Vraždy na panství Karlovů [#05] Okovy očekávání

Autor: Seanan McGuire • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Murders at Karlov Manor │ Episode 5: Chains of Expectations

Odpolední vzduch byl jasný a svěží, když detektiv a uprchlá zadržená kráčeli temnou ulicí, lemovanou po obou stranách rýsujícími se budovami, které nějakým způsobem vypadaly hrozivěji, než by architektura dokázala vysvětlit. Etrata se pohybovala rychle a úsporně, její nohy na popraskaných dlažebních kostkách nevydávaly žádný zvuk. Proftova chůze byla těžší.

Přestože kráčeli bok po boku, byla mezi nimi určitá vzdálenost, jako by si dimirská upírka nebyl jistá společností, ve které se pohybuje. Pořád se šikmými pohledy dívala na Profta, v koutcích úst se jí šklebily vrásky, jak polykala otázky, na které ještě nebyla připravená.

"Říkáte, že tohle je poslední místo, kde si pamatujete, že jste byla, než jste se probrala na večírku," řekl Proft mírným, téměř lhostejným tónem. Etrata ho neznala dlouho, ale tenhle tón poznala na první pohled. Na takový tón lidé dychtili vysvětlovat, aby mu pomohli pochopit, proč udělal chybu, když je tak snadno propustil. Byl to jeden z nejviditelnějších nástrojů v Proftově hluboké, velmi hluboké bedně na nářadí.

A i když věděla, co to je, stejně cítila, jak se jí v hrudi zvedá touha po vysvětlování. "Ne tak docela," řekla. "Už tam skoro jsme."

"Musím přiznat, že nejsem tak dobře obeznámen s částmi města ovládanými Dimirem, jak bych měl být," řekl Proft. "Azoriané jsou tu málokdy vítáni, a teď, když jsem u Agentury, dostáváme překvapivě málo telefonátů, abychom mohli vyšetřovat na území Dimiru. My zákon nevynucujeme. Jen pomáháme lidem odpovídat na otázky, na které neumí odpovědět sami. Copak ti, kteří spadají pod ochranu Dimiru, se na nic neptají?"

"Ne, když vědí, co je pro ně dobré," řekla Etrata a zastavila se vedle zjevně prázdného kusu zdi. Významně pohlédla na Profta. "Teď by gentleman odvrátil zrak."

"Pokud nejsem gentleman, nejsem nic," řekl Proft a ostentativně se otočil zády.

Bylo to gesto dobré vůle tak ohromné, že Etratě skoro vyrazilo dech. Osvobodit ji bylo překvapení; trvání na tom, že ji doprovodí, aby se vrátila tam, kde si to pamatovala před večírkem, bylo více v souladu s jejími očekáváními. Samozřejmě, že ji jen tak nepustí. Ne s mrtvou gildovní paní a záhadou k vyřešení.

Zvedla ruce a nechala je tančit po zdánlivě obyčejné cihlové zdi, poklepávala na maltu sem, tiskla ji ke kameni tam. Byl to složitý vzorec, roky praxe jí umožňovaly dokončit ho během několika vteřin. S unaveným skřípavým zvukem se část stěny o něco menší než obyčejné dveře posunula a zasunula dovnitř, čímž vznikla tak velká prasklina, že se jí dovnitř vklínila ruka.

Nepřestala ťukat, ani když vsunula prsty do mezery a doplnila tak část vzoru, který jí zabránil zabouchnout dveře na ruku. S druhým zasténáním se dveře otevřely dokořán a objevila se úzká dřevěná hala s rozštípnutými prkny v podlaze, světlo prosvítající jediným střešním oknem pokrytým pavučinou.

"Už se můžeš podívat," řekla.

Proft se otočil, zjevně ho nepřekvapil vzhled tajného vchodu. "Oceňuji vaši spolupráci při mém vyšetřování," řekl.

"Samozřejmě, že spolupracuji." Udělala pár kroků do chodby, zastavila se a pokynula mu, aby šel za ní, i když sotva došla tak daleko, aby jí zbylo dost místa.

Proft zvedl obočí a prošel. Etrata o krok ustoupila a dveře se s hlasitým křupnutím zabouchly. Proft nadskočil a ohlédl se.

"Dílo Izzetu?" zeptal se.

"Původně, i když stavitelé jsou už dávno mrtví; o tomhle vchodu nikdo neví, jen já. Jestli se někomu podaří mě sem sledovat a proklouznout dveřmi dřív, než se zavřou, jakmile slezu z tlakové desky v podlaze, dozví se, proč to bylo špatné rozhodnutí," řekla mírně.

"To je fér." Proft se pohnul, aby ji následoval, když znovu vykročila a zamířila k méně agresivně vyhlížejícím dveřím na opačném konci chodby. "Co tím myslíš, že samozřejmě spolupracuješ? Mnozí by to neudělali, nevinní nebo ne."

"Nepamatuju si, že bych na ten večírek šla, natož abych se na něj připravovala," řekla Etrata. "Kde jsem vzala oblečení, které jsem měla na sobě, když mě zatkli? Možná je někde v bedně nacpaný mrtvý člen Selesnyjského konkláve, který čeká, až ho někdo najde, a pokud ano, nepamatuji si, že bych někoho zabila."

"Pamatuješ si všechny, které jsi zabila?"

"Ano," odsekla. "Jsem profesionálka. Nezabíjím zadarmo a na mrtvé nezapomínám. Nebudu předstírat, že mám nějaký vznešený důvod, proč dělám práci, kterou dělám — jsem v tom dobrá, docela mě to baví, ráda dostávám zaplaceno — ale jsem nájemný vrah, ne vrah. Gilda se na neschválené vraždy netváří zrovna přívětivě, což znamená, že teď nemám potíže jen s Azoriusem, ale mám černý puntík i v dimirských složkách. Pořád nechápu, proč mi pomáháš."

"Ach," řekl Proft. "To je jednoduchá věc. Právě teď představuješ nejzajímavější hádanku, která přede mnou stojí od invaze. Většina otázek položených Agentuře má snadné odpovědi. Přicházejí rychle. Otočíme pár kamenů a je tu řešení, připravené k odhalení. Zato ty. Cvičená vražedkyně Dimiru zabije bývalou gildovní paní."

"Údajně," odpověděla Etrata.

"—údajně zabije gildovní paní způsobem, který neodpovídá jejímu povolání a předchozím vraždám, a pak uprchne ze scény upřímně neohrabaným způsobem, aniž by dostatečně zakryla svou stopu? To samo o sobě nedává žádný smysl. A dohromady s tím, že ti chybí jakákoli vzpomínka na tu událost nebo na samotnou oslavu? Začíná to být skutečně fascinující." Proft se díval, jak odemyká dveře. "Mám tak trochu pověst, že se pátrám i poté, kdy by bylo zdvořilé, nebo politické, přestat. Už dřív mě to dostalo do problémů."

"Tentokrát z toho budeš mít taky potíže, jestli Azorius zjistí, co jsi udělal," řekla Etrata a otevřela dveře, aby odhalila překvapivě prostornou místnost. Začala vstupovat dovnitř a zastavila se, když Proft zvedl dlaň.

"Ano?" zeptala se.

"Jsou ještě nějaká malá překvapení pro lidi, kteří sem přijdou bez tvého souhlasu?"

"Ne. Tak daleko se ještě nikdo nedostal a já jsem raději, když jdu do postele a nemusím být ve střehu."

"Pak, pokud dovolíš, bych raději viděl scénu v současném, nerušeném stavu."

Etrata pozvedla obočí. "Posluž si."

"Děkuji." Proft se kolem ní prošel a usmál se. "Hlavu vzhůru, Etrato. Je před námi záhada!"

Etrata se netvářila tak nadšeně jako on.

Místnost sama vypadala jako kombinovaná dílna s ložnicí, polovina prostoru byla věnována nástrojům jejího řemesla — zbraním, lahvičkám s jedy, stojanům s převleky — a druhá polovina obsahovala její postel, šatník a malý stolek, kde patrně jedla. Všechno bylo bezvadně čisté. Všechno kromě povrchu nočního stolku.

Proft se zarazil a zamračil se. "Používáš běžně v posteli kosmetiku?"

"Cože? Ne. To lidé dělají?"

"Hmm. Užíváš nějaké léky ve formě žlutošedého prachu? Třeba něco na spaní?"

"Ne. V mé profesi je zdrogovaný spánek tím posledním, který kdy zažiješ."

"Pak sem, prosím, opatrně přijď a ničeho se nedotýkej — pokud nemáš připravenou malou nádobku na jed, která může být použita pro sběr důkazů. Obávám se, že jsem si nemohl vyžádat řádné vyšetřovatelské vybavení, když jsem organizoval tvůj útěk."

Etrata přešla od dveří k pracovnímu stolu, popadla sklenici, než se přesunula k Proftovi u postele. Tam se zastavila a sledovala jeho pohled k nočnímu stolku. Tam, poprášený po dřevě a na nedalekém povlaku na polštář, ležel jemný, nažloutle šedý prášek.

"To jsem ještě nikdy neviděla," řekla.

"Tušil jsem to. Máš nůž?"

Etratě se podařilo neprotočit oči, když mu podávala sklenici i nůž, o kterém si byl jistý, že ho u sebe neměla, když ji propustil z vazby. No dobře. Pokud si vrah nemohl opatřit nůž, aniž by byl spatřen, pravděpodobně jím nebude příliš dlouho. Pečlivě se vyhnul přímému kontaktu s práškem a naškrábal do otevřené nádoby co nejvíc, než ji pevně uzavřel.

Podal nůž Etratě a sevřel jednu stranu jílce. "Raději bych to důkladně vyčistil, než bych to použil k nějakému účelu — třeba i k vraždě — a totéž bych udělal i s tím stolem a všemi lůžkovinami. Nevím, co je to za látku, ale vím, že to není nic, co jsem předtím viděl. Vzhledem k situaci, jaká v současné době panuje, bych se domníval, že to má něco společného s tvým chybějícím časem a s kroky, které jsi v něm podnikla."

"Ale jak se to sem dostalo?" zeptala se Etrata. Vzala nůž za druhou stranu jílce a švihla jím přes celou místnost, aby se zaryl do zdi.

"To je výborná otázka," řekl a zvedl sklenici, aby si přes sklo prohlédl její obsah. "Můžeme přejít k odpovědi?"

Po invazi se občané Ravnicy naučili brát hrozbu kontaminace vážně. Etrata se rozhodla odejít bez svých věcí s tím, že se může převléknout v jiném svém úkrytu — takovém, který není spojen s rizikem, že nějaký záhadný prášek pronikne do švů látky.

Když se vraceli chodbou, ujala se vedení a Proft ji následoval, dávaje si pozor, aby dával nohy tam, kam ona. Už byli skoro u dveří, když Etrata za sebou uslyšela žuchnutí a přiškrcené zapištění. To vše stačilo k tomu, aby poznala útok.

Chvíli uvažovala, jestli má pokračovat v cestě. O téhle skrýši vědělo jen málo lidí: každý z nich mohl mít na Profta vztek, a kdyby detektiv záhadně zahynul, nezbyl by nikdo, kdo by věděl, jak unikla azorijské vazbě. Mohla vyjít z těch dveří a beze stopy zmizet.

Zmizet ve městě, které si myslelo, že je vražedkyně, která se nezastaví před ničím, aby ji viděli zadrženou, a to všechno proto, že nechala zemřít jedinou osobu, která věřila, že je nevinná. S frustrovaným povzdechem se Etrata otočila, vytáhla z košile další dva nože a přidala se do boje.

Nebyla to ani tak "boj", jako spíš útok: Proft ležel na zemi, nad ním se krčila postava oblečená v červené a černé, v každé ruce nůž. Ruce měl zvednuté, aby si chránil obličej a krk, a už krvácel z několika mělkých řezných ran, když Etrata vrazila do postavy, srazila ji a poslala ji několik stop dál do spoře osvětlené haly.

Útočník se rychle vzpamatoval a soustředil se na Etratu. Etrata se mu přizpůsobovala každým pohybem, dávala si pozor, aby se udržela mezi postavou a ležícím Proftem.

Nakonec se postava zmateně zeptala: "Etrato?"

Etrata se zastavila a napřímila se. Ten hlas poznala. "Miss Masakr?"

"Nikdo mi neřekl, že tu budeš ty."

"Tohle je moje skrýš. Kde jinde bych měla být?"

"Nevím, v azorijském vězení?"

"Jsem venku," prohlásila Etrata bez okolků a nezmínila se o tom, jakou roli v tom hraje Proft. Pokud její kolegové vrazi uvěří, že se jí podařilo uprchnout z azorijského vězení, no, ona jim to vymlouvat nebude.

Ty dvě začaly kroužit v těsném prostoru haly, Proft teď ležel mezi nimi, neříkal nic, jen zíral do stínů vytřeštěnýma očima.

"Jistě chápeš, proč to bylo nečekané."

"Asi tak nečekané jako ty tady, v mé skrýši, napadající mé hosty. Jak ses sem vlastně dostala?"

Miss Masakr byla dobrá, ale teď se nesoustředila: nedokázala se ubránit pohledu vzhůru.

Etrata polkla zasténání. "Střešní okno? Zrovna vloni jsem všechny pasti na něm opravila!"

"Byly silné bouřky. Měla sis zkontrolovat nástražné dráty, jestli tam nejsou známky rzi."

"Ach, pro…"

"To je začátečnická chyba." Miss Masakr přestala kroužit a po bledé tváři se jí rozlil nabarvený rudý úsměv, který byl v šeru stále strašidelně vidět. "Jak jsem řekla, nemyslela jsem si, že tu budeš. Nevzala bych tu práci, kdybych věděla, že jsi venku."

"Co je to za práci?"

"Nezaplatili za utajení, takže: měla jsem zabít muže, který tě chytil. Jeho tělo nechat jako varování Agentuře, aby se držela dál od záležitostí gildy. Ale jestli je tvůj…"

"Jo. Je můj," řekla Etrata pevně. "Pomáhám mu zjistit, kdo Zeganu doopravdy zabil."

Miss Masakr vypadala překvapeně. "Chceš říct, žes to nebyla ty?"

"Už jsi někdy viděla, že bych byla tak nedbalá?"

"No, jestli jde o zabezpečení střešních oken," řekla Miss Masakr a zasmála se vlastnímu vtipu. Nože v jejích rukou zmizely zpět v jejím oblečení. "Omlouvám se za ten zmatek. Za přátele a rodinu jsem příplatek nedostala."

"To nedávají nikdy," řekla Etrata a odložila nože. "Takže jsme v pohodě?"

"Jsme v pohodě. Dveře odemčené?"

"Jo, vyprovoď se sama."

"Uvidíme se, až očistíš své jméno," řekla Miss Masakr, než obrátila pozornost k Proftovi. "Promiň."

"Že ses mě pokusila zabít?" zeptal se, celý zraněný pýchou a zmatkem.

"Ne, za to, že jsem tě nezabila. Vrhá to špatné světlo na nás oba." Široce se usmála a v namalovaném rudém úsměvu se jí zableskly bílé zuby. "Ale příště to třeba vyjde." Pak se otočila, prošla chodbou a zmizela ve dveřích na ulici.

Etrata podala Proftovi ruku a zvedla ho z podlahy. "Jsi v pořádku?"

"Neřízla hluboko," řekl. "Už jsem zažil horší."

"Máš štěstí, že ten, kdo ji poslal, si najal Rakdose," řekla. "Golgarijští a dimirští vrazi používají mnohem víc jedů." Když Proft vypadal vyplašeně, zasmála se. "Nedělej si s tím starosti. Kdyby nože otrávila, skoro určitě by to bylo toxinem na ředění krve, aby stříkající tepna udělala hezčí obrázek, a už bys vykrvácel."

"To byla tvá přítelkyně?" zeptal se a začal znovu nabývat důstojnost.

"Kolegyně. Odvádí dobrou práci. Tak se seber. Naše gilda už nejspíš zvýšila tvou cenu."

"Jsem si jistý, že to bude velmi potěšující, až umřu," řekl a povzdechl si. "Tak pojď. Neměli bychom číhat tam, kde by mohli čekat vrazi."

"Kam vlastně jdeme?"

"Navštívit mého starého přítele — který není spojen s Agenturou, a proto je velmi nepravděpodobné, že by nás udal — a který by mohl vnést trochu světla do toho, co jsme našli." Proft svěsil ramena a vrátil se do normální polohy lehkého sebevědomí. "Půjdeme?"

"Hlavně se nenech znovu napadnout. Moc dalších laskavostí ti asi nevymůžu," řekla Etrata.

Když Kaya naposledy viděla Vitu-Ghazi, velká a živá gildovní síň hluboce spala, poškozena útokem Bolasových Věčných bohů tak, že ani mohutný strom se nedokázal udržet. V té době věděla, že Vitu-Ghazi není mrtvý; kdyby byl v bitvě skutečně zničen, smutek Mat'Selesnye by stačil na to, aby celou sféru roztrhal na kusy. Přesto tam nebyla, aby viděla, jak městský strom v mezidobí nabyl nové podoby, a když se s Kellanem vydali splnit Juditiny pokyny na rozloučenou, musela myslet na to, co najdou.

To, co našli, byla cesta vedoucí do jednoho ze vzácných parků města a kočár zastavil ve chvíli, kdy cesta skončila, na okraji rozlehlého skalnatého vřesoviště, které se táhlo až k obzoru. "Promiňte, pane a paní," řekl řidič a otočil se k nim malým okénkem za sebou, "ale dál už nemůžeme."

"To jsi mohl říct, když jsme ti řekli, kam jedeme," řekla Kaya a vykročila z kočáru.

"To jsem mohl, jo," souhlasil a křečovitě se usmál, když Kellan vystoupil a hodil mu do ruky jejich jízdné. Řidič pohlédl na Kayu a poklepal na Orzhovskou pečeť na svém taxikářském průkazu. "A mohla jste tu být, když přišli Phyrexiané. Zdá se, že jsme si všichni mohli vést trochu lépe, nemyslíte?"

Přehodil otěže, aby otočil své dromady, a odjel, Kayu a Kellana nechal stát u silnice. Kaya se za ním zamračila. Na jazyku jí naskočil tucet ostrých odpovědí a ona je všechny mlčky spolkla. Byl hrubý, ale nemýlil se a její pokání ještě neskončilo. Kaya nasadila na tvář úsměv a obrátila se ke Kellanovi.

"Vypadá to, že odtud půjdeme pěšky," řekla. "Tenhle park neznám. Nikdy jsem tu nebyla. Znáš cestu k Vitu-Ghazi?"

"Ano," řekl. "Kayo — je mi líto gildovní paní Karlov. Vím, že jste byly přítelkyně."

"Nebyly jsme přítelkyně," řekla Kaya. Její vztah s Teysou se zdál příliš komplikovaný, než aby se dal takhle shrnout.

"No. Tak jste si byly blízké. Jen jsem chtěl říct, že je mi to líto."

"Přišel jsi sem sám?" zeptala se. "Myslím na Ravnicu."

Překvapeně vykulil oči. "Jak to víte?"

"No tak, chlapče. Věř mi trochu," řekla. "Tak jak. Přišel jsi sem sám?"

"Ne," řekl Kellan po chvíli. "Přišla se mnou má vlastní přítelkyně."

"Kde je teď?"

Kaya se připravila na další smutný příběh — v poslední době jich bylo v Multivesmíru tolik. Místo toho se Kellan k jejímu překvapení zazubil. "Ach, myslím, že je v Pásu rozvalin. Říkala něco o starobylé zřícenině. Ona opravdu nesedí a nečeká, až se mně přihodí nějaké dobrodružství."

Kaya zamrkala. Věděla, že tahle chodící koule slunečního svitu by ji už měla obtěžovat, ale nějak jí to nevadilo. "Hm. No, Ezrim bude očekávat, že se ohlásíme dříve než později, takže musíme jít dál. Pojď."

Vznešeně mu pokynula, aby šel napřed, a po další chvilce, kdy se na ni zamračil, vykročil a vyrazil přes blata rovnou. Kaya ho těsně následovala a raději chodila kolem skal, než aby jimi procházela. Pro tuto chvíli chtěla existovat na Ravnice, procházet se po její krajině, pevná a živá, jak už Teysa nikdy nebude.

Uch. Takhle uvažovat nemůže. Vrátila se v myšlenkách do přítomnosti a dívala se, jak Kellan kráčí a držela se v těsném závěsu. Mladý agent si nestěžoval na nic z toho, o co ho dnes požádali. Na návštěvu u Rakdose, na to, že teď míří do Vitu-Ghazi: nic z toho pro něj nemohlo být obyčejné.

"Co dělá Vitu-Ghazi takhle daleko?" zeptala se.

Kellan se po ní ohlédl. "Tenhle park je součástí majetku Konkláve. Po invazi byla Gildovní síň slabá a potřebovala být chvíli v polospánku, aby nabrala sílu," řekl. "Mat'Selesnye řekla Trostani, že Vitu-Ghazi potřebuje prostor k uložení nových kořenových struktur, pokud se chce vrátit k původní síle, a gildovní síň přestěhovala sem. Bude to trvat dlouho, ale tohle bylo považováno za nejlepší místo pro to, aby se Vitu-Ghazi znovu spojil se sférou a řádně se zotavil."

"Hmm," zabručela Kaya. Nikdy tolik nepřemýšlela o tom, kam až by strom o velikosti a síle Vitu-Ghazi musel zajít, aby přežil v tak urbanizovaném světě, jako je Ravnica, kde se každý centimetr hlíny využívá pro potřeby města. Bylo logické, že Selesnyané včas schovali těch několik oáz přírody, co tu byla ještě před příchodem města, aby je použili jako živé baterie pro podobné situace.

Jako by taková situace už někdy byla. Nebýt škod napáchaných Věčnými bohy, možná by ani Phyrexiané nebyli schopni ublížit Vitu-Ghazi natolik, aby přinutili strom vstoupit do období nečinnosti. Tohle všechno bylo nezmapované území.

Blata byla nádherná, svým divokým, nepravděpodobným idylickým způsobem. Ze země tu a tam trčely skály, které jim v cestě tvořily zubaté překážky, a zem pokrývaly smíšené keře v zeleni a žluti, některé s drobnými květy, jiné s trny. Kaya se snažila soustředit spíš na to, kam si dává nohy, než aby se zabývala věcmi, které nedokázala změnit.

Vzduch prořízlo zavytí. Kellan se zastavil. Kaya udělala totéž a pohnula se tak, že oba stáli zády k sobě. "Co to bylo?" zeptala se.

"Nevím," odpověděl Kellan.

"Velmi povzbudivé zavytí," řekla. "Má v sobě energii."

Kellanovu odpověď uťalo druhé zavytí, tentokrát z podstatně bližšího místa. Kaya se otočila za zvukem, konečně se jí podařilo určit směr a cítila, jak se celé její tělo snaží napnout a uvolnit zároveň. Blížil se k nim mohutný bílý vlk, jehož nohy se neskutečným tempem odrážely od země, a otevřená tlama odhalovala celou sadu zlověstně vyhlížejících zubů.

"Vlk," řekl Kellan přiškrceným tónem.

"Jo," přikývla Kaya.

"Mluvíte až moc klidně."

"Toho vlka znám," řekla Kaya.

"Zabrání to tomu, aby nás sežral?"

Kaya se odmlčela. "Těžko říct," připustila po chvilce přemýšlení. Vytáhla dýky z míst, kde se jí opíraly o boky. "Neútoč první, ale klidně se braň."

Kellan stále vypadal pochybovačně, i když z opasku vytáhl něco, co vypadalo jako dva malé košíky. Ruce mu zapadly úhledně dovnitř a tkané mřížoví "košů" se rozzářilo elementárním světlem, než vytáhl dva krátké zakřivené meče.

Kaya zvedla obočí a zatvářila se ohromeně. "Pěkné," řekla. "A nezapomeň. Pouze obrana."

Vlk běžel dál, dokud nebyl pět nebo šest stop daleko, pak smykem zastavil a začal je s vrčením obcházet. Zdálo se, že ho víc zajímá, aby zůstali tam, kde jsou, než aby útočil.

"Jak to, že jste tak klidná?" sykl Kellan.

"Říkala jsem ti, že toho vlka znám," řekla Kaya. "Jmenuje se Voja. Neublíží nám, pokud se nerozhodne, že jsme hrozba."

"Tak proč je tady?"

"Hádám, že se to za chvíli dozvíme."

Po blatech se rozlehlo pronikavé hvízdnutí. Voja přestal kroužit a zvedl hlavu, uši nastražené, když se otočil za zvukem. Ani se však od nich nehnul a rychle se vrátil k vyšetřovatelům zahnaným do kouta.

Kaya a Kellan zůstali, kde byli, a stále stáli zády k sobě, když se k nim přes vřesoviště přihnal elf v zelené a stříbrné zbroji. Jak se mohl dostat tak blízko, aniž by ho někdo viděl, se dalo jen hádat: nejspíš kouzlem, i když ne takovým, jaké znala sama Kaya.

Zastavil se vedle vlka a položil Vojovi ruku na rameno.

Kaya uctivě sklonila hlavu. "Tolsimire," řekla.

"Dnes jsme návštěvníky nečekali," řekl Tolsimir.

"Inspektor Kellan a já vyšetřujeme záležitost smrti Zegany," řekla Kaya. "Bylo nám navrženo, abychom navštívili Vitu-Ghazi a přečetli si pasáž z původního Guildpactu. Nechtěli jsme být nezdvořilí; nevěděla jsem, že k návštěvě gildy je třeba ohlášení."

"Po tom, co se stalo Zeganě, byla zavedena bezpečnostní opatření," řekl Tolsimir. "Slyšel jsem zvěsti, že možná není jedinou představitelkou gildy, které se něco stalo — můžeš se poohlédnou ve své vlastní gildě, sférochodkyně Kayo."

Zprávy o smrti Teysy se šířily tak rychle? Kaya stěží potlačila překvapení a jen přikývla. "Už to není má gilda," řekla. "Můžeme pokračovat v cestě?"

"Doprovodím vás ke dveřím," řekl Tolsimir. S rukou stále položenou na Vojově rameni vykročil. Kaya s Kellanem vrátili zbraně do pochev a vydali se za ním.

Rychle se před nimi objevil Vitu-Ghazi, který byl předtím skryt zakřivením země. Kaya vytřeštila oči.

Když se zastavil na otevřeném vřesovišti, obrovitý gildovní strom se přeměnil. Dříve to byl vysoký strom tyčící se i uprostřed velkolepého města, nyní to byla změť kořenů přehozená kolem a přes cosi, co vypadalo jako vzdálené venkovské panství — skromné ve srovnání s tím, co bylo předtím, i když stále dost velké na to, aby konkurovalo panství Karlovů. Kaya věděla, že ta stavba nemůže být starší než rok, ale dokázala v sobě nést dojem, jako by tu už někdy byla, dřevo ošlehané plynutím času, okna v rozích mírně pokleslá, jako by se už nedokázala udržet úplně otevřená.

Zůstal stát jediný kmen, který měl podobu sukovitého dubu, jenž stál výš než samotný dům, stínil střechu svými větvemi a kořeny rozrývaly půdu kolem základů, takže byla nerovná a vlnitá jako živé moře.

Tolsimir se ušklíbl, když se na ni podíval a odhadl její reakci. "Vitu-Ghazi se může stejně jako Ravnica proměnit, ale i tak městský strom stojí. Tudy. Trostani vás přijmou."

Dveře se otevřely, když se skupina přiblížila, zjevně reagujíc na jejich přítomnost, a oni pokračovali dovnitř, přes klenutou vstupní halu a kolem kontrolního stanoviště gildy do menší, útulnější přijímací místnosti. Stěny lemovaly police s knihami, na nichž se kupily svazky z historie Ravnicy, a uprostřed místnosti rostl další dub. Ne — ne další. Ten samý dub. Byl to nakonec jen jeden strom, strom venku a zároveň strom uvnitř a panství samotné.

Kaya, která spatřila jak skutečný Světostrom Kaldheimu, tak i pokroucený Invazní strom Nové Phyrexie, zatajila dech a navzdory tomu se vyděsila, když se tři největší větve dubu začaly kroutit a pohybovat. Hladce se z nich staly tři ženy, od pasu nahoru zdánlivě lidské, od pasu dolů prohnuté větve. Tři dryády, každá z nich samostatná, ale dohromady jedinečná entita, skrze niž prý promlouvala Mat'Selesnye, světoduše celé Ravnicy.

Kaya sklonila hlavu. "Trostani," řekla. "Přišli jsme se poradit s původním Guildpactem, pokud to dovolíte."

"Samozřejmě," řekla jedna z dryád, které tvořily bytost známou jako Trostani. Tohle byla Ses, dryáda řádu a nejspravedlivější tělo. "Naše kořeny nám říkají, že se snažíte sloužit vyšetřování, že najdete osobu, která je zodpovědná za útok na naše bližní."

"Je nám ctí pomáhat." Kaye chvíli trvalo, než si uvědomila, že to promluvila Cim, dryáda harmonie; stála na levé straně silné větve, z níž všechny tři vyrůstaly. To bylo nové. "Bylo nám řečeno, že nás opustila i paní tvé bývalé gildy."

"Teysina smrt bude pomstěna," řekla Kaya škrobeně.

"Stejně jako všechna ostatní úmrtí, když jsi byla pryč?" zeptala se Oba, dryáda života. Její sestry se k ní obrátily, tři obvykle spojené dryády se proplétaly, jak se vracely k obvyklé dohodě. Oba je teď, jak si Kaya všimla, ústředním tělem. Odpovídalo to snad jejímu vlivu na trojitou bytost? Život, triumfující po zničující bitvě? Nevěděla.

Oba se stále mračila, když se dryády obrátily na své hosty.

"Tolsimir ti ukáže Guildpact," řekla Cim. "Vždy bylo cílem Selesnye zachovat historii Ravnicy. Zde, v tomto novém uspořádání, jsme schopni to udělat poněkud přístupnějším způsobem. Všechno, co potřebujete vědět, byste měli najít tady."

Tolsimir se bez dalšího slova otočil, aby opustil místnost, a Kaya s Kellanem neměli jinou možnost než ho následovat.

"Nezdály se vám Trostani v poslední době jiné?" zeptala se Kaya, když byli venku a v půli chodby.

"Stále si zvykají na novou podobu Vitu-Ghazi," řekl Tolsimir. "Vítr je jiný tak nízko nad zemí. Je na co si zvykat. Potřebujete jen původní Guildpact?"

"To bylo všechno, co nám řekli, abychom hledali," řekla Kaya. "Můžeme chtít vidět víc, pokud nás to pošle novým směrem."

"Dobrá. Tudy." Zavedl je do menší místnosti, uprostřed bylo dubové pódium. Otevřenou knihu obklopovala bublina magické síly. Zmizela, když mávl rukou, a kniha zůstala nechráněná, aby si ji mohli přečíst. "Budu s Trostani, kdybyste mě potřebovali."

Kaya a Kellan si vyměnili pohledy, než se přiblížila k pódiu, stoupla si za něj a přejela prsty po stránce. Byl otevřený na obsahu.

"Judith mohla být konkrétnější v tom, co hledat," řekla kysele.

"Zdá se, že Rakdos málokdy asistuje při něčem, co by připomínalo oficiální vyšetřování, i když by jim to pomohlo," řekl Kellan. "Ať už máme hledat cokoliv, nebude to o Judith, ale mohlo by to být o její gildě?"

"To by dávalo smysl." Kaya znovu zkontrolovala stránku, pak se podívala hlouběji do knihy a zamířila k sekci o založení Rakdosova kultu.

Nahlas četla: "'Účel Kultu budiž dvojí: sloužiti lidu Ravnicy a usmiřovati démona Rakdose krví a ohněm.' Pochmurné, ale ne nové. 'Nechť ukojí svůj hlad dle libosti a vůle, a tím usmíří Rakdose. Gildu k němu připoutáme a tím, jakž doufáme, najde v sobě vyššího cíle než jen ničení a zkázu.' Pak je tu hromada konkrétních povinností připisovaných gildě, od členů se očekává, že ochotně převezmou funkce, kolik chaosu je jim dovoleno způsobit, než se do toho vloží Senát — nic z toho není nové. Proč by Judith chtěla, abychom to viděli?"

"Kniha se zdá být příliš velká na to, aby byla jen gildovní smlouvou," řekl Kellan. "Není tam ještě něco jiného?"

"V zadní části každé sekce je nějaká historie, která vysvětluje rozhodnutí, která byla učiněna během založení, aby je budoucí držitelé Guildpactu mohli lépe pochopit," obrátila se Kaya znovu dopředu a o několik stránek později se zastavila. 'My zakladatelé doufáme rovněž, že démon Rakdos, byv připoután k vlastnímu lidu svému, nebude již v obyvatelích Ravnicy vražedného hněvu vyvolávati. Tato kratochvíle rušivá druhdy v náhodné vraždění a běsnění byla vyústila, kdy i ti nejpokornější z lidí obráceni proti svým příbuzným bez varování a řádného důvodu—'"

Kaya pomalu vzhlédla. "Neříkala Etrata, že si nepamatuje zabití Zegany?" zeptala se.

Kellan přikývl. "Opravdu by Judith uvrhla v podezření vlastního paruna?" zeptal se nejistým hlasem.

"Aby si zachránila kůži? Možná." Kaya odstoupila od knihy, ústa sevřená v pochmurné lince. "Musíme to co nejdříve nahlásit Ezrimovi."

Autor: Seanan McGuire
Překlad: Honza Charvát