohatství, které si nejvíce cení Neomalená koalice, má vazby na božství, které hledá Soumračná Legie, a znalosti, po kterých touží Sluneční říše.

OLTÉKOVÉ

Oltékové jsou dominantní civilizací Jádra a žijícími lidskými předky Sluneční říše. Oltékové se považují za první národ na — nebo v — Ixalanu, světě stvořeném Chimil a vedený jejími dětmi, Hlubinnými bohy. Oltékové jsou obránci Jádra, střeží všechny vchody do tohoto podivuhodného prostoru a jsou ostražití před hrozbami, které by mohly zasáhnout do této vychvalované idyly. Žijí v harmonii mezi sebou a s přirozeným světem a považují se za jeho ochránce — spíše správce než vládce.

Oltékové jsou moderní, vyspělá lidská civilizace, která žila po tisíciletí uvnitř Jádra Ixalanu. Jsou předchůdci civilizace Sluneční říše a zůstávají jejich bratranci, ale od doby, kdy se předkové Sluneční říše poprvé objevili na povrchu Ixalanu, s nimi neměli významný kontakt. Prohlašují se hrdě za první lidi na Ixalanu. I když jsou teď Oltékové, oni — a všichni lidé — byli kdysi Komon Winaq, Pátý lid. V jejich pojetí světa, pokud lidstvo přetrvá, přetrvá i Pátý věk, a tak se také ukáže, že jsou vyvolenými oblíbenci Chimil.

Na rozdíl od Sluneční říše nemají Oltékové žádné imperiální ambice a nejsou říší, ale konstelací obcí: rovnostářských městských států spojených obchodem, společnou historií a účelem. Oltékové jsou strážci, správci, a ochránci Jádra a nic víc. I když jsou samozřejmě zvědaví na povahu jeskyní a politiku povrchového světa, nemají žádné státní plány na dobývání — to ovšem neznamená, že by uvnitř Oltéků nebyly frakce, které by se nedaly přimět k dobývání, kdyby přišel ten správný důvod.

PRASTAŘÍ VÍTĚZOVÉ, VŽDY BDĚLÍ OCHRÁNCI

Oltékové se na sebe dívají jako na osvícené strážce, jejichž účel je dvojí: bránit svět před velkými hrozbami a obdělávat Jádro, jako by zahradník obdělával milovaný pozemek.

Oltékové vnímají vůči Jádru dvě velké hrozby:

Aclazotz. Dnes je Aclazotz chápán jako původce vampirismu, mezi Oltéky je všeobecně znám jako věčný nepřítel Bohyně-Matky Chimil, zlomené hvězdy a Hlubinných bohů. V oltéckých mýtech a dějinách vystupuje jako podvodník, zbabělý a chamtivý žrout, odporné zvíře a vrah, který by zradil vlastní lid pro zlomek moci; přesto ho mnozí stále hledají, sledujíce jeho šepot do temných míst Jádra, kde jim slibuje bohatství, moc a věčný život, pokud ho najdou a osvobodí.

Mykoidi. Výbušné šíření mykoidů po jeskyních Oltéky ohromilo a přinutilo je k současné izolaci. Od té doby Oltékové udržují některé záznamy o mykoidech přes Ozvěny-duchy, ale dosud nenašli způsob, jak je zcela porazit — a žádný lék na jejich infekci.

JÁDRO JE SVĚT

Pro Oltéky je svět Jádro. Jeskyně a povrch Ixalanu jsou zvláštní země obývané exotickými tvory, kulturami a zvířaty. Představa povrchového světa — horizontu, který se jeví jako strmý útes, z něhož by se člověk mohl zřítit z okraje, nekonečné oblohy otevřené ohromné a temné prázdnotě — je zneklidňuje, méně než jeskyně, kterým rozumí a s nimiž měli mnohem větší kontakt, než se uzavřeli před mykoidy.

Po setkání se Sluneční říší mají Oltékové pocit, že jsou přitahováni opačnými směry: někteří si přejí rozšířit svou správu nad potomky civilizací na povrchu, zatímco jiní nemají zájem o politikaření svých dětí.

OLTÉCKÁ MĚSTA

Oltécká města jsou velkolepá, čistá a hustě osídlená — vybudovaná v souladu s přírodou. Je běžné, že se jimi vinou kanály, ale i zelené plochy a zachovalé přírodní krásy: Oltékové raději postaví domy kolem přírodního prvku a začlení ho do své vize města, než aby překryl krásu přírody jinou stavbou. Je docela dobře možné, aby člověk proplul celým oltéckým městem za pomoci veřejné plavební lodi, přes zavěšenou lanovku, nebo pěšky po stejné cestě.

Oltékové staví svá města ve vztahu k Chimil a s úctou k ní: jsou běžně rozmístěna do tvaru devíticípé hvězdy, s velkými viadukty spojujícími jejich satelitní čtvrti, přístavy nebo chrámy s centrem města. Jsou spořádaná a čistá: nepořádek v ulicích je vyhrazen pro tržní čtvrti nebo festivalové dny, kde hojné využití veřejného prostoru mění města z bílého mramoru v pulzující místa obřadů, obchodu a oslav.

Města jsou živá a mnohovrstevná, ale otevřená všem — pořádek není pro Oltéky totéž, co vize Sluneční říše o řádu a hierarchii. Vzhledem k tomu, že Oltékové žijí v komunách a mají relativně horizontální hierarchii moci, jejich města to odrážejí obrovskými veřejnými prostory a budovami, uspořádáním společného bydlení a sídly, kde žije a pracuje více rodin. Toto rozvržení se odráží i mimo velká hlavní města, kde venkovští Oltékové žijí a pracují v obcích na sdílené půdě.

CHIMIL A HLUBINNÍ BOHOVÉ

Hlubinní bohové jsou v oltécké společnosti uctíváni, ale nejsou tak vzdálení jako aspekty Slunce lidem Sluneční říše. Hlubinní bohové, na rozdíl od Trojjediného slunce, chodili mezi Oltéky, bojovali po jejich boku, pili s nimi, plakali s nimi, milovali je a umírali pro ně. Toto mísení božstev a smrtelníků se odráží v oltéckém rovnostářství: kněží jsou často civilní nebo vojenští vůdci, učitelé, zemědělci a tak dále. Pro pozlacené kněžské řády Sluneční říše a Torrezonu se může oltécký velekněz jevit jako laický kazatel nebo obyčejný polní kaplan, ale pro Oltéky neznamenají chybějící parádičky nedostatek víry.

Hlavním bohem Oltéků je Ojer Taq. Druhý je Ojer Pakpatiq. Chimil, nebo také zlomená hvězda, je bohyně-matka Ojer Taq a Oltékové ji chápou jako stejné božstvo jako je Trojjediné Slunce.

Všichni hlubinní bohové mají v Jádru chrámy, které jim jsou zasvěceny, i když Aclazotzova bohoslužebná místa jsou skrytá, obvykle ne větší než svatyně nebo malá jeskyně, a většina Oltéků na ně hledí s odporem. Největším chrámovým komplexem v Jádru je Chrám civilizace v Oteclanu; druhým největším je Chrám cyklického času, který stojí naproti Chrámu civilizace.

Chimil, zlomená hvězda, nemá v Jádru žádný zasvěcený chrám, protože je přítomna vždy na obloze; člověk k ní může jednoduše přijít nebo vzhlédnout a uctít ji. Mnohé obce však ve svých hlavních sálech uchovávají malé svatyně, lucerny nebo ikony Chimil. Oltécká architektura, móda a brnění také běžně obsahují stylizovaný glyf nebo rytinu Chimil, odrážející stálou přítomnost hvězdy nad nimi a její význam v jejich historii.

Ojer Axonil a Ojer Kaslem jsou uctíváni především řády Tisíce lun a Zahradníků jako božstva, která mají význam pro jejich praktiky. Jejich chrámy jsou menší a méně navštěvované, i když mezi řády, které je uctívají, jsou uctíváni a dodržují se jejich sváteční dny.

KOSMIUM

Kosmium je minerál, který se nachází v jeskyních a Jádru v žilách, kapsách a shlucích. Může se těžit nebo extrahovat, zušlechťovat a pak aplikovat na organickou a anorganickou hmotu za účelem zvýšení jakýchkoli latentních magických vlastností přítomných nebo vsazených v předmětu nebo bytosti. Rafinované kosmium se dá považovat za baterii, vodič a projektor magie, nevyčerpatelný a omezený jen tím, kdo jím vládne nebo předmětem, na který je aplikován.

Kosmium bylo do Jádra a jeskyní zavedeno Chimil, zlomenou hvězdou, během Noční války. Oltéčtí vědci a geologové teoretizují, že kosmium je úzce svázán s životní podstatou Chimil a může být ve skutečnosti božským ekvivalentem krve nebo duše; Chimil o tom nemluvila, kromě výroků a mýtů z doby, které popisují plačící hvězdu krvácející kosmium, jak se uzdravovala z rozbití svého ničivého krunýře. Protože kosmium je pro Ixalan tak nové (geologicky řečeno) a jeho zdroj je v jádru sféry, je nejhustší v Jádru a čím dále od Jádra, tím je hůře vystopovatelné.

Krátce poté, co kultury z povrchu objevily kosmium, poznaly, že aplikace kosmia do zbraní a brnění jako povlaku nebo vložky zvýší životnost a posílí všechny stávající vlastnosti. Čepel vyrobená nebo potažená kosmiem se nikdy neotupí, kosmiem posázený nebo smaltovaný kyrys odolá dělové palbě, vrták potažený kosmiem rozemele jakýkoliv kámen a tak dále.

Na povrchu probíhá studium kosmia. Kromě svých magických vlastností je to docela krásná látka, když je rafinovaná a vyřezaná na drahokamy. Bohatí a mocní jak z Torrezonu, tak z Ixalanu si cení oblečení a kvalitního zboží, zbraní a královských ozdob. Mezi upíry z Torrezonu se ukázalo, že požití kosmia působí jako náhražka potřeby krve; to vyvolalo odpovídající volání po stále větším množství podivuhodného minerálu, který je důležitou výrobní složkou i gurmánským luxusem.

OLTÉKOVÉ A KOSMIUM

Vystavení kosmiu a manipulace s ním umožnilo Oltékům přeměnit se z malé agrární společnosti na pravděpodobně nejvyspělejší kulturu kdekoliv na známém světě nebo pod ním.

Mezi Oltéky je zcela běžné nechat si udělat tetování kosmiovým inkoustem jako rituál přechodu, který zajistí, že člověk nikdy nebude bez pohotové rezervy daru Chimil. Účinek, který má tetování na člověka, je podstatný — delší život, lepší zdraví, zvýšený talent k magii, síla a výdrž mimo hranice toho, čeho může dosáhnout obyčejný člověk. První tetování je pro každého Oltéka vyvrcholením zdlouhavého procesu dospívání, který končí cestou k samotné Chimil, aby shromáždil potřebné množství kosmia pro své první tetování.

POVOLÁNÍ

Správci

Správci jsou vůdci Oltéků, zástupci volení lidovým hlasováním obce, kterou chtějí zastupovat (obcí může být cokoliv od malé zemědělské vesničky až po celé mocné město Oteclan). Jakmile jsou správci zvoleni, působí v regionálních radách; tyto regionální rady si zvolí zástupce, kterého vyšlou do hlavního řídícího orgánu Oltéků, do Zemské rady. Aby se člověk mohl stát správcem, musí absolvovat svou první pouť k Chimil.

Správci nosí bohatě zdobené úřední róby a vyleptané koruny s piktogramy označujícími, kterou obec zastupují. Obvykle nosí jednoduchá dřevěná žezla a nosí kipu s mosaznými nebo zlatými pláty vetkanými kolem límce. Třebaže většina správců jsou starší, není vůbec neobvyklé vidět mladší správce — zejména z větších obcí, kde je správcovství často spíše formální profesní cestou než povinností.

Zahradníci

Zahradníci jsou kněží a laici Ojera Kaslema. Zahradníci jsou doma v tropických lesích a hornatých džunglích Jádra, kde zajišťují zdraví divočiny, pěstují a sbírají léčivé byliny a další flóru a udržují starobylé zříceniny, památky a Stélu Ozvěn. Zahradníci jsou jedni z nejrozšířenějších kněží Hlubinných bohů, neboť jsou často první, kdo udržují venkovské cesty a stezky, hlídají ohně a starají se o daleké farmáře, rybáře a pastevce.

Zahradníci nosí róby a oděvy vhodné pro cestování a práci ve vlhkém, drsném prostředí. Lze je snadno identifikovat podle vycházkových holí, vysokých čepic a jednoduchého kipu.

Didaktové

Didaktové jsou kněží Ojera Pakpatiqa, boha cyklického času. Didaktové jsou také učitelé a jejich chrámy jsou Oltékům známy jako centra pokročilého učení a hlubokého studia. Třebaže inspirace může udeřit kdekoliv a kdykoliv, rafinovanost syrové inspirace lze nalézt jen v didaktických chrámech, kde Oltékové všech věkových kategorií dokončují svá studia.

Didaktové jsou průzkumníci stejně jako učenci. V terénu jsou stejně doma jako ve starověkých archivech a knihovnách, i když jejich oděv se velmi liší podle toho, kde se s nimi člověk setká. V terénu didaktové nosí praktické oblečení a nosí u sebe veškerou výstroj a vybavení, které potřebují. Ve městech nosí jednoduché róby, pokrývky hlavy, které naznačují jejich roli, a obvykle nejsou nikdy vidět bez alespoň jednoho svitku a olůvka pro psaní poznámek nebo zapisování nápadů.

Tisíc Lun

Tisíc lun je tisíc profesionálních bojovníků Oltéků, z nichž každý je po výcviku knězem Ojera Axonila. Tisíc lun jsou ctěnými členy oltécké společnosti, i když ve srovnání s rovnostářskou, pacifistickou civilizací, pro jejíž obranu existují, leží poněkud stranou. Tisíc lun je hierarchické uspořádání, kdy každá desátá luna funguje jako důstojník, každá stá jako kapitán a poslední jako nejvyšší velitel. Tisíc lun jsou zdatní bojovníci na zemi, pravidelně cvičí v sevřených oddílech po deseti, se zbraněmi a brněním vylepšenými kosmiem, a bojují magií nebo i bez ní.

Gnómové

Gnómové jsou malí, mechaničtí, kosmiem pohánění tvorové, které Oltékové využívají od konce Noční války, kdy zpětně zkonstruovali technologii k jejich vytvoření od Fomori. Během staletí Oltékové vytříbili gnómské systémy a rozšířili nejranější vzory o stovky variant, které plní role od jednoduchých automatů pro stravování až po složité modely schopné hlubokého myšlení. Od dob vzestupu Mykotyrana jsou gnómové nesmírně užiteční jako průzkumníci a zvědové mimo bezpečné hranice Jádra. Slovo "gnóm" je Oltékům cizí, ale přesto je užíváno jako připomínka cizích kořenů automatů — ne jako milost nebo zásluha vetřelců Fomori, ale jako připomínka žijících Oltéků. Gnómové v Jádru se vyrábí ve skupinách pro různá města, řády a skupiny, které schvalují různé správcovské rady: to má zajistit zdrženlivost při jejich vytváření a zaměstnávání. Od otevření Jádra projevila Sluneční říše velký zájem získat gnómy a tajemství jejich stavby pro vlastní potřebu, ale Oltékové zatím nedovolili, aby k tomuto obchodu došlo.

Pojídači kosmia

Pojídači kosmia nejsou řád, ale členové tajného kultu poloupírských vyznavačů Aclazotze mezi Oltéky v Jádru. Jejich skutečný počet je neznámý, ale rozhodně jsou jich stovky — jako řád volně spjatých kultů s temným a zakázaným bohem své počty nezveřejňují. Kdokoliv se může stát pojídačem kosmia svou zkažeností, chamtivostí, nenávistí nebo jinou temnou motivací, která ho nutí hledat Aclazotzovy dary. Pojídači kosmia slouží Aclazotzovi až do konce: osvobozují ho od velkého strachu ze smrti. Tato podmíněná loajalita není Aclazotzovi odporná, neboť i on používá své věrné jako prostředek k dosažení svého cíle: osvobození od svého uvěznění Ojerem Axonilem.

DŮLEŽITÁ MÍSTA

Oteclan

Oteclan je hlavním městem Oltéků, rozlehlé centrum kanálů, chrámů, velkých ložnic, trhů a různých průmyslových areálů. Oteclan, postavený na břehu jezera Wachibal, se skládá z velkého centrálního města a mnoha satelitů, které jsou všechny propojeny velkými, vysokými lávkami a veřejnými lanovkami. Oltékové oceňují harmonii, takže Oteclan je otevřené město: je vždy plné obchodu, pěší dopravy, migrantů, poutníků, dobrodruhů a lidí, kteří se věnují svému každodennímu životu. Oteclan je vzorem všech ostatních oltéckých měst: postavený v kruhovém uspořádání jako stylizované znázornění Chimil a v pozdějších letech i útesů kosmia, které se táhnou za ní.

Útesy kosmia

Útesy kosmia jsou dlouhým ocasem kosmiových drahokamů, vzácných kovů a prachu ze zničeného krunýře, do kterého kdysi dávní kolonizátoři Chimil uzavřeli. Zbytky obíhají kolem a táhnou se za Chimil, zlomenou hvězdou. Útesy jsou nebezpečné, ale jsou klíčovou součástí života a kultury Oltéků: právě sem musí jít oltécká mládež, aby shromáždila kosmium potřebné pro jejich první tetování. I když většina mladých doletí jen na okraj Útesů, někteří zamíří dál — a vracejí se s velkými drahokamy a pověstmi o něčem temném a zlém, co se skrývá v temných strukturách hlubokých útesů.

Konec kolonie

Konec kolonie je název pro zvláštní, strašidelnou horskou krajinu, která obklopuje největší spadlý střep krunýře Chimil a stopu po jeho pádu. I když není jediným místem, kam za Noční války dopadlo vězení Chimil, je Konec kolonie rozhodně největším místem: polovina střepu vyčnívá ze země uprostřed zóny, kde se toulají dávní duchové a pověsti o pokladech mohou zavést odvážné a bezohledné k nečekaným — a záhadným — koncům.

Věže Mututik

Mututik jsou komunikační věže, které stojí v pravidelných intervalech po celém Jádru a spojují každé oltécké město. Prostřednictvím těchto věží mohou Oltékové předávat složité zprávy na obrovské vzdálenosti, předávat zprávy tak složité a důležité, jako jsou edikty z Oteclanu, tak jednoduché jako aktualizace počasí pomocí soustředěných výbojů kouzel umocněných kosmiem. Tyto věže jsou také malými populačními centry, často obklopené městy, která jsou pojmenována po věži, zvlněnými poli, kde zemědělci pěstují kukuřici, luštěniny a dýně a která jsou navzájem propojena (i s většími, vzdálenějšími městy) udržovanými prašnými cestami a cestičkami.

Matzalantli, Velké dveře

Matzalantli, Velké dveře jsou historickým hlavním vstupem do Jádra, přes které odešly generace Komon během četných období exodu. Matzalantli, zapečetěné obrovskou zlatou zátkou, ucpává přirozeně vytvořený (a později rozšířený) závrt, který spojuje jeskyně s Jádrem. Na straně Jádra se Matzalantli nachází vysoko v horách nad Oteclanem. Na straně jeskyně leží v srdci chrámové stavby, postavené zapomenutou civilizací dlouho poté, co Oltékové poprvé uzavřeli dveře před mykoidy.

OZVĚNY

Ozvěny jsou duchové, přízraky a stíny, které se nacházejí v jeskyních a v Jádru Ixalanu. Ozvěny mohou být lidské nebo nelidské, vnímající nebo ztracené, autonomní nebo uvězněné v přízračné rutině — to vše záleží na tom, jak byly vytvořeny a jak se na ně vzpomíná. Jsou svázány a zhmotněny z nějakého předmětu — kosti, meče, roucha a tak dále — a jsou duchem jediné osoby, i když existují jiné, děsivější Ozvěny: vrahů nebo zvířat, krutých lidí nebo obětí velkých ztrát a jiných, kteří zažili nebo spáchali teror bez smíření a uzdravení.

HLUBINNÍ BOHOVÉ

Hlubinní bohové jsou současnými, žijícími bohy Oltéků. Čtyři z nich jsou úzce spjati s Oltéky, zatímco pátý, Aclazotz, je původcem upírů a je považován za zlé božstvo. Kromě Aclazotze mají všichni Hlubinní bohové velkolepé chrámy po celém Jádru, přičemž největší z nich se nachází v Oteclanu, hlavním městě Oltéků.

Hlubinní bohové Jádra jsou přítomni v celé historii Komon Winaq. I když jsou v současnosti vzdálení, v živé paměti se před Oltéky zjevily. Víra v bohy je silná a jsou součástí každodenního života skrze rituální dny, přítomnost svatyní a chrámů, příběhy a světské výroky lidí, kteří si žijí své životy. Hlubinní bohové jsou posvátné postavy, ale nejsou povzneseni nad oslovení nebo lidské emoce — je to vlastně jejich zjevná lidskost, co je spojuje s lidmi, přestože jejich fyzické podoby a síly často přesahují ty lidské.

Oltékové uznávají Trojjediné slunce Sluneční říše, ale nechválí je ani jeho aspekty jako své hlavní božstvo; Trojjediné slunce je vlastně jen jedním výrazem hlavní oltécké bohyně Chimil, která je sama jen jednou z panteonu bohů. Tento panteon se skládá z mnoha desítek bohů, ačkoliv tato božstva jsou obecně chápána jako chvilkové božské děti jednoho z pěti původců či prvotních aspektů:

Ojer Taq, Bohyně civilizace

Ojer Taq je uznávána jako první z bohů, triumvirátní božstvo, které je patronem Komon. Chrám Ojer Taq je největší v Oteclanu, její kult nejlidnatější a její legenda největší a nejstarší v oltéckém mýtu. Ojer Taq je chápána jako jedinečné, božské sjednocení všech, kteří přišli předtím, všech, kteří jsou, a všech, kteří budou; je božstvem předků, rodiny a potomstva — civilizace, lidstva a všech, kteří jsou Komon Winaq, Pátým lidem. Ojer Taq je patronkou správců, předků, Ozvěn, měst, archivů a sfér a je úzce spjata s kosmiem a Chimil. Stejně tak je úzce spojena s městy, silnicemi, infrastrukturou a dalšími znaky světa.

Ojer Taq se projevuje jako vysoká, androgynní humanoidní postava se třemi tvářemi navrstvenými na sobě. Přes bílé roucho nosí dlouhé kipu, které zaplétá a zaznamenává současné okamžiky minulosti, přítomnosti a všech možných budoucností. Kněží, správci a věrní Ojer Taq také upřednostňují bílé róby, kipu a čelenky či tetování, které evokují trojitou tvář Ojer Taq.

Ojer Pakpatiq, Bůh cyklického času

Ojer Pakpatiq je milencem Ojer Taq a druhým bohem Oltéků. Na rozdíl od své milenky není Ojer Pakpatiq humanoid, ale má podobu okřídleného hada, který se zdánlivě nekonečně kroutí a svíjí. Oltékové uctívají Ojera Pakpatiqa za jeho věrnost Ojer Taq a jeho upřímnost; přes jeho navenek děsivý vzhled a často matoucí povahu jeho panství je Ojer Pakpatiq proslulý svou upřímností. Jeho přívrženci a oslavenci se to snaží napodobit ve své úctě k němu: i když jejich rituály mohou být ezoterické, jejich studium by mělo být stručné a mělo by být prováděno pro dobro všech Komon Winaq.

Ojer Pakpatiq je spojen s učenci, staviteli, vědci, Ozvěnami, kouzelníky, rybáři, námořníky, časem a vodami všech druhů. Většina škol má oltáře, nástěnné malby nebo mozaiky věnované nebo zobrazující Ojera Pakpatiqa; ostatně mnohé z jeho chrámů slouží jako školy pro pokročilé studium věd.

Aclazotz, Zrádce

Aclazotz je mezi Oltéky chápán jako poslední zbývající dítě Čtvrtého lidu, který dosáhl svého božství tím, že povraždil všechny ostatní kromě sebe a pak hodoval na jejich krvi, aby se uživil. Má se za to, že na sebe bere podobu obrovského, rozkládajícího se, hořícího netopýra zahaleného do šatu boha Komon Winaq, kterého zabil a uzurpoval jeho moc. Aclazotz je uvězněn uvnitř Jádra, ale zprávy o něm unikly během období prvního Exodu. V Jádru ho uctívá jen málokdo, ale jeho chrámy číhají na skrytých místech po povrchu, zbudované věřícími, kteří doufají, že ho vylákají a přijmou jeho temný dar věčného života. Aclazotzův cíl je zlikvidovat Chimil, zlomenou hvězdu jednou provždy a získat prvenství nad bohy. S touto mocí ukončí Pátý věk a započne Šestý a poslední věk, kterým ukončí věčný cyklus smrti a znovuzrození. Za své velké zločiny je Aclazotz spojován se zradou, nocí (jako opak životodárného světla Chimil) a smrtí.

Ojer Axonil, Bůh síly

Ojer Axonil je mladší, divočejší bratr Ojer Taq. Ojer Axonil je často v konfliktu s Ojer Taq, ale nikdy ne dost na to, aby způsobil vážnější potyčku. Přes bolest, kterou způsobil Oltékům a celému Komon Winaq, byl také nejsilnější, když stál v čele obrany Oltéků proti dávným kolonizátorům a také během Šeptající války, kdy se Aclazotz poprvé pokusil zabít Ojer Taq. Během té velké potyčky porazil Aclazotze, vyrval mu jedno oko a uvěznil ho daleko od Jádra.

Ojer Axonil je patronem válečníků, lampářů, bouří, ohně, léta, blesků, dinosaurů, sportovců, vášně, sopek a hor. Působí hrůzostrašně, se svým svalnatým tělem velkého válečníka a titánskou postavou mocných dinosaurů; místo hlavy má Ojer Axonil holou lebku ozdobenou zlatem. Jeho pravá ruka je hlavou a krkem ohromného dinosaura a v levé nosí hořící macuahuitl, který používá v boji. Ojer Axonil je primárním božstvem Tisíce lun.

Ojer Kaslem, Bohyně života

Ojer Kaslem je bohyně života, chimérická postava tělem i věkem, jejíž forma je bujná, chaotická, krásná a děsivá jako síla, jejíž je ztělesněním. Kult Ojer Kaslem je nejmenší a nejméně centralizovaný, její chrámy se rozprostírají mezi hlubokými mýtinami a údolími džungle Jádra. Oltékové chovají k Ojer Kaslem hlubokou úctu, i když nepatří k primárním božstvům jejich kultury; Kaslem je často známa jako tichá bohyně, věčně přítomná, často považovaná za samozřejmost, dokud někdo nepocítí její nepřítomnost.

Ojer Kaslem je spojována se zahradníky, farmáři, pastevci a všemi, kdo pracují v divočině. Je úzce spjata s dinosaury a motýly a Oltékové ji často vzývají, když je vidí ve volné přírodě. Její přívrženci také uctívají motýly monarchy a na svých šatech a brnění malují vzory motýlích křídel.

Chimil, Zlomená hvězda

Chimil je jméno pro hvězdu ve středu Jádra, všeobecně považovanou za bohyni hlubin a garantku života na Ixalanu. Vliv Chimil je dokonce cítit i na povrchu, kde ji Sluneční říše uctívá jako Trojjediné slunce. Chimil prošla mnohým v historii Jádra, od aktivní účasti na vzniku Oltéků až po dnešní dobu bádání. I když je Chimil v současné době nečinná, Oltékové ji přesto respektují, ctí a uctívají, i když jen málo z nich k ní směřuje své modlitby.

DĚJINY JÁDRA

PŘÍBĚHY Z POČÁTKU ČASU

Než začal existovat samotný čas, první lidé se na sféře Ixalanu probudili v ráji. Závoj nicoty se vytratil. Nastala realita. Lidé stáli pod Chimil v plné výšce, i když jí ještě neříkali Chimil, a chápali ji jako svou stvořitelku. Prostřednictvím ní pochopili, že svět je nový, lidstvo je nové, ale přesto se budou jmenovat Komon Winaq neboli Pátý lid.

Z této doby se podařilo získat jen málo písemných záznamů, ale některé existují. Tyto tabulky, kódy a záznamy byly nalezeny v nejhlubších jezerech, údolích a dutinách Jádra. Většina jich nyní odpočívá ve velkých sálech Oteclanu, hlavního města Oltéků. Obrovská část znalostí této doby však byla zaznamenána a předána prostřednictvím ústní tradice. Z těchto příběhů od počátku času jsou sděleny tři pravdy od minulosti po současnost:

Za prvé, svět Komon Winaq se zrodil před nimi a bude existovat i po nich. Protože jsou Pátí lidé, lidé Pátého věku, byl tu Čtvrtý věk a bude tu Šestý a tak dále.

Za druhé, Komon Winaq žili v ráji, ale neměli by si ho dopřávat. Jsou pouhými správci idyly, místa chráněného před démony, ďábly a hrůzami, které tam umístil jejich stvořitel, aby jim zajistil laskavější, jemnější budoucnost.

Za třetí, Chimil na ně dohlédne, ale nikdy nezasáhne. Ona je tvůrce, ne zahradník. Její děti, Hlubinní bohové, se této práce ujmou, pokud jim Komon Winaq dokáží připravit svět.

Tyto pravdy byly úlohou, kterou mohl Komon Winaq s radostí vykonávat, a tak se pustil do vytváření civilizace, která byla v souladu s tímto světem.

SCHRÁNKA OKOLO HVĚZDY

Svět Pátého Lidu byl takový, jaký je teď: ráj bujných lesů, hor, údolí, sladkovodních oceánů, řek a zvlněných plání obklopujících teplé, mírné slunce. Neexistoval žádný obzor, za nímž by se země nezvedala pomalým obloukem, mizela v mlžné dálce nad sebou a znovu se objevovala na protějším obzoru. Komon Winaq se rozešli mezi rozlehlé plochy a oblasti této idyly a usazovali se na polích a v džunglích, aby z nich čerpali nezbytnosti k obživě. Na pláních a podél břehů řek, na mýtinách a v alpských pohořích stavěli Komon Winaq domy, vesnice, chrámy a počátky svého průmyslu.

Jejich potřeby uspokojovala štědrost Jádra, a Komon Winaq si mohli najít čas na odpočinek a studium. Cenili si znalostí, a tak se pustili do mapování a sestavování podoby tohoto světa. Vyvinuli si psaný jazyk, aby zaznamenali, co vidí, čísla, aby spočítali a změřili, na co narazí, a pochopili tvar ráje. Z tohoto projektu vzešla první postava komonské legendy: Tan Jolom, světoběžník. Tan Jolom byl prvním z Komon Winaq, který dokončil oblet Jádra a potvrdil to, co moudří matematici a kněží předpokládali: svět je koule postavená kolem hvězdy.

VÍCE SVĚTŮ

Tan Jolom byl živoucí legenda, světoběžník, hrdina nesrovnatelný s nikým jiným z Komon Winaq, který žil desítky let a dovedl mnoho dalekých poutníků k porozumění. Jakmile však Tan Jolom spatřil svět, zatoužil vidět víc. Jeho touha mapovat světy mimo chápání ho hnala hledat země mimo realitu; nebyl spokojen s rájem. Poslechl konečně ten tichý hlas.

Světoběžník na svých cestách vždy cestoval se společníky. Chimil byl pořád s ním, a další také. Jeden hlas mu vyprávěl o jiných zemích, které viděl: o zemi Čtvrtého lidu, který přišel dříve a odešel. Tan Jolom se zvědavě zeptal tohoto hlasu, jak může vidět tyto země. Hlas odpověděl: zemři.

Smrt v této éře Pátého Lidu nebyla hrůzou pro živé. Jádro bylo rájem: před kráčejícím světem se neskrýval posmrtný život. Ozvěny, duchové těch, kteří prošli dál, kráčeli mezi živými: závoj mezi životem a posmrtným životem byl tenký jako pavučina. Pro Tan Joloma byla vyhlídka na prozkoumání posmrtného života jen další šancí na dobrodružství: Tak se stal Ozvěnou a odešel do posmrtného života, hledaje Čtvrtý svět za jeho hranicemi. Veden šeptavým hlasem přešel do říše duchů, bohů, démonů a ďáblů, kde pátral po Hlubinných bozích — dětech Chimil — a doufal, že jim řekne, že jejich lidé zmapovali Jádro a čekají na jejich návrat.

NEJHLUBŠÍ ZRADA

Temní tvorové z posmrtného života vklouzli do světa dveřmi, které nechal Tan Jolom nevědomky otevřené, a nikdo nebyl strašlivější než poslední dítě Čtvrtého lidu: Aclazotz, našeptávač, který slíbil, že Tan Jolomovi ukáže zemi Čtvrtého lidu.

Aclazotz je posledním žijícím členem Čtvrtého lidu, který přišel před Komon Winaq a jehož odchod jim umožnil se narodit. Na konci čtvrtého věku nebyl Aclazotz ještě božský, ale pouze smrtelný, bytost s jiným jménem a podobou. Strach ze smrti ho dohnal k tomu, že se stal bohem: díky neznámým metodám byl schopen vytrvat až za konec všeho a do božské nicoty, která vyplňuje prostor mezi jednotlivými věky.

V tomto prostoru byl ten, který se měl stát Aclazotzem, svědkem počátku Pátého věku a zrození prvních bohů; uvědomil si, čím se musí stát, aby přetrval i po smrti. Než se stačil zrodit poslední z Hlubinných bohů, pohltil jej a zaujal jeho místo. Vynořil se do Jádra jako Aclazotz, Uzurpátor smrti, jehož božství bylo ukradené a jehož panství bylo závojem pavučin, který odděloval život od smrti.

ŠEPTAJÍCÍ VÁLKA

Aclazotz věděl, jakou moc mu strach může poskytnout, a tak zatvrdil ten pavučinový závoj mezi životem a smrtí na nedobytný kámen. Život a smrt byly rozděleny do pevných součástí a živí byli odděleni od svých předků: mrtví se neozývali a živí nyní věděli, že jsou živí. Smrt se stala něčím, co vzbuzovalo zármutek a strach, a Aclazotz se tím strachem živil. Tajně lovil ty nejvyděšenější, truchlící a zoufalé, a když je polapil, zašeptal svůj temný slib: odevzdejte se mi a budete žít navěky.

Jádrem se šířil zármutek, strach, smrt a šepot o úniku z toho posledního konce. Aclazotzův dar věčného života byl k dispozici každému, kdo ho mohl najít, a mnozí se o to snažili. Poutníci a evangelisté řádili ve městech a vytvářeli kulty, které měly Aclazotze vylákat na světlo — pokud je čekala smrt a objetí temného boha, pak ať se pokusí získat přízeň tohoto temného boha tím, že se budou radovat z jeho zásad a budou bohatě odměněni. Tyto zoufalé rituály děsily velkou část Komon Winaq, ale nezastavily se, ani když se vůdci těmto temným kultům postavili. Když se je starší a vůdci poprvé pokusili zastavit, setkali se s ničivým násilím; další, kteří požadovali ukončení těchto kultů, si s sebou už přivedli vojáky. Aclazotzovy kulty se bránily a pole a města Komon Winaq zuřila násilím.

Oltékové si toto násilí pamatují jako Šeptající válku. I když to byla hrůza, vyprodukovala hrdiny a legendy. A její běsnění také urychlilo příchod zbytku hlubinných bohů. Jako první se ukázal Ojer Axonil, kterého k Jádru přitahovaly známé zvuky bitvy. I když on sám byl stvořením násilí a krutosti, jichž byl svědkem, ho nešokovaly, ale strůjce této války ano. Aclazotz nebyl jeho příbuzný, jak Ojer Axonil očekával, ale démon v kůži jeho bratra. A tak Ojer Axonil sáhl zpět na nebeskou klenbu a varoval svou starší sestru Ojer Taq před tím, co se děje v Jádru. Pak vstoupil do Šeptající války proti Aclazotzovi a získal setninu jednoho tisíce šampionů, kteří ho následovali do bitvy.

VĚK SLUNCE

Ojer Taq, poté, co se odpoutala od svého milence Ojera Pakpatiqa, se vynořila do Jádra. Její příchod přinesl naději a moc Komon Winaq, který zdvojnásobil úsilí o zničení Aclazotzova kultu. Mnozí z těch, kteří ztratili Aclazotzův vliv, se odvrátili od onoho temného božského vlivu a na světlo je přivolala nádherná trojitá podoba Ojer Taq, která byla živoucí připomínkou pokračování duše po smrti.

Nicméně Šeptající válka skončila krveprolitím. Ojer Axonil a Aclazotz bojovali v závěrečné bitvě, obklopeni pluky svých nejvěrnějších, nejhorlivějších bojovníků. Ojer Axonil a jeho tisícovka šampionů čelili Aclazotzovi a jeho pijákům krve ve svých nejhlubších doupatech, kde bůh zuřivosti a síly vyrval Aclazotzovi jedno oko a zkrotil ho. Když Ojer Axonil odtáhl Aclazotze zpět za závoj, který Aclazotz předtím zatvrdil, poslední přeživší členové Aclazotzových nejvěrnějších se vytratili z Jádra a vydali se tunely a chodbami, které znali jen oni. Aclazotz jim během svého krátkého života v Jádru ukázal svět mimo i pod známým světem: temnější, vhodnější pro ty, kdo nesli jeho dar. Svět, kde se dá vylézt vzhůru, pryč od jemného Jádra.

Šeptající válka skončila a začal velký věk přestavby. Závoj života a smrti opět prořídl a umožnil návrat ctěných Ozvěn. Základy Oteclanu, hlavního města Komon Winaq, byly položeny na břehu velkého jezera Wachibal. Jak Ojer Taq přihlížela, Komon Winaq vybudovali zlatý věk, který trval po tisíciletí: byl to věk Slunce.

OTEVŘENÁ BRÁNA

Věk Slunce skončil příchodem bytostí, které Komon Winaq později pojmenovali Kisikové, což bylo evokující slovo, které mělo vyjádřit hrůzostrašný vzhled a imperiální ambice těchto nových bytostí. Kisikové byli robustní, obrovští, ozbrojení agenti moci z jiného světa. Oltékové jim dnes říkají kolonizátoři. Quint je zná jako Mincovní říši. Tyto bytosti sami sobě říkaly Fomori.

Komonská legenda popisuje příchod Fomori jako děsivé vniknutí do mírného Jádra, jako by to byl hurikán vybuchující za jasného letního dne nebo sopečná erupce ze srdce poklidného jezera. Ústně vylíčené příběhy hovoří o dlouhých, temných střepech tvrdé noci, které vyklouzávají z hustých mraků a praskají blesky, vznášejí se nehybně a tiše ve vzduchu kolem Chimil. Komon Winaq poprvé zažili zatmění jejich teplého slunce, dlouhé stíny vrhané loděmi Fomori, které obklopovaly Chimil.

O několik dní později se jeden z těch tmavých střepů otevřel a z něj vypadla menší válcovitá nádoba, velká jako chrám: bez hlesu přistála a z tenké praskliny v jejím těle vystoupil obr v brnění. Obr mluvil komonským jazykem a prosil Komon, aby dovolil jeho lidem, aby se zde v tomto ráji ukryli.

Komonští vůdci zahájili jednání. Chrámy se mezitím zaplnily prosebníky, kteří prosili Hlubinné bohy, aby přišli na pomoc, a přesto neslyšeli žádnou odpověď: pokud byla Chimil uzavřena, zdálo se, že i její děti. Obloha zhoustla, když obři vyslali další koule přes Jádro a usadili se nad dalšími komonskými městy. Tito obři možná před něčím ve své minulosti utíkali, ale Komon Winaq si rychle uvědomili, že jsou to vlastně dobyvatelé, kteří přišli s úmyslem získat nadvládu nad Jádrem.

UZAVŘENÉ JÁDRO

Fomori se nakonec ukázali jako dobyvatelé. Vytvořili si faktickou nadvládu nad Jádrem díky svým střepovým lodím, které zůstaly viset na obloze kolem Chimil. Dorazily další střepy a Fomori nakonec dokončili svůj krunýř kolem Chimil a v Jádru nastala úplná tma. Bylo to poprvé v historii Komon Winaq, kdy viděli takovou temnotu: pro všechny to bylo děsivé, ale pro některé to bylo vzrušující. Komon Winaq nemohl tuto tyranii, tuto vynucenou vzdálenost od Chimil, Hlubinných bohů a jejich předků tolerovat.

Odpor vůči Fomori se rozhořel napříč Jádrem, nejprve od Ozvěn, pak od živých. Nad ostatními se tyčila jedna hrdinská postava: Olanem Teq, Devítistá luna. Olanem Teq, jeden z Tisíce lun, prý žil ve městě Oq'tinimit, satelitu města Oteclan. Odtud Olanem Teq a Komon Winaq vedli odboj, přepadali lodě Fomori, chytali jednotlivé agenty Fomori a nakonec se dostali až k Chimil, kde udeřili na srdce okupantů.

NOČNÍ VÁLKA

Noční válka je název epické básně, která zachycuje tři staletí historie a mapuje počátek práce Olanem Teqa na vybudování odboje, přes boj, který následoval, až po jeho ukončení. Válka zasáhla celé Jádro, ale nakonec zvítězil Komon Winaq.

V posledních dnech války, když komonští válečníci přistáli na tmavých střepech, které držely v kleci Chimil, jim hvězda dokázala pomoci. Také Chimil se bránila a bušila do vnitřku své klece strašlivou, mocnou energií. Úlomky byly slabé, pokoušely se léčit pomocí neznámých kouzel, ale nedařilo se jim to. Odboj, který vedli Komon Winaq napříč Jádrem, zbrzdil infrastrukturu Fomori; osvobozenecké útoky statečných komonských bojovníků na klíčové střepy se ukázaly být pro věznící schránku Fomori příliš. Chimil roztříštila jeden střep, pak druhý a pak se spustila kaskáda. na Jádro padal déšť temných, kouřících, roztříštěných střepů. Kosmium se vymrštilo od Chimil, odstřelilo všechny Fomori, a jeho sprška zasáhla přítomné Komon — z těch se staly polobožské postavy samy o sobě — první andělé Ixalanu. Hlubinní bohové je následovali, když konečně slyšeli matčin pláč a prosby svého lidu.

Válka skončila tím, že Fomori byli z Jádra vypuzeni a na oběžné dráze kolem Chimil za sebou zanechali rozbité trosky svých střepinových lodí, jakož i různá menší zařízení a zpola dokončené projekty po celém Jádru. Během věků Komon pracovali na opravě a odstranění velké části těchto ran, ale i v současnosti některé trosky zůstaly.

OTEVŘENÍ JÁDRA

Chimil, zlomená hvězda, byla teď volná, ale už ne taková, jak ji Komon Winaq znali, změnila se: matka bohů byla zraněná, zářila matněji než předtím a trosky Fomori často ještě víc tlumily světlo, když jí zakrývaly tvář. A stejně tak návrat bohů znamenal i návrat Aclazotze. Kulty temného boha se znovu objevily v komonských městech a na raněných místech Jádra.

V této době se mnozí Komon odvážili do podzemních kapes pod Jádrem a zjistili, že se mimo Jádro — jak očekávali — změnila gravitace. V jeskyních nestáli na vrcholu světa jako v Jádru. Místo toho zjistili, že stojí na dně nějaké jiné, větší stavby. Co je čekalo nahoře?

Začal věk objevování a následoval věk migrace a osídlování. Komon se houfně stěhovali z Jádra, když se ukázalo, že v jeskyních i na povrchu existuje obyvatelná půda, kde se dá usadit a obdělávat. Během staletí odešly statisíce Komon; ti, kteří zůstali, si začali říkat Oltékové, hrdinské jméno, které si osvojili odbojáři bojující proti Fomori. Bez hněvu a sváru, ale díky přirozenému proudění času a vzdáleností, se i ti, kdo opustili Jádro, začínali považovat za Komon. Odlišní od Oltéků zakládali svá vlastní města a kultury, a čím dál víc se vzdalovali Jádru.

ZROZENÍ MYKOTYRANA

Mnoho století po prvním období exodu vypukla epidemie v jednom z největších měst Komon. Oltéčtí vědci v Jádru zjistili, že tato nemoc je houbovitá, šířená spóry a vysoce pokročilá — možná nějaká živá relikvie Fomori, vypuštěná mimo Jádro v minulých dobách.

Tato houba byla počátkem mykoidů. Bez jakýchkoli překážek, které by je zastavily, se začali rychle šířit jeskyněmi. Oltékové a Komon se společně snažili zastavit šíření mykoidů, ale nepodařilo se jim to. Infekci podlehly celé civilizace a kultury a nakonec se vyvinuly stále vyspělejší a větší formy mykoidů — a některé z nich se evidentně naučily používat magii.

Komon a Oltékové v jeskyních prchali a nacházeli bezpečí mimo jeskyně. Tito osadníci se vynořili nad zemí na kontinentu, který se později bude jmenovat Ixalan, dávní předkové lidí, kteří vytvořili Sluneční říši.

KARANTÉNA

Oltékové nedokázali zastavit mykoidy, kteří řádili v Jádru, a tak učinili pochmurné rozhodnutí: karanténu Jádra. Uzavřeli všechny vchody do Jádra a odřízli se od zbytku sféry.

Oltékové vyzval hlubinné bohy k zásahu a uzavřeli všechny hlavní vchody do Jádra řadou velkých, složitých, kosmiem vyztužených zlatých dveří. Na tento okamžik vzpomínají dějiny Ozvěn a Oltéků jako na slavnostní, ostudný znak neúspěchu. Mohli zachránit sebe, ale ne své bratry.

Zdálo se, že tento drastický krok zabral. V následujících letech nebyly žádné důkazy o pronikání mykoidů. Oltékové, v bezpečí, ale sami, se v Jádře opět obrátili sami k sobě.

TICHÝ VĚK

A tak začal Tichý věk. Oltékové, odříznuti od zbytku Ixalanu a svých komonských bratranců, se zavázali pěstovat a udržovat Jádro tak, jak se zahradník stará o svou zahradu. Zatímco na povrchu Sluneční říše dominovala na Ixalanu a Torrezon se rozhořel dobyvačnou válkou (což umožnil Aclazotzův temný dar vampirismu), Oltékové v Jádře svou historii zpomalili.

Během Tichého věku bylo mezi skupinami velmi málo konfliktů a už vůbec žádná válka. Oltékové provedli velké stavební úpravy a obnovu biotopů a nakonec napravili velkou část škod napáchaných Noční válkou. Byla postavena nová města a Oltékové se pomalu rozrůstali do neprobádaných částí Jádra. Pomalu prohlubovali své vztahy s bohy, zdokonalovali svou magii a postupně chápali praktické i fantastické aplikace kosmia.

Oltékové zůstali v Tichém věku až do začátku příběhu Ztracených jeskyní Ixalanu.

Překlad: Honza Charvát