Šerochmur [#05] Nepoddávejte se!

Pro Tyvarovu transmutační magii byla podstata podlahy a stěn totožná s masem netvora, který je napadl. Bylo znervózňující myslet si, že procházejí tělem něčeho živého a nepřátelského. Přesto, kdykoli je Tyvar zabalil do těla Domu, dokázali přejít místnosti a projít chodbami, aniž by byli napadeni. Maskování zrušil, kdykoliv některý z nich začal pociťovat neznámé emoce, které se mu draly do mysli, aby je od té proměny osvobodil.

Zimone musela obdivovat zručnost, s jakou je maskoval a odmaskovával, když kráčel po tenké hranici mezi bezpečím a ztrátou sebe sama. Během jedné chvilky odpočinku se ho zeptala, jak ví, co má dělat, a sledovala, jak se jeho výraz bolestně změnil.

"Během útoku na Novou Phyrexii jsem viděl, jak bylo mnoho mých spojenců ztraceno navždy," řekl dutým hlasem. "Když jsem se vrátil domů, na krásný Kaldheim, viděl jsem, že stejný osud potkal příliš mnoho lidí. Viděl jsem hořet Světostrom. I Koma, jehož jsem si vážil a o jehož přízeň jsem usiloval, podlehl té kruté proměně. Cítil jsem, jak se šíří mezi dvěma světy, a vím, jaké to je, cítit kouzlo svých vlastních změn. Prostě čekám, až budu mít pocit, že svět končí, a když se tak stane, kouzlo zruším."

"Omlouvám se," řekla Zimone. "Nechtěla jsem—"

"Ale měli bychom jít dál," řekl opět žoviálně. Položil jí jednu ruku na rameno a druhou na zeď a tělo Domu se přes ně přelilo a smutek, žal a ztráta byly náhle daleko, skryty za závojem nočních můr.

Postupovali dál, procházeli posuvnými místnostmi a portrétními galeriemi, kolem další knihovny, tentokrát s prázdnými poličkami a cáry papíru, které pokrývaly podlahu jako zkrvavené konfety. Zimone se na ni stále toužebně dívala, jako by se chtěla zastavit a znovu poskládat zmasakrované příběhy tohoto mrtvého místa z těl, která po sobě zanechali.

Tyvar opět kouzlo zrušil a pak zase vyvolal, získal jim čas a oni se vydali dál, do místnosti vpravdě neskutečné:

Byla velká a útulná, vybavená několika malými pohovkami a velkými čalouněnými židlemi, styl zařízení zjevně zvolené tak, aby stíraly hranice mezi nimi. Stěny lemovaly police plné směsi knih a tretek a na krémově zbarvených zdech visely příjemné obrázky. Nebyly tu žádné podivné pachy nebo nepravděpodobné stíny, žádné krvavé skvrny nebo noční můry. Bylo to prostě… příjemné, takové místo, kde by každý z nich klidně prospal celé odpoledne.

Dvěma zavřenými okny proudilo sluneční světlo a zalévalo mladou dívku, která seděla na jedné z větších pohovek s otevřeným deníkem na koleni. Napsala řádek, pak se zarazila, strčila si konec pera do úst a zamyšleně se dívala z okna na klidnou ulici pod sebou. Měla sklenici jantarové tekutiny naplněnou ledovou tříští, možná čajem, a odpočívala na nízkém vedlejším stole a vypadala tak klidně, jako by sem nepatřila. Tenhle pokoj sem nepatřil. Bylo to v protikladu k Domu kolem a nemělo to existovat.

Zimone zalapala po dechu a v překvapení chytila Tyvara za paži. Otočil se k ní a lehce se zamračil.

"Znám ji," zašeptala Zimone. "Byla na té fotce, kterou jsem našla v prvním salónku, hned na začátku, když jsme vešli dovnitř! Ale ta fotka byla hodně stará… je mladší než já. Jak…" zašátrala po detektoru, zvedla ho a zamířila před sebe, jako by obhlížela okolí. "Tady není žádná aktivní magie času. Jak může být mladší než já?"

"Možná je to duch?" navrhl Tyvar. "Nějaký duch? Nezdá se, že by si uvědomovala naši přítomnost, a i když jsem zabalený v těle tohoto Domu, je těžké mě přehlédnout."

Zimone se na něj nevěřícně podívala. "Chlubíš se, jak jsi sexy? Zrovna teď?"

"Jen konstatuji fakta — a podívej. Ona odchází."

Dívka, která si jich dosud nevšimla, vstala, a když odcházela z místnosti, vzala si s sebou pití a deník. Proměna byla strašlivá a rychlá. Oblohu venku okamžitě zahalily mraky a pohltily sluneční svit; tapety se začaly loupat; a jak se závěsy sklápěly přes nyní již tmavá okna, začala z podlahy vytékat krev a označovala její stopy.

"To nevypadá dobře," řekl Tyvar.

"To rozhodně ne," řekla Zimone. "Pojď." Vyrazila za dívkou a tentokrát to byl Tyvar, kdo ji musel následovat.

Dohonili ji ve vedlejším pokoji, v malém skleníku, který kolem ní ožíval, uschlé rostliny se zelenaly a stály vzpřímeně, ctižádostivé šlahouny uvolňovaly sevření na stěnách a nábytku, jak ustupovaly do svých květináčů. Zimone to všechno sledovala orlím zrakem.

"Myslím, že rozumím," řekla pomalu. "Ať je, co je, odpuzuje Dům. Nemůže se jí dotknout. Jen nevím proč — a myslím, že právě proto nás nevidí. Pokud ji Dům nemůže napadnout v této místnosti, měli bychom tu být v bezpečí. Nech transmutaci být."

Tyvar přikývl a uvolnil kouzlo. Oba se vrátili do normálního těla a Zimone si odkašlala. "Haló?" zavolala.

Dívka se otočila, jako by je viděla poprvé. Tváří v tvář podivné ženě v neznámém oblečení a s hranatým skenerem a bosým elfem bez košile udělala jedinou rozumnou věc: upustila pití a vykřikla.

"Ale ne!" vyjekla Zimone. "Nepřišli jsme vám ublížit! Jen jsme s vámi chtěli mluvit."

"Co děláte v mém domě?" ptala se dívka.

"Jsme ztracení, snažíme se uniknout téměř jisté smrti a hledáme naše přátele, kteří byli od nás odděleni zlomyslně se objevující zdí," řekl Tyvar.

Dívka vypadala ještě zmateněji.

"Omlouvám se," řekla Zimone. "Sledovali jsme nevysvětlitelný jev a skončili jsme tady. Já jsem Zimone. Vy jste…?"

"Marina," řekla dívka. "Marina Vendrell. Pokud tu jste, abyste mě zabili, vyběhnu ven a zavolám hlídku."

"Krásné jméno," řekl Tyvar. "Obě. Jsem Tyvar Kell, princ ze Skemfaru. Nepřišli jsme vás zabít. Můžeme si promluvit?"

"Já… předpokládám že ano," řekla Marina. "Jak jste se sem dostali?"

"Dveřmi," řekla Zimone. "Potřebujeme vědět, co se stalo s Domem."

"Co tím myslíš, co se stalo s domem?" Marina se zamračila, očividně zmatená. "Je to dům, stejný jako vždycky. Jsi v pořádku?"

"V Domě vždycky vyskakovala ze zdí monstra a snažila se sežrat lidi?" zeptala se zděšeně Zimone.

Marina na ni zírala. "Cože? Ne!"

"Našla jsem v knihovně knihu o historii tohoto místa a nebyla v ní ani zmínka o příšerách," řekla Zimone. "Takže se očividně něco stalo."

"Aha, myslíte Architektonické účetnictví? To psala poslední majitelka, která tu žila. Podle všeho tak trochu podivínka — měla pocit, že s domem by se mělo zacházet s respektem, s jakým se zachází s živou bytostí. Žila tu mnoho let. Taky tady zemřela. Když jsme to místo kupovali, realitní makléř nás požádal, abychom ho aktualizovali — byla to jedna z podmínek prodeje, abychom knihu udrželi v aktuálním stavu. Máma s tátou si mysleli, že je to hloupé, ale já si myslela, že je to milé. Všechno si zaslouží být respektováno za své místo ve světě."

"To je ta kniha," řekla Zimone.

"Byla to ta s akademicky nepříjemnou magií, okomentovanou na okrajích?" zeptal se Tyvar.

Marina zrudla. "Jen jsem si dělala poznámky," řekla.

Zimone se zamračila. "Tos byla ty? Marino, taková magie je — no, je nebezpečná. Lidé by mohli být vážně zraněni, nebo hůř, kdybys použila něco takového. Použila jsi něco takového? To se stalo s Domem?"

Marina reagovala jako mnohem mladší dítě, kterému někdo řekl, že zlobila: přitiskla si ruce na uši a pevně zavřela oči a skandovala: "Nejsi skutečná, nejsi tady, nejsi skutečná, nejsi tady."

Zatímco čtverec podlahy přímo pod jejíma nohama zůstal beze změny, zbytek místnosti se začal vlnit a kroutit, stěny se otevíraly do děr, z nichž se plazily příšery, jejichž dlouhé, mnohakloubové končetiny sahaly po Tyvarovi a Zimone. Zimone udělala ostrý krok směrem k Marině, natáhla se po dívce, ale Tyvar ji chytil za košili. Utíkal a táhl ji s sebou.

Šli hlouběji do Domu, tvorové je pronásledovali, až se jim podařilo prosvištět kolem rohu a přitisknout se ke zdi, a když se jich Tyvarova magie znovu zmocnila, nechali se těla Domu plížit. S lapáním po dechu se vyprostili, nakoukli zpátky do haly a dívali se, jak kolem nich zuřivě běží houfy stvůr, které je nevidí.

"Dům ji chrání," řekl Tyvar.

"Vypadá to tak," řekla Zimone. "Má něco společného s tím, co se tady stalo, vím to. A máme důkaz."

Tyvar se zamračil. "Důkaz?"

Zimone zvedla malou, potrhanou knihu, kterou uchopila, než ji tehdy vytáhli z konzervárny.

"Mám její deník," řekla.

"Normálně bych to brala jako ohromný zásah do soukromí," řekla Zimone. Trvalo jim tři místnosti, než našli neporušený stůl, kde se mohli usadit a prohlédnout si její nález. "Jednou jsem se jen podívala na Kořánin deník a ona mi vyprávěla takový malý monolog o tom, jak snadno lidé hoří. Ani si nejsem jistá, jestli se mě ke konci nesnažila vystrašit. Většinou se tím jen uklidňovala a oheň ji udržuje v klidu. Každopádně deníky mají být přísně tajné, nikdy by ses do nich dívat neměl, ale myslím, že naše okolnosti jsou poněkud unikátní."

"Zdá se, že se do toho sama přemlouváš," řekl Tyvar.

"Máte na Kaldheimu deníky?"

"Mezi mými lidmi je zvyk, že pokud něco nestojí za opakování, nemá cenu to zapisovat," řekl. "Příběhy a ságy se znovu vypráví a sdílejí; o tajemství se mlčí, aby se uchránilo před zraky ostatních."

"Aha. No, je pro nás dobře, že si vede deník, protože to potřebujeme vědět," řekla Zimone a otevřela malou knihu na první stránce.

Marinin rukopis byl ostrý a poměrně jasný. Zimone začala číst.

Já se nechci stěhovat, ale na tom, co chci, nezáleží, protože se stěhujeme. Je to "lepší pro tátovu práci" a já půjdu na "skvělou novou školu", kde budou mít určitě "tolik úžasných nových přátel".

Jo. Protože šestnáct let v naší staré čtvrti, kde se předváděli jen další podivíni, mě naprosto předurčilo k tomu, abych se stala společenským motýlem nového akademického prostředí. Jsem spíš společenská můra. Držet se ve stínu, držet se stranou a doufat, že mě nerozplácnou dřív, než najdu lucernu, na které se budu moci spálit. Ne že by si toho všimli, i když se snaží předstírat, že tu nejsem…

"Pár stránek to takhle pokračuje," řekla Zimone a pootočila se. "Myslím, že Marina byla opravdu osamělá a tak trochu vystrašená tím stěhováním, takže předstírala, že jí to je jedno. Ale počkej, tady…"

Začala znovu číst.

To vědomí, které jsem cítila ve sklepě, když jsme se sem nastěhovali, jsem pocítila znovu, tak jsem se šla podívat, co najdu. Tentokrát to mluvilo na mě! Jmenuje se Valgavoth — Val — a byl sem povolán a svázán jedním z majitelů před námi. Mysleli si, že bude jako ti malí služební duchové, které lidé volají, aby dělali jednoduché úkoly, a když si uvědomili, jak je velký a mocný, zpanikařili a utekli, ale nepustili ho. Byl tu celou dobu, sám. Prý mi může dát seznam knih, které by mi mohly pomoci vymyslet, jak ho osvobodit…

"A myslím, že tady začala provádět akademicky pochybný výzkum," řekla Zimone. "Je tu pár opravdu hutných věcí, o démonologii, nekromancii a poutání duchů, a to všechno dohromady přináší špatné zprávy. Ale ten Valgavoth byl v zajetí, a aby byl Dům takhle aktivní, musí být pořád tady."

"I teď?" zeptal se Tyvar, jako by ho to okouzlilo. "Čti dál, skalde, a pověz mi ten příběh."

"Jsi hodně divný," řekla Zimone.

Četla jsem knihy a myslím, že bych ho mohla nechat odejít, ale… už se mi nechce. Škola je pořád hrozná a možná je to ode mě sprosté, ale Val je jediný opravdový kamarád, kterého jsem si udělal od té doby, co jsme se sem přestěhovali. Nechci ho ztratit. Taky byl dlouho, hodně dlouho zavřený a je z toho pěkně naštvaný, I když se snaží předstírat, že není, když spolu mluvíme. Myslím, že když ho pustím, mohl by ublížit hodně lidem, než odejde. Nechci ublížit spoustě lidí.

"Takže Marina byla v jednu chvíli v podstatě dobrý člověk, i když dělala špatná akademická rozhodnutí," řekla Zimone.

"Vypadá to tak."

"Něco se muselo změnit," řekla Zimone. Promnula si zátylek. "Začínají mě svrbět myšlenky. Buďme na pár vteřin sami sebou?"

Tyvar přikývl a zrušil transmutaci. Drtivá tíha zájmu Domu se vrátila a po chvíli Zimone řekla:

"Dobře, vrať to zpátky. Nechci číst dál, dokud nás Dům vidí."

Dnes byl zatím nejhorší den. Některé holky z mé třídy nekrobiologie se rozhodly, že mě po hodině zaženou do kouta a —

Říkaly, že — že ze mě udělají nástěnku.

"Celá řada toho byla načmárána," řekla Zimone. "Ale to, co zbylo, vypadá dost špatně. Na papíře jsou skvrny od slz. Myslím, že jí ublížili natolik, že se rozplakala."

Val říká, že je může donutit zaplatit za to, co udělaly. Může je nechat trpět. Už je mi to jedno. Nemůžu takhle žít.

Pozvu je zítra po škole.

Zimone přeskočila na další záznam a sotva dýchala:

Co jsem to udělala? Vzal si je. Ze zdí se natáhly ruce a popadly je, a ony křičeli a křičely a měnily se, jako by se jim pohyboval pod kůží, a pak přestaly křičet a on je vtáhl do zdí a byly pryč. Nezbylo vůbec nic.

Já to udělala. Je v pasti: nezáleží na tom, jak moc je naštvaný nebo jak moc chce lidem ublížit, beze mě by to nedokázal. Tohle jsem jim udělala já. Já jsem to dopustila.

Nemůžu spát. Dům skřípe a stěny pulzují, jako by se snažily dýchat. Pořád mám pocit, že je slyším, jak se tam pohybují, jsou uvěznění uvnitř domu a snaží se utéct.

Já to udělala.

Zimone vzhlédla. "Ale ne."

Obrátila se k dalšímu záznamu:

Domy po obou stranách jsou pryč a náš dům je teď větší. Myslím, že Val je ten dům, nějak, po takové době, a je hladový a naštvaný a dala jsem mu sílu, aby začal požírat svět kolem sebe. Nemůžu to tak nechat. Musím s ním mluvit. Musím najít způsob, jak zachránit sebe, zachránit své rodiče. Možná nemůžu zachránit svět, ale nemusím být úplně monstrum, že ne?

Ještě není pozdě.

Zimone zavřela deník a dívala se do zdi, když ho ukládala na stranu. "Ty rituály, které zkoumala… s mocí čtyř lidských životů Valgavoth dokázal exponenciálně rozšířit svůj dosah. Uvěznil v sobě víc lidí a pak to udělal znovu a znovu a znovu. Dokud nezůstalo venku nic."

"Co tím myslíš?"

"Myslím, že okolo Domu tu už nezbyla žádná sféra." Zimone se otočila, aby se podívala na Tyvara, tvář pod podivnou maskou hrůzy, oči rozšířené a vyděšené. "Myslím, že v tuhle chvíli, matematicky řečeno, je Valgavoth vším."

Venkovní "místnost", kde se setkali s tančícími proutěnci, byla spojena s více stejnými, "místnostmi" s lesy, trnitými zlomy a zpustlými stráněmi. Naši je vedl hlouběji a hlouběji, prostředím, které nikdy nemělo být tímto způsobem stvořeno. Poutnice měla dojem, že v dálce slyší tekoucí řeku, jak se voda tříští o kameny, a jakkoli byl ten zvuk nemožný, chtěla ho sledovat až k jeho prameni. Chtěla to vědět.

Pokaždé, když se jim začalo zdát, že se jim podařilo opustit Dům, zahlédli zeď nebo záblesk světla z napůl skrytého okna; jakkoliv se tato prostředí zdála přirozená, byla všechna plně uzavřená. Niko se otřásli při pohledu na hliněnou mohylu posetou kostmi a obklopenou stromy, tak podobné mohylám Kaldheimu, tak nepodobné hrobkám Therosu. Na rozdílech nezáleželo. Podívali se na podobnosti a poznali hřbitov, když ho spatřili.

Skupina kráčela dál, Naši stále v čele, i když Zima povzbudivě přikyvoval, když na něj někdo pohlédl, čímž naznačil, že jsou na správné cestě. Lesy se změnily na houštiny, až se objevili na rozlehlé louce, příliš velké, než aby se mohla přirozeně udržet. Po zvlněných kopcích byly rozesety chatrče, z některých stoupal z komínů kouř a v bledém vzduchu vytvářel šedé pruhy. Někde během cesty se světla znovu rozsvítila, zpočátku pomalu, postupně se rozjasňovala, až viděli každý centimetr strašlivé krajiny kolem sebe.

Dokonce i "venku" je Dům nepřestával pronásledovat. Do kůry tyčících se stromů byly vyryty ječící tváře — a po proutěncích nebylo možné říci, zda stromy křičí proto, že tak vyrostly, nebo proto, že kdysi přežily a jsou stále inteligentní a uvědomují si svůj osud. Křoví, které se zvedalo ze stráně v zakrslých shlucích, bylo podezřele kostnaté, takže to budilo dojem, že vás může každou chvíli popadnout na nohu nebo se zachytit za rukáv.

Tohle nebylo dobré místo, bez ohledu na to, jak čerstvý vzduch se zdál nebo jak vesele řeky tekly.

Zima vydal tichý, nešťastný zvuk. Poutnice a Niko se na něj podívali a on zavrtěl hlavou. "Tohle je Údolí klidu," řekl. "Žije tu Valgavothův kult. Měli bychom se vrátit."

"Z tohoto směru mě volá moje matka," řekl Naši. "Vím, že jsme na správném místě."

"Ale…"

"Nemusíš tam chodit. Nežádal jsem tě, abys mě sem následoval."

"Půjdeme s tebou, ať už to znamená cokoliv," řekla Poutnice. Vrhla na Zimu vyzývavý pohled.

Zima si povzdechl. "Neříkejte, že jsem vás nevaroval," řekl a trojice šla dál.

Poutničin pablesk se jí stále vznášel kolem ramen a kroužila kolem ní. Niko vytáhli ze vzduchu úlomek, roztočili ho mezi prsty a zamyšleně se zadívali na Zimu.

"Co je ten kult, o kterém mluvíte?" zeptali se.

"Valgavothův kult," řekl Zima. "Tvrdí, že Šerochmur byl stvořen bytostí, která zde zakořenila a vyrostla tak, že všechno spolkla. Je v pasti, ale už mu to tolik nevadí, protože dobře jí. Loví přeživší, jako já a mí přátelé. Chytí nás, když mohou, a odtáhnou nás pryč, aby nás buď přeměnili, nebo předali Valgavothovi. Každopádně ti, které zajmou, se už nikdy nevrátí."

"To zní jako okouzlující lidé."

"Nejsou."

"To byl sarkasmus."

"Já vím."

"Tak proč…" Niko se zarazili a zavrtěli hlavou. "Nevadí. Tenhle kult je tedy špatná zpráva?"

"Úplně nejhorší," řekl Zima chmurně.

Niko se na něj podívali. "Po tom, co jsme zažili proutěnce, žiletkáře a ruchoduchy je tohle to, co nazýváš tím nejhorším?"

"Uvidíte," řekl Zima. Povzdechl si. "Doufal jsem, že nám bude trvat déle, než se s nimi setkáme."

"Takže jsi věděl, že na ně narazíme."

"V Šerochumuru jsou nevyhnutelní. Oni, stejně jako jejich Všepožírající otec, jsou všude."

Niko se zamračili a následovali Našiho a Poutnici kamenným tunelem ve tvaru dveří do vedlejší místnosti.

Vypadala jako přírodní jeskyně vyhloubená ve skále staletími eroze, stěny byly hrubé a nerovné, strop se ježil krápníky. Z podlahy vyrůstalo několik stalagmitů, které vypadaly jako přirozené, ale většina z nich vykazovala známky úmyslného přetváření, jejich vrcholky byly odštípnuté a vyhlazené, takže tvořily plochy podpírající sakrální lucerny, mísy a dokonce i velký kamenný oltář zhotovený zasazením desky ručně štípaného křemene na čtyřech vyrovnaných stalagmitech.

Všechny ty věci byly jen obal, dotvářející prostředí a zdaleka ne tak znepokojivé jako to, co místnost obsahovala. Půl tuctu humanoidních postav v dlouhých hábitech ve tvaru můřích křídel, čistých a dobře spravovaných, ale s potrhanými lemy. Nikovi chvíli trvalo, než si uvědomil, proč je stav jejich oblečení tak znepokojivý.

Nebyly tam žádné záplaty. Žádné skvrny. Měli ten luxus starat se o sebe tak, jak to Zima nikdy dělat nemohl, a tím pádem to bylo odepřeno i zbytek přeživších, kteří se toulali po Domě. Čistota byla na tomto místě prakticky vyhlášením moci.

Kolem okrajů místnosti visely kukly, tvrdé hranaté předměty, které působily dojmem přirozené a nepřirozené geometrie zároveň, jako by byly tvarovány z pevných hmot vytažených z jiné dimenze. Byly namalovány v odstínech zelené a hnědé, a jak se Niko díval, jedna z nich sebou škubla, jak se něco uvnitř pohnulo. Bylo to zneklidňující. Bolely je oči, když se na ně dívali příliš dlouho.

Uprostřed místnosti byli spoutáni tři lidé v oblečení, které se podobalo spíše Zimovu, a slabě zápolili s provazy, které je držely. Jedna měla na noze ošklivě vypadající tržnou ránu, která se prořezávala vrstvami látky až k masu pod ní; další dvě vypadaly nezraněné. Jedna z postav v róbě — která držela knihu vázanou v kůži těsně u hrudi — jim kázala.

"Všepožírající otec ještě neodmítl tvé služby," řekl zvučným hlasem, který se zřetelně nesl do krajnosti. "Buď znovuzrozen v jeho jménu a možná se ještě proměníš ve slávu, očištěn od svého strachu Darem Hranice. Nebylo by to nádherné, děti, nebát se? Už nechodit zabalený v řetězech své slabosti, neschopný stát hrdý a sebevědomý pod jeho slávou?"

Zraněná, který přežila, se hlasitě rozplakal. "Ano," řekla přes slzy. "Bylo by to moc hezké. Strašně jsem se bála."

"Pst," zasyčel jeden z jejích společníků. "Mají naši výstroj, ale pořád se odtud můžeme dostat. Tohle přežijeme."

"To nemůžeme! Říkala jsem ti to, ale tys neposlouchal, protože jsi chtěl být statečný. No, být statečný není totéž jako nebát se." Podívala se na mluvčího, oči rozšířené a vlhké. "Už se nechci bát."

"Vezměte si ji," řekl mluvčí.

Ostatní postavy — kultisté — vykročily kupředu a osvobodily ji. Jeden z nich ji políbil na čelo. Další ji vzal za ruku. Jako skupinka ji odtáhli k nejbližší kukle, která byla uprostřed rozdělená, a začali ji cpát dovnitř.

Niko se už nemohl dívat. Skočili na nejbližší stalagmit a v každé ruce se jim objevil úlomek. "Hej!" křičeli. "Nechte ji být!"

Mluvčí se pomalu a rozvážně otočil, aby se podíval na ně a pak na jejich společníky. "Úžasné," řekl. "Tys to vážně dokázal."

Poutnice vykročila, ale pocítila, jak ji zaplavuje podivný, klidný pocit. Nedokázal ji plně ovládnout — měla větší sílu vůle — ale ruce, které ji náhle padly po obou stranách, působily, jako by byly ze železa. Naši přistoupil k ní a byla spoután podobným způsobem jako ostatní nezumi, takže na svobodě zůstali jen Niko a Zima.

Niko seskočil ze stalagmitu a vydal se k Zimovi, očividně s úmyslem pomoci muži vyhnout se zajetí. Zima jen sklonil hlavu a mlčel, zatímco kultisté povstali a na oplátku popadli Nika.

Mluvčí vykročil směrem k dvojici, zatímco se Niko snažili vyprostit. Usmál se a souhlasně položil ruku Zimovi na rameno. "Bude ti přáno," řekl.

"V této chvíli doufám, že ano," řekl Zima, ustoupil a vytáhl ze zdi uvolněný kámen. Mezi něj a ostatní dopadla žulová deska a uzavřela je v místnosti s kultisty.

Byl to nefér boj už od začátku. Jedna z největších šermířek v Multivesmíru, vrhač kouzelných střípků, který nemohl minout, a Naši, který se naučil přežití na ulicích Kamigawy s lidmi, kteří neměli jeho bezpečný domov, proti sedmi kultistům. Nebylo možné, aby prohráli.

Ale pak jejich vůdce zdvihl knihu a foukl přes stránky a z papíru se vyvalila silná vrstva prachu, která se ve světle leskla stříbrem, jak obalovala všechno kolem. Končetiny jim ztěžkly, jejich pohyby se zpomalily a pak na chvíli ztratili vědomí a propadli se do nicoty, která byla jen trochu, ale zřetelně, odlišná od spánku.

Poutnice se probudila jako první. To, že ji vlastní jiskra po celé roky zmítala sem a tam po Multivesmíru, ji vybavilo lépe než většinu ostatních, aby se vzpamatovala z náhlých šoků, a dokázala setřást přetrvávající účinky sedativního prachu, aby zjistila, že ji drží smyčky jakéhosi bílého, bavlněného materiálu, pevně přitisknutou ke kůlu. Nacházeli se teď v jiné jeskyni, tentokrát větší a tmavší, se zubatými skalními výčnělky na stěně. Viděla své společníky, přivázané ke svým vlastním kamenným sloupům po okrajích místnosti.

Jednu stěnu zabíral ohromný pulzující zámotek, který pulzoval jako tlukot srdce, šeptavě měkký zvuk jeho stahů a expanzí se rozléhal místností.

Uprostřed místnosti byl další oltář a na něm hranatý přístroj podobný tomu, který měl Zima, podobný těm, které viděli opuštěné v okolí Domu. Nahoře bylo otevřeno a vznášela se tam ozvěna Tamiyina svitku, mihotala se a mizela v ohnisku, jako by ji bolelo, že se projevuje. Ramena měla svěšená, hlavu skloněnou a mluvila příliš tichým hlasem, než aby Poutnice slyšela muže před ní, který zapisoval každé její slovo.

"Takové rozkošné příběhy," ozval se hlas po její levici. Otočila hlavu, jak jen to šlo, a uviděla muže, který vedl rituál v první jeskyni, jak stojí vedle ní, knihu stále v rukou. "Byla slavným objevem, klenotem za každou cenu a my jsme nesmírně poctěni, že ji máme."

"Není to věc, která by se dala vzít," odplivla si Poutnice.

"A přesto jsme ji vzali," řekl muž téměř žoviálně. "Všepožírající otec nemá zájem opustit Šerochmur. Byl to nádherný zámotek, který ho sytil a živil, a on zesílil. Ale prostor za hranicemi světů se v poslední době změnil a teď může své požehnání šířit dál, do dalších a dalších nových světů. Už se nemusí namáhat ze všech sil, aby otevřel dveře. Potřebuje jen vědět, že existují."

Poutnice se snažila bojovat proti poutům. Slyšela, jak se Naši a Niko začínají hýbat. "Kradete její příběhy. Dáváte je příšeře."

"Chcete-li zůstat kacíři, nemohu vás zachránit, ale byli bychom náramně rádi, kdybyste se k nám připojili," řekl muž téměř lítostivě. "Nabídka platí. Stačí jen přijmout."

Poutnice se zamračila a zavrtěla hlavou. Muž si povzdechl.

"Škoda, ale máte čas změnit svou odpověď."

S knihou pod paží od ní odešel k oltáři, kde vzpomínka na Tamiyo bezmocně líčila své celoživotní dílo pro kruté obecenstvo.

Zvuky Ravnicy připomínaly po strašidelném tichu Šerochmuru zuřivý útok. Kaito se otočil a dával si pozor na možnost útoku. Byl v uličce, kde se poprvé setkal se Zimone, kde to všechno začalo — sféroportoval na Ravnicu? Mířil snad vůbec někam? Zoufale se snažil utéct, než bude pozdě…

Něco se mu zakouslo do zaťaté dlaně. Donutil ho otevřít. V ruce měl kus zakrváceného dřeva, dárek na rozloučenou od Šerochmuru. Kaito se na něj zamračil, pak se rozhlédl po Mlžných věčnostech a pátral po poskvrněných základech Domu. Uchopil se a pokusil se vrhnout přes prázdnotu zpět do nekonečna—

A nic se nestalo. Na okamžik se ho zmocnila panika a ruka se mu sevřela na třísce, jak mu z žaludku bublal strach. Nadešel čas, aby i jeho jiskra vyhasla a on zůstal stejně závislý na zvěscestách jako mnoho dalších? Byl v pasti? Byla Kamigawa bez obránce, který by dokázal reagovat s patřičnou rychlostí?

Stejnou rychlost mu dodala panika, když spěchal uličkou k místu, kde Niv-Mizzet s ostatními rozbili tábor. Aminatou a Etrata ho spatřily a mávly na něj, aby zastavil, ale on pokračoval dál a mířil do karanténní zóny.

Už byl skoro u ní, když mu Niv-Mizzet sevřel velký pařát na rameni a zastavil ho.

"Kaito, co se stalo?" zeptal se téměř něžně.

Kaito se zastavil. "Rozdělili jsme se a pak tam byl Jace… Jace."

"Beleren?" naléhal Niv-Mizzet.

"Opustil mě." Kaito se uraženě podíval na Niv-Mizzeta. "Řekl, že ho to mrzí, a opustil mě."

Aminatou a Etrata už k nim dorazily, Jošimaru v patách Aminatou. Natáhla se ke Kaitovi, ale pak si to zřejmě rozmyslela a ruku stáhla. "To, čeho se bojíš, se nestalo," řekla. "Tvá jiskra stále plane, není uhašená na doutnající uhlík. Problém není v tobě. Je v Domě."

"V Domě?" zeptal se Kaito.

"Už tě zná. Ví, že je s tebou víc problémů, než za co stojíš. Nechce tě mít ve svých zdech. Osud tvého přítele závisí na lidech, kteří už jsou s ním. Pokud zvolíš moudře, bude volný."

Proft přistoupil k malé skupince a pohyboval se s menší naléhavostí než ostatní. Podíval se na Kaitovu ruku, která stále svírala ulomený kus Šerochmuru.

"Kdybyste šel se mnou, myslím, že mám nápad, který by nám mohl pomoci," řekl a pokynul Kaitovi, aby šel s ním.

Kaito neměl lepší nápady, a tak ho následoval k pracovní stanici na druhé straně nádvoří. Čas ubíhal. A nezbývalo ho mnoho.

Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát