Ztracené jeskyně Ixalanu [#03]

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: The Lost Caverns of Ixalan │ Episode 3

WAYTA

Kdyby někdo Waytě před pár dny řekl, že bude s loxodonským archeologem honit ducha podzemními troskami, řekla by mu, aby šel k léčiteli. A nejspíš by se zeptala, co je to loxodon.

Duch —Dědeček, jak si říkal— se vznášel, místo aby utíkal, a jeho pončo vlálo v neviditelném vánku, když se mihl mezi budovami. Quint se hnal za ním, chobot svinutý, aby nepřekážel, Wayta ho následovala a pátrala v okolí po možných nebezpečích.

Bohužel to, že byla vzadu, znamenalo, že byla poslední, kdo viděl, co je čeká za rohem, vedle podzemní řeky.

"Titán!" vykřikl Dědeček a pak zmizel ve víru purpurově růžové energie. Wayta se smykem zastavila a málem vrazila Quintovi do zad.

Vpředu se rýsovala mohutná postava, dvakrát vyšší než ona. Mohla si ho splést s částí houby, která vyrůstala ze stěn, dokud se nepohnul. Jeho hlava byla obrovská, vrstevnatá houba, podobná těm, které rostly z pralesních stromů, zatímco ramena a hruď tvořily shluky menších smržů s kulatými vrcholky. Z hřbetů mohutných rukou a předloktí mu trčely zubaté chitinové hroty.

Z tichého, neladného bzučení, spíš cítěného než slyšeného, měla Wayta husí kůži. Než stačila ona nebo Quint udělat něco víc než jen zírat, tvor se na ně vrhl.

"Vraťte se," řekl Wayta Quintovi. Mávla mečem, aby upoutala pozornost tvora, kroužila směrem k řítící se řece a pryč od Quinta. Tilonalli, udeř na mé nepřátele, modlila se.

Titán popadl půlku rozpadající se zdi a hodil ji po Waytě. Odtančila bokem, obrovský kamenný blok proletěl kolem ní a dopadl s rachotem za ní. Náraz odhodil kamínky a třísky, které jí škrábly na holé kůži a zachrastily s jejím brněním.

Titán se k ní s řevem přiřítil a vzepjal se, aby zaútočil. Wayta se sehnula a vrhla se pod úder paže velké jako kmen stromu. Překulila se do předklonu a řízla ho zezadu do nohy, pak vyskočila na nohy. Člověk by byl zraněný; ale titán nebyl. Otočil se a znovu se rozmáchl a Wayta mu znovu proklouzla mezi nohama a vrhla se mu na záda. Sekala mečem a bez účinku vyřezávala kusy vláknitého materiálu. Jako by drásala kůru z tisovce ahuehuete.

Hrot kopí projel titánovi hrudí. Huatli, Inti, Caparocti a ostatní válečníci dorazili, zatímco Wayta bojovala, a jako jeden křičeli a útočili. Obklopili tvora, doráželi na něj, bodali ho, odřezávali kusy, až se po zemi válely houby a chitinová kůra. Smečka dinosaurů byla pro svou vlastní bezpečnost držena stranou, ale Pantlaza poskakovala a drápala ostrými spáry na nohou, zanechávajíc na zádech tvora dlouhé šrámy.

Čím déle bojovali, tím víc Waytiny svaly zpívaly únavou a dech jí nepravidelně pálil v plicích. Žádný z jejich úderů titána nezpomalil a nic nenasvědčovalo tomu, že by cítil bolest. Odrazil jejich kopí, popadl jejich meče do mohutných rukou a hodil je do trosek. Z ran vytékala černá tekutina, která se formovala do viskózních vláken, splétala se dohromady, až ztuhla a propukla v nové houbovité výrůstky. Vytáhl si oštěp z hrudi a máchl jím po jedné z válečníků. Zbraň minula, ale titánova paže s ostny do ní narazila jako stegosauří ocas a odhodila ji dozadu na zeď. Zmačkala se a zůstala nehybně ležet. Z tlamy tvora se vyvalila další temnota, kterou vzápětí vyplivl na jiného válečníka, který zaječel, když mu asfaltová látka prožrala brnění. Wayta se rozběhla k němu, aby mu pomohla, ale pohled na zkrvavenou kost ve zbytcích mužova masa jí napověděl, že je příliš pozdě.

Wayta se bude za duchy mrtvých modlit později. Prozatím bojovala.

"Přicházejí další!" Quint vykřikl a ukázal hlouběji do města.

Obklopil je tucet nových tvorů, kteří přecházeli přes rozpadající se most přes nedalekou řeku, plížili se opuštěnými cestami a přelézali polorozpadlé zdi. Menší verze titána, tvořené různými tvary a velikostmi hub. Někteří byli vyzbrojeni surovými zbraněmi, pravděpodobně odebranými z mnoha mrtvol na tomto prázdném místě.

Válečníci Sluneční říše byli nyní proti přesile a obklíčeni. Jeden z neozbrojených tvorů vytrhl houbu z vlastního těla a hodil ji jinému válečníkovi k nohám. Houba zářila strašidelně zelenou barvou, vybuchla do husté černé plísně, která obklopovala mužovy boty a roztahovala mu nohy. Zakopl a plíseň se mu nahrnula do úst.

Waytino srdce se sevřelo náhlou jistotou, že na tomto místě padne a už nikdy nespatří světlo trojitého slunce.

Pak se karta obrátila.

Z podzemní řeky se vyřítila vlna a dva tvory smetla. O chvíli později vyskočilo na břeh půl tuctu Poslů řek a zapojilo se do boje s nefritovými oštěpy, čepelemi a magií.

"Tato bitva je prohraná," řekl jeden z Poslů. "Pojďte s námi do bezpečí."

Wayta zaváhala. Po tom, co se stalo v Orazce před válkou, byly vztahy mezi Sluneční říší a Posly řek napjaté, dokonce nepřátelské. Mohou těm lidem věřit?

Ale d musí někde začít. Klidně by mohla tady.

Wayta hledala Quinta, našla ho, jak spřádá kouzlo zpoza nedaleké zdi. Ze země se zvedla prastará zbraň, jako by ji ovládal duch, která se točila vzduchem a zabodla se do krku houbovitého tvora.

"Quinte, jdeme!" vykřikla Wayta. Okamžitě poslechl a ona jim uvolnila cestu k řece.

Jedna z Poslů si jich všimla a chytila ji za volnou ruku. Zamumlala zaklínadlo a otáčela prstem kolem její tváře. Vzduch najednou chutnal jinak, byl plný vlhkosti. Waytu zahalil duhový lesk, jako by byla uzavřena v bublině vytvarované do jejího těla, a ona se šťouchla do vlastní paže, necítíc nic neobvyklého.

"Bude to rychlá cesta, sestřičko," řekla jí merfolčice a strčila ji do řeky.

MALCOLM

Výtah sjel hlouběji do závrtu, lana vrzala a dřevěné podpěry se kývaly. Malcolm koutkem oka pozoroval své zraněné společníky, v žaludku chladnou hrudku děsu. Pumpka se zdál být v pořádku a ti, kteří neprozkoumali jeskyni s těmi příšernými dinosaury také, ale ti ostatní… ti v pořádku nebyli.

Černé značky na jejich ranách se rozšířily, jemný filigrán kruhů a čar podél odkryté kůže. A co hůř, začaly zářit chorobně zeleným odstínem. Piráti si nestěžovali na bolest nebo nepohodlí, když normálně brblali a prosili o odpočinek. Místo toho se u nich střídal mlhavý odstup a podivně živý zájem o okolí.

Ve světle jeho ramenní lampy se stěny závrtu vlhce leskly, pokryté kluzkými houbovitými výrůstky, které se šířily znepokojivým tempem. Jeskyně nikdy nebyly úplně suché, ale tohle bylo přehnané. Když pach hniloby a plísně zesílil, vytáhl Malcolm z batohu látku, ovázal si ji kolem obličeje a zakryl si nos a ústa. Pumpka ho napodobil a Malcolm se málem zasmál, jak komicky musí vypadat. Jako obyčejní zloději nebo bandité místo pirátů.

Ne že by se v poslední době dopouštěl nějakého velkého pirátství. Neomalená koalice ho příliš zaměstnávala.

Výtah sebou trhl, jak do něčeho narazil. Jedna z pirátů se naklonila přes okraj svodidel, aby to zkontrolovala.

"Vypadá to jako velká houba," řekla.

"Dokážeš to proříznout?" zeptal se Malcolm.

Přikývla a tasila meč. Po několika seknutích se výtah posunul. Pirátka kýchla a klopýtla dozadu.

"Hnus," řekla. "Prasklo to jako pytel mouky." Zakašlala a protřela si oči, když ji další pirát udeřil do zad.

Tam, kde stála, se v nehybném vzduchu zvedal oblak třpytivých zelených výtrusů, houstnoucích jako kouř. Malcolm ustoupil s přimhouřenýma očima. Pohlédl na zraněné piráty, kteří stáli netečně uprostřed výtahu a jejich rány zářily stejnou barvou. Bylo tam nějaké spojení?

Jako v odpověď se ti piráti vrhli na dva nezraněné a strčili je do zářícího sporového mraku. Překvapené výkřiky se změnily ve vlhký kašel, pak se dávili a zvraceli, černá tekutina cákala na podlahu.

Stejně rychle, jako začal, náhlý záchvat nevolnosti ustal. Postižení piráti se trhaně zvedli a postavili se čelem k ostatním. Oči měli skelné a zelené a po tvářích se jim táhly černé žilky. Vzduch jim syčel z úst jako unikající gumové měchýře. Malcolm vytáhl meč, couvl a upravil si šátek, který mu stále zakrýval nos a ústa. Přeživší piráti měli právě dost času na to, aby tasili vlastní zbraně, než jejich infikovaní spojenci zaútočí. Díky těsnému prostoru bylo téměř nemožné uhnout; každý kousek nebo výpad mohl zasáhnout přítele místo nepřítele.

"VELKÝ BUM?" ptal se Pumpka.

"Ne! Zabil bys nás všechny," vykřikl Malcolm.

Přeskočil svodidla a nedostatek vzdušných proudů ho nutil spoléhat se při letu na svou magii. Kroužil zpátky a držel se lan výtahu, která ho táhla nahoru a pryč. Piráti pod ním bojovali zoufale, ale stejně jako dinosauři v jeskyni se zdálo, že nakažení jsou odolní vůči bolesti nebo zranění.

Když výtah pokračoval v sestupu, připojil se k Malcolmovi na lanech Pumpka. "UTEČEM?" křikl.

Při zvuku jeho hlasu nakažení vzhlédli svýma odpornýma zelenýma očima.

"Přesekni lana," řekl Malcolm a krev mu tuhla v žilách. "Pospěš si."

Pumpka svíral provaz oběma nohama a ocasem. Jedno lano přeřízl nožem, zatímco Malcolm řezal druhé. Lana byla tlustá, aby udržela značnou váhu, a když nakažení začali šplhat po stěně výtahu, nebyla ani z poloviny odříznutá.

I když Malcolma pálily svaly, řezal rychleji. Lano, které držel v rukou, praskalo a zužovalo se, pak se ale roztrhlo silou, která ho srazila na zem. Výtah sebou trhl, nakažení piráti uvnitř klopýtli. Pumpka se zachmuřeně držel, když se jeho lano přetrhlo, a se strašlivým tichem se výtah propadl do tmy.

Malcolm zavřel oči a snažil se uklidnit srdce, které mu bušilo tempem kolibříka. "Pojď," řekl nakonec. "Tady nemůžeme zůstat."

Střídavě letěl a šplhal, Pumpka s ním na lanech držel krok. Pilně se vyhýbal houbovitému úponku na nedaleké stěně a otřásl se, když se zdálo, že jejich pohyb sleduje strašidelně vyhlížející hřib. Malcolm by dříve předpokládal, že je to výplod jeho fantazie.

Teď přemítal, jaké strašlivé stvoření dokázalo proměnit piráty a dinosaury v bezduché loutky — a proč.

BARTOLOMÉ

Jakkoli mohl být vodopád ohnivé roztavené horniny nepříjemný, mnohonásobné výrony a dokonce i řeky té hmoty byly nesrovnatelně horší. Jestliže cesta do Aclazotzu pokračovala tak nehostinným a smrtícím terénem, Bartolomé uvažoval, zda se navzdory Vitovým tvrzením dá najít tak mocný bůh, jako byl ten jejich.

Skřetovití tvorové, kteří pronásledovali podivného příchozího Kellana, se už neobjevili. Přesto čím dál je jejich pouť vedla do podzemí, tím více známek osídlení objevovali: budovy vytesané do skalních stěn a stalaktitů, svítící značky pokryté neznámými glyfy, zahrady bledých bezlistých rostlin v písčité půdě. Nikdy se nesetkali s žádnými obyvateli, ale cupitavé zvuky a záblesky pohybu naznačovaly, že nejsou sami.

Amálie rozmlouvala s Kellanem, který zkoumal jejich okolí s údivem a neklidem. Bartolomé viděl v mladé kartografce svou vlastní dceru, stále tak nevinnou, přestože přežila strádání nedávné invaze. Aby ochránil tu nevinnost, aby ochránil budoucnost lidí, jako je ona, byl ochoten přinést jakoukoliv oběť.

Až dosud to znamenalo kapitulovat před Vitovými rozkazy. Když královna Miralda pověřila Bartoloméa, aby se k této výpravě připojil, bylo mu řečeno, aby spolupracoval a odhalil Vitovy skutečné úmysly a loajalitu. Neuvědomil si, jak kacířské myšlenky se staly, jak daleko se odklonil od církve. Také se mu nepodařilo zjistit, kdo dal Vitovi kopí a deník Velebného Tarriana, ale silně to naznačovalo, že opozice vůči královně, frakce podporující Vonu de Iedo a další takzvané proroky, je větší a jednotnější, než doufali.

Co když se sám Aclazotz spojil s Antifexem? Bartolomé se otřásl, když o tom uvažoval.

Legie vstoupila na větší plošinu s výhledem na dvojici lávových vodopádů. Z jednoho okamžiku na druhý se ticho změnilo v křik a klapot pohybu. Clavileñovi vojáci ostatní ochranitelsky obcházeli s tasenými zbraněmi.

Obklopily je dva tucty válečníků, vyšších než upíři, širších, s tvářemi jako velké kočky a s odpovídající skvrnitou srstí. Měli na sobě složitě zdobené přilby a brnění a třímali luky a zlověstně vyhlížející zubaté obsidiánové čepele a hole. Odhalené tesáky slibovaly násilí a Bartolomé netoužil vyzkoušet jejich dovednosti ve zbrani. Legie byla v oslabení, pokud by nepočítal nosiče a zajatce.

"Půjdete námi," řekla jedna z kočičích lidí a mávla přitom tyčí pokrytou piktogramy.

"Kdo jste?" Vito se zeptal chladným hlasem autority.

"Jsem Kutzil, šampiónka Malametu," zněla odpověď. "Půjdete s námi, nebo zemřete."

Bartolomé si odkašlal. "Jsme na svaté pouti," řekl. "Hledáme jen bezpečný průchod těmito zeměmi. Nechceme vám ublížit."

Vitův pohled naznačoval, že mu vadí buď Bartolomějův vpád, nebo jeho lži.

Kutzil odvrátil pohled a naklonil hlavu. "Vaše mise není naše starost. Svrchovaný Okinec Ahau rozhodne o vašich osudech."

Clavileño pohlédl na Vita. "Rozkazy?"

"Už jsme bojovali příliš," řekl Bartolomé tiše Vitovi. "Morálka a zásoby jsou nízké. Diplomacie může naší věci posloužit lépe než vytváření nepřátel."

Vito se znovu zadíval na Kutzil. "Rád bych se setkal s vaším panovníkem," řekl. "Veď nás."

Malametští válečníci nechávali zbraně namířené na legionáře. Kutzil jim gestem ruky naznačila, aby ji následovali.

Vito se naklonil blíž k Bartoloméovi. "Už nikdy nepodrývej mou autoritu," řekl tiše a hlas měl zastřený hrozbou.

Bartolomé přikývl na souhlas.

Následovali Kutzil přes další kamenné mosty, hlouběji do města těchto lidí, Malametů. Teď, když byli eskortováni, objevili se obyvatelé domů a také někteří podivní bledí goblini. Bartolomé žasl, že v těchto jeskyních a tunelech existuje celá kultura a že nikdy nevycestovala na povrch a nenavázala kontakt.

Třeba by to mohlo vést k něčemu užitečnému. Nebo vzhledem k tomu, jak nedůvěřiví tito lidé byli, možná ne.

Kutzil zastavila společnost. "Hle," řekla. "Jste první cizinci, kteří spatřili Ban Koj od dob Oltéků."

Bartolomé ustoupil a s úžasem zvedl ruku k ústům. Těch několik chatrčí, kterými jejich skupina prošla před několika hodinami, nebylo ničím ve srovnání s tímto pohledem. Celé město — rozlehlé jako Alta Torrezon — bylo vybudováno do shluku stalaktitů tak velkých, že to mohly být převrácené hory. Některé budovy vypadaly jako vytesané přímo z drsného kamene, na jiných byly natřené bílé zdi jako z keramiky. Provazové mosty a sítě natažené mezi budovami i tlustá lana, z nichž visely podivné kočáry s koly nahoře, aby se mohly pohybovat sem a tam. Cestující vjeli dovnitř, vylezli ven, aby se připojili k ostatním Malametům, a kráčeli neklidnými, zavěšenými ulicemi.

Bartolomé skryl své nervy za poklidný zevnějšek, když kočičí lid rozdělil Legii na dvě skupiny pro transport do města. Útěk z tohoto místa by byl téměř nemožný, kdyby diplomacie selhala. Někteří vojáci uměli létat, ale všichni ostatní… Jeho pohled sklouzl k Amálii, která stála těsně vedle Kellana, a cukání prstů u meče prozrazovalo její úzkost.

Malametští válečníci je dál střežili, když pochodovali přes široký kamenný most k největšímu ze stalaktitů. Na rozdíl od ostatních neměl tenhle v exteriéru vytesané žádné budovy, dokonce ani okna. Místo toho stovky ohromných glyfů pokrývaly každý viditelný povrch a občas zazářily.

Prošli obrovským otvorem na konci mostu s otočnými dveřmi uprostřed. Další ozbrojené stráže stály v pozoru, když je míjely, a mlčely jako slídící predátoři, kterým se podobaly. Jeden z nosičů Legie prošel příliš blízko a nejbližší strážný zavrčel.

Vnitřek stalaktitu vyplňovala obrovská pyramida vytesaná ze skály, stovky schodů vedoucích do malé místnosti na jejím vrcholu. V jeskynním prostoru se rozléhal podivný šepot, jehož zdroj nebyl vidět.

Naštěstí nebyli nuceni stoupat po schodišti a místo toho je zavedli dovnitř pyramidy do dlouhé místnosti lemované vyřezávanými sloupy, mezi nimiž se Malameté krčili na tkaných rohožích. Jejich složité čelenky a límce naznačovaly jakousi formu šlechty nebo kněžství, a když procházeli kolem, všichni zírali na příslušníky Legie, někteří ukazovali tesáky, vedle nichž vypadaly upíří zuby krotce.

Na trůně na vyvýšeném pódiu na konci místnosti seděl velký, obrněný Malamet a líně si pohrával s masivním, zoubkovaným mečem. To byl patrně panovník Okinec Ahau.

"Co jsi nám přinesla, Kutzil?" zeptal se.

Kutzil při jeho slovech uctivě obnažila hrdlo. "Vetřelci z povrchu, Svrchovaný," odpověděla.

"My jen procházíme," řekl Vito a zdvořile se uklonil.

"Budeš mluvit, až budeš tázán," zavrčela Kutzil a namířila svou holí na Vita. Vito ji s úšklebkem ignoroval.

Svrchovaný Okinec Ahau se na Vita zvědavě podíval. "Jaký je tvůj cíl v mé říši?"

"Jsme poutníci," odpověděl Vito. "Jsme na cestě do země Aclazotze, našeho boha."

"Kromě mě tu nejsou žádní bohové," řekl Okinec Ahau a sevřel svůj meč. "Poqu," řekl a pohlédl na skupinu poradců v hábitech po své pravici. Dopředu vystoupil statný Malamet se žlutohnědou srstí a pažemi zkříženými za zády. Měl na sobě prostý stříbrný postroj, bohatě zdobený glyfy a piktogramy. Hříva mu visela v loknách, na konci zatížených malými, blýskavými stříbrnými medailonky.

"Poq je tkadlec mýtů," řekl Okinec Ahau a představil Malameta. "Bude mluvit. A s našimi slovy spatříme i ta vaše."

Poq přikývl. Zvedl ruce před hruď a pronesl jedno tiché slovo. Vzduch naplnila vůně deště, šlehající blesky a horko suchého letního dne. Mezi drápy se mu objevila vířící zelená mlha, která se spojila do tvarů, jež se na sebe navazovaly, a odhalila zamlžený, ale rozeznatelný obraz:

Vrčící obličej s vyceněnými tesáky, který se prodlužoval. Obličej se zkroutil a zavlnil, jako by si všiml Malameta kolem sebe. Se skřípěním se vymrštil kupředu a zakousl se do tkadlece mýtů Poqa jako šelma chňapající po potravě.

Poq spustil ruce a obraz zahnal. Podíval se na Okinec Ahaua, zavrtěl hlavou a vrátil se na své místo mezi shromážděné poradce.

Okinec Ahau vstal a oslovil shromážděné Malamety hlasem, který se nesl nad vojáky Legie. "Jedna invaze plodí druhou," řekl Okinec Ahau. "To nedovolíme."

Vojáci Legie přešli do obranných pozic. Bartolomé položil ruku na Amáliinu paži a vyměnili si ustaraný pohled.

Svrchovaný Okinec Ahau ukázal na sedící postavy. "Odsuzuji tyto narušitele, aby byli vydáni písku. Ať je má spravedlnost vykonána."

Několik upírů tasilo meče a Vito namířil kopí na panovníka. Než však stačili zaútočit nebo se bránit, Malameté po jejich boku zavrčeli a zvedli ruce.

Vzduch spálily zářící glyfy, které napodobovaly skvrny na kožešině Malametů. Kouzlo se vymrštilo a omotalo členy Legie jako řetězy a přinutilo je pokleknout. Vito se vzpíral, ale kopí měl neškodně přitisknuté k hrudi. Zadíval se na Bartoloméa tak jedovatě, že kdyby pohled mohl zabíjet, Bartolomé by už byl mrtvý.

"To není spravedlivé!" vykřikl Kellan ze zadní části jejich skupiny. "Nic jsme neudělali!"

Svrchovaný Okinec Ahau vycenil tesáky. "Oheň se nestará o spravedlnost. Prostě hoří."

Válečníci odnášeli legionáře jednoho po druhém k velké fontáně, na jejímž vrcholu byla hlava jaguára. Místo vody však z vyřezávaného ústí vytékal písek, který se pod ním hromadil a odtékal do velké jámy. Vito byl první z jejich skupiny, kdo se dostal k budově, oči mu planuly hněvem.

"Ač jsem sužován nepřáteli," zanotoval Vito, "můj bůh mi dá sílu a pomstu. Děj se jeho vůle."

Bartolomé se díval, jak Malamet vrhá jeho druhy do písečné kotliny, někteří tiše podlehli, zatímco jiní křičeli nebo bojovali. Vito šel hlavou napřed, kopí měl stále přišpendlené kouzelnými řetězy, které ho poutaly. Clavileño šel za ním, syčel a cenil tesáky. Amálie zůstala nehybná a přízračně klidná, když klesala, nejdřív nohy a pak ruce mizely pod hladinou. Zamumlala si něco, co nedokázal odezírat z jejích rtů, oči rozšířené a nevidoucí. Kellan, stojící naproti ní, se zmítal v písku a ve tváři se mu zračila panika, když se blížil k zejícímu kanálu.

Těsně předtím, než Amálie zmizela, řekla Kellanovi: "Zadrž dech."

Dostalo se jí vize? Bartolomé v to doufal, protože jinak by jejich mise skončila a on by za to mohl. Následoval ji a nechal Malameta, aby ho zvedl ve svých velkých pažích s hrubou srstí a bojoval s vlastním strachem, když ho bez okolků házeli do kašny. Jedinou útěchou mu bylo, že Vito nebude mít v Torrezonu příležitost napáchat další škody. Přál si jen, aby za to byl nemusel zaplatit tak draze.

WAYTA

Wayta se řítila studenou temnotou řeky. Neskutečně rychlý proud ji táhl kupředu, světlo Trojjediného Slunce, připevněné k opasku, kolem ní vrhalo divoké stíny. Uvědomila si, že může dýchat, nepochybně díky kouzlu, které merfolk seslal. Ale i tak měla malou kontrolu nad tím, kam pluje, a mohla se jen ze všech sil snažit, aby se neroztříštila o stěny nebo koryto řeky.

Občas nad sebou zahlédla širší jeskyni nebo se pod ní otevírala zem jako jezero nebo závrt. Občas se jí na okrajích zorného pole objevily záblesky zářící zeleně nebo se tunel rozdvojil a ona zahlédla nějakou nedosažitelnou alternativní cestu.

Přes to všechno ji proud unášel k neznámému cíli. Konečně, po dlouhé době, se v dálce objevilo nové světlo.

S krátkým zvýšením tlaku vyrazila pod otevřenou vodu, studenou a průzračnou. Wayta vyrazila nad hladinu, hledala ostatní, někteří z nich už plavali k nejbližšímu břehu, včetně Posla, který ji strčil dovnitř. Poblíž postávali merfolčí strážci, jejichž ploutve se vlnily, jak se pohupovali na místě, sledovali její postup, ale nepohnuli se, aby jí pomohli nebo jí bránili. Brzy sebou plácla na pevnou zem a byla ráda, že vedle ní už sedí Quint a s neskrývanou úctou se rozhlíží po okolí.

Z podzemního oceánu — sladkovodního, ne slaného — se zvedalo masivní kamenné město a táhlo se do hlubin ještě dál, kde se jako chrámy tyčilo ke trojitému slunci. Nad nízkými budovami hořely jasné lampy, zatímco dlouhé šňůry bioluminiscenčních cetek a košů s ohnivými brouky osvětlovaly viditelné ulice a uličky. Kamkoliv se podívala, Poslové řek chodili, plavali nebo odpočívali, ostražitě pozorovali příchozí a povídali si mezi sebou.

Huatli si vyždímala šaty a prohlížela okolí. "Musí tu být tisíce Poslů," řekla a trhla sebou, když se Pantlaza otřásla a házela kolem sebe vodu.

Mladá merfolčice švihla žábrami. "Moje matka říká, že je to největší shromáždění merfolčích rodů, jaké kdy Ixalan poznal." Natáhla ruku k Waytě, která ji přijala a vstala. "Jsem Nicanzil," řekla. "Buďte vítáni."

Huatli svraštila obočí. "Proč jste tady, jestli se mohu zeptat?"

"Čekáme na otevření poslední brány ke zdroji," řekla Nicanzil a ukázala na zkorodované dveře na vrcholu schodiště chrámu. "Moje matka, Velká tvůrkyně Pashona, ti může říct víc. Našla tohle místo po smrti Velestromu."

Huatli zírala na dveře a mhouřila oči, jako by je z dálky viděla lépe. "Mohl by to být Matzalantli?" zamumlala. "Skutečně jsme objevili dveře, které vedou do rodiště lidstva, domova bohů, jak tvrdila báseň?"

"Jestli ano," řekl Quint, "zajímalo by mě, co tu ještě našli. Došla Mincovní říše tak daleko, nebo zůstala blíž povrchu? A představte si, jaké historicky významné artefakty se mohou skrývat v nějaké starobylé skříni." Zkontroloval pečetě na svých svitcích, zjevně spokojený, že je všechno neporušené.

Wayta ho pozorovala se zvědavostí a lehkým neklidem. "Co bys dělal s artefakty, kdybys je našel?"

"Moc rád bych zřídil pořádné vykopávky," řekl. "Aby se se vším zacházelo co nejopatrněji."

"A pak co?" zeptala se Wayta. "Ty vykopáváš věci a necháváš je tam?"

"Ne nutně je tam nechat," řekl Quint. "Asi záleží na tom, co chcete dělat. Ať už si tu chcete nechat všechno, nebo si odnést nějaké věci do Orazcy, možná si tu dokonce založíte muzeum."

"Takže by sem lidi chodili, aby… okukovali věci?" Wayta se zamračila. "To je zvláštní."

Quint se zasmál. "Myslím, že to opravdu vypadá divně. Je to jeden ze způsobů, jak zajistit, aby se na příběhy z minulosti nezapomnělo."

"Aha, jako naše válečnice-básnířka," řekla Wayta a pohlédla na Huatli.

"Správně, ano!" vykřikl Quint. "Dělal bych si poznámky o průběhu vykopávek a pak bych sepsal podrobnou zprávu pro své kolegy na Arcaviosu, abych se s nimi podělil o to, co jsme našli." Pohled měl nepřítomný. "Možná bych to mohl nějak zveřejnit do celého Multivesmíru…"

Wayta se zamračila ještě víc. "Ale není to tvůj příběh."

Quintovi lehce zaplály uši. "No, to ne, já bych byl jen ten, kdo by ho vyprávěl."

"Proč ty?" naléhala Wayta. "Ty nejsi z Ixalanu. Nejsi ze Sluneční říše ani od Poslů řek. Neměl bys za nás vyprávět naše příběhy."

"Tak to možná neřeknu," řekl Quint a odvrátil pohled přes vodu. "Jen zapíšu. Rozšířím. Jsem v tom vycvičený, víš," dodal s náznakem hněvu. "Nebudu pošlapávat celou vaši historii." Strhl si z hlavy brýle a začal je čistit hadříkem. Wayta se nadechla a divila se, proč se tak stará. Proč jí to vadí. Jistě, kdysi snila o tom, že bude následovat Huatlina příkladu a jednoho dne si sama vyslouží plášť válečnice-básnířky. Ale válka tyto sny rozbila jako keramiku, kterou našli v těchto jeskyních. Bývala vojákem a pirátem, občas pomáhala Neomalené koalici krást a prodávat nejen artefakty z Torrezonu, ale i od vlastních lidí. Ty krádeže jí zaplatily cestu a udržovaly ji při životě, nikdy jí nedaly víc než občasný náznak viny. Zasloužila si víc, než dostala od armády, ne? Ale to všechno nechala za sebou. A teď byla — co? Průzkumník? Mohla by být také sběratelkou příběhů? Těch z její domoviny a jejích lidí?

Huatli, který seděla tiše opodál, když rozhovor pokračoval, se teď na Waytu jemně usmála. "Ne každý chápe sílu slov," řekla. "Moc, kterou mohou poskytnout nad ostatními." Začala recitovat část básně, kterou Wayta neznala.

Až kosti mé v zem se zasadí,

kdo jiným vzpomínky na mě prozradí?

Od přátel pomník já budu mít,

jiní zas nad hrobem mým budou klít.

Když ti i ti odejdou v zásvětí klid,

co jejich dětem se v paměti usadí?

"Smutné, když pomyslím, kolik se toho ztratilo," zamumlala Wayta a vzhlédla k podivným dveřím na vrcholku pyramidy v dálce.

Huatli přátelsky stiskla Waytino rameno. "A přece taková radost, když se něco ztraceného najde a když se to, co se najde, sdílí."

Wayta pohlédla na Quinta, pak na Intiho a Caparoctiho, kteří organizovali ostatní vojáky a vydávali tiché rozkazy. Možná by bylo nejlepší, kdyby některé věci zůstaly pohřbené, podle toho, co s nimi lidé zamýšlejí udělat. Možná si některé pomníky zasloužily být strženy a zapomenuty.

Doufala, že ať už je za těmi tajemnými zlatými dveřmi do takzvaného domova bohů cokoliv, bude to požehnání a ne prokletí.

MALCOLM

Tunel, kde se Malcolm a Pumpka usadili, aby popadli dech, páchl suchem a nepoužívaným vzduchem, možná opuštěným po vyčerpání žil, nebo proto, že se nenašlo nic, co by opravňovalo k dalšímu průzkumu. On a tvůrci tunelu měli jedno společné: netoužil po hlubším ponoření. Svaly ho bolely a hlava také, jak používal příliš mnoho magie.

Záhada masových zmizení v Centru téměř jistě souvisí se všemi těmi houbami a plísněmi. Úplně nechápal, jak to funguje, ale už viděl dost z toho, co to dokáže, aby se bál. Zásoby měli na dně výtahové šachty a z osmi lidí, které sem s sebou přivezl, přežili jen on a Pumpka.

"Všichni mrtví, žádné zlato," zamumlal mrzutě Pumpka.

"To je pravda," souhlasil Malcolm.

Mají pokračovat, nebo se vrátit? Jestli teď odejdou, Malcolm bude muset Vance nahlásit, že našel jen málo odpovědí a ještě víc otázek. Kdyby někde dole ve tmě přežili lidé z Centra nebo jeho oddíl ze Sluneční zátoky, musí je nechat napospas osudu — a někteří z těch lidí byli jeho přátelé a nikdo z nich si to nezasloužil. Navíc Centrum zůstane prázdné a nábor nových horníků bude obtížný, ne-li nemožný; kdo by chtěl pracovat na místě, kde zmizeli všichni předchozí obyvatelé? A pokud nikdo nebude těžit, pak Neomalená koalice nebude mít zisk a je jen otázkou času, kdy se křehká ekonomika rozpadne na staré svářící se pirátské flotily.

Malcolm miloval čas strávený plachtěním, navigací, volným letem přes vlny skrz slunce a bouři. Pocit vzrušení z toho, jak zbavují zhýčkané obchodníky jejich zboží a soupeřící piráty jejich životů. Ale po válce se mu skoro ulevilo, že nalezl stabilnější živobytí. Ztratit to teď… Nebylo to nic, co by se dalo brát na lehkou váhu, ne když ten problém ještě může vyřešit. Ne, když by mohl zachraňovat lidi, kdyby se rozhodl to ještě nevzdat.

"Co myslíš, Pumpko?" zeptal se Malcolm a opřel se o stěnu tunelu. "Vrátíme se nahoru a dožijeme se dalšího selhání? Nebo půjdeme dál do neznáma?"

Pumpka si sundal klobouk, podrbal se na hlavě a pokrčil rameny. "ŽÁDNÝ DŮL, ŽÁDNÝ ZLATO."

"Jsou i další doly," řekl Malcolm. Ale žádný tak velký a produktivní jako Centrum, kdyby byl upřímný. "A vůbec, mrtví přece nemůžou utrácet peníze, ne?"

Tak to bylo. Skoro se přemluvil, aby odešel. Vance by mohla poslat někoho jiného — hodně jiných, doporučoval by Malcolm. I když by to mohlo skončit tím, že se promění mnohem víc lidí na… ať už se z jeho společníků stalo cokoliv.

Jeho pozornost upoutala slabá záře v šachtě. Malcolm se s námahou postavil na nohy a vyhlédl přes okraj tunelu, ruku na jílci meče.

Plíseň šplhala po stěně a rostla neuvěřitelnou rychlostí. Černé úponky tvořily sítě kruhů, které kvetly v různé houby, některé malé a opeřené, jiné vystupovaly jako schody, další se rýsovaly jako korály. Účinek byl chaotický a strašidelně krásný, i když se mu z toho obracel žaludek.

Některé úponky se pohybovaly jako inkoust na stránce. Jak se Malcolm díval, uvědomil si, že houba formuje slova, příliš temná na to, aby je rozeznal. Ta slova začala pomalu vydávat tutéž chorobně zelenou záři, která zachvátila jeho ztracený lid.

BEZPEČÍ, znělo první slovo. Pak DOLŮ.

Bylo to příměří, nebo past? Malcolm si nebyl jistý. Teď však věděl, že to, co to všechno způsobilo, je vnímavé. Pokud tomu tak bylo, možná diplomacie nebyla vyloučena. Snad jsou obyvatelé Centra někde dole skutečně naživu a on je dokáže bezpečně dostat ven.

Naděje byla nejnebezpečnější zbraní ze všech a Malcolm cítil, jak mu klouže mezi žebry k srdci, ostrá jako čepel.

AMÁLIE

Písek se přitiskl na Amáliino tělo, hustý a těžký, horší než voda. Do šatů, nosu, dokonce i úst a očí jí prosákla drť, i když je zavřela co nejpevněji. Vzdáleně si vzpomněla, jak říkala Kellanovi, aby zadržel dech, a udělala to také. Čím déle ho držela, tím více přemýšlela, zda ji její upíří schopnosti ochrání před udušením, zda stráví věčnost uvězněná v této řece písku, neschopná zemřít, neschopná pít životodárnou krev.

Jako by byla vyvolána jejím strachem, vidiny ji opět pohltily.

Tajemné dveře, kulaté a pokryté piktogramy, jasnější než předtím. Byla zasazena do kamenné stěny jeskyně, její měděný povrch byl zbarven zelenou korozí.

Obloha plná lehce purpurově zabarvených mraků, jen za oblohou byla… země? Jako by nad ní někdo držel obrovskou mapu, pomalovanou všemi barvami země, kterou měla znázorňovat, zelení a hnědí, modří a sněhobílou.

Koule jasně plápolající jako slunce — bylo to slunce? To není možné. Kolem ní se vznášely podivné kovové úlomky, které Amálii připomínaly rozbité plátové brnění. Další kusy se táhly za nimi jako trosky z vraku lodi a zářily fialovo-růžovou barvou.

Pojď ke mně…

Tlak kolem Amálie náhle polevil a proměnil se v pocit pádu. Bez varování dopadla do vody a otevřela oči. Jak se dostali k oceánu? Ne, tohle byla sladká voda. Dezorientace ji poslala špatným směrem, k něčemu, co vypadalo jako město, než si uvědomila, že budovy jsou pod vodou. Otočila se a kopla na druhou stranu, až konečně se zalykáním prolomila hladinu. Ostatní kolem ní dělali k její úlevě totéž, včetně Kellana.

Oni nebyli mrtví. Byla si tak jistá, že je Malametové všechny zabijí, že to za ně udělá tekutý písek, a přesto znovu přežili. Prosté štěstí? Nebo vůle Aclazotze?

Než mohla pocítit víc než jen chvilkovou úlevu, obklopil je příval pohybu ve vodě. Poslové řek, desítky, všichni vyzbrojeni svými podivnými nefritovými zbraněmi a elementální magií.

"Neprovokujte nás," řekl jeden z merfolků. "Pojďte potichu, nebo budete přemoženi silou."

Vito zavrčel a Bartolomé po něm vrhl ustaraný pohled. Jistě, snažit se bojovat s Posly v jejich živlu mu připadalo jako bláznovství.

Kellan zakašlal a připlaval blíž k Amálii. "Nemůžu uvěřit, že jsem potřetí přepaden během jednoho dne," řekl truchlivě.

Amálie se zasmála. "Dej pozor, ať se z toho nestane zvyk. Ty se dají těžko zlomit." Kellan se zazubil a hravě ji pocákal, pak následovali ostatní upíry, zatímco je merfolkové hnali ke břehu vstříc neznámému osudu.

Autor: Valerie Valdes • Překlad: Honza Charvát