Šerochmur │ Udrž je naživu
Už jsi dospělé, dítě, silné a pevné a připravené čelit hrůzám síní. Ukaž se mi, než odejdeš.
Zámotek byl laskavý. Není to vždycky. Čtyři dobré nohy a dvě zdravé paže, tak ostré zuby a drápy. Ach, budeš dobrým ochráncem, silnou obranou proti toulavé noční můře a neviditelnému nebezpečí! Budeš sloužit tak dobře, budeš tak šikovně chránit a budeš čistou čárou v nástěnné malbě naší historie!
Jsi připraveno, už-ne-dítě, pochopit svůj účel. Pojď se mnou a já ti povím, co jsi zač, co z tebe bude, až tě dovedu k tvému osudovému začátku.
Narodili jsme se z Domu, jako se z Domu musí rodit všechny dobré věci — a jako se musí rodit i všechny zlé věci, protože Dům je všechno. Existují legendy o době, kdy ještě nebyl Dům, kdy to byl jen šepot, který se nesl na křídlech můr a vyprávěl nám, co by se jednou mohlo stát, ale to jsou jen legendy, a na našem dnešním životě nic nemění. V těch starých příbězích jsme však byli jako ostatní živí; existovali jsme mimo Dům. Pak se stěny kolem nás uzavřely, objevily se zámotky a v zámotcích jsme se jako první znovu zrodili, i když jsme nebyli děti jako ty, když se kolem tebe uzavřelo sladké hedvábí. Byli jsme bytosti dospělé a jiné, než jsme teď, jako jsi byl ty před vlastním zakuklením. Tak to v Domě chodí. To, co tu existuje, se změnilo, jak kvůli vlastní bezpečnosti, tak pro pobavení samotného Domu.
Samozřejmě, že mluvím o Domu jako o živé bytosti. Každý, kdo sem přijde, ho může vidět jako živou věc, vidět, jak se pohybuje, odpovídá a reaguje. Dům se stěhuje záměrně. Dům chápe, co se děje s jeho tělem, alespoň do určité míry. Jeho vědomí je sporné. Jeho život ne.
Tak jako náš ne.
Když se první z nás vynořili ze svých zámotků do nádherné hrůzy Domu, bloudili jsme, aniž bychom chápali svůj záměr. Proč by takoví jako my měli existovat? Postrádali jsme nenasytný hlad sklepáků nebo zlou zlobu nočních můr. Měli jsme drápy, rohy a tesáky, ale nemohli jsme kousat a trhat jako žiletkáři, nemohli jsme si nárokovat a proměňovat jako proutěnci. My jediní z Domu jsme kráčeli bezúčelně. Naše dny byly dlouhé a noci neklidné, protože jsme měli příliš mnoho inteligence na to, abychom zaháleli, a příliš málo důvodů k tomu, abychom se něčím zaměstnávali.
Tehdy jsme žili všichni jako jedna smečka, velká a neobratná, terč pro nebezpečnější obyvatele Domu, a zdálo se, že naším cílem může být prosté přežití. Ale to bylo tak malé a měli jsme v sobě potenciál být tak velcí; zdálo se nám nespravedlivé, že jsme tak omezeni. A náš vůdce, už tenkrát na samém začátku, byl velký a strašný tvor, který si říkal Vřeteník. Měl šest nohou, tři paže a drápy, které by prorazily kámen. Rohy jako oštěpy a zuby jako nože a jemnou, hustou srst modré a zelené barvy, růžově skvrnitou jako oči na obrovských křídlech můry.
"Poznám náš záměr," prohlásil a opustil nás, opustil svou smečku a své příbuzné, aby se prošel po těle Domu.
Šel hlouběji a hlouběji, pryč od podkroví a vysokých sálů, kde jsme si stavěli domovy, a od mnoha nebezpečí, na která narazil, od hlubokých nebezpečí, od strašlivých nebezpečí, od hrůz, jaké jsme si ani jednou nepředstavovali — od obyčejných hrůz až k těm nejhroznějším věcem, před nimiž ostatní děti Domu ve strachu prchaly. Bojoval v mnoha bitvách, brousil si drápy o kosti a věděl, že je strašlivý dravec. Aby si chránil oči, vyrobil si masku ze zlomených kostí a ukradeného šrotu. Na tom bude záležet, dítě, zapamatuj si to.
Kráčel dál, největší z našeho druhu, maskovaný a strašlivý. A pak, v knihovně očividně zničené nějakou velkou bitvou, kde se potuloval s lehkou sebedůvěrou dravce, uslyšel nový zvuk. Strašný zvuk, který mu v hlavě vyvolal bolest jako třísky v kůži. Nezastavil se, a tak se k němu vydal, volal a zároveň ho to odpuzovalo.
Známe ten zvuk velmi dobře. Říká se tomu "pláč" a je to strašná, úžasná věc. Strašné, protože to znamená bolest. Báječné, protože to znamená život.
Odsunul spadlou polici a tam našel tři tvory, jednoho velkého a dva mnohem menší, jak se k sobě tisknou v troskách. Cítil pach krve a čerstvého masa, a kdyby měl v tu chvíli hlad, než by byla dohoda uzavřena, naše nástěnná malba by byla namalována úplně jinak.
Hlad však neměl a zvědavost ho přivedla blíž k tvorům. Byli bez srsti a bez drápů, bez rohů a s měkkou kůží, s tvářemi sladěnými k tělům a neoddělenými, jako je tomu u nás. Neměli ocasy ani tesáky, ale oblékali se do cárů látky. Věděl, že jsou inteligentní, protože si museli vyrobit falešné kožešiny stejně jako on svou masku, a cítil vzájemnou úctu, že oba nevědomky podnikli kroky, aby vypadali jeden jako druhý. Zakrývali svá těla, aby vyhovovala jeho citům, a on si zakrýval obličej, aby vyhovoval jejich, to vše ještě předtím, než se vůbec viděli. Jaký zázrak to setkání bylo. To byla ta chvíle. To milosrdenství.
Ti dva menší plakali a tulili se ke většímu, jako se mláďata hrabou v brlohu už od počátku věků. Vřeteník se zvědavě přiblížil, větší se odtáhl a přitáhl si malé blíž. Zastavil se, podíval se na ně a čekal, co se bude dít dál.
Tak dlouho čekal, až se ozvěny bitvy, která toto místo zničila, rozplynuly ve vzpomínkách na Dům a ze zdi se vytáhl sklepák, hladový jako Dům. Přicházel pro podivné věci, přitahován jejich pláčem, jako byl předtím Vřeteník, a Vřeteník na něj zaútočil, aby ho odehnal od svého objevu, své velké záhady, kterou je třeba studovat a kterou je třeba pochopit.
Oba bojovali, dlouho a urputně, ale Vřeteník bojoval urputněji a nakonec jeho síla a vytrvalost zvítězily a on se k těm tvorům vrátil.
Dva nejmenší plakali víc než kdy jindy, zatímco ten největší se nehýbal a z jeho středu trčel hrot zubatého dřeva. Při boji se sklepním pěšákem se utrhl a letěl neviditelný, aby propíchl a přišpendlil. Byla tam krev, víc krve než kdy jindy, a i když to stvoření ještě dýchalo, už nemělo sílu plakat.
Vřeteník přistoupil blíž, přičichl k němu, snažil se rozhodnout, co bude dál, a tvor otevřel oči. Pohnul ústy ve tvaru, kterému se říká "úsměv" — brzy uvidíš svůj první úsměv a rozsvítí tě uvnitř stejně jako jeho, oživí tvůj svět v nové záři, o jaké se ti dosud ani nesnilo! Závidím ti ten první úsměv, opravdu, protože ten můj byl už dávno a ten, kdo ho nosil, už není.
"Ty… jsi nás zachránil," řekl.
Vřeteník zafuněl na souhlas.
"Nebo jsi to… zkusil," řeklo stvoření a úsměv se vytrácel. "Aha. Myslím, že jsi nás všechny… nezachránil. Ale zachránil jsi to, na čem záleží. Kvůli tomu nemůžu být příliš… nešťastná."
Tvor mluvil jazykem Domu, jazykem, kterým občas mumlají žiletkáři a noční můry. Vřeteník pochopil dost na to, aby věděl, že ten velký umírá, a byl zarmoucen, protože chtěl vědět víc.
Ale pak ten velký tvor postrčil ty dva menší k němu, jak plakali a třásli se.
"Prosím…" řekl. "Poslední… laskavost. Prosím… udrž je naživu."
Zavřel tehdy oči a opustil dům jediným způsobem, jakým to kdy může jakákoliv živá bytost udělat. Vřeteník objal prvními dvěma pažemi menší tvory, kteří plakali a drželi se jeho kožešin, a věděl, co jsou zač, protože je pojmenoval jejich starší, když mu je svěřil:
Byli to živí tvorové a on udělá to, co má. Udrží je naživu, dokud to půjde.
Vřeteník se k nám vrátil se svými novými svěřenci a řekl nám, že náš účel byl nalezen. A tak jsme se dozvěděli mnoho věcí.
Za prvé, že bestiák je v nejlepším stavu, když má někoho, koho může chránit a starat se o něj. Nemůžeme je ukrást jejich vlastním druhům, ale můžeme se jim dvořit, nabídnout jim dary a přátelství, dokud nám na oplátku neposkytnou úsměv. Jakmile se na nás živý usměje, budeme navždy jejich, i když za sebou nechají Dům nebo odejdou tam, kam za nimi nemůžeme. Dávají nám dary, které se vyrovnají těm, které jim nabízíme, a ještě víc, protože nám dávají laskavost, po které hluboko v našich kostech toužíme.
Za druhé, že se živí děsí našich skutečných tváří. Všechna laskavost, kterou můžeme nabídnout, všechno přátelství, které s nimi zažijeme, než nám spadne maska, na ničem z toho nezáleží, protože jestli nás uvidí doopravdy, budou se nás bát a utečou. Prchající živí se už nikdy nemohou spřátelit; jsou ztraceni. Jsme jako smečka rozděleni v tom, jak tyto ztráty zvládnout. Někteří říkají, že by měli být okamžitě zabiti, milosrdně utraceni, než je budou moci dostat ostatní obyvatelé Domu. Jiní říkají, že není nikdy správné zabít přítele a prostě ho nechat jít, i když víme, že dlouho nepřežijí.
Ti první dva nám dali nástěnnou malbu. Namalovali ji vlastníma rukama na stěny podkroví barvou, kterou jim Vřeteník daroval z herny hluboko dole, ukradené nočním můrám a sklepákům. Namalovali krásný svět, který jsme nikdy neviděli, a zaplnili ho námi, velkými huňatými tvory, kteří nad nimi dobrotivě a z laskavosti bděli. Ještě i dnes k té malbě přidáváme, malujeme se na polích, která nám nakreslili, črtáme naše obrysy v prostorech, které zůstaly. Je to naše historie, náš domov a náš největší poklad a my bychom bojovali se samotným Domem, abychom ho ochránili.
Dali nám nástěnnou malbu a dali nám moudrost. Jeden z nich vyrostl do výšky, byl silný a chytrý a zůstal s námi tak dlouho, jak dlouho trval jejich příběh. Druhý spatřil bestiáka bez masky a utekl do síní, kde už ho nikdo nespatřil. Ztráta toho živého zlomila Vřeteníkovi srdce a už nás nevedl.
Bez jeho silné tlapy, která by nás vedla a formovala, jsme se rozdělili do smeček, ve kterých jsme dnes. Nástěnná malba byla prohlášena za neutrální půdu, sdílíme ji mezi sebou, příliš drahocennou na to, aby byla pod ochranou jen jediné smečky, a rozprchli jsme se po Domě.
Vřeteník a jeho živý zůstali spolu. Zažili mnoho dobrodružství, až došlo na to poslední; po kterém se živý vrátil k nástěnné malbě s maskou v ruce, rozbitou, a plakal a plakal a už se neusmíval. Nepřijal dalšího bestiáka, ale vydal se cestou svého sourozence dolů do Domu, aby už ho nikdo neviděl.
Vřeteníkovy kosti spí někde v Domě, ukryté a draze vzpomínané.
Tvůj živý je tam někde také, už na tebe čeká, i když o tom neví. Obleč si masku z těchto věcí, které jsme shromáždili, obleč se do barevných a příjemných věcí a vydej se hledat svého společníka. V tomto Domě máme jediný cíl, jedno potěšení.
Udrž je naživu. Věřím v tebe, už-ne-dítě, a Vřeteník by věřil i v tebe, kdyby tu ještě byl. Stal ses silným a chytrým, přežil jsi vlastní zámotek a jsi připraven být skvělým společníkem tomu, kdo tě potřebuje.
To se ti nepodaří. Nikomu z nás, ne navždy, a když neuspěješ, vrátíš se sem, přidáš své příběhy k naší nástěnné malbě, sejdeš se na čas se svou smečkou, budeš pečovat o zámotky jako já. A pak půjdeš znovu, protože víme, proč jsme tady, a víme, co musíme udělat, a víme, že jednoho dne, budeme-li chytří, uspějeme.
Udrž je naživu.
Nic víc není potřeba.
Autor: Mira Grant
Překlad: Honza Charvát
