<img height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=296550599029828&ev=PageView&noscript=1"/>
Ztracené jeskyně Ixalanu [#01]

Ztracené jeskyně Ixalanu [#01]

Honza Charvát
Magic
Příběh a překlady
Mladý sférochodec Quintorius Kand přijíždí na Ixalan dychtivý započít svou první pořádnou práci v terénu. Huatli se zatím potýká se svou rolí válečnice-básnířky říše, která, jak se zdá, směřuje k další válce.

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát • Přednes: Ivan Neštický
Zdroj: The Lost Caverns of Ixalan │ Episode 1

THE LOST CAVERNS OF IXALAN
Hlavní příběh:
Ztracené jeskyně Ixalanu [#01] /12.11.2023/
Ztracené jeskyně Ixalanu [#02] /19.11.2023/
Ztracené jeskyně Ixalanu [#03] /26.11.2023/
Ztracené jeskyně Ixalanu [#04] /03.12.2023/
Ztracené jeskyně Ixalanu [#05] /10.12.2023/
Ztracené jeskyně Ixalanu [#06] /17.12.2023/
Doprovodný příběh:
Ztracené jeskyně Ixalanu — Pěšáci

 

 


 

Quint

Když Quint sféroportoval ze spoře osvětlené kamenné chodby do slunečního svitu pod listovím, horko ho udeřilo jako vlhký ručník. Připomínalo mu to Poškolní močál, ale půda tady nemlaskala a zvonovité květy na liánách, které se vinuly kolem stromů, voněly spíš příjemně než mrtvolně. Pomalu se otočil a se zájmem si prohlížel okolí, dokud nevstoupil do mraku drobných brouků. Pak hodně plival a švihal chobotem, zakopl o kámen a padl na koleno.

Neohrabaný jako vždy, nadával si v duchu. Alespoň tu nebyl nikdo, kdo by to viděl.

Až na to, že tu něco bylo. Vzhlédl a zjistil, že je nebezpečně blízko otevřené tlamy plné zakřivených špičatých zubů. Patřily dvounohému tvorovi pokrytému jasným peřím, jehož ostré drápy vyrývaly do země rýhy. Srdce se mu rozbušilo strachem a úžasem. Hlavně strachem. Patrně to byl jeden z nechvalně proslulých dinosaurů z Ixalanu.

Se zvukem mezi vrčením a skřípěním se tvor vrhl na něj.

Quint uskočil stranou a přistál před dalším dinosaurem. Byli dost chytří na to, aby zaútočili z boku. To nebylo dobré.

K ostatním se připojil třetí, větší tvor. Kroužili a korálkovýma očima sledovali každý pohyb jeho chobotu. Možná by mohl použít svou magii, aby na ně hodil větev, nebo aby na sebe narazili? Začal ve vzduchu vykreslovat sigium, aby je odehnal. Než dokončil kouzlo, dinosauři ztuhli a podívali se doleva.

Někdo se vynořil z rozpadající se kamenné stavby. Opálená pleť, tmavé vlasy stažené z tváře, kterou viděl z profilu. Její svalnaté paže, chrániče a meč zastrčený za opaskem naznačovaly, že je bojovnice, zatímco hladkost její pleti ji označovala za mladou — čerstvě dospělou, možná kolem dvacítky.

"Pantlazo, pojď," řekla. Třetí dinosaurus poslušně přiklusal k ní, i když byl dost vysoký na to, aby měl hlavu v úrovni jejích očí. Mávnutím ruky propustila ostatní, a jako by to byli vycvičení mazlíčci, zmizeli v džungli.

Dívka se k němu otočila, jedno hnědé oko zakryté kovovým diskem, připomínajícím pásku přes oko. "Vy jste Quintorius Kand?" zeptala se.

"Jsem," odpověděl Quint a prohlížel si trosky porostlé popínavými rostlinami. Pyramida? To byl vápenec? S námahou obrátil pozornost zpět ke své zachránkyni. "Říkejte mi Quinte. Díky za pomoc. A vy jste?"

"Jmenuji se Wayta," řekla. "Válečnice-básnířka nám řekla, abychom vás očekávali."

"Nemůžu se dočkat, až ji poznám," řekl Quint a ovíval si obličej ušima. Ixalan byl ve srovnání se suchým horkem ve Sloupoví saunou. "Dostanou všichni nově příchozí uvítací večírek s dinosaury?"

"Ne," řekla. "Ale bylo dost cizinců, kteří se objevovali na různých místech, takže hlídek přibylo. Po válce není opatrnosti nazbyt."

"To je pochopitelné." Quint přistoupil k troskám. "To je Orazca? Podle Saheelina popisu jsem čekal víc zlata."

Wayta sledovala jeho pohled. "To není Orazca. Pojďte tudy."

Quint ji následoval. Mezerou mezi stromy se sluneční světlo odráželo od kovu. Vykročil ke světlu, zastínil si oči, prošel kolem listnaté bariéry a spatřil úplný, oslepující jas zlatého města dole v údolí. Věže jako jehly sahaly vysoko k modré obloze, naleštěné cesty a budovy se táhly do dálky a uprostřed se jako zářící hora tyčil obrovský chrám.

"Aha," řekl Quint. "Ano. To je víc zlata." Promnul si oči, aby se zbavil odlesků. "Nepředpokládám, že byste mě mohla vést? Máte čas? Znáte město dobře?"

"Docela dobře," odpověděla Wayta a zkřížila ruce na prsou.

"Určitě lépe než já," řekl Quint.

"To je pravda." Wayta se usmála. "Snadno důvěřujete."

"Nenechala jste dinosaury, aby si dali k obědu loxodona," řekl Quint. "To mi stačí."

Sešli z kopce k oblouku tyčícímu se nad branami do města. Lidé, vozíky a dinosauři se tlačili do prostoru, pozorovali je strážní se stříbrnými přilbami s křídly a oštěpy ozdobenými jasně oranžovým peřím. Široká centrální třída je nasměrovala na tržiště, stánky a deky byly uspořádány do soustředných kruhů, které se rozprostíraly od fontány uprostřed, napájené akvadukty. Některé pohledy sledovaly Quinta, ale ten si jich nevšímal, když se vlekl za Waytou a zkoumal tu ostnaté růžové ovoce, tu drahokamy posázené náhrdelníky. Bylo těžké uvěřit, že toto místo bylo poničeno válkou, ale rány byly stále vidět, v popadaných budovách, vydlabaných zdech a nerovnoměrně zbarvených skvrnách v ulicích pod jeho botami.

Došli ke vchodu do paláce, kde se Wayta radila se strážným, zatímco Quint si prohlížel vzory na zdech, červenobílá barva se s věkem vytrácela. Překvapilo ho, když našel vyobrazení sfingy; neuvědomil si, že jejich vliv se vztahuje i na tuto sféru. Zdálo se, že tenhle dává něco menší postavě, nebo snad dostává dárek? Než mohl pokračovat v prohlídce, objevil se další strážný a vedl je nikoli do rozlehlé pyramidy, ale kolem ní k nezdobené budově částečně poničené magií na okraji města. Dveře hyzdily díry prožrané kyselinou, zatímco spáleniny na stěnách vykreslovaly hrůzné obrysy pravděpodobně zesnulých lidí, kteří tam kdysi stáli.

"Tudy," ukázala Wayta, aby šel před ní.

Quint vstoupil do holé místnosti se schody vzadu. Když sestoupil, ozvaly se hlasy a ocitl se v mnohem větší místnosti pokryté malovanými stěnami a reliéfy válečníků vynořujících se z jeskyně, aby uctívali postavu se slunečním glyfem za hlavou. Na podlaze ležela řada měděných tabulek, pokryté glyfy a vykládané jadeitem, rumělkou a drahokamy — jantarem, tyrkysem a růžovým křemenem, pokud se nepletl. Podél další zdi, tentokrát vyzdobené válečníky bojujícími s nějakým neskutečně vysokým dvounohým tvorem, se od podlahy ke stropu táhly dveře ze zlata, stříbra a mědi. Hranaté výklenky ve dveřích naznačovaly, že tabulky byly zasazeny do nich.

Dvě ženy se odmlčely, když vstoupil. Obě měli hnědou pleť, tmavé vlasy a oči, ale tím podobnosti končily. Saheeli byla vyšší, měla ostřejší rysy a na sobě měla temně červené šaty a důmyslně tepané zlaté šperky, zatímco druhá — pravděpodobně Huatli — se nesla jako Wayta, jako válečnice a její stříbrné brnění toto hodnocení podporovalo. Seděla na podlaze obklopená tabulkami, dokud k ní dinosaurus Pantlaza nepřiběhla a nesrazila ji k zemi jako mohutné, dychtivé štěně.

"Quinte, tys to dokázal!" vykřikla Saheeli a přiskočila k němu. "Vítej na Ixalanu. Promiň, že jsem tam nebyla, abych tě pozdravila, ale Zvěscesty jsou méně… pružné než sféroportace. Tohle je moje partnerka Huatli."

"Je mi potěšením," řekla Huatli a snažila se ho zahlédnout za dinosaurovou hlavou. "Doufal jsem, že Pantlaza bude po nějakém cvičení venku méně energická, ale očividně jsem se mýlila."

"Aspoň se bavil tím, že se ke mně připlížil," řekl Quint. "Mimochodem, díky za pozvání. Když mi Saheeli řekla, že jste tady našli důkazy o Mincovní říši, věděl jsem, že to musím vidět."

"Přišel jsi na to, kdo jsou tví dávno mrtví přátelé?" zeptala se Saheeli a zlehka se dotkla jeho paže.

"Ještě ne," řekl Quint. "Sledoval jsem je přes různé sféry, ale pořád je to záhada. Mincovní říše se tak ani nejmenuje, jen jim tak říkám…" odmlčel se a prohlížel si tabulky. "S tímhle projektem jste potřebovali pomoct?"

"Ano," řekla Huatli a usmála se na Saheeli. "Věřím, že jsou klíčem k otevření tohohle." Ukázala na obrovské dveře. "Ty piktogramy tvoří báseň a části, které jsem přeložila, naznačují, že někde za nimi najdeme rodiště lidstva a domov bohů."

"To je tedy tvrzení," přimhouřil oči Quint. Když chobotem ukázal na jednu z tabulek, uniklo mu vzrušené zatroubení. "To jsou ty mince! Jsou přesně jako ty—"

"Huatli, jsi tam ještě? Slunce zapomene na tvou tvář, když občas nevyjdeš." Po schodech sestupoval muž, svalnatý a obrněný, vyzařoval z něj klid a pobavení.

Huatli se na nově příchozího zazubila. "Inti, vítej," řekla. "Poslala tě jedna z tvých sester, protože jsem zase vynechala jídlo?"

Inti se ušklíbl a poškrábal Pantlazu na hlavě. "Slyšel jsem, že přijel náš host, a ano, přišel jsem zkontrolovat tebe a Saheeli. Staré kameny se nedají jíst, ať máte hlavu sebevíc tvrdou."

"Quinte, to je Inti," řekla Huatli. "Senešal slunce, dinosauří jezdec, hrdina války proti Phyrexianům."

"A její bratranec," dodala Saheeli.

Quint zdvořile sklonil hlavu a jeho pohled sklouzl zpět k mincím na tabulkách.

"Než se zeptáte," řekla Huatli a zvedla ruku, "nenašla jsem nic o zbraních nebo kouzlech, které bychom mohli použít proti Soumračné legii."

Quint k ní vztyčil jedno ucho. Zbraně? Soumračná legie?

"Císař začíná být netrpělivější," řekl Inti a jeho hlas byl teď pečlivě neutrální, jako by recitoval cizí slova. "Znovu se ptá, jestli by se dveře daly otevřít jinými metodami."

"Chce je vylomit," vysvětlovala Saheeli.

Quint se zašklebil. Rozbít neocenitelný artefakt? Jak by to vůbec někdo mohl navrhnout?

"Strom s mělkými kořeny bouři nepřežije," odpověděla Huatli a zavrtěla hlavou. "Řekni mu, že už jsem skoro hotová."

"Budeme tedy pokračovat v přípravách," řekl Inti. "Jsi si jistá, že to nebude jen skříň? Jestli je plná gumových kuliček, budu tě za to navždycky škádlit."

"Určitě," řekl Huatli. "Buďte připraveni na dlouhou cestu, ne na hru."

Inti odešel, Pantlaza se schoulila do kouta a Saheeli začala Huatli masírovat ramena. Huatli si povzdechla a otočila hlavu dopředu.

"Děláš, co můžeš," řekla Saheeli.

"Ty taky," odpověděla Huatli. "Jak pokračují tvoje výtvory?"

Saheeli se zasmála. "Udělala jsem chybu, že jsem nahlas přemýšlela, jestli bych je mohla přimět chrlit oheň. Císař měl obrovský zájem."

Quint taky, upřímně. Saheeliny artificérské schopnosti byly legendární. Puštíkov si mohl účtovat dvojnásobné školné za každou hodinu, kterou učila, a třída by i tak byla plná až po strop.

Huatli objala Saheeliny nohy. "Já už prostě nechci další válku," řekla Huatli tiše. "Nádherný vyznání pro říšskou válečnici-básnířku, co?"

"A chci, abys byla v bezpečí," řekla Saheeli a přikrčila se, aby Huatli objala pevněji. "Těžko si představit bezpečí s každou sférou, které se věnuje objevování nových forem nebezpečí, ale od toho jsou dinosauří konstrukty chrlící oheň."

"Asi by ses měla vrátit do své dílny," zamumlala Huatli.

"Asi bych měla," souhlasila Saheeli.

Quint odvrátil oči, aby jim poskytl soukromí. Saheeli zamávala na Quinta, když stoupala po schodech, a ještě než odešla, poslala Huatli poslední polibek.

Huatli si odkašlala a zarděla se. "Můžeme začít?"

"Vždycky," řekl Quint a chystal se vyvolat kouzlo, které mu pomůže s překladem. "Co zatím máte?"

Během chvilky byli ve svém úkolu hotovi a Quint nemohl být šťastnější.

 

 

Malcolm

Tělo leželo zhroucené na hromadě napůl shnilého listí v džungli, dost blízko u Sluneční zátoky, aby Malcolm mohl jít pěšky, místo aby letěl. Kolem něj se motali modrokabátníci, měřili a kreslili obrázky, mluvili tichými hlasy, které i tak bušily do jeho ostrého sluchu sirény — a na jeho nervy.

"Jeden z vašich lidí, Lee?" zeptal se muž, který měl scénu na starosti.

Těžko říct. Podivné shluky hub zakrývaly mrtvole rysy jako rudé boláky, tryskaly mu z úst a jednoho očního důlku. Po popelavé kůži mu stékaly černé žíly a na krku a pažích mu rostly další houby. Zdálo se, že se rychle zhoršuje, a přesto byl podle místního, který ho našel, naživu teprve před několika hodinami.

"Myslím, že tohle je Lank," řekl Malcolm nakonec. "Byl horníkem v centru." Zvedl oči k modrokabátníkovi. "Kapitánka Vance říkala, že má vzkaz?"

Muž podal Malcolmovi útržek složeného papíru, ten ho stiskl mezi dvěma prsty a rozevřel.

Útočí na centrum, stálo tam. Pošlete pomoc. Podepsal to starosta Xavier Sal. Rozklepaný, nerovný rukopis naznačoval, že to načmáral v obrovském spěchu.

To vysvětlovalo, proč se dodávky z dolu zpomalily, pak se před několika dny zastavily a zbytek ekonomiky Sluneční zátoky — a potažmo celé Neomalené koalice — se se skřípěním zastavil. Kapitánka Vance už Malcolmovi, oficiálnímu vyslanci Centra, nařídila, aby se vrátil a vyšetřil to, a Malcolm ochotně vyhověl. Vlastnil akcie lukrativního dolu, a co bylo důležitější, měl tam přátele.

Teď věděl, že má očekávat to nejhorší.

"Co myslíte?" zeptal se modrokabátník. "Zlá magie?"

"Vypadá to tak," řekl Malcolm. Ale kdo? A proč?

Neomalená koalice měla spoustu nepřátel. Sluneční říše dychtila vytlačit takzvané vetřelce ze svého území. Poslové řek neustále útočili a snažili se zabránit zemětřesením a výtryskům způsobeným doly, i když poslední dobou byly tišší — možná až příliš. Strašlivá flotila se bouřila proti výnosům guvernérky a mohla by v tom vidět způsob, jak si pro sebe zabrat Vysoké a suché tím, že podkopou zdroj bohatství. Dokonce i upíři ze Soumračné legie se snažili získat území a chtěli, aby se bohatství vrátilo do Torrezonu: nastěhovali by se tam stejně rychle jako krabi poustevníci a řídili to tam sami. Kdokoliv z jejich soupeřů by v Centru rád způsobil potíže, ale nikdo se zatím nepřihlásil k odpovědnosti.

Mrtvola bohužel neměla žádné odpovědi. Malcolm bude muset kopat sám a doufat, že narazí na zlatou žílu.

 

 

Amálie

Pojď ke mně, šeptal hlas.

Před Amálií se rozprostíralo rozlehlé moře písku poseté kamennými ostrůvky, vzdálené pobřeží se ztrácelo ve stínu.

Pojď ke mně.

Ohnivé vodopády se valily jako roztavený kov po stěnách rozlehlé jeskyně, jasné a spalující.

Pojď ke mně.

Objevily se kulaté zlaté dveře s vyrytými znaky v jazyce, který se podobal jazyku Sluneční říše Itzocanu, ale byl jiný.

Pojď…

Amálie se napřímila v sedle a ruka ji zabolela, jako by ji někdo strčil. Mžourala jako sova na Clavileña, velitele vojáků, kteří chránili výpravu. Zamračil se a ukázal tesáky.

"Málem jste spadla," řekl vyčítavě a jeho hlas zněl drsně.

"Děkuji," odpověděla a stále popadala dech. Odjel s chladnýma očima jako vždy.

Nad ní se větve pralesních stromů proplétaly jako strop z listí a lián, vzduch byl zatuchlý vůní mokré hlíny po nedávných deštích. Amálie pocítila stesk po knihovně na rodinném statku. Bylo snadné snít o dobrodružství obklopená knihami a klidem. Daleko těžší bylo si je vychutnat, když jí do límce padali drobní červi zavěšení na neviditelných vláknech, ze zeleně na ni vyskakovali dinosauři a bouře se snažila každé odpoledne rozmočit všechny její mapy stejně pravidelně jako odbíjení hodin.

Přesto chtěla po válce udělat se svým životem něco užitečného, něco víc než jen hloubat nad zaprášenými svazky. Pozice kartografky pro Společnost Královniny zátoky slibovala přesně to, a teď byla tady a mapovala divočinu v Ixalanu.

"Jak se cítíš?" Bartolomé del Presidio, jeden z vysokých důstojníků Společnosti, se po její levici laskavě usmál.

Amálie mu nemohla povědět o svých podivných vizích ani o hlase, který jí šeptal. Kdyby byla v záchvatu krvavého půstu, bylo by to pochopitelné. Ale nedávno se nakrmila, a přesto upadala do transu, viděla a slyšela věci, které tam nebyly.

"Jsem v pořádku, děkuji," odpověděla Amálie. "Pořád si nemohu zvyknout na… cestovní opatření."

"Drsné, že?" řekl Bartolomé. "Snaž se. Mám balzám, který pomáhá při únavě. Dám ti ho, až zastavíme."

"Jsem vám moc vděčná," řekla Amálie.

Bartolomé švihl opratěmi a vydal se do čela jejich průvodu. Bylo jich asi třicet, vojáci, sluhové a kajícníci, kteří žádali rozhřešení za zločiny spáchané v Torrezonu. Vpředu, ztuhlý na mohutném koni, vedl jejich výpravu Vito Quijano de Pasamonte. Sotva ji vzal na vědomí, když se poprvé setkali, zdánlivě ponořený do vlastních myšlenek a priorit, a to se nezměnilo ani během jejich dlouhé plavby po moři, ani ve dnech, které uplynuly od chvíle, kdy opustili Královninu zátoku. Když neštěkal rozkazy nebo nevrle nezíral do prázdna, četl a znovu četl otlučenou knihu, kterou nikdo jiný nesměl vidět. Bartolomé si ji jednou pokusil vypůjčit; Vito ho chytil pod krkem a přimáčkl ke stromu.

Měla pocit, že oba upíři nesdílejí stejné cíle, i když o tom měli spoustu řečí.

V hlubinách tohoto kontinentu na ně údajně čekal Aclazotzův chrám. Uvnitř toho chrámu jsou dveře. A za těmi dveřmi, doufejme, řešení rostoucího rozkolu, který hrozil rozštěpit Soumračnou církev v záchvatu násilí horším než byly kdysi Odpadlické války.

Byly to ty dveře v jejích vizích? Amálie se to nedozví, dokud to nenajdou. Do té doby měla práci.

Znovu se soustředila na svou mapovou magii a vytahovala stále detailnější mapu jejich cesty. Jejich cesta z Královniny zátoky byla červená stezka, která se na jejich současném místě slabě třpytila. Píchla svůj nejmenší prst jedním ze svých tesáků, pak krvavým prstem mázla do malé jamky s popelem a promíchala. Takto zkombinovaný roztok rozmazala po povrchu mapy a vtiskla do něj svůj záměr. Pomalu, jako inkoust na mokrém papíře, se směs krve a popela rozprostřela, aby vyplnila prázdné části jejího svitku do nejmenších detailů.

Pojď ke mně…

Amálie se zachvěla a přála si vědět, čí hlas ji volá. Doufala — a obávala se — že to brzy zjistí.

 

 

Huatli

Překlad byl dokončen.

Huatli se protáhla a pohlédla na Quinta, který studoval své poznámky. Wayta stála v koutě a se zájmem je pozorovala. Huatli si překlad zopakovala a vychutnávala rytmy básně.

Jsme Komon, Pátého věku lid
co v půdě znal jen mír a klid.
Od Bohů dlících v hlubinách,
však byl pak vyhnán ve vinách,
na povrch odsouzený žít.

My Zrádce k zemi srazili,
vetřelce, proklatce pobili,
co Chimil, hvězdu zlomenou,
trojí zář její složenou,
na tajném místě ukryli.

Věk Slunce uhasil Temna hlas
na šestnácte spočtů obrátek čas,
než Tisíc lun na kusy růžové
vězení pevné její kruhové
roztříštil v jeden, jediný ráz…

"Co je to spočet?" zeptal se Quint.

"Dvacet," odpověděla Huatli nepřítomně. "Obrátka znamená pravděpodobně rok. Jestli je jejich systém stejný jako náš, znamenalo by to 320 let."

"Tři století temnoty?" Quint vykřikl. "Neuvěřitelné."

"Strašné," zamumlala Huatli. "Jak by někdo mohl uvěznit boha?"

"Tohle je bůh, o kterém si myslíš, že je jako ten váš?" zeptal se Quint.

"Ano," řekla Huatli. "Náš je Trojjediné slunce, i když jsme jim nikdy neříkali Chimil." Zavřela oči. "Může být kacířské myslet si, že jsou stejní."

Quint udělal chobotem gesto připomínající pokrčení ramen. "Záhady sfér nemají konce. Nové objevy často přepisují staré dějiny."

Huatli k němu naklonila hlavu. "Mluvíš, jako bys s tím měl zkušenosti."

"To rozhodně ano. Připomeň mi, abych ti někdy vyprávěl o svém učiteli." Quint poklepal na řádek svých poznámek. "A co tahle část?"

Huatli přelétla očima tabulku.

Zde paměť jsou, klíč i mapa napsané,
ať sémě ovoce našeho vzklíčí čekané.
A Topizielem, tou cestou klikatou,
prorostou Matzalantli, bohů bránu zlatou,
kde větve stromu našeho najdou ztracené.

"Nemyslím, že to znamená tyhle dveře," řekla Huatli. "Za nimi musí být další."

"Mnohem dál, pokud je 'klikatá cesta' náznakem," řekl Quint. "Ne že bychom ji někdy našli, pokud tuhle neotevřeme."

Huatli si prohlédla dveře. Tabulky obsahující báseň byly do kovu zapuštěny, když byly nalezeny, ale rychle zjistila, že jsou odnímatelné. Za tabulkami byly slabé piktogramy, jeden na každou tabulku, na každé slovo.

"Vrátili jste tabulky v pořadí, v jakém jste je našli?" zeptal se Quint.

"Ano, to nefungovalo," řekla Huatli.

"Snad slovní příkaz?" navrhl Quint. "Podobné dveře jsem otevřel recitací části Zpěvu Jedova."

"Cože?"

"Je to důležitý loxodonský příběh. Nevadí, byl to jen nápad."

"Co bych mohla recitovat?" Huatli se zamyslela.

"Báseň?" navrhl Quint.

Huatli se zamyšleně zamračila. "Je docela dlouhá a moje výslovnost starého jazyka nemusí být správná."

"Na tom něco je," souhlasil Quint. Přehodil jednu z tabulek. "Zajímavé, že na dveřích jsou symboly, ale na těchhle ne."

Huatli si znovu prohlédla glyfy dveří. Bojovník, list, farmář, stín… prostá, běžná slova. Žádný z nich neodpovídal glyfům na různých tabulkách. Přečetla si báseň ještě jednou a hledala vzory, které by jí mohly uniknout.

"Ach!" zvolala. "Mám nápad."

Sáhla po tabulce s veršem "vetřelce, proklatce pobili" a vsunula ji do otvoru se symbolem válečníka.

Nic se nestalo.

"Možná bys je měla nejdřív všechny umístit na ta správná místa," řekl Quint povzbudivě.

Huatli vložila do tabulky "větve stromu našeho najdou ztracené" se symbolem listu, pak "co v půdě znal jen mír a klid" se symbolem sedláka, pak "Věk Slunce nahrazen černotou" se stínovým glyfem. Šla dál a dál, až se všechny tabulky zaryly zpátky do dveří.

Na prstech se jí dotkl šepot magie a prostor kolem každé tabulky měkce zazářil. Záře se rozšířila až k hranám dveří a s hlubokým basovým tónem se rozlétla.

"Jak jsi—" začal Quint.

"Znaky na dveřích se shodovaly s tabulkami," řekla Huatli. "Jen ne přímo. Jen symbolicky."

"Aha, samozřejmě." Quint ukázal chobotem. "Chceš mít tu čest?"

Huatli sevřela okraj dveří a zatáhla. V místě, kde se táhly po podlaze, vydávaly skřípavý zvuk a škvírou proudil zatuchlý vzduch. Za ním čekal svažitý tunel, studený, suchý a prašný, dost široký, aby se do něj vešli menší dinosauři.

"Vezmi si pochodeň," řekla Waytě, která rychle poslechla.

Sestupovali, Huatli v čele, Quint za ní, Wayta a další válečník vzadu. Na dně tunelu našli místnost dost velkou, aby se do ní vešla pyramida. Na zemi před vchodem do tunelu se krčila řada mrtvol zabalených do lněné látky. Na krku jim visely prameny nefritových a rumělkových korálků a pruhy kůry měli zastrčené do pásů omotaných kolem očí. Vypadali jako válečníci, jejich zbraně spočívaly blízko jejich kostnatých rukou, i když jejich brnění bylo jiné než to, co nosila ona a Wayta. Jejich kosti pod pohřebním plátnem zářily slabou narůžovělou purpurovou barvou, podivnými vzory, které tepaly magií.

"Co je tohle?" zeptal se Quint a ukázal prstem.

V protějším rohu místnosti dominovaly pozůstatky mohutného humanoidního tvora, jehož helma — ne, rohy — se otíraly o strop. Z jeho těla se ježily desítky oštěpů, které vypadaly malé jako šípy, některé jejich rukojeti praskly, přestože byly z kovu. Jeho tělo bylo obaleno rezavě zbarveným brněním s křivkami a mezerami jako něco mezi kostrou a klecí. Pod ním byla vidět vysušená šedá kůže a ruce velké jako člověk zakončené zahnutými drápy.

"Nikdy jsem nic takového neviděl," zamumlala Huatli. "Je větší než největší dinosauři — až na Zacamu."

"Dá se předpokládat, že ty lidi zabil," řekl Quint. "Ale měl na sobě brnění. Takže žádné obyčejné zvíře. Zajímalo by mě, proč se hádali?"

"Možná odpovědi čekají dál," odpověděla Huatli. Strážnému řekla: "Najděte senešala a císařského šampiona. Řekněte jim, že vyrazíme, jakmile budou dinosauři ve smečce připraveni."

Strážný zasalutoval a spěchal předat zprávu Intimu a Caparoctimu. Huatli ustupovala pomaleji a nechávala Quinta prohlížet ostatky s Waytou, plamen pochodně vrhal na stěny strašidelné stíny.

Naposledy se podívala na klečící válečníky a obludnou mrtvolu v rohu, než vyšla zpátky do schodů. Podaří se jí najít cestu k míru v hlubinách, jak doufala, nebo je tato dávná bitva předzvěstí toho, že její výprava je od začátku odsouzena k záhubě?

Saheeli čekala v pokoji nahoře a Huatli si potěšeně povzdechla, když zabořila tvář do krku své partnerky.

"Nebyla jsem pryč tak dlouho," řekla Saheeli a její mozolnaté prsty se vkradly do mezery v Huatlině brnění, aby se jí otřely o kůži.

"A přesto mi to vždycky připadá jako věčnost," odpověděla Huatli. "Dáme si kávu, jen my dvě. Teď, když jsou dveře otevřené, vyrazíme brzy."

"Kam?" Saheeliny oči, lemované černou linkou, se rozšířily. "Co jste našli?"

"Smrt a temnotu," zamumlala Huatli. "Pojď, mé srdce. Musím se tě nabažit, než se rozloučíme." Vytáhla Saheeli do slunečního světla, a vzápětí spolu kráčely po zlatých ulicích v družném tichu, ruce propletené.

 

 

Malcolm

Jméno "Centrum" bylo myšleno jako vtip, ale ujalo se a zůstalo. Hornický tábor byl rozdělen mezi předsunutou základnu na povrchu a hlavní vesnici pod zemí v obrovské jeskyni. Skutečný důl byl prastarý, suchý závrt, který se nořil hluboko do země, tunely se táhly do skály v různých úrovních jako loukotě stroje se stovkami kol. Kolem okraje obrovského otvoru byly rozesety dřevěné budovy, nijak zvlášť souměrně mimo rozmary svých stavitelů. Nad prázdnotou se táhly jeřáby a lávky, podpíraly výtahy ovládané kladkou, zatímco stěny obepínaly hydraulické výtahy a spojovací schody. Další kladky vytahovaly kbelíky rudy, které se vršily do vozíků na kolejích, jež křižovaly zem. Rafinerie se zabývaly chemickými a magickými přeměnami, další zpracovatelské prostory řídily ruční čištění a sila byla naplněna produktem připraveným k dodání na povrch. Všechno obvykle osvětlovaly obří lampy s denním světlem, magické i obyčejné, stejně jako osobní pochodně, svíčky a lucerny.

Všechny lampy byly ztemnělé, a pokud Malcolm mohl soudit, Centrum bylo zcela prázdné, kromě něj a lidí, které si přivezl ze Sluneční zátoky, aby mu pomohli s vyšetřováním.

Pumpka si rukou s modrou srstí upravil klobouk se třemi rohy a přimhouřil zlaté oči. "VŠECHNO PRYČ?" zaječel goblin.

"Všechno pryč," souhlasil Malcolm a zamračil se.

Surová ruda ležela v důlních vozících vlevo uprostřed trati a v sudech a bednách, některé převrácené. Třídicí stoly byly navršeny do výše částečně očištěnými kovy nebo krystaly, poblíž odpočívaly štětce a dláta, jako by se jejich uživatelé měli vrátit z přestávky. Dveře do ložnic byly otevřené, postele pomačkané, jako by byly narychlo opuštěné. Jídlo hnilo v kuchyních a jídelnách a pach plísně prostupoval vším.

Jedinými známkami násilí byly spálené stopy na některých budovách a rozsypané odhozené zbraně. Malcolm zkoumal krumpáč s podivnou lepkavou hmotou — s krví? Nehodlal se ho dotknout, aby to zjistil.

Všechny výtahy z kladky v centru byly upevněny na vrcholu jeřábů, jako by je vytáhli na obranu proti obléhání zespodu. Až na jeden.

Když se Malcolm blížil k výtahu, pozvedl lucernu. Byla taková tma, že málem šlápl do čar namalovaných na zemi poblíž, namalovaných něčím, co připomínalo krev. Poklekl, aby si je lépe prohlédl. Jedno slovo, písmena tlustá a hranatá.

DOLE.

Peří na jeho pažích se rozčepýřilo. Kdyby to byla past, šli by přímo do ní. Ale jak jinak by mohl zjistit, co se stalo s celým zmizelým městem? Stejně jako blikající plamen v lucerně i on choval slabou naději, že by se mohli najít a zachránit přeživší.

"Ty," ukázal na jednoho ze svých společníků. "Vrať se do Sluneční zátoky a řekni jim, co jsme našli. Ty," ukázal na dalšího. "Zůstaň tady a počkej na nás."

Na okraji prázdnoty stál Pumpka s nevyzpytatelným výrazem v gobliní tváři. "DOLŮ?" zeptal se.

"Ano," řekl Malcolm a zíral na vzkaz. "Dolů."

 

 

Amálie

Rozpadající se trosky Aclazotzova chrámu byly zčásti znovu dobyty džunglí, popínavé rostliny dusily stěny, kořeny stromů prorážely kamennou podlahou, větve prorůstaly spadlý strop. Zatímco krvavě rudý inkoust Amáliina kouzla vyplňoval další část mapy, vojáci a sluhové se motali kolem předsunutého tábora, který založili ti, kteří dorazili před několika dny.

Kolem se rozhostilo ticho, když mezi nimi procházel Vito a vyzařovala z něj rozhodnost a hrozba. V jedné ruce držel kopí, jehož hrot měl několik sáhů nad hlavou. V druhé svíral knihu, kterou nikdy nespustil z očí. Jeho modré oči jako by zářily vnitřním světlem a upíři se k němu přibližovali, jako by byl magnet a oni všichni kovové hobliny.

"Tímto kopím," začal Vito a zvedl zbraň, "vládl Velebný Tarrian, v jehož šlépějích kráčíme. Tohle je jeho deník." Zvedl knihu do výše. "Obsahuje záznam o jeho cestách se svatou Elendou a o jeho zjeveních, potlačovaných církví a nedávno objevených pravověrnými."

Pravověrní? Amálie ztuhla. Určitě tím nemyslel příznivce Antifexu. Už slyšela některá vyprávění—

"Uvnitř tohoto chrámu," pokračoval Vito, "jsou dveře, které vedou k místu odpočinku našeho dávného boha a otce, Aclazotze, stvořitele prvních upírů. I když dřímá, mohou ho probudit jeho nejvěrnější služebníci."

Probudit boha? Bylo něco takového možné? Amálie se kousla do rtu a trhla sebou, když jí tesáky projely tělem. Možná nebyla ve svých myšlenkách sama, protože davem se neslo tiché mumlání.

Vito zvedl kopí a znovu se rozhostilo ticho. "Pokud vrátíme Aclazotze do Torrezonu, jak slibuje toto Písmo, uzdraví věřící a přinese zemi mír. Rozkol církve skončí a my budeme moci opět svobodně šířit víru na tento divoký kontinent."

Něco v jeho tónu způsobilo, že se Amálie navzdory horku zachvěla. Léčení a mír zněly jako spravedlivá věc, ale za jakou cenu? Byl ještě někdo tak nervózní jako ona? Bartolomé pozoroval Vita s pečlivě neutrálním výrazem, takže se rozhodla skrýt i své pocity. Kdo mohl vědět, co Vito udělá, když ho někdo vyzve?

"Tedy kupředu," ukázal Vito kopím. "Vstříc našemu osudu."

Vito vstoupil do zbořeného chrámu a s jasnozřivým chladem se Amálie připojila k průvodu, který ho následoval.

Uvnitř byl závrt, široký a hluboký, točité schody vytesané do stěny kluzké vlhkostí. Někteří upíři nesli lucerny, jiní si cestu osvětlovali vznášejícími se svíčkami, přivázanými k batohům nebo opaskům dlouhými řetězy. Pod schodištěm vedly dveře do místnosti s mnoha výklenky ve stěnách. Amálie do jednoho nahlédla a našla rozpadající se hromádku kostí. Couvla a vrazila do Clavileña, který na ni sykl a postrčil ji dopředu.

Katakomby pokračovaly, místnost za místností se plnily kostmi mrtvých. Kněží? Staré oběti? Opravdu to chtěla vědět? Plameny za jejími zády se při chůzi míhaly a vrhaly stíny na každou stěnu.

Nakonec došli do velké kruhové místnosti plné prázdných svícnů, se žlábkovaným obsidiánovým oltářem před zlatými dveřmi. Z takových dveří se prý vynořila svatá Elenda.

K Amáliinu překvapení to nebyly dveře v jejích vizích.

Jeden z vojáků se je pokusil otevřít, ale zůstala zatvrzele zavřená. K prvnímu se bez efektu připojili další dva vojáci.

"Možná se nedá otevřít," uvažoval Bartolomé. "Dostali jsme se tak daleko zbytečně?"

"Aclazotz mě vede," řekl Vito a jeho hlas se rozléhal uzavřeným prostorem. "Clavileño, přiveď mi jednoho nosiče."

Clavileño poslechl a brzy vstoupil jeden z bledých lidských sluhů z tábora se zaťatými pěstmi.

"Neboj se," řekl Vito. "Velebný Tarrian napsal: 'Krev jehněte otevře dveře do ráje.' Zkouší nás a my musíme být silní. Pojď ke mně."

Muž k němu váhavě přistoupil. Vito mu položil ruku na hlavu a s laskavým úsměvem se mu zadíval do očí.

"Položte ho na oltář," řekl Vito.

Clavileño poslechl a zvedl muže ze země s upíří silou. Muž se vzpíral a naříkal, když se ho voják pokoušel položit na obsidiánovou desku. Clavileño se ani nepohnul.

Vito se zadíval na Amálii a ta se zachvěla. "Ty," řekl. "Pomoz ho přidržet."

Amálie se přikrčila a zvedla ruku, jako by se chtěla zaštítit.

"Jeho oběť bude znamenat jeho spásu," řekl Vito. "Udělej, co říkám."

"Kazíte posvátné krvavé obřady," protestoval Bartolomé.

"Církevní obřady jsou jen chabou napodobeninou pravých svátostí Aclazotze," řekl Vito přezíravě. "Deník nám pomůže odemknout jeho moc a ty to pochopíš."

Amálie zděšeně zírala na Bartolomého a doufala, že tuhle parodii zastaví. Místo toho ucouvl a jeho tvář se opět proměnila v masku.

Vito ukázal na dalšího vojáka. "Pomoz Clavileñovi." Jeho rozkazy byly splněny a za chvíli ležel muž na oltáři tváří k zemi, končetiny natažené, a žalostně naříkal.

Vito si zastrčil deník pod paži a vytáhl nůž u boku. "Nabízíme tvůj život Aclazotzovi. Tato krev je naše smlouva, věčná, jak nám život sliboval. V jeho temnotě jsme svatí."

Jediným máchnutím Vito oběti podřízl hrdlo. Oltář ožil a jeho temnota jako by zářila. Místo aby krev stříkala do vzduchu, stékala po rýhách v oltáři, na podlahu a ke dveřím, které se rozjasňovaly stejnou světélkující temnotou.

Dveře se se zaúpěním otevřely. Z tunelu se vynořil závan nehybného vzduchu jako dech nějakého odporného mrchožrouta, plameny v místnosti divoce zamihotaly.

"Chvála Aclazotzovi," zanotoval Vito.

Bartolomé mlčel, když Vito vydal vojákům rozkaz, aby se připravili k odchodu.

Pojď ke mně…

Amálie se roztřeseně nadechla a snažila si v duchu namluvit, že ten šeptavý hlas není silnější, než když s ní mluvil naposledy. Jedna ze svíček, které se jí vznášely za zády, náhle zhasla, prohloubila stíny kolem ní a ona doufala, že to není předzvěst toho, co přijde.

 

Překlad: Honza Charvát

 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
 
No results
Další články
8. 6. 2024
René se vrací, aby vám shrnul ty největší pecky, které v Modern Horizons 3 najdete!

6. 6. 2024
Nejočekávanější set roku je tu a s ním i Honza Adam, aby vám poskytl ty nejdůležitější informace.

30. 5. 2024
Rozrůstáme se a hledáme nového parťáka - backend vývojáře. Jsi to právě ty?

29. 5. 2024
Retrospektivní recepty pro tři EDH balíky kolem generálů z MH1 a MH2!

Kontakt

Najáda

Ondříčkova 2166/14

13000 Praha

Česká Republika

Otevírací doba

Po - Pá

12:00 - 19:00 h

So - Ne

10:00 - 19:00 h

Jsme také na


Heureka Ultimate Guard Premium PayPal Maestro MasterCard Visa

Made with ❤️ for gamers by gamers Copyright © 2024 najada.gamesDesigned by