Vraždy na panství Karlovů [#06] Výbuchy génia

Autor: Seanan McGuire • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Murders at Karlov Manor │ Episode 6: Explosions of Genius

"Kam přesně jdeme?"

"Za chvíli bude vše jasné."

"Mmmm…" Etrata si poklepala na bradu a chytila Profta za paži. Než stačil zareagovat, odtáhla ho do nedaleké uličky, otočila ho a přitiskla se zády ke zdi. Zamrkal, když se nad ním tyčila. Nebyla vyšší než on, takže se nad ním vlastně ani tyčit nemohla, ale nějakým způsobem se jí to podařilo.

"Ne," řekla vyrovnaným, rozumným tónem. "Všechno bude jasné teď hned, jinak dál nejdeme. Musela jsem zabránit jednomu pokusu o tvůj život. Kdyby to nebyl někdo, kdo mě zná, nedopadlo by to pro tebe dobře. Takže mi buď řekneš, kam jdeme, nebo tam nejdeme."

Proft povytáhl obočí. Ani se nepohnula. Po dlouhém napjatém mlčení si povzdechl a podíval se směrem k ulici, zřejmě aby zjistil, zda jejich drobná hádka nevzbudila nežádoucí pozornost.

Když viděl, že jsou sami, obrátil se zpátky k Etratě. "Budu potřebovat, abys mě nejdřív pustila."

S nechutí ho pustila. Proft si třel místo, které svírala, a zavrtěl hlavou.

"Je takové násilí běžným prostředkem diskuse v rodu Dimir?" zeptal se. "Připadá mi to trochu… neomalené."

"Jen když je osoba, se kterou máme tu čest, imunní vůči rozumu," řekla. "Kam jdeme?"

"Prášek, který jsem našel ve tvé skrýši, se nepodobá ničemu, s čím jsem se dosud setkal. Potřebujeme, aby ho analyzoval někdo, komu můžeme věřit, že nepracuje proti nám."

"Řekl jsi mi, že jedeme za tvým přítelem," řekla Etrata. "Ne že to bude znamenat jít po ulici za denního světla. Jsem uprchlík."

"Ano, a já jsem podle všeho cíl vrahů. O co ti jde?" Něco ve výrazu Etraty muselo Proftovi prozradit, že je na tenkém ledě, protože pokračoval: "Kylox je… citlivý jedinec. Po jistých problémech se špionáží a krádežemi patentů se velmi přizpůsobil všemu, co zavání lstí nebo podvodem. U něj tě spíš někdo uvidí a chytí, když se pokusíš dostat se dovnitř zadní cestou nebo skrytým průchodem, než když se k němu přiblížíš otevřeně."

Etrata zamrkala. "To je možná ta nejsměšnější věc, jakou jsem kdy slyšela."

"Je geniální, opravdu, jen paranoidní — jestli se to dá nazvat paranoiou, když se každé jeho divoké tvrzení nakonec ukázalo jako pravdivé. Bez ohledu na to by nám jakákoliv jiná cesta mohla materiálně uškodit."

"A my jdeme za ním, ne za někým jiným, protože…?"

"Nemůžeme jít do Agentury, aniž bychom odhalili můj podíl na tvém útěku. Nemůžeme jít ke gildám, dokud nebudeme vědět, kdo na mě poslal vraha. Je to někdo, komu bezmezně důvěřuji, kdo se obává odhalení natolik, aby pochopil všechny naše požadavky na obezřetnost, kdo se nebude na nic ptát. Ujišťuji tě, že v tomhle městě není nikdo lepší."

Etrata se zamračila. "Pořád se mi nelíbí tenhle otevřený přístup."

"Už tam skoro jsme."

"Musíš mi začít věci říkat. Nemůžeš je zatajovat jen proto, že chceš vypadat chytře, když je odhalíš později."

Proft se slabě usmál. "Budu na to pamatovat."

Vyšli z uličky na ulici. Na rohu Proft zahnul, pak znovu zahnul a zamířil úzkou uličkou mezi dvěma obchody. Etrata ho následovala. Když se ulička rozvětvila, znovu zabočil do ještě užší podzemní ulice, která byla sotva dost široká na to, aby obchody po obou stranách mohly otevřít dveře.

Ulice končila u prázdné zdi. Proft se dotkl stěny, téměř jako by napodoboval Etratu u jejího úkrytu, a pak se vrátil přes tři výkladní skříně ke dveřím, na nichž byla malá cedulka označující kancelář účetního. Zaklepal na ni klouby prstů, ustoupil a čekal. Po několika vteřinách, aniž by se cokoliv změnilo, se zamračil a zaklepal znovu.

Tentokrát čekal déle. Když znovu vykročil, Etrata zvedla ruku, aby ho zastavila.

"Jsem odolnější než ty," vysvětlila a přistoupila ke klice. "Jestli je ta věc nastavená tak, aby mě dala ránu nebo otrávila nebo tak něco, budu nejspíš v pořádku. Ty bys asi nebyl."

"To je pádný důvod, i když ne takový, který bych rád — och, páni." Klika se lehce otočila, a když ji Etrata pustila, dveře se tiše otevřely. "To je neobvyklé. Nikdy nenechává dveře odemčené."

"Nádhera," řekla Etrata. "Takže nejspíš lezeme do pasti."

"Doufám, že ne," řekl Proft. Protlačil se kolem ní a vstoupil do tmy za ní.

Etrata si povzdechla a šla za ním.

Jakmile se oba ocitli uvnitř, rozsvítila se řada propojených trubic po okrajích místnosti, jak se blesky uvnitř začaly míhat sem a tam a naplňovaly vzduch chvějivým, mihotavým světlem. V jedné z trubic došlo k přerušení, což pravděpodobně vysvětlovalo to blikání; za ideálních podmínek by světlo živlů bylo dostatečně stálé. Ale i tak světlo stačilo k tomu, aby odhalilo malou dílnu, místo, které pro svou soukromou potřebu udržoval jediný vynálezce, útulné a kompaktní — a také úplně zničené.

Vypadalo to, jako by tudy prošla celá tlupa lidí a rozbila všechno, co jim přišlo pod ruku. Podlahu pokrývaly cáry papíru a roztrhané kousky nákresů a plánů. Aktivní trubky byly zjevně záložním systémem; větší trubky dole na stěně byly rozbité a ke všem troskám přidávaly střepy skla.

Proft se přesunul doprostřed místnosti a neřekl ani slovo. Pod nohama mu křupalo sklo a Etratin tichý výkřik všeobecného zděšení spolklo ticho. Proft se zastavil, aby se ještě jednou rozhlédl, než přitiskl ukazováčky k sobě, opřel si je o bradu a se zjevným soustředěním sklonil hlavu.

Od nohou se mu roztáhly tenké modré čáry, které se přehnaly místností a vyšplhaly po stěnách a po stropě. Setkávaly se tam, proplétaly se v propracované síti choulostivých spletenců. Prostor mezi nimi se rozzářil modrobílou barvou, až se celá místnost koupala v magické záři, uprostřed které byl Proft.

"Hmm," řekl a spustil ruce. "To není správné."

Světlo pulzovalo a dílna už nebyla zničená. Byla dokonalá a nedotčená, zaneřáděná, jak tomu v Izzetových dílnách téměř vždy bylo, ale nic nenasvědčovalo tomu, že by se tu někdy odehrálo něco dramatičtějšího než noční brainstorming. Světlo se ustálilo a mihotání zmizelo, jak byl obnoven systém. Proft začal pomalu přecházet po místnosti, občas se prohrabal stohem papírků nebo přesunul tužku, o které Etrata věděla, že už tam vlastně není. Nakonec se zastavil před kusem zdi, přimhouřil oči, než se podíval na podlahu.

"Etrato, potřebuji pomoc, kdybys byla tak laskavá." Luskl prsty a světlo se kolem nich roztříštilo a nahradily ho trosky dílny, jak ve skutečnosti existovala. Etrata přeběhla místnost a postavila se vedle něj.

Díval se na podlahu, když se tam dostala, přesněji řečeno na převrácenou poličku na knihy, která zabírala velkou část podlahy. "Co potřebuješ?" zeptala se Etrata.

"Potřebuju to přesunout."

"A ty si myslíš, že to dokážu?"

"Ano."

Bylo to prosté prohlášení, učiněné s takovým ujištěním, že se Etrata sklonila, aby knihovnu odsunula skoro dřív, než si uvědomila, že bude souhlasit. Polička byla vyrobena z kvalitního, pevného dřeva a zjevně byla navržena tak, aby obstála i v nelehkých podmínkách dílny; když ji zvedala z podlahy, z polic padaly knihy a malé krabičky a přistávaly jí u nohou.

Pod knihovnou se objevil pomačkaný koberec, který byl téměř celý zakrytý. Proft spokojeně přikývl a přikrčil se.

"Teď bys měl říct 'děkuji'," řekla Etrata.

Proft si jí nevšímal, odhrnul okraj koberce a odhalil… absolutně nic.

"Tvoje skrýš byla práce Izzetu," řekl a znovu vstal, když postavila poličku na knihy na její podstavec. "Zkus stejné vzory i tady, kdybys byla tak laskava."

Etrata se na něj podezíravě podívala, ale klekla si a začala bubnovat prsty o podlahu. Prvních několik úderů znělo pevně. Další zněly téměř dutě. Znovu vzhlédla.

"Nikdo nevybuduje tak dobrou skrýš jako vynálezce Izzetu, ale jakmile mají mechanismus, který funguje, mají tendenci ho udržovat, dokud se někomu jinému nepodaří vymyslet něco lepšího," řekl Proft a o krok ustoupil, aby měla prostor. "Vždycky mě pobavilo, že se Kylox tak zlobil kvůli špionům ve své poslední společné laboratoři. Je stejný zloděj jako všichni ostatní."

Čtvercová část podlahy s hlasitým cvaknutím klesla o několik centimetrů. Etrata bubnovala dál a zároveň obracela oči v sloup. "Ach, předpokládám, že tobě nevadí, když jsou kolem tebe lidi chytřejší než ty, když se snažíš pracovat?"

"To nevím," řekl Proft, když se podlaha znovu propadla, tentokrát úplně, a odhalila padací dveře. Postoupil dopředu a nabídl Etratě ruku. "Zatím se to nikdy nestalo. Půjdeme?"

Padací dveře vedly k žebříku; žebřík vedl dolů ke kotlům, vzdálené světlo ohně osvětlovalo spleť propletených trubek a odkryté parní ventily. Vzduch byl horký, těžký a zvláštně silný.

Proft se spokojeně nadechl a pak zakašlal. "Dýchej mělce," radil. "Tohle sice není stoka, ale špína je špína, bez ohledu na účel."

"Už jsem tu byla," řekla Etrata. "Kudy?"

"Kylox nikdy neopouští území ovládané Izzetem, pokud nemusí," řekl Proft. "Tohle potrubí vede dvěma směry. Tímhle směrem opouští okres. Tímhle míří hlouběji do něj." Vydal se pryč z okresu. Etrata ho bez váhání následovala.

Ušli asi deset stop, když Etrata chytila Profta za rameno. Zastavil se a ohlédl se na ni. Ukázala dolů. Pohlédl na zem.

"Ano, nástražný drát. Všiml jsem si," řekl.

"Je to příliš okaté. Nejspíš je tam—"

"Tlaková deska na druhé straně. S tím jsem počítal."

Zvedla ruce nad hlavu. "Proč se tak snažím udržet tě naživu? Je jasné, že to nepotřebuješ."

"Ne, ale je to od tebe milé." Proft se otočil a prohlížel si trubky, dokud nenašel mezeru v jejich vzorci. "Tudy. Věřím, že našeho hostitele brzy najdeme."

Protáhli se mezerou, kterou zahlédl, a prošli řadu zatáček na druhé straně, až prošli do větší komory. Tam, shrbený nad provizorním rýsovacím stolem a zuřivě píšící, byl červený viashin, a šupiny na jeho tváři odrážely bledé světlo lucerny na okraji stolu.

"Ahoj, Kyloxi," řekl Proft. "Už jsi vypadal líp."

Kylox trhl hlavou a oči se mu za zvětšovacími čočkami rozšířily. "Alquiste!" vykřikl a upustil pero.

Při bližším pohledu bylo zřejmé, že zkáze své dílny neunikl bez úhony. Chybělo mu několik šupin, oblečení měl roztrhané a rozházené a hřebeny na hlavě vypadaly, jako by je někdo odhrnul dozadu a vytvořil tak pichlavého ježka.

"Jak jsi…?" zeptal se a pak se zarazil. "Proč se vlastně ptám? Budeš na to mít nějakou nesmyslnou odpověď, a prostě jsi tady, ať už tě tu chci nebo ne. Co potřebuješ?"

"Našel jsem látku, a potřebuji, abys ji analyzoval," řekl Proft tak klidně, jako by to bylo naprosto normální místo pro rozhovor o vědě.

Kylox nevypadal, že souhlasí. Zíral na Profta. "Vypadni," řekl.

"Cože?"

"Vypadni. Bez ohledu na to, kolik ti dlužím laskavostí, tohle teď dělat nebudu." Vrhl úzkostlivý pohled na průchod, kterým prošli. "Sledovali vás?"

"Ne," řekla Etrata s jistotou.

"Jak jste se sem dostali?"

"Dveře ve tvé dílně," řekl Proft. "Vážně, Kyloxi, kdybys jen—"

"Jak jsi to otevřel? Proč — ne, nevadí." Kylox vstal, sebral ze stolu plnou náruč papírů a kývl ocasem směrem k malé polici zaražené pod řadou trubek. "Nemám tady vybavení na to, abych udělal, co potřebuješ, Profte. Běž. Až to bude bezpečné, pošlu zprávu."

"Když nám řekneš, co se stalo, možná ti můžeme pomoct," řekl Proft.

"Nemůžete mi pomoct," řekl Kylox a rozhlédl se, jak skládal papíry. Z vynálezce vyzařovala úzkost: způsob, jakým stál, jak se pohyboval, tón jeho hlasu. "Pracoval jsem — pracoval jsem na něčem tajném. Něco, co nikdo neměl vědět."

"Na čem?" zeptal se Proft.

Kylox se prudce otočil a dal se do pohybu. Hřeben na jeho hlavě se rozrušeně vztyčil. "Ne, ne! Ty ne! To ti nemůžu říct! Můžu to říct Ezrimovi. Jen Ezrimovi. Můžeš mě k němu dostat, aniž by mě někdo viděl? Je to ve tvé moci, ó velký detektive?"

To, jak ta slova vyslovil, nebyla chvála. Proměnil je v jízlivou urážku a Etrata se podívala na Profta, aby zjistila, jak muž zareaguje.

Jeho výraz se nezměnil, ani se nezměnil, když se v tunelu rozlehly zvuky kroků, které se hnaly k jejich místu. Kyloxovy oči se rozšířily.

"Jsou tady," zasténal. Pak mnohem mírnějším hlasem přikázal: "Nechte mě tu. Schovejte se!"

Proft se pohnul, popadl Etratu za paži a táhl ji s sebou přes místnost k řadě neobvykle hustých trubek. Pustil ji, aby uchopila část mřížky, stáhla ji a přitáhla k sobě. Mříž se otočila a on skočil dovnitř, Etrata těsně za ním.

Když ji zavřeli, falešná stěna potrubí byla pevná, jen s několika mezerami, kterými mohli vidět do místnosti. Mlčky sledovali, jak skupina goblinů proudí další skrytou chodbou a obklopuje Kyloxe, který před nimi ucouvl. Proft se napjal. Goblini vytáhli tenké kusy řetězu z mizzia a omotali je kolem Kyloxe, který mlčel a nechal se svázat.

Proft se opřel o stěnu jejich úzkého úkrytu. Etrata nespouštěla oči z útoku. V rohu se něco pohnulo, upoutalo to Proftovu pozornost, a tak se podíval směrem k němu a pozoroval, jak se po zdi plíží pavouk a mizí zpátky ve stínu.

Když se ohlédl, goblini byli pryč a Kylox také. Zamračil se a pokynul Etratě, aby znovu otevřela zeď.

Oba vstoupili do nyní opuštěné místnosti.

"Dovolíš, aby byli všichni tví přátelé takhle zajati?" zeptala se Etrata.

"Kylox je v mnoha ohledech zbabělec," řekl Proft a prohlížel si okolí. "Nenavrhl by, abychom se schovali, kdyby si myslel, že mu můžeme pomoci. Byli jsme proti přesile. Nezná tvoje schopnosti, ale tím, že se nechal zajmout, ho teď můžeme sledovat a doufejme, že ho získáme zpět. Pojď se mnou." Přešel místnost a zamířil ke vchodu, který použili goblini.

Cestou se zastavil u poličky, vedle které stál Kylox, jen na tak dlouho, aby popadl malou, neoznačenou dřevěnou krabičku a zastrčil si ji pod paži. Etrata se zamračila. Nezastavil se a ona ho nakonec musela následovat.

Být zpátky v rušných ulicích Ravnicy byla větší úleva, než by si Kaya před návštěvou vřesoviště u Vitu-Ghazi myslela. Ravnica měla být místem neustálého zvuku a pohybu, života bez konce, i když skončil. Otevřené prostory a nespoutaná zeleň patřily na Kaldheim a na Dominarii, ne sem. Ne na sféru, která se stala jejím domovem.

Znala ty davy. I po tom všem ty lidi znala, věděla, jak se pohybují a jak spěchají z místa na místo… věděla, kdy něco ten vzorec naruší. Lidé za nimi se nepohybovali správným směrem. Položila Kellanovi ruku na paži a vedla ho k nejbližší uličce.

Začal se k ní otáčet a ona zesílila sevření, stále obrácená dopředu.

"Nic neříkej," řekla mile. "Sledují nás."

Kellan zamrkal a nechal se odvést od davu. Jakmile byli v uličce, otočili se a čekali.

Bylo to krátké čekání. Skupina šesti lidí v dlouhých tmavých hábitech je následovala, příliš rychle, než aby to bylo náhodou, a rozestoupila se, aby dvojici obklíčila. Jeden z nich měl velké kladivo. Kaya se zamračila.

"Co je to?" zeptala se. "Přepadení, nebo soutěž v zírání?"

Nejbližší postava v hábitu se vrhla vpřed. Kaya uskočila, zatímco dalších pět se připojilo k šarvátce a všichni zaútočili najednou.

Ne v úplném souladu, ale ani v tom příhodném vzoru, který skupinky rváčů obvykle používaly. Tři se vrhli na Kayu, další tři se vrhli na Kellana. Kaya se stala částečně nehmotnou, nechala prvního útočníka zaútočit přímo skrz ni a jeho vlastní setrvačnost ho odhodila na nedalekou zeď. Dopadl s odporným křupnutím.

Kaya vytáhla dýky a soustředila se na ostatní, kteří usoudili, že ona je lepší terč, přesunula váhu na zadní nohu a čekala, až se na ni vrhnou. Oba byli podstatně větší než ona, takže rychlost byla v tomto boji její největší výhodou. Rychlost a schopnost stát se nehmotným. Bylo to skoro vzrušující, mít na starosti něco tak jednoduchého, jako je obyčejná pouliční rvačka. Otáčela se a vlnila, nechávala je, aby se po ní natahovali, a když se dostali příliš blízko, udeřila. Prvního skolila skoro ještě dřív, než boj doopravdy začal.

Ten s kladivem ležel na zemi, sražen úderem zezadu do krku, ještě než stačila zkontrolovat Kellana. Stejně jako ona i on zůstal u svého posledního protivníka; zbylí dva leželi na zemi s obličeji přitisknutými k podlaze uličky. Kellan měl vytasené meče a bojoval se svým zbývajícím útočníkem, který držel pár zlověstně vypadajících dýk. Kaya kopla svého zbývajícího protivníka, nejprve do kolena, pak do slabin. Složil se jako rozbitý žebřík a ona ho pro jistotu kopla do hlavy, než vyrazila ke Kellanovi. Pak se zarazila a zamrkala.

Kellan zahákl čepele kolem útočníkových nožů a zkušeně ho odzbrojil, takže muž se bezmocně rozhlížel po něčem jiném, co by mohl použít jako zbraň. Než ji stačil najít, vrazil mu Kellan ramenem do hrudi a srazil ho na zem.

Kaya přistoupila k muži, který byl alespoň ještě při vědomí, jednou rukou ho objala kolem krku, druhou rukou zatočila dýkou a přitiskla ho ke zdi, jednu paži mu přitiskla k tělu. "Zdravím," řekla. "Jsme vaše zamýšlené oběti. Nechceš nám říct, proč jste po nás šli?"

Muž pohnul volnou paží tak rychle, že kdyby držel v ruce další nůž, mohl jí ošklivě ublížit. Místo toho si strčil do úst něco, co vypadalo jako drobná zelená kapička, a když polkl, rozzářily se mu oči triumfem.

"Co to bylo?" dožadovala se Kaya.

"Nevím, ale ti na zemi udělali to samé," řekl Kellan.

Kaya mohla jen zírat, jak maso muže před ní změklo a zezelenalo, jak se měnilo pod její rukou v mech. Pak se rozplynul, mech se rozletěl po uličce a jeho prázdné roucho spadlo na zem. Kaya poskočila dozadu s bezeslovným znechucením a setřásla z prstů jeho zbytky. Nepřilepily se, a ani na své kůži naštěstí necítila známky stejné přeměny.

Kellan zvracel. Kaya se k němu otočila. Všichni ostatní útočníci se proměnili ve stejný mech. Kellan se předklonil s rukama na kolenou a zarazil se.

"Kayo, pojďte sem."

"Proč?"

"Protože potřebuju, abyste něco viděla."

Opatrně, aby nestoupla na mech, přistoupila Kaya ke Kellanovi. Vytáhl jeden z chráničů, sehnul se a špičkou posunul plášť. "Podívejte," řekl.

Na látce ulpěl chomáč bílé srsti s šedou špičkou. Kaya se narovnala a zadívala se na něj. Kellan udělal totéž a nepatrně přikývl.

Ještě pořád na sebe zírali, když do uličky vletěla thoptéra Agentury. Zastavila se mezi nimi, a promítla obraz Ezrima, sedícího v kanceláři, který se na ně přísně podíval.

"Vaše nedávná rvačka byla zaznamenána," řekl. "Boroské stráže jsou na cestě k vám. Zajistěte místo a vraťte se na velitelství."

"Ano, pane," odpověděl Kellan automaticky. Thoptéra odlétla, když vytáhl z kapsy dva ovály, pokynul Kaye, aby vyšla z uličky, a každý připevnil na obě strany vchodu. Jakmile je pustil, mezi oběma se roztáhla stuha čistého světla.

"Ochranné bariéry," řekl Kellan. "Nechají projít naše vyšetřovatele, ale nikoho jiného. Pojďte."

Společně se vydali ulicí, rychle a bez dalších výzev procházeli davem.

Ulice před sídlem Agentury byla čistá, předchozí roj klevetících agentů se rozptýlil. Kaya se ještě sehnula za Kellanem, když slezli z ořů a zamířili ke dveřím, a nechala skutečného, oficiálního agenta vejít do budovy před ní.

Ve vstupní hale čekal duch Agruse Kose. "Chce vás šéf," řekl, když vešli. "Prý je to naléhavé. Pro vás to platí dvojnásob, madam." Kývl na Kayu se soucitným výrazem ve slabě průsvitné tváři.

To stačilo, aby Kaya věděla, co pro ni Ezrim má, a ona spěchala chodbou a nechala Kellana a Agruse Kose, aby ji následovali. Ezrimovy dveře byly zavřené, když přišla. Neobtěžovala se klepáním, ale prostě prošla přímo skrz.

Ezrim seděl za stolem. Když se objevila, vzhlédl a zdálo se, že ho její příchod nepřekvapil. "Děkuji, že jste přišli tak rychle," řekl. "I když dveře mám z nějakého důvodu."

Ozvalo se zaklepání na dveře. Ezrim se po něm podíval.

"Někteří lidé si pamatují způsoby," řekl. "Dále!"

Kellan vklouzl do místnosti, Agrus Kos těsně za ním. "Volal jste nás?"

"Ano." Ezrim se znovu obrátil ke Kaye. "Vrah Teysy byl zadržen."

Kayiny nohy náhle zeslábly. Chytila se okraje police, aby se udržela. "Pane?"

"Nízko postavený zabiják, žádná příslušnost ke gildám," řekl Ezrim. "Přísahá, že neví, co se stalo. V jednu chvíli procházel osmým okrskem a v další byl na panství Karlovů, celý od Teysiny krve. Utekl. Někdo ho viděl, jak opouští oblast, a zavolali Azoriany. Mají ho ve vazbě."

Kaya a Kellan na něj zírali, když se dveře s prásknutím otevřely a objevila se Aurélie, která za vlasy táhla zmítající se ženu v barvách Rakdosu. Žena byla svázaná, ruce měla spoutané za zády, ale bojovala, jako by se chtěla osvobodit. Aurélie ji napůl hodila na podlahu a rozhořčeně rozepjala křídla.

"Šla si pro mě," vyštěkla hlasem chladným jako hrob. "Zabila deset mých strážných, než jsem ji zastavila."

"Tys podváděla," odsekla žena. "Nemůžeš využívat křídla v pozemním boji. Je to nemravné, hnusné, a nefér."

Aurélie si jí nevšímala, ponořená do vlastního vzteku. "Tohle je ta, které říkají Miss Masakr, a její přítomnost dokazuje, že kult Rakdos stojí za vším tím nesmyslným vražděním. Měli jsme to vědět. Shromáždím Legii a vyrazíme—"

Kdyby se Boroská legie vydala do války proti jiné gildě s městem v tak choulostivém stavu obnovy, všechno by se zhroutilo. Dimirové byli nezvěstní a Golgari byli v dobrovolném exilu. Ravnica si nemohla dovolit přijít o další gildu.

Tohle už nemusí být její domov. To ovšem neznamenalo, že by Kaya chtěla, aby to místo shořelo.

"Počkejte," řekla Kaya zoufale.

"Radši jí poslechni, sýkorko," řekla Miss Masakr jízlivě.

Kaya odolala nutkání ji nakopnout.

"Tito agenti byli za Juditou z Rakdosu a vraceli se, aby podali zprávu," řekl Ezrim.

"Agenti?" Aurélie se na Kayu tázavě podívala, vztek dočasně ztlumený zmatkem.

"Pro tento případ," řekla Kaya. "Jsem neutrálnější než mnozí. Miss Masakr, proč jste zaútočila na gildovní paní Boroské legie, když jste znala možné následky?"

"Nevím," odpověděla Miss Masakr. "Nevzpomínám si na nic předtím, než mi podrazila nohy a šlápla mi na prsa. Ani jsem nedostala zaplaceno."

Kaya se obrátila zpět k Aurélii. "Víte, může to mít spojitost s tím druhým útokem. V obou případech si útočník na čin nevzpomněl, ani nevěděl, jak se vyhnout následkům. Gildovní paní, mluvili jsme s Judith a ta se nechovala jako viník. Když už, tak byla nápomocná. Navedla nás na stopu, kterou právě vyšetřujeme. Prosím, potřebujeme čas, než budou vznesena otevřená obvinění proti jiné gildě."

"I tváří v tvář vlastní ztrátě bys naléhala na trpělivost," řekla Aurélie.

"Udělala byste totéž, kdybyste uvažovala jasně," řekl Agrus Kos. "Poslechněte ji. Mluví rozumně."

Aurélie se na něj zamračila. "Ty chceš radit mně?"

"Poslala jste mě, abych dohlížel. Tak dohlížím." Klidně se na ni podíval. "Potřebují čas."

Aurélie složila křídla a stále se mračila. "Dvacet čtyři hodin, víc ne, a vrah zůstane s námi," řekla. "Pokud se ztratí další vězeň, budou padat hlavy."

"To je vše, co budeme potřebovat," řekla Kaya se zjevnou úlevou.

Aurélie sebrala svého zajatce a svou pýchu a zmizela. Jakmile odešla, Kaya se sesula. Kellan natáhl ruku, aby ji podepřel.

"To je v pořádku," mávla na něj. "Prostě… mít vraha znamená, že to není trik. Teysa je opravdu pryč."

Další člověk, kterého nezachránila, další přítel, kterého už nikdy neuvidí — ne stejným způsobem. Teysin duch by se mohl vrátit, ale to by škody neodvrátilo. Kaya si přejela rukou po tváři. Být někým, na kom jí záleží, začínalo být nebezpečné.

"Máme čtyřiadvacet hodin," řekla a spustila ruku. "Dejme se do práce."

Goblini, kteří zajali Kyloxe, si zjevně neuvědomili, že je někdo pozoruje; nijak se nesnažili zakrýt stopy, když procházeli podzemím k vlastnímu žebříku na ulici nahoře. Proft a Etrata se drželi dost vzadu, aby je nikdo neviděl, a následovali je do podvečerního vzduchu.

Únosci se také nijak nesnažili skrývat svého zmítajícího se zajatce, ale nikdo se na ně příliš nedíval ani se nezastavil, aby se jich zeptal, co dělají. Proft a Etrata je následovali, ale nezasahovali, když goblini odnášeli Kyloxe do pochybně vyhlížející zastavárny. Vyměnili si pohled, pak spěchali k obchodu a zastavili se venku.

Proft vytáhl z kapsy něco, co vypadalo jako malá trubka, a přitiskl si jeden konec k uchu a druhý ke sklu. Etrata mu začala klást otázku. Mávl na ni, pak si přitiskl prst na rty a naznačil jí, aby zůstala zticha.

Uvnitř zazněl známý, lehce nosový Krenkův hlas jasně a zřetelně: "Co víš?"

"Nic!" Odpověděl Kylox. "Já nejsem — nechápu, co si myslíte, že—"

"Ty vraždy, co víš o těch vraždách?" Krenko zavětřil. "Vím dost na to, abych věděl, že jsem tady v nebezpečí. Ty mi to řekneš. Všechno, co víš."

Proft spustil trubku. "To mi znělo jako výhrůžka," řekl a podíval se na Etratu. "Ty stráže, myslíš, že bys je zvládla?"

Etrata se zatvářila mírně uraženě. "Jsem profesionálka."

"Výborně," řekl Proft a vykopl dveře.

Etrata se přihnala do místnosti jako stín a Proft kráčel za ní.

"To bude úplně stačit," řekl mírně, když Etrata odzbrojila prvního z gobliních strážců. Krenko překvapeně vykřikl a pohnul se, aby ho mohli krýt další dva jeho muži, jen aby se podíval, jak padají k zemi také. Dimirský zabiják se pohyboval se zdrženlivou grácií a během chvilky bylo všech šest strážných na zemi a nehýbali se.

Etrata začala rozvazovat Kyloxe, zatímco Proft se soustředil na Krenka. "Co to děláš?" zeptal se.

"Já — důležití lidé umírají!" řekl Krenko. "Já jsem taky důležitý! Můžu být další! On" — ukázal na Kyloxe — "mluvil o práci pro důležité lidi, ale pro mě pracovat nechtěl! Mohl by něco vědět! On mi to řekne!"

"Říkal jsem vám," řekl Kylox a třel si zápěstí, když vstával. "Já nic nevím. Alquiste, děkuji. Doufal jsem, že pochopíš, oč tě žádám."

Proft neměl čas zareagovat, než se okno rozbilo a do místnosti vrazil mohutný muž v dělnických šatech. Zaútočil na Krenka, máchl dýkou — a vrazil do Kyloxe jako první. Ozvalo se přiškrcené zalapání po dechu, jak se viashin zhroutil na podlahu. Proft přiskočil ke svému příteli, zatímco Etrata sekla po zkrouceném stisku útočníka a vyrazila mu dýku. Pak mu skočila na záda a sevřela mu krk.

"Krenko, ty neschopný pitomče, řetězy!" vykřikla.

Krenkovým vyděšeným pohledem se prodralo překvapení a on spěchal pro řetězy, kterým byl Kylox svázaný, a hodil je Etratě. Stiskla mu krk ještě pevněji, pak sklouzla dolů a začala ho rychle svazovat a znehybňovat.

Když se otočila, byl tam Proft s ponurým výrazem ve tváři. "Kylox?" zeptala se.

Ten zavrtěl hlavou.

"Je mi to líto."

"Mně také." Přistoupil k útočníkovi. "Proč jsi tady?"

Muž neodpověděl, jen zavrčel na krčícího se Krenka. Proft se zamračil.

"Jeho oči nejsou zaostřené, Etrato," řekl. "Vidíš?"

"Má příliš rozšířené zorničky," řekla. "Je zjevně pod vlivem."

Proft se ohlédl přes rameno. "Musíme to nějak prolomit."

"Dovol," řekla Etrata, přistoupila k muži a upřela na něj svůj pohled.

Její psychické schopnosti se navenek neprojevily, ale muž ucukl, zorničky se vrátily do normálního stavu, jak se snažil před ní a strachem, který vyvolala, couvnout.

"Co tady dělám?" zeptal se a znělo to skoro jako panika. "Tohle není květinářství. Můj manžel mě zabije!"

"Jak jsem předpokládal." Proft se obrátil k Etratě. "Lidé jsou do těch útoků vtahováni s vymytým mozkem. Nemůžou za to nést zodpovědnost, stejně jako ty. Někdo za tím vším stojí. A já zjistím, kdo."

Autor: Seanan McGuire
Překlad: Honza Charvát