Tarkir: Dragonstorm [#6] │ Jak žalostná může být láska

Před časem

Vraska mu začínala lézt na nervy.

„Jaci,“ říkala pořád. „Musíš s tím přestat.“

Přinutil se k alespoň trochu uhrančivému úsměvu. Prošli si tolika věcmi. Dávalo smysl, že dojde k třenicím, že ti nebudou na něco mít stejný názor, že trauma, které oba utrpěli, mohlo způsobit, že si postaví nové zábrany, přes které se ten druhý bude muset naučit dostávat. Jace si říkal, že Vraska se ho nesnaží naštvat. Jen se snaží dělat to, co považuje za správné.

I když se mýlí.

„Neubližuje mu to,“ řekl Jace. Ale přes veškerou snahu nedokázal ve svém hlase potlačit obranný tón. „Lupík je v pořádku.“

„Pořád se před tebou snaží schovávat.“

„Je to dítě,“ řekl Jace. „On to jen nechápe. Nic víc.“

Jace viděl, jak se Vrasce sevřela ústa, ale už se k tématu nevyjádřila, a proto se mu ulevilo. Nechtěl se s ní hádat, nechtěl zkazit dnešní ráno, které spolu prožili, poklidné a krásné, jakých poslední dobou moc nebylo. Posledních pár měsíců, které strávili putováním Multivesmírem, bylo těžkých. Bez jiskry museli Vraska s Lupíkem cestovat po zvěscestách a Jace byl nucen procházet Multivesmírem bez lehkosti, na kterou byl zvyklý každý sférochodec. Věděli, která zvěscesta je nakonec dovede na Tarkir a z Tarkiru do Meditační říše, díky Lupíkovi. Ale i s mapou v Lupíkově mysli byla cesta dlouhá a namáhavá. Potom, při obrovské smůle — nebo to snad byl Valgavothův zlověstný záměr? Stále si nebyl jistý — se Lupík zatoulal ke dveřím pokrytým můrami a pak následoval všechen ten chaos.

Jace si říkal, že se musí naučit oprostit se od toho — i když jen trochu. Skutečnost, že Vraska zřejmě nepochopila nezbytnost Jacova jednání, jí rozhodně neměl za zlé. Gorgona hledala vykoupení za hříchy svého dřívějšího života, neboť spáchala zlo ve jménu vyššího dobra a svých rozhodnutí litovala. Samozřejmě, že by byla proti tomu, co dělá. Samozřejmě, že by se bála. Jace nic jiného nečekal. A pokud byl k sobě upřímný, věděl, že to, co dělá, je špatné. Ale prostě to nešlo jinak.

Ranní sluneční paprsky prosvítaly žaluziemi, zlaté jako máslo, a laskaly Vrasčinu štíhlou, vysokou postavu, jak seděla stočená na stoličce vedle okna s odvrácenou tváří. Byla tak krásná, až ho to bolelo. Víc než cokoliv jiného chtěl, aby byla šťastná, aby byla v bezpečí. A nějakou dobu tomu tak bylo. Tarkir, navzdory svému přebujelému dračímu problému, by mohl být příjemným místem k životu se svými pevně semknutými společenstvími a hojností přírodních zdrojů. Jace si myslel, že navštíví Jeskajce a podívají se, jestli v jejich horských osadách nejsou hostince, v nichž by se mohli ubytovat, ale Vraska, možná ve stesku po golgarijské domovině, jim navrhla, aby si našli ubytování na území Sultai. Jace samozřejmě ustoupil a oba s potěšením zjistili, že místní káva se dá udělat nejen studená, ale také sladká a bohatě ochucená kardamomem a skořicí.

Lupík vydal v Jacově náruči bublavý zvuk, který přitáhl jeho pozornost. Podíval se na malé stvoření. Navzdory tomu, co Vrasce řekl, Lupík nevypadal v pořádku. Ať už prožíval jakékoli sny, nebyly laskavé. Chvílemi kopal, jako by se snažil vykroutit z těžké deky.

Nebo možná z Jacovy kontroly.

Ale už byli tak blízko. Všechno, všechna utrpení, která prožili ve Valgavothově Domě, všechno to, co udělali na Aviškaru — všechno to bylo proto, aby se dostali sem. Jace se přinutil nemyslet na Lupíkovo nepohodlí a Vrasčin neklid a sáhl prvně jmenovanému do mysli. Multivesmír se před ním rozvinul jako mapa, zvěscesty jako souhvězdí, sféry samy jako hvězdy, zářící proti oceli Lupíkovy dětské mysli. Byl to naprostý zázrak. Kdyby to mohl Vrasce ukázat, pochopila by to. Jace by—

„Nechci, abys mi teď sahal do hlavy.“

Jace se vytrhl ze zamyšlení, vylekaný Vrasčiným prohlášením, a příliš pozdě si uvědomil, že řekl to, co si chtěl jen myslet. Gorgona na něj bez výrazu zírala a on věděl, prostě věděl, na co myslí a na koho myslí.

„S Chandrou to bylo jiné. Tohle bych Lupíkovi nikdy neudělal.“

„Cože? Skoro mu vymazat mozek?“

Jace jemně zavinul Lupíka do přikrývek na jejich posteli. Sultajský hostinský, který měl možná větší zájem být kuchařem než obchodníkem, jim bez příplatku půjčil dětskou postýlku. Výměnou za to chtěl Lupíka jen na chvíli obejmout, prohlásit ho za rozkošného a pochválit rodiče. To vše bylo řečeno s maximální upřímností, navzdory jasným fyziologickým… rozdílům. Za jiných okolností by byl Jace ve střehu. Ale nemrtví chodili mezi Sultajci, jako by nikdy neodešli, takže tady možná dodržovali jiné normy. Bez ohledu na to Lupík strávil ve vypůjčené postýlce jen půl noci a Jace s Vraskou se druhý den probudili a našli ho schouleného mezi nimi, ruce sevřené kolem jejich.

„Nejsi na místě, abys mě soudila, lásko,“ řekl Jace a jeho zdrženlivost se pomalu tříštila. Miloval ji. O tom nebylo pochyb. Přesto se mu stále hnusil odsudek v jejím hlase, když věděla, co ví o její minulosti. „Nikdy ses nevyhýbala temným věcem ve jménu dobra.“

Vraska sebou trhla. „Někteří lidé musí být zabiti. Ale ty jsi nikdy nebyl vrah.“

„Nezabil jsem ji.“

„Ublížil jsi jí, Jaci. Hodně jsi jí ublížil.“

„Stála nám v cestě.“

Gorgona se zvedla. Jace zasáhla ta bolest v její tváři. Vraska vypadala, jako by ji udeřil, a Jace by možná litoval, že jí způsobil zjevnou bolest, nebýt toho, že to byla ona, kdo s tím začal. Nebyl to on, kdo začal mluvit o Chandře.

Vraska pokračovala: „Dřív jsi takové věci neříkal. Hledala jsem způsob, jak se tě na to zeptat už několik dní, a nebyla jsem schopna přijít s ničím dostatečně diplomatickým. Tak to prostě řeknu. Opravdu to musíme udělat? Zase máme jeden druhého. Můžeme být šťastní. My tři. Zvláštní malá rodina. Copak to nestačí?“

„Ne,“ řekl Jace s nataženýma rukama a zlomeným srdcem v hlase. „Pro mě možná ano. Ale pro každého, pro každou sféru? Nemůžeme si dovolit být sobečtí. Ne, když jsme tak blízko. Bude to ošklivé, to ano, ale bude to stát za to. Můžu to napravit. Můžu napravit všechno — ty víš, že můžu. Kde se všechny ty pochybnosti vzaly? Jsem jediný, kdo má ještě noční můry z toho, co se stalo? Phyrexie Multivesmír rozbila. Ale myslím, že s Lupíkovou pomocí—“

Jeho prsty se dotkly jejích a Vraska váhavě dovolila, aby se jejich ruce propletly.

„Mrtví už trpěli dost, nemyslíš? Ať si odpočinou. Nechť naše minulost odpočívá. Nech ji zemřít, Jaci.“

Zíral na ni. Zapamatoval si vrásky, které se jí táhly z koutků zlatých očí jako verše poezie, zapamatoval si tu brázdu pod nosem, která sahala až k hornímu rtu, její lícní kosti, to, jak se ve světle leskly prameny jejích vlasů téměř duhovým třpytem. Dokud bude Jace naživu, nezapomene na ni takovou, jaká je teď: nenávratně změněnou, ale stejně krásnou, jako když se před tak dávnými časy poprvé setkali. Bože, jak ji jen chtěl poslechnout. Jak jí toužil věřit.

„Promiň,“ řekl Jace. „Ale vím, co musím udělat. Jen počkej. Dám to všechno do pořádku a bude to, jako by se nic z toho nikdy nestalo.“

A potom—

Později

Jak se Lupíkovi podařilo doplazit se tak daleko do dračí bouře, to byla záhada, kterou bude muset Jace vyřešit později.

„Lupíku,“ zavyl do ječícího větru. „Lupíku! Pojď sem, než oba umřeme!“

V odpověď se to malé stvoření jen zavrtalo hlouběji pod střechu něčeho, co Jacovi připadalo jako jeskyně, kterou někdo postavil na něčí památku. Ne že by si tím byl jistý. Ať už to bylo cokoliv, teď to tu bylo opuštěné, odevzdané dračím bouřím a všemu, co ještě žilo v pouštích Abzanu. Viděl rozpadlé trosky v písku, které se míhaly vzduchem, jejich zčernalé pozůstatky připomínaly kosti očištěné mrchožravými ptáky. Jace si zastínil oči paží, klekl si a přimhouřil oči. Lupík na něj švitořil, aby odešel, a Jace prostřednictvím Lupíkovy vrozené telepatie pochopil, že s ním Lupík skončil. Skončil s pobytem na Tarkiru. Chtěl se vrátit k Vrasce, chtěl ty kokosové cukrovinky, kterými ho sultajský hospodský rozmazloval. Víc než cokoliv jiného však Lupík nechtěl, aby ho Jace znovu uspal.

„Víš, jak na tom jsem, Lupíku,“ řekl Jace a uhladil hlas do tichého a uklidňujícího tónu. „Ta situace se mi líbí stejně jako tobě, což znamená, že vůbec ne. Ale jsme tak blízko. Jsme tak blízko a slibuju ti, že až to bude hotové, už nikdy— Vrať se zpátky.“

Později se Jace k tomuto okamžiku vracel znovu a znovu, obracel si ho v hlavě, zkoumal ho ze všech úhlů a hledal, jestli se k situaci nemohl postavit jinak, jestli tehdy nebylo řešení méně brutální, ale stejně účinné jako to, které zvolil, jestli Lupík vypadal vyděšeně nebo jestli byl Jace až příliš rychlý a malého Fomoriho omráčil dřív, než zaregistroval, co se stalo. Mnohokrát si své rozhodnutí opakoval, vzpomínka na Lupíka, který vběhl do bouře, a pak na jeho vlastní magii, která se hnala za tím tvorem, obklopovala ho, halila do nepřerušeného modrého světla, takže jeho vzpomínka na ten okamžik byla hladká jako sklo a nakonec nebylo možné vidět nic jiného než odraz jeho vlastních záměrů.

Teď

„Jenže na ničem z toho už nezáleží,“ řekl Jace a svěsil ramena. „Jsme uvězněni v tom, co je tohle místo zač. I Lupíkova znalost Multivesmíru je tu k ničemu. Tohle místo nemá logiku. Nejsou tu žádné skutečné cesty. Jděte dostatečně daleko jedním směrem a nakonec uvidíte, jak po stezce utíká vaše vlastní já. Je nemožné—“

Narset zavřela oči.

Tohle byl totiž problém mnoha lidí, zejména těch, kteří se považovali za výjimečně chytré: nedokázali pochopit svět, který neodpovídal jejich představám. Cokoliv, co se odchylovalo od jejich chápání normálu, bylo nesprávné a nelogické, tohle byl způsob myšlení, o němž Narset věděla, že je klam. Multivesmír byl nekonečně složitější, než by smrtelná bytost mohla kdy pochopit, a toto místo, tato dimenze, ať už to bylo cokoliv, bylo ztělesněním této pravdy a mnoha dalších také. Tím si byla jistá.

Narset tedy udělala to, co už udělala, když byla mladá, a Ojutai ji vyzval, aby se s ním učila: opustila své předsudky a dovolila si vidět to, čeho předtím odmítala být svědkem. Tím s ní Meditační říše přestala bojovat.

Ale nestačilo to. Cítila, jak realita tohoto místa poskakuje a otřásá se, jak se její společníci snaží pochopit, co vidí, jako zvíře snažící se odplazit od predátora.

„Přestaň tak usilovně přemýšlet,“ řekla Narset přiškrceným hlasem, znovu otevřela oči a snažila se rozebrat, co vidí, čemu teď rozumí. „V tomto proměnlivém prostoru nás uvězňují naše myšlenky. Potřebuji, abyste oba vyprázdnili svou mysl.“

„Promiň,“ řekl Jace. „Ale o čem to mluvíš?“

„Jen počkej.“

„Na co?“ zeptal se Jace.

Narset polkla zklamaný zvuk. „Prosím. Musíš mi věřit. Vyčisti si hlavu. Počkej.“

„To už jsi říkala,“ namítl Jace. „Na co čekáme? Proč čekáme?“

„Aby tohle místo…“ Narset si zarazila dlaně do očí, znovu podrážděná.

Cítila na rameni ruku, teplou a uklidňující, i když tvář archanděla zůstala prázdná jako mramor. „Uděláme, co řekneš.“

„Dobře,“ povzdechl si Jace a vzal Lupíka do náruče.

Narset v okamžiku pocítila to, v co doufala, že se stane: pocit, že se svět znovu láme a přestavuje, rozpadá se, jenže tentokrát, když se dal dohromady, nepoužíval jejich očekávání a vnímání jako lešení, ale očekávání něčeho jiného. Někoho jiného. Narset hleděla s neskrývanou úctou na zrcadlově lesklou oblohu, nekonečné schody a leštěnou vodní hladinu, která se sesypala do beztvarého stříbra. Pak se najednou zase oddělila a odhalila dvě postavy, které by Narset poznala i po smrti, propletené u sebe, dotýkající se svými rohy, obočím opřeným o sebe.

„Ne. To není možné,“ zašeptala Elspeth chraplavě.

Nepřibližujte se, ozval se Uginův hlas, ani ne tak zvuk, jako spíš dozvuk, který se nesl jejich kostmi. Byl mohutný jako mýtus — ne, ještě větší. Přízračný drak byl větší než světy, než naděje; opeřená křídla se kolem jeho protějšku ochranně sevřela, šupiny jako modrý led. To, co sem Ugina dohnalo, se však živilo jeho leskem a šupiny měl stejně matné jako pohled. Přesto to Narset překvapilo méně než zoufalství v dračím hlase. Když Ugin zvedl hlavu, zvedlo ji i jeho olivově zlaté dvojče, které bylo dokonalé jako leštěný bronz. Na krátký, divoký okamžik se Narset přistihla, že přemýšlí, jestli na něm Uginův protějšek parazituje, jestli ta šklebící se obludnost, která na ně shlíží, není důvodem, proč se Přízračný drak zdá tak ošuntělý.

„Ale, ale, ale. Copak je to? Dárek, můj drahý bratře? Jen jsi mě ukolébal, abych uvěřil, že jsem uvězněný na věčnost, jen s tvým nudným já jako společníkem na konverzaci? Jsem dojat. Ty mě snad doopravdy miluješ,“ zavrněl Uginův společník s mohutnou hlavou nakloněnou na stranu a plně se soustředil na Narset a její společníky. „Myslím, že vás znám. Myslím, že vás znám všechny tři. Vzpomínka na to, kdo jste, mi zůstává na jazyku jako chuť staré krve. No tak, přátelé. Pojďte mi říct, kdo jste.“

Neposlouchejte lži mého bratra. Odejděte, než vás zasáhnou jeho drápy.

„Obzváště ty,“ pokračoval a otočil hlavu k Jacovi, který stál za Elspeth a Narset. Podařilo se mu to jen částečně, řetězy se zhmotnily zdánlivě odnikud a připoutaly ho k zemi. „Mám pocit — mám pocit, že jsme kdysi byli důvěrní přátelé. Že jsi byl možná můj komplic, někdo, kdo znal všechna má tajemství a jehož tajemství jsem znal já.“

„Jak to, že je naživu?“ Hlas Elspeth hlas byl plný šokované nevíry. „Zemřel. Lidé ho viděli umírat. A přesto tu stojí—“

„Byl bych raději, kdybys o mně nemluvila, jako bych tu nebyl,“ řekl Bolas pohrdavě. „Ale ano, žiju. Bez svých vzpomínek, ale jsem velmi živý, jak vidíš.“

„Tomu nerozumím,“ řekla znovu Elspeth a očima těkala mezi Jacem a Narset.

Měli jsme dohodu, Belerene. Proč jsi sem přišel?

„Opravdu?“ zasmál se druhý drak.

„Jaci,“ řekla Elspeth. „Řekni něco.“

V odpověď položil myšlenkový mág svého chlupatého tvorečka jemně na zem a pohladil Lupíka po tváři, než se znovu vzpřímil, s tváří téměř zcela bez emocí. Kdyby se Narset nedívala pečlivě, možná by přehlédla pocit viny, který Jacovi probleskl očima jako kámen hozený přes jezero. „Nechtěl jsem se vrátit.“

„To není odpověď,“ řekla Elspeth. „Řekni nám, co se děje.“

On a já jsme už jednou smrt ošidili. Nebyla žádná záruka, že se nedostane zpět na tento svět, pokud mu bude dovoleno zemřít. Takže jsem z tohoto místa udělal naše vězení a naším vězením zůstane, dokud můj bratr po pár tisíciletích nezemře. Je to jediný způsob, jak mohu ochránit Multivesmír před jeho machinacemi.

„Ale no tak, nemusíš vychvalovat všechny mé skutky naráz, bratře můj nejdražší—“

„Mistře Ugine,“ vydechla Narset, přemožena nutkáním padnout na kolena a zhroutit se před ním. „Prosím. Multivesmír potřebuje vaši pomoc. Dračí bouře nabraly na intenzitě. Rozšířili se z Tarkiru do ostatních sfér. Brzy bude vše pohlceno, pokud se nic neudělá. Přišli jsme za vámi pro pomoc, tak nám, prosím, pomozte.“

To nemohu.

Z Narsetiných plic jako by zmizel veškerý vzduch.

Když znovu promluvila, hlas měla rozervaný. „Tak nám řekněte, jak dračí bouře utišit. Pokud nám nemůžete pomoci vy, alespoň nám řekněte, co musíme udělat, abychom je zastavili sami. To jistě můžete. Prosím. Nevím, jak dlouho bude Tarkir ještě stát—“

Je mi líto, ale nemůžu dělat nic. To, co ze mě zbylo, je věnováno úkolu udržet mého bratra na uzdě. Musíte odejít. I tato interakce ohrožuje jeho zajetí. Pokud můj bratr uteče, dračí bouře budou tou nejmenší starostí Multivesmíru.

„Ach, cítím se tak milován,“ řekl Uginův bratr s úsměvem. „Ty hodláš riskovat zničení celého Multivesmíru, jen abys mi mohl dělat společnost?“

„Ne,“ řekla Elspeth a prošla kolem Narset. „Tomu odmítám věřit. Můžete nám věnovat pár chvil svého času. Vás a Bolase to nebude stát nic a my získáme hodně. My nejsme—“

„Bolas?“ řekl dotyčný drak, konečně pojmenovaný, a oči mu zazářily chorobným světlem. Obrátil se k Uginovi, jeho úsměv kočičí a hladový. „Tak se jmenuji? A jaké je podle nich jméno tvé? Ugin, že? Ugin a Bolas. Ta jména mají v sobě takovou mýtickou moc. Takové příběhy o nás museli vyprávět. Ano, myslím, že už si začínám vzpomínat…“

Odejděte. Ugin tentokrát zařval. Odejděte, než bude pozdě — Počkat. Jaci Belerene, co to děláš?

Příliš pozdě Narset zaregistrovala vlnění ve vzduchu těsně nad Uginovým lebečním plátem a nehybnost muže stojícího za ní. Myslela si, že Jace je stejně ohromený jako Elspeth a ona. Koneckonců, tohle bylo bezprecedentní zjevení, že ano? Všichni věděli, že Nicol Bolas je mrtvý, a Ugin, no, nikdo nevěděl, kde Ugin je. Dávalo smysl, že Jace by byl šokován.

Ale Bolas ho přece označil za komplice, ne?

Ve chvíli, kdy tyto myšlenky vířily Narsetinou myslí, Elspeth se vznesla a zamířila k tomu rozvlněnému místu ve vzduchu. Slyšela, jak si Jace povzdechl, jeho iluzorní dvojník se rozplynul v modré jiskry a myšlenkový mág se na vlásek vzdálil od obrovského drahokamu zavěšeného mezi Uginovými rohy.

„Ať už se stane cokoli,“ řekl Jace váhavě. „Musíte vědět, že mě to moc mrzí.“

Oči měl modré a bez zornic, a i když Elspeth letěla rychle, nebylo to dost rychle. Jace sevřel dlaně nad lesklým drahokamem, zavěšeným mezi Uginovými rohy, a vyšlehlo světlo všech barev duhy, které sežehlo Narsetin zrak doběla.

Téměř instinktivně nad sebe Narset přehodila ochranný závoj a vyrazila vpřed, ještě než se světlo začalo kalit. Viděla, jak Elspeth vytahuje meč z pochvy, viděla, jak se rozmáchla, dokonalým obloukem, a za jiných okolností by mohl Jacovi odseknout hlavu od ramen, ale pak se sama říše zvedla a zmizela. Myšlenkový mág byl dva metry od nich, obalený ohnivým štítem, a tvářil se sklíčeně.

„Co to děláš, Jaci?“ zavrčela Elspeth, neohrožená a couvající, aby se mohla připravit na svůj druhý úder.

„To, co musím. To, co potřebuju,“ řekl Jace žalostným hlasem. „Co když řeknu, že můžu všechno zvrátit? Dokážu zabránit tomu, aby Phyrexie zabila naše přátele. Mohu obnovit tvou lidskost, zařídit, abys nikdy nezemřela, Elspeth. Narset, já ty dračí bouře zvládnu.“

„Vždyť ani nevíš, jak fungují,“ řekl Narset poměrně rozumně.

„Já se to naučím,“ řekl Jace a podíval se na své dlaně, jako by je viděl poprvé. Škubl prsty a v odpověď se říše zachvěla. Bolasův smích se plížil vzduchem jako kouř z tisíce hořících vesnic. Narset soustředila svou vlastní magii, sbírala ji do rukou, až cítila, jak hoří jako plamen.

„Elspeth, seber mu ten drahokam, než ho dá Bolasovi.“

Z nějakého důvodu to draka rozesmálo ještě víc.

Archanděl jí věnoval divoký zářivý úsměv, výraz nádherný a divoký. Narset slyšela příběhy o tom, jak někteří andělé musí varovat své svěřence, aby se jich nebáli, a jak jiní vedou armády proti nemožným protivníkům: nyní pochopila, jak je něco takového možné. Srdce jí poskočilo zoufalou nadějí, i když se její magie ovinula kolem Elspeth, pevně se k ní přitiskla a chránila ji. Narset běžela dál, snažila se držet krok s archandělem, nejistá, co ještě může udělat, ale hodlala to zjistit.

Vzduchem se rozlehl vyděšený výkřik. Narset klopýtla a otočila se, aby spatřila Lupíka na bílém písku, křičícího, jako by měl zlomené srdce. Neměla ponětí, co je zač, kdo je, ani jak se dostal do Jacovy společnosti, ale Narset poznala vyděšené dítě, když ho uviděla.

„Mám tě,“ řekla, přispěchala k tvorečkovi a vzala ho do náruče. Lupík se otřásl, když si ho Narset tiskla k hrudi, nijak se nelišil od ostatních jeskajských dětí, a Průvodkyně si nemohla pomoci, aby nepomyslela na to, kolik dalších dětí bude takhle kvílet, když se dračí bouře budou stále víc a víc vymykat kontrole, kolik sirotků z toho bude, kolika synům a dcerám Tarkiru bude třeba říct, že jejich rodiče jsou pryč, že se jejich životy nevratně změnily k horšímu.

Zastav je, prosil Ugin. Než bude pozdě.

Bolas zařval smíchy. „Ne. Nepřestávejte jen kvůli nám, prosím!“

Nad nimi se Elspeth snesla na Jace jako bouře sama, světlo udeřilo do jejího meče jako blesk, nebojácná, nezdolná, ale nakonec k ničemu. Jace prostě nikdy nebyl tam, kde měla zbraň. Pokaždé, když udeřila, byl někde jinde, jen kousek mino dosah. Zamihotal se zpátky vzduchem, tvář zkřivenou zklamáním, paži ovinutou kolem Uginova jemně pulzujícího drahokamu.

„Elspeth, přestaň. Nemůžu to tady ovládat, když mě pořád rozptyluješ—“

„Ty Bolase neosvobodíš.“

„Nechci Bolase osvobodit!“ zavyl Jace. „Ten s ním nemá nic společného!“

„Tak proč jsi—“

„Protože tohle je středobod všeho,“ zaječel Jace, zmizel z existence a znovu se objevil za Narset. „Praotci draků si to ve své aroganci nikdy neuvědomili, ale Lupíkova mysl mi to ukázala. Tohle místo je prapůvod, prazdroj veškeré reality, dotýká se bezpočtu světů a je tvarovatelné pouhou silou vůle. Když nad ním převezmu kontrolu, můžu všechno napravit. Můžu zařídit, aby Phyrexiané nikdy neudělali to, co udělali Vrasce—“

„Jaci, to nemůžeš,“ řekla Narset.

„Proč ne?“ Hlas mu přeskočil, i když se změnil v řev. „Proč to nemůžu napravit? Jaký smysl mají ty schopnosti, když je nevyužijeme k tomu, aby se svět zlepšil? My sférochodci jsme přepsali realitu z horších důvodů. Proč nezachránit ženu, kterou miluji, před její bolestí? Proč neobnovit lidi, které jsme ztratili? A kdo vůbec jsi, že mi říkáš, co smím a co ne?“

„Protože žádná cesta zpět není, Jaci. Existuje jen budoucnost. Naše společná budoucnost,“ řekla postava v kápi, která se vynořila zdánlivě odnikud.

Narset ztuhla. Ten hlas znala. Až na to, že to nebylo možné. Naposledy slyšela, že gorgona byl jednou z mnoha obětí v phyrexijské válce, její duše byla ztracena, její tělo bylo přeměněno—

Postava shodila kápi. Byla to Vraska. Jen ne taková, jak si ji Narset pamatovala. Zmizela její rozvaha, zmizela její nemilosrdná krása. Žena, která kdysi stála jako hrdá královna Roje Golgari, byla pryč. Tahle Vraska byla vyčerpaná. Tahle Vraska byla z masa a kostí, bylo doslova vidět, jak jí krvácí srdce, její zármutek jasně zářil na její ztrhané tváři.

„Vrasko, já to můžu napravit—“

„Ne, miláčku. Nedělej to.“

„Můžu napravit tebe.“

„Jestli ho teď zabijeme,“ řekla Elspeth a slétla dolů, aby přistála kus od Jace s mečem stále vytaženým. „Možná se nám ještě podaří odvrátit pohromu.“

„Dotkni se jediného vlasu na jeho hlavě a já tě zabiju,“ zasyčela Vraska a oči upírala jen na Jace.

„Slíbil jsem ti, že zařídíme lepší světy než ty, které jsme zdědili,“ řekl Jace. „Nezklamu tě. Prostě mi věř. Vy všichni. Prosím.“

Svět se rozmazával a tmavl v odstínech, měnil se v modrou magii myšlenkového mága, barvu jako polední obloha nad dokonalou vzpomínkou na lásku. Narset slyšela, jak se Jace roztřeseně uchechtl, a nakrátko to vypadalo, že Jace dokázal nemožné. Narset cítila, jak se říše rozpíná jako zvíře, které poprvé vydechne, a když vydechlo, její vize se stala kaleidoskopickou, naplněnou záblesky budoucnosti, kterou ztratili: viděla mrtvé přátele znovu naživu, viděla světy neporušené, viděla sféry nevinné a nezasažené bolestí. Stačilo by jen pomyslet. Jacovi stačilo nasměrovat Meditační říši ke svým touhám, a když si to Narset uvědomila, v tu chvíli pochopila Jacovu jedinou ctižádost, jedinou touhu, jedinou věc, za kterou je všechny prodal:

Za Vrasku, šťastnou, bez šrámů, v bezpečí.

Co všechno jsme schopni udělat pro lásku, pomyslela si Narset smutně.

Meditační říše poslechla svého nového pána a pokusila se znovu vytvořit obraz Jacových zoufalých nadějí, ale přes všechnu moc, kterou ukradl Uginovu drahokamu, byl Jace pořád jen člověk. Narset viděla na jeho tváři napětí, jak jím proudila síla. Ta síla chtěla jen poslouchat Jacovy příkazy, ale on se pod její mocí rozhořel jako knot svíčky. Zalapal po dechu, poslední zbytek sil mu vypověděl službu, a Narset s hrůzou zírala, jak se obzor rozpadá na zrcadlové úlomky, odhalující nicotu, která požírá okraje vidění, prázdnotu, která se na ně valí, ničící realitu – včetně Jace. V hrůze otevřel ústa.

„Ne,“ zašeptal Jace, a když se nad ním převalila prázdnota, roztříštil se jako sklo.

„Utíkej!“ zařvala Elspeth.

Narset, s kvílícím Lupíkem v náručí, ji poslechla.

Autor: Cassandra Khaw
Překlad: Honza Charvát