<img height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=296550599029828&ev=PageView&noscript=1"/>
Divočina Eldraine [#04] Ruby a ledové srdce

Divočina Eldraine [#04] Ruby a ledové srdce

Honza Charvát
Magic
Příběh a překlady
Aby mohli pokračovat ve výpravě, musí Kellan a Ruby čelit zkoušce zrádnější, než s jakou se dosud setkali. Mohou uspět tam, kde bezpočet skutečných hrdinů selhal?

Autor: K. Arsenault Rivera • Překlad: Honza Charvát • Přednes: Ivan Neštický
Zdroj: Wilds of Eldraine │ Episode 4: Ruby and the Frozen Heart

WILDS OF ELDRAINE
 Divočina Eldraine [#01] Čistého srdce
 Divočina Eldraine [#02] O potulném rytíři a nadějném hrdinovi
 Divočina Eldraine [#03] O dvou velkých hostinách
 Divočina Eldraine [#04] Ruby a ledové srdce
 Divočina Eldraine [#05] Porušené přísahy

 

 


 

en je jasný a svěží, když se Kellan a Ruby vracejí do Krajzdi. Po drsné zkušenosti v Šeré brázdě a zázracích domova obrů se toto místo zdá být rájem i prostou chatrčí. To se na tom Kellanovi líbí nejvíc. Kdyby se vrátil domů do Orrinshiru, ví přesně, co by tam viděl: jeho matku u tkalcovského stavu, otčíma, který pečuje o ovce, vesničany, kteří prožívají svůj den v dokonalé harmonii. V Orrinshiru nejsou žádné stopy po Záludné dřímotě, ani žádná překvapení.

Tady v Krajzdi jich je spousta.

První je šíření té fialové zkázy. Tam, kde kdysi prokletá vlákna jen jemně proudila ulicemi a uličkami, nyní tvoří řeky a potoky. Když odešli, byly tam desítky dřímalů. Teď si Kellan s pokleslým srdcem uvědomuje, že obětí je nepočítaně. Opírající se o balkóny, skryté pod pergamenem a přikrývkami, stojící u otevřených oken…

I Ruby ten pohled vyvede z míry. Neříká to — je příliš statečná — ale on to slyší v jejím ostrém dechu, když jdou po ulicích. Vidí to v opatrném poskakování, které dělá, aby se vyhnula fialovým pramínkům, v tuhosti jejího držení těla. "Dávej pozor, kam šlapeš," řekne mu s úsměvem spíš kvůli němu než kvůli nějaké vlastní radosti. "Nemůžeme dopustit, aby náš hrdina usnul."

"Neříkej mi tak," odpoví Kellan. "Moje matka mi vždycky říkala, že když se budu chovat, jako že to, co jsem udělal, není nic hrozného, ostatní to udělají taky. Jsi stejně hrdinská jako já."

Ruby se zasměje. "Tvoje máma zní jako milá dáma, ale pleteš se. Petr je v naší rodině hrdina. Vychovávat sestřičku úplně sám a být nejlepším lovcem ve městě…" Skáče přes prokleté vlákno. "To je opravdový hrdina."

"Myslím, že je spousta způsobů, jak být hrdinou," říká Kellan. "Petr je jeden z nich, ale ty taky. A jednou bych jím chtěl být taky."

"No, už jsi na výpravě," říká Ruby. Vede je ulicemi k malé chatce na samém okraji města. Nemilosrdná duše by mohla říct, že vůbec není součástí Krajzdi, ale městské barvy zahalené do výlohy hrdě hlásají opak. Z komína stoupá oblak dýmu z jablečného dřeva. Kellanovi zakručí v břiše.

"Co si vůbec myslíš, že dělá hrdinu?" zeptá se ho.

"Hrdina je někdo, kdo vždycky udělá správnou věc," říká. "Někdo, kdo dělá životy jiných lidí lepšími."

Ruby se zastaví s rukou na dveřích. Přimhouří oči. Kellan čeká, jestli odpoví, ale není šance si o tom promluvit. Petr si jich všimne z okna a pozve je dovnitř. Na jeho litinových pánvích syčí čerstvé srnčí steaky a hrdinství galantně ustupuje tématu večeře. A plánům.

Řeknou mu, že potřebují k Loch Larent, a on souhlasí, že je tam vezme — pod jednou podmínkou.

"Vezmeš si můj nejtlustší plášť, a když už nebudeš cítit svůj nos, musíš se vrátit. Bez ohledu na okolnosti."

"Ale co když do té doby neskončíme?" říká Kellan.

"Pak, až se vy dva vrátíte, půjdu já," říká Petr. "Slyšel jsem o tom hradu. Nikomu se nepodařilo dostat až dovnitř. Ani ostatní lovcům, ani banditům. Syr Imodane to zkoušela, než sem přišla. Podle jejího názoru bylo snazší vzdorovat divočině než ujít přes padací most víc než čtyřicet kroků — a ona se ohřívala tím svým ohnivým kouzlem."

Místností se rozléhá ticho. Kellan pohlédne na Ruby a Ruby na Kellana.

"Nehodlám se vrátit," říká. "To nejde. Ne, když je tolik lidí nemocných. Můj pán řekl, že ten, kdo čarodějnice porazí, kletbu ukončí—"

"Tvůj pán neříkal, že to musíš být ty, chlapče," říká Petr. "Není ostuda říci si o pomoc. Jsi jen chlapec a Ruby je sama ještě mladá. Musíte vědět, kdy může být zvíře uloveno a kdy je lepší nechat je být."

Když Kellan znovu zachytí Rubyin pohled, ví, že myslí na to samé.

Co když má Petr pravdu?

Nakonec to Ruby slíbí. Její bratr jí kolem ramen přehodí medvědí kůži, i když trvá na tom, že si kapuci nechá. Kellanovi daruje jemný vlněný kabát, a při pohledu na něj chlapec zasténá. Vlna je z Orrinshiru.

Přesto ho hrdě nosí v noci, když jim Petr řekne, že pro ně má překvapení, a zaboří obličej do zvednutého límce, jakmile ho přemůžou rozpaky. Tam na náměstí jsou totiž shromážděny děti v červených kapucích a vlněných pláštích. Jsou jich desítky, pomyslí si — a jsou tam holky ve vlně stejně jako kluci v červeném. Všichni v naprostém klidu sledují, jak dvě loutky vítězí nad všemi možnými potížemi, aby porazily zlou, lidožravou čarodějnici.

V mihotavém světle svíčky si Kellan myslí, že vidí, jak Ruby slzí. Ale ona je setře, jakmile ji spatří, a oba už o tomto posvátném okamžiku nemluví.

 

 

 

Loch Larent leží dlouhý týden cesty od Krajzdi. Petr je vede velkou část cesty, ale když se blíží k jezeru, oznamuje, že se zastaví, aby se utábořili. A kdo by se mu divil? I celý den cesty je taková zima, že Kellan musí poskakovat z nohy na nohu, aby se zahřál. Za celý život zažil jen dva dny zimu chladnější než dnes — oboje v těch nejmrazivějších měsících. On a jeho rodina se choulili k ovcím, aby nikdo nezmrzl. V hloubi duše přemýšlel, jestli je vůbec možné, aby někdo zmrzl. Zdálo se, že to dělá voda, nebo možná pivo, ale nikdy ne lidé.

Teď už se tomu tolik nediví. Ale nemluví o tom. Ruby taky ne.

Petr je ostražitější. "Jsi si jistý, že nechceš, abych šel s tebou?" ptá se.

"Pořád se zotavuješ," odpoví Ruby, i když Kellan v jejím hlase slyší bodnutí lítosti. "A kromě toho… Myslím, že to chci zkusit. Abych zjistila, kam až můžu zajít."

Loučí se s Petrem. Drží je u sebe, přeje jim štěstí a zůstává u ohně. Ruby se ještě dlouho dívá přes rameno, možná hledá jeho siluetu proti oranžovému světlu. Všechno ostatní tady je modré, zelené nebo fialové. Nebe nahoře je mramorované všemi třemi barvami vířícími jedna přes druhou jako vrstvy pláště šlechtičny. Pod zamrzlým povrchem jezera se pohupují a proplétají strašidelná modrá světla, která se snaží upoutat jejich pozornost. Kellan si myslí, že pod ledem vidí pár žlutých očí — ale o chvíli později zmizí.

Nejpozoruhodnější ze všeho je hrad. Vidět jej v zrcadle je jedna věc; spatřit na vlastní oči je něco úplně jiného. Kellan doteď netušil, jak je velký. Hlavní věž stojí na útesu nad jezerem, ale ten, kdo ji navrhl, se tam nedokázal zastavit. Neznámého architekta zasáhlo šílenství: brány vedoucí k novým pevnostem, padací mosty do nikam, nekonečná řada hradeb, z nichž každá ustupuje nové bráně. Jen padacích mříží napočítal Kellan pět.

Vplížili se do domku čarodějnice, vylezli na fazolový stonek a prošli pode dveřmi do obří pevnosti.

Ale ještě se nepokusili dobýt hrad.

Cesta před nimi, dlážděná třpytivým křišťálovým štěrkem, vypadá spíš jako hrozba než jako pozvání. Přesto na ni Kellan neváhá šlápnout. Strach není nic proti vyššímu dobru, říká si.

Ruby se však zastaví s nohou na samém okraji křupavého štěrku. "Tohle… vypadá jinak, že?"

"Jen když to dovolíš," odpoví Kellan. Podá jí ruku. "Aspoň tentokrát nemusíme lézt nahoru."

Ruby se zasměje do oblaku páry. Vezme ho za ruku a vydá se na cestu. "Neříkej to moc nahlas, nebo tu z nějaké sněhové závěje vyskočí Troyan."

"Nemyslím, že by to bylo tak špatné," říká Kellan. "Ta místa, o kterých mluvil, zněla skvěle, ne?"

Ruby si odfrkne. "Ta místa, o kterých mluvil, byla vymyšlená, Kellane! Celý život žiju v Krajzdi a nikdy jsem nikoho neslyšela mluvit o Bolestivém cirkusu. Co to vůbec znamená?"

"To nevím. Napadlo mě, že to možná udělali fae," říká Kellan. Snaží se, aby zklamání nedolehlo na jeho tón, ale jako vždy je Ruby příliš chytrá na to, aby to fungovalo.

"Ty opravdu chceš vidět víc zemí fae, viď?" říká Ruby. Stiskne mu ruku. "Jsem si jistá, že až tohle skončí, budeš nejslavnější z města."

Tím si není tak jistý. Částečně se diví — pro lidi byl vždycky příliš fae, tak co když je pro fae příliš lidský? Talion už poukázal na to, jak málo ví o jejich zvycích pokaždé, když spolu mluví. Stále se mu nepodařilo přimět jílce, které dostal, aby něco udělaly. Co když je to tam stejné, jen trochu jiné?

Snaží se vymyslet, co říct.

Brzy však za něj promluví někdo jiný: ženský hlas, nesoucí se ledovým větrem.

"Rytíři, bandité a rádoby králové nedokázali jít touto cestou. Dvě děti mají malou naději na úspěch. Otočte se."

Nebe nad hlavou tmavne, vítr zesiluje; nebýt ocelové spony, která drží Kellanův plášť na místě, odlétl by mu z jeho malého těla.

Ruby přetáhne medvědí hlavu přes vlastní, aby nezmrzla. Kellan dělá totéž, i když s prostou vlněnou kápí.

"Tak snadno se nevzdáme," zakřičí do vzduchu. Ale tady je vzduch tak studený, že mu brání mluvit, a když reaguje jen ticho, lituje, že se tak snaží.

"Stateční žijí krátké životy. Nemyslete si, že váš věk si ode mě vyslouží slitování. Moje říše bude v bezpečí před hrozbami, bez ohledu na to, kdo by to mohl být. Otočte se."

S každým slovem, které Hylda řekne, se vzduch kolem nich ochlazuje. Vítr je tak silný, že se proti němu musí namáhat každým krokem, ale nezastaví se.

Kellan se cestou pořád ohlíží po Ruby. Zbytek její tváře moc nevidí, ale to, co vidí, je rudé jako její kápě. Určitě už necítí svůj nos. "Nemusíš jít pořád dál."

Ale Ruby po něm střelí postranním pohledem. "A nechat čarodějnici vyhrát?"

"Když se tam dostanu, nevyhraje," říká Kellan. Mluví do šátku, aby se zahřál. "Jestli budeme pokračovat…"

"Zemřete," ozve se Hyldin hlas. "To je poslední varování. Dejte na má slova a otočte se."

Závoj sněhu tak zhoustl, že vidí jen šedou a bílou. Přesto se otočí na místě a hledá zámek. V dálce zahlédne nejslabší šmouhu modré. Míli daleko, ne-li víc.

Kellan mrkne chladnýma očima. Mohl by se odvrátit — ale pokud to udělá, nikdo se už neprobudí a on se nikdy nedozví, kdo byl jeho otec.

"Vy… nepoznáte… hrdiny na výpravě, když nějaké vidíte," zachraptí. Ruby vedle něj se zasměje a on se pak cítí o něco statečnější.

"Ale ano. Umírají stejně snadno jako ostatní. Nebudete poslední," odpoví Hylda. Její hlas se ztrácí v kvílení větru — a tvorů v něm.

První se pohybuje příliš rychle na to, aby ho oba mladí viděli: před očima se jim mihne pruh blankytu, zvuk připomínající rozbíjející se sklo. Teprve když jim u nohou přistane ledové kopí, uvědomí si, co vidí. Vířící sníh před nimi ztuhl v brnění a plát: snáší se na ně válečník mrazu, nejméně dvakrát větší než Kellan. V otevřené dlani se mu vytvoří nové kopí.

Ošklivý výpad míří přímo na Kellanovo srdce. Ruby ho odtáhne z cesty. Přesto hrot proniká Kellanovým jemným pláštěm na zasněženou zem pod nimi. Vítr mu skučí v uších a sníh ho bodá do očí, když se snaží utéct.

Ale orrinshirská vlna je pověstná svou silou. Samotné vlákno jeho domova — možná od jejich vlastních ovcí — ho udržuje na místě. Ať se snaží, jak chce, nemůže ten přišpendlený roh odtrhnout.

"Nemůže ti ublížit, když se mu zasekl oštěp!" Ruby křičí. "Jen odhoď plášť a běž!"

Ale on nemůže. Prsty má příliš ztuhlé, než aby rozepnul sponu, která mu drží plášť na místě, a i kdyby to udělal, kam by to vedlo? V takové zimě by určitě zmrzl.

Kellan se zamračeně dívá na válečníka. V jeho volné ruce se formuje nový tvar: sekera.

"Ruby, jdi napřed!" říká.

"Nebuď blá—aach!"

Její protesty rázem ustanou, když vylétne vysoko do vzduchu. Vznikla další válečnice a chytí ji do svých spárů. Přímo proti jejímu hrdlu je přitisknut meč pokrytý jinovatkou.

Ne, ne, takhle to nemá být. Jedna věc je, když má potíže, ale musí z toho být nějaká cesta ven. V příbězích se vždycky najde něco, na co hrdina přijde. Ale nemá žádné zbraně a neumí žádné kouzlo, protože ho matka nikdy žádné nenaučila a jeho otec nikdy…

Bojovník se připravuje udeřit.

"Tati, prosím," zakňourá Kellan. Naposledy se natáhne pro jílce… a šedou mlhu prořízne zlaté světlo. Něco v Kellanovi je jasné jako jaro bez ohledu na okolí, něco, co proudí do jílců a mění je. Chová se instinktivně a ožene se—

 

—a jeho nově nalezený meč prořízne ledovému válečníkovi paži.

Kellan zírá na jemnou světelnou čepel ve svých rukou, na věc, kterou vykouzlil ze svého vlastního zoufalství. Světlo kolem rukojeti se jako by zostřovalo do trnů. Chvíli to obdivuje, ale teď je musí dostat z téhle šlamastyky.

Kellan se sehne pod bojovníkovýma nohama a běží přímo k Ruby. Než ho napadne zaváhat, usekne té druhé válečnici ruku také. Chytit padající Ruby je ve srovnání s tím snadná věc.

"Kellane, ty to dokážeš!" říká s vytřeštěnýma očima. "Máš moc fae, opravdu!"

"Ano!" Bojí se, že kdyby řekl něco jiného, tak se to pokazí, jako by to vyslovení nahlas mohlo rozptýlit účinek.

Posadí ji zpátky na stezku. Bojovníci, vyjící bolestí, odešli a zbraně nechali ležet ve sněhu. Ruby zvedne meč a postaví se zády ke Kellanovi na stezku. Ale čím déle čekají, tím těžší je udržet se vzpřímeně. Počáteční závrať začíná ustupovat. Magický meč v jeho rukou je těžký jako železo. Už se ochladilo? Připlíží se podivná ospalost a on se obává, že to musí být ta kletba — ale nejsou tu žádné fialová vlákna, žádná magie kromě té jeho a Hyldiny. Tak proč je tak …?

Kellanovi začnou klesat víčka. "Ruby… Myslím, že bych mohl být…"

"Kellane?" slyší říkat Ruby. Otočí se. "Kellane!"

Možná by si měli odpočinout. Je mu taková zima, je tak unavený a…

Už si vedl tak dobře, že si může trochu zdřímnout.

Kellan padá.

Tentokrát ho chytí Ruby.

 

 

 

Mezi víry modré, bílé a zelené je dívka v červeném — a chlapec, kterého nese sněhem.

Kellan, schoulený v náručí a instinktivně stočený do tepla pláště, je tak křehký, že se bojí, že ho padající sněhové vločky zlomí. Jeho dech je tak mělký, že kdyby necítila tlukot jeho srdce, myslela by si, že je mrtvý.

"Vezmi ho a jdi domů."

Když se na něj dívá shora, ví, že je to dobrá rada. Její bratr by jí řekl totéž: selhali. Ona si ho může vzít zpátky a oni dva pak můžou vymyslet něco jiného. Nebo možná přijde nějaký jiný hrdina, někdo se srdcem jako pec a krví jako roztavená ruda, koho chlad nezpomalí.

Ještě před měsícem by neváhala. Život byl o tom, aby se člověk staral o sebe a o sebe; bylo to o tom, zůstat naživu.

Ale teď už to není jen to. Tohle je větší než oni dva; loutkové divadlo jí to ukázalo. Všechny ty děti v červených kápích — co by si pomyslely, kdyby ho tu nechala? Co řekne Kellan, až se probudí s vědomím, že se možná nikdy nedozví pravdu o svém otci? Jak by mohla žít sama se sebou, kdyby Záludná dřímota nikdy nezmizela?

Ruby vykročí.

Pod nohama jí křupe sníh, do ucha jí hvízdá vítr. Její kroky nikdy nebyly tak těžké jako teď; každý z nich je bitvou.

"Nic mu nedlužíš."

"Lidé nepotřebují dlužit jeden druhému, aby si pomohli," odpoví Ruby a promluví do ostrého větru.

Žádná odpověď. Po dlouhou dobu tu nejsou vůbec žádná slova — žádné zvuky kromě poryvů větru, sněhu, jejího dechu. Ani ten Kellanův neslyší. Na řasách se jí vytvořila jinovatka. I když je to ještě daleko, hrad se každým krokem přibližuje — každou vyhranou bitvou.

Jeden krok, druhý. Bolí ji nohy.

"Je malý a slabý. Jsi odolná a silná. Máš loveckou krev. Opusť ho a možná se ke mně ještě dostaneš."

Ruby má pocit, že dýchá ve skle, ale dýchá dál. "Pokračuj… mluv… Stejně už mi bylo smutno."

Silný poryv větru, pravděpodobně nelibost čarodějnice, ji srazí na zem. Ona a Kellan se zřítí do sněhu. Chlad vysává sílu, za kterou tak tvrdě bojovala. Zdá se, že každá její končetina váží stejně jako prase, vykrmené na porážku.

Přesto je zvedá. Přesto vstane. Přesto chlapce zvedá ze sněhu a opět ho nese. A ani jednou ji nenapadne, aby ho opustila.

Jedna noha před druhou.

"Víš, co si myslím?" Ruby křičí do větru. "Taky si myslím, že jsi osamělá. Proto se mi pořád vysmíváš. Jinak s lidmi mluvit neumíš, že ne?"

Další silný poryv. Otloukají ji kroupy. Přikrčí se a plášť nese nejhorší následky nárazu.

"Odejdi."

Ruby drží Kellana pevněji a jde dál.

Před ní se zvedá brána připomínající kostru. Jak dlouho už jde? Připadá jí to jako věčnost. Otáčí se a prohlíží si své stopy na zmrzlé, pusté zemi. Petr říkal, že nejjednodušší je dostat se k nejvzdálenějšímu padacímu mostu. Až to, že ho překročíš, zabíjí.

Když se otočí zpátky k padacímu mostu, vidí je: hroudy pod pokrývkou čistě bílého sněhu. Těla ukrytá před zraky ostatních. Ona a Kellan budou tak malí, že uniknou pozornosti, když skončí takhle. Ani Petr by ji nenašel.

Otoč se, když neucítíš svůj nos, řekl jí. Donutil ji to slíbit.

Popravdě, už ho nějakou dobu necítí.

Ruby vstoupí na most.

Nejsou tu žádné hory, které by mírnily vítr, žádné stavby, které by chránily před krupobitím nebo plískanicemi. Ve chvíli, kdy je na něm, se na ni ze všech stran valí počasí. Třesou se jí prsty. Nedokázala by s nimi pohnout, ani kdyby se o to pokusila. Nepotřebuje s nimi ale hýbat, aby se udržela, aby mohla jít dál.

Jeden krok, druhý.

"Jsi blázen, že jdeš dál."

"Možná," odpoví Ruby. Nemůže se o tom přít. Přestože je teprve ve čtvrtině cesty po mostě, už teď je pro ni těžké zvedat nohy.

"Zemřeš tady."

"To se dozvím, až to zjistím," říká Ruby. Už nezvedá nohy, už nemůže. Plahočí se sněhem jako opilec, který jde domů z hospody. "Musím to zkusit."

"Ale proč? Proč?" ptá se čarodějnice. Poprvé se v jejím hlase ozve naléhavost; poprvé skutečně zní rozrušeně. "Nemáš žádný důvod—"

"Protože můj přítel tě chce porazit, aby se mohl setkat se svým otcem a zachránit Říši, a já ho v tom nenechám," říká Ruby.

Jedna třetina cesty tam. Už prošla kolem pěti těl.

"Obětovala bys svůj život, protože…?"

"Protože je to správná věc," odpoví Ruby.

Další krok. Ještě jednou. Kolena povolují.

Takže už nemůže chodit. To je toho. Pořád může lézt.

Ruby se přinutí převalit. Posune Kellana na záda a napřáhne ruce. Ponoří se do sněhu. Taková zima, tak unavená, tak neohrabaná, ale musí to zkusit.

"To nemá smysl. To přece víš."

"Udělal by pro mě totéž a nemyslel by si, že je to zbytečné," říká Ruby.

Nebude to fungovat. Ona to v hloubi duše ví, ale stejně to bude zkoušet dál. I kdyby omdlela, I kdyby ji sníh odnesl, Kellan se jednou probudí. Možná pomůže jeho fae krev. A až se dostane na hrad, tak přijde na to, co udělat. Sáhne do sněhu, aby se přitáhla dál.

Ale místo toho najde nataženou dlaň s čistě bílými prsty a jemně špičatými nehty. Na zápěstí se třpytí křišťálový náramek. "Vezmi mě za ruku."

Ten hlas. To je ta čarodějnice. Ale co dělá tady venku?

Ruby se roztřeseně nadechne. Její bratr jednou potkal čarodějnici — a kam ho to dostalo. Ona zavrtí hlavou. "Ne. Já nejsem—"

"Nechci vám ublížit," říká čarodějnice. "Ale jestli mi nevěříte, dokážu vám to."

Čarodějnice klekne vedle ní. Vypadá smutněji, než Ruby čekala. Žádná bílá nádhera, žádná těžká zimní koruna, žádná magie nemůže zakrýt osamělost v jejích bledých očích.

Počasí kolem nich se pomalu vyjasňuje, až zbude jen jemné sněžení.

V tom dokonalém tichu se čarodějnice nakloní nad Kellanem. "Milé děti, které snesly tolik potíží…" Přitiskne každému z nich na čelo polibek. "Buďte vítáni v Zimním domově."

 

Kouzlo brní Ruby na kůži, její zrak se začíná rozostřovat. "Co to děláš?" zamumlá.

"Držím tě v bezpečí," říká čarodějnice. Ruby cítí, jak jí chladné prsty projíždějí vlasy. "Obávám se, že jsi o mně měla pravdu. Jsem osamělá. Na to jsem zapomněla, ale vy dva jste mi ukázali, čeho jsem se zřekla, když jsem zůstala tady na hradě."

Rubyin zrak začíná blednout.

"Spi, dítě. Až se vy dva probudíte, dozvíte se pravdu."

 

 

 

Mladí se probudí o několik hodin později v místnosti z lesknoucího se ledu. Dva golemové, vyrobení ze stejného materiálu jako stěny, hlídají jejich spánek. Obklopují je přikrývky, tlusté a plyšové, a před nimi je na křišťálovém podnosu představena ranní hostina. Kořeněný mošt, koláč, vydatná polévka — vše, co dokáže rozehřát kosti — leží pod jiskřivým poklopem. Nezbývá, než po tom sáhnout.

Kellan to udělá bez přemýšlení. V žaludku mu kručelo, v hlavě bušilo. Co jiného má mladý muž dělat? Ale Ruby zadrží jeho ruku.

"To udělala ta čarodějnice," říká.

"Čarodějnice, která vám nechce ublížit," ozve se z druhé strany místnosti. Stojí na židli a pokládá na zem knihu. Zvedne svůj hrnek a talíř, než si k nim přisedne. "Jsem ráda, že jste v pořádku."

"Jak víme, že to není trik?" ptá se Ruby. "Zachránila jste nás tam venku, ale možná jste nás chtěla uklidnit jen na chvíli. Možná nás sníte—"

"Sníst? Předpokládám, že jste se s Agátou už seznámili," říká.

"Hodili jsme ji do kotle," říká Kellan. Není si jistý, jestli má Ruby v tomhle pravdu, nebo dokonce jak skončil tady, ale myslí si, že to měl říct.

Pokud to Hyldu trápí, nedává to najevo. "Nic jiného si nezasloužila," říká. "Dřív jsem věřila, že jsem jiná než ony. Myslím ty další dvě. Vždy hledaly moc. Všechno, co jsem kdy chtěla, bylo být sama."

Kellan se podívá na Ruby. Má slabou vzpomínku na Hyldin hlas, ale je to hlas, který ho uklidňuje. Stiskne Ruby ruku. "I když jsi radši sama než s lidmi, vždycky je dobré mít přátele."

Čarodějnice se usměje. Její tvář se na takové věci nehodí. "Je to tak," říká. "I když jsou to velmi skeptičtí přátelé."

Ruby našpulí rty. "Jen na něj dávám pozor!"

Smích je stejně nevhodný pro čarodějnici jako její úsměv. "Nemám vůči tobě žádnou zášť — ale je těžké na tebe udělat dojem. Dokážou ti mé dva další dary mé úmysly?"

Ruby zkříží ruce, jako by čekala, co z toho bude. Mezitím si Kellan dopřává mošt a koláč. Hylda jim nechce ublížit; kdyby to udělala, nechala by je tam. Kromě toho ho matka vždycky učila, že je neslušné odmítnout takovou pohostinnost.

Ale brzy přestane, když vidí, co Hylda udělala. Opatrným, lehkým dotekem zvedla zmrzlou korunu z hlavy a položila ji před ně na stůl.

"Tak. Už se cítím lehčeji. Odnes to Laskavému pánu jako důkaz mé porážky."

"Víte to jistě?" ptá se Kellan.

"Ale nejste poražená, když jste pořád tady," namítne Ruby. "Kdo říká, že nebudete dál mít svůj hrad a nechávat lidi umrzat k smrti?"

"Jsem," odpoví. Ukáže na okna. "Jestli chcete, podívejte se ven. Bez koruny mohu mít jen malý domov sama pro sebe."

Ruby přimhouří oči a jde k oknu, Kellan jde za ní. Paprsky ranního slunce si pohrávají na hradbách hradu a osvětlují vodu, která už v pramíncích stéká po kameni, potoky už stékají po skalní stěně. Hrad začíná roztávat.

"Myslím, že to myslí vážně," říká Kellan Ruby. Pak se obrátí na svého hostitele: "To bylo odvážné, vzdát se takové moci. Moje matka vždycky říkala, že čarodějnic se není třeba bát."

"Tvoje matka nemluvila do větru," říká Hylda. "Kromě toho jsem měla spoustu inspirace."

Ruby si sedne. Konečně si dopřeje trochu moštu.

Kellan vezme korunu a položí si ji na klín. "Říkala jste, že pro nás máte ještě něco jiného?"

"Informaci," říká Hylda. "Slyšela jsem vás dva mluvit cestou sem. Sloužíš Laskavému pánu. Až opustíš tento hrad, určitě najdeš jednu z jeho bran, která na tebe čeká. Ale tentokrát už ten práh nepřekročíš, aniž bys o tom nevěděl."

"Co tím myslíte?" Ruby se ptá.

Hylda se podívá k oknu, než bude po kračovat. "My čarodějnice jsme nestvořily Záludnou dřímotu samy. To by bylo nad naše síly."

"Cože?" zeptá se Kellan.

"Když vetřelci dorazili, každý z nás měl jiné představy o tom, jak věci řešit. Talion byl ten, kdo prolomil patovou situaci. Eriettino spící prokletí, tvrdili, bude nejjistější způsob, jak čelit vetřelcům. Vzhledem k tomu, že my tři bychom nikdy nemohly sami seslat tak mocné kouzlo, nikdy jsme o tom neuvažovaly. Kdysi jsme byly čtyři a možná jsme tehdy měly nějakou naději, ale naše sestra před dvaceti lety. Potřebovali jsme být čtyři. A Talion, jakkoli mocný, nás potřeboval, aby to fungovalo tak, jak jsme potřebovaly my. A tak nám nabídl možnost zachránit Říši — a odměnu za naši pomoc. Od fae vždycky samé dobrodiní."

Kellan nasucho polkne. "Ale Talion říkal, že jste uspaly celý svět."

Hylda pohladí Kellana ve vlasech. "Mělo to jen zastavit vetřelce," říká. "To, že se to potom vymklo kontrole, je Eriettina práce. O tom jsem přesvědčena. Skočila po možnosti vyvolat kletbu takové velikosti — mít všechny ty lidi k dispozici a ovládat je. Myslím, že by to udělala i bez odměny, kdyby nám Laskavý pán žádnou nenabídl."

"Ale… tohle má být hrdinská výprava," říká Kellan. Rty se mu začnou třást, hlas se mu chvěje. "Myslel jsem, že děláme správnou věc. To Talion to udělal?"

"Děláš správnou věc," říká Hylda. "Talion tě poslal uklidit nepořádek, který jsme my čtyři způsobili. To je dobré a ušlechtilé — napravit věci. Ale nejlépe se to dělá, když se to dělá vědomě."

Ruby mu stiskne ramena, ale Kellan se pořád třese. Tohle vytvořil Talion. Fae přece nemají lhát, že ne? Tré čarodějnic sužují tuto zemi spánkem…

Kellan zvedne korunu z klína a vyřítí se z místnosti.

Po točitých chodbách a točitých schodech kráčí dolů, přestože nezná cestu. Hylda za ním volá, ale nedokáže rozeznat, co říká, když mu krev buší ve spáncích. Když konečně vyjde ven, vidí, že Hylda má pravdu: portál už existuje.

Když Kellan natáhne ruku ke dveřím, Rubyina ruka znovu najde jeho zápěstí. Je zpocená a bez dechu, celou cestu za ním běžela, ale je tam — s ním.

"Spolu, pamatuješ?" povídá.

Kellan nedokáže přivolat žádná slova; knedlík v krku je příliš velký. Přikývne a projde branou.

Společně do země fae kráčejí oba hrdinové, do země falešných hradů a falešných nadějí. Talion čeká, jako vždy, na trůnu. "Chrabří dobrodruzi, sláva veliká, kterou jste si zasloužili—"

Kellan hodí korunu Talionovi k nohám.

Laskavý Pán studuje neocenitelnou cetku. Pokrčí na chlapce obočí. "Duch tvého otce se konečně projevuje, chlapče. Co tě trápí?"

"Lhal jste," řekne Kellan.

Talion mávne hůlkou z hlohu. Služebná sebere korunu a odnese ji pryč. Talion se pro jednou posadí na trůně vzpřímeně.

"Fae nelžou," říká. "Je to naše prokletí. Kdybych ti lhal, moje krev by se srazila jako zkyslé mléko."

"Víme o té kletbě," říká Ruby. "Víme, že jste to byl vy, kdo měl ten nápad. Využíváte nás, že ano?"

Talion se zakloní. To je úšklebek na jeho tváři? Kellan si myslí, že by to tak mohlo být, a nesnáší to. "Aha. To je podstatné. Je to tak špatné, být využíván k tak vznešeným účelům? Meč rytíře si nestěžuje, že prolévá krev."

"To není totéž!" protestuje Kellan. "Ptal jste se, jestli mám čisté srdce. Říkal jste, že mi pomůžete najít mého—"

Jak je ostudné takhle se zhroutit, plakat před králem fae, přesto Kellan nedokáže zastavit svůj hlas, aby se mu nezlomil, ani slzy. Znechuceně si otírá oči. "Věřil jsem vám. Opravdu jsem věřil, že ho znáte."

"Znám," říká Talion. Kellanovy slzy na něj nemají vůbec žádný vliv. "A povím ti, co o něm vím, pokud dokončíš tuto výpravu. Nebo snad odmítneš zachránit Říši, protože se ti nelíbí důvod, proč je zachráněna?"

Kellan sevře pěst. "Já… Neřekl jsem… Není to tak jednoduché!"

"Nic v našich zemích není jednoduché," říká Talion. "Eriette najdete na zámku Ardenvale. Porazte ji a zrušíte kletbu; zrušte kletbu a já ti povím o tvém otci. Nebo ji porazit nemusíte. Vrať se do svého pastýřského domova a už nikdy se nepřiblížíš k sounáležitosti s námi tak, jako když jsi přijal své dědictví. Volba je na tobě."

Mávnutí hůlkou. Svět fae kolem nich se zamihotá a vybledne.

Znovu stojí na útesech před Hyldiným hradem.

A Kellan? Kellan se rozpláče.

 

Překlad: Honza Charvát

 
 
 
 
 
 
 
 
 
No results
Další články
8. 6. 2024
René se vrací, aby vám shrnul ty největší pecky, které v Modern Horizons 3 najdete!

6. 6. 2024
Nejočekávanější set roku je tu a s ním i Honza Adam, aby vám poskytl ty nejdůležitější informace.

30. 5. 2024
Rozrůstáme se a hledáme nového parťáka - backend vývojáře. Jsi to právě ty?

29. 5. 2024
Retrospektivní recepty pro tři EDH balíky kolem generálů z MH1 a MH2!

Kontakt

Najáda

Ondříčkova 2166/14

13000 Praha

Česká Republika

Otevírací doba

Po - Pá

12:00 - 19:00 h

So - Ne

10:00 - 19:00 h

Jsme také na


Heureka Ultimate Guard Premium PayPal Maestro MasterCard Visa

Made with ❤️ for gamers by gamers Copyright © 2024 najada.gamesDesigned by