Vraždy na panství Karlovů [#07] Shnít před obrodou

Autor: Seanan McGuire • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Murders at Karlov Manor │ Episode 7: Rot Before Recovery

Kellan neměl ani tak kancelář, jako spíš výklenek, napůl oddělený koutek hlavního patra, kde bylo místo pro psací stůl, rozvrzanou kartotéku a malý mosazný stroj na dokonale padnoucím podstavci. Kellan poklepal na přístroj a uvedl Kayu do prostoru. Přístroj vydal tichý bzučivý zvuk a cvakl dál, jeho popraskaná skleněná obrazovka byla pohlcena pavučinou poznámek a hrubých náčrtků.

Kaya zamrkala. "Co je tohle?"

"Je to můj soukromý projektor," řekl Kellan. "Používáme je k vizualizaci věcí, které vyšetřujeme, když odpověď není jednoznačná. Proft je nejlepší detektiv, jakého máme, protože žádný nepotřebuje. Dokáže si všechno udržet v hlavě a točit s tím dokola, dokud to do sebe nepadne správným způsobem. My ostatní musíme používat vizuální pomůcky."

Naklonil se a z hrnku na stole vytáhl velké pírko, o kterém Kaya předpokládala, že mohlo být jedno z Ezrimových. Spodní centimetr byl zakončen mizziem, které se ve světle projektoru matně mědězlatě lesklo.

"Každý projektor je unikátně spojen s jedním perem," řekl a vrátil se k přístroji. "Bez nich nemůžete aktualizovat soubory, pokud to neuděláte přes odesílání do centrální jednotky."

"Páni," vydechla Kaya. "Věděla jsem, že musíš mít přehled… ale to je úžasné, Kellane. Kapsle s důkazy, zábrany, systém evidence. Je to všechno velmi působivé."

Kellan se trochu napřímil, očividně potěšen její chválou, dotkl se obrazovky perem a vytáhl řadu drobných poznámek a obrázků. "Tenhle je z thoptéry, která nás našla v uličce," řekl, poklepal na jeden z obrázků a roztáhl ho, aby zaplnil celý displej. "Je to nejnovější informace, kterou máme."

"Informace, ne důkazy?"

"Důkazy jsou něco, co známe." Zamračil se. "Takové přepadení obvykle znamená, že se blížíte k odpovědi, ale nevím, co by to mohlo být za odpověď. Žádné dva kousky do sebe nepasují správným způsobem. Kožešina na těch kultistech se neshoduje s Rakdosem, který zase štve lidi, aby vraždili."

"Myslím, že za tím není Rakdos," řekla Kaya. "Připadá mi to, jako by Judith chtěla, abychom se na jejího paruna podívali z nějakého důvodu — a já si dokážu představit půl tuctu důvodů, proč by to po nás chtěla — ale tohle není jeho styl. Ano, zabití Teysy a Zegany způsobuje velký chaos a nestabilitu." Odmlčela se a polkla. Věděla, že má pravdu, ale připuštění Teysiny smrti tak ledabyle ji stále bolelo. "Ale město to neuvrhne do volného pádu. Nepokoje na ulicích to nezpůsobí. Rakdos by chtěl vidět, jak těla ucpávají okapy, když už by se kvůli něčemu takovému probral."

"Tak kdo za tím podle vás stojí?"

"Ještě nevím, ale musíme to rychle zjistit. Jestli se to ještě zhorší, všechno vybuchne a město se ještě úplně nevzpamatovalo z invaze."

Možná to město nikdy neudělá. Možná, stejně jako ona, bude Ravnica navždy pociťovat následky Phyrexie. A možná to bylo dobře. Znamenalo to, že si to budou pamatovat. Tragédie nebyly zapomenuty, dokud se nezačala hojit zranění.

Kellan zamyšleně přikývl. "Myslíte, že Trostani—"

Nestihl dokončit otázku, než se budovou rozezněl poplach, příliš hlasitý na to, aby ho mohl ignorovat. Kaya se prudce napřímila a ústa jí zaplnila kyselá chuť adrenalinu.

"Co—?"

Kellan hodil pero na stůl a rychle vyrazil z kóje. Kaya neměla jinou možnost, než si pospíšit, pokud chtěla držet krok.

"Někdo narušil místnost s důkazy!" křičel Kellan a snažil se, aby ho bylo slyšet přes alarm. "Některé věci, které máme — ale ne."

Zastavil se uprostřed úzké chodby mezi stoly. Kaya do něj málem vrazila, než se jí podařilo zastavit a otočit se, aby se podívala na to, co upoutalo jeho pozornost. Zbytek agentů běžel tím směrem, až na ty, kteří se stejně jako Kellan zastavili a zírali.

Místnost, v níž byly kapsle s důkazy, ležela v troskách a stěny se silou čehokoliv, co bylo uvolněno, úplně roztříštily. Strop velitelství si nevedl o moc lépe. Příčina všech těchto škod nebyla momentálně viditelná, zakrytá stěnou vířícího prachu a trosek. Někteří agenti, kteří stáli blíž k důkazní kleci, křičeli a jejich hlasy se přidávaly k rámusu, který vydával poplach a kusy padajícího zdiva.

Kaya vykročila vpřed a zastavila se bok po boku s Kellanem. "Už se to někdy stalo?" zeptala se.

"Kapsle jsou zajištěné, než je dáme do místnosti," řekl a ani se nepohnul. Nevypadal, že by si pamatoval, jak se pohnout. "Máme protokoly pro případ, že by systém selhal, ale místnost nemá…"

V kouři něco zařvalo.

Byl to hluboký, hrdelní zvuk, dost hlasitý, aby otřásl základy budovy. Kaya chytila Kellana za paži, když hrozilo, že ji pohyblivá podlaha vyvede z rovnováhy. Kellanův obličej nabral lesklou bledost, takže vypadal jako člověk, který právě zahlédl ducha — a to nemluvíme o těch, co sloužili Orzhovu. Křičeli další agenti. Někteří křičeli a obraceli se, aby utekli před tím, co zahlédli ve vzdouvajícím se mraku.

Znovu se ozval řev a kouř se rozestoupil, když se jeho obyvatel vrhl vpřed a mohutné, lopatkovité přední tlapy narazily do podlahy. Jeden z výkřiků náhle ustal, když na něj dopadla tlapa, která je pravděpodobně srazila k zemi. Každá tlapa byla zakončena drápem s dýkou lehce delší, než byla Kaya vysoká, zužující se do zlomyslného hrotu.

Zvíře, které napáchalo tolik škody, se otočilo a začichalo ve vzduchu. Nos měl jako hvězdicovitý květ z masitých úponků. Celá ta věc nepřipomínala nic víc než krtka dvakrát tak velkého jako dospělý troll, kůže pokrytá runovými čarami, které se zeleně leskly mocí.

Kaya polkla. "To je ten gruulský bůh, o kterém jsi mi říkal, že jste ho zadrželi?"

Kellan přikývl, na okamžik oněmělý.

"A co něm víme?"

"Gruulové mu říkají Anzrag," řekl Kellan. "On je… myslím, že je pro ně bůh sklizně? Sázení a růst a tak podobně? Jenomže mu taky říkají 'běsnící krtek', takže nevím, jak dobře to sedí…"

"Hm. Máš pocit, že ti zase fungují nohy?"

"Myslím, že ano — proč?"

"Protože on je támhle a my jsme tady, ale nadělá spoustu škody a nakonec sem přijde."

"Aha." Kellan jako by ze sebe setřásl šok a vrhl na Kayu krátký, přihlouplý pohled. "Díky."

"Není třeba děkovat." Kaya pustila jeho paži a vytáhla dýky, jejichž okraje získaly purpurový lesk. "Udělejme z toho nefér boj."

S těmi slovy se vrhla k božskému krtkovi a použila spadlý kus stropu jako rampu na neporušený stůl, odkud vyskočila na mnohem vyšší polici. Gruulský bůh si jí ještě nevšiml, a tak byla schopná vyšplhat až na úplný vrchol, než se vrhla k mohutnému krtkovi.

Kellan mezitím běžel k bohovi, jílce v rukou už měl aktivované, a jak nabíral rychlost, odváděl agenty z cesty. Nebyli jediní, kdo se chystal k útoku: zatímco Agentura měla svůj podíl analytiků a vyšetřovatelů, jejichž chápání boje začínalo a končilo dokumentováním následků, mnohem víc jich bylo rekrutováno z ulic, bývalých členů gild nebo lidí, jejichž instinkt pro potíže byl příliš jemně vybroušen, než aby je udržel v bezpečí doma. Někteří z nich vytáhli z prachovek nože nebo meče. Jedna žena s kudrnatými blonďatými vlasy držela v ruce přístroj rozhodně vyrobený v Izzetu a na Anzraga vrhala elektrické paprsky, aby ho udržela na uzdě, zatímco méně bojechtivým agentům mávala, aby utekli.

Nejméně čtyři lidé leželi na zemi, dva byli pohřbeni pod kusy zdiva, jednoho bůh rozmáčkl a jednoho jeho drápy rozřízly skoro vedví. Kaya zařvala bojovou výzvu Kaldheimců, když letěla k bohu, a Anzrag se otočil za tím zvukem, čenich se mu chvěl zvědavostí a zmatkem.

Kaya ho udeřila přímo doprostřed úponku hvězdice a dýky se mu zaryly hluboko do těla. Gruulský bůh zaskučel bolestí, couval a prudce vrtěl hlavou ze strany na stranu. Kaya se pevně držela jílců svých dýk a vytáhla se tak, že byla v úrovni Anzragových drobných, téměř skrytých očí. Anzrag jako by se na ni poprvé zaměřil a vydal zmatený zvuk, který byl stále dost hlasitý, až Kayu bolely ušní bubínky.

Dole pod ní na zemi se Kellan dostal k boji a sekal Anzragovi po předních nohách, nutil boha tančit pozpátku, Kaya mu stále visela na nose. Ani jeden z nich velkého krtka vážně nezranil. Obojí ale jistě upoutalo jeho pozornost.

Za nimi se ozval další řev, spíš rozzuřený než zvířecký. Kaya se odvážila ohlédnout přes rameno. Ezrim stál na otevřeném prostranství mezi stoly agentů a ohradou s důkazy, posazený na svém oři, jehož křídla byla roztažena tak široce, jak to jen šlo, ústa otevřená v nezaměnitelné výzvě. Anzrag znovu zařval, zaklonil hlavu a poslal Kayu do vzduchu, dýky stále pevně svírající její ruce. Při pádu vykřikla a jen nepatrně ji překvapilo, když ji chytil Kellan a zabránil jí v tom, aby dopadla — nebo proletěla nehmotně — podlahou.

Anzrag jim nevěnoval pozornost, místo toho kráčel k Ezrimovi, hlavu skloněnou a zkrvavené nosní úponky se mu cukaly, jak čenichal na podlaze. Ezrim znovu zařval, křídla se roztáhla, když vyzýval vetřelce ke vstupu na své území. Kaya jemně šťouchla loktem do Kellana, když jí položil nohy na podlahu.

"Důkazní kapsle," zasyčela.

"Cože?"

"Vezmi důkazní kapsli." Ztišila hlas. Někteří další agenti stále útočili, ale Anzragova pozornost byla mnohem více upřena na Ezrima a hrozbu, kterou představoval. "Nevíme, jak se dostal ven. Vsadím se, že ho můžeme vrátit zpátky."

"To je pravda — všechny pečetě, které jsme na něj dali, tam pořád musí být!"

Kellan přikývl a rozběhl se ke zničené důkazní kapsli, přeskočil několik kusů spadlého zdiva, když se Kaya otočila zpátky k Anzragovi a sledovala, jak gruulský bůh kráčí k Ezrimovi.

"Pane?" zavolala. "Potřebujete něco?"

"Nový strop by byl hezký," řekl mrzutě, než vydal zřetelně ptačí skřek na blížícího se krtka, jeho oř složil křídla a znovu je v ostré výzvě rozevřel. Kaya teď věděla, že Ezrim a jeho oř jsou technicky individuální bytosti, ale když sledoval, jak se mocný archon připravuje k boji, nebylo možné nevidět je jako jedinou jednotku. Anzrag se na ně zřejmě díval stejně. Pohyboval se, jako by se blížil k velkému dravci, ne k člověku na nějakém mohutném zvířeti s drápy.

Kellan k ní přiběhl s kapslí v rukou. Když Anzraga míjel, ostražitě si ho prohlížel.

"Jak s tím mám pracovat?" zeptala se Kaya, vrátila dýky do pochev a vzala si kapsli.

"Už je nastavená na Anzraga. Stačí zmáčknout knoflík," řekl Kellan a pak už jen: "Hej!" když se Kaya rozběhla s kapslí v rukou.

Anzrag se otočil a tiše zavrčel, když se Kaya přiblížila. Kaya se nadechla a postupně se vytratila, změnila se v nehmatatelného těsně předtím, než Anzragova tlapa prošla jejím tělem, drápy neškodně máchaly do prázdna. Bůh se stále ještě pokoušel přijít na to, co se stalo, stál zmatený, když se Kaya znovu zhmotnila a stiskla tlačítko. Kapsle zazvonila nepatřičně příjemným zvukem, než se roztáhla v obrovskou bublinu a uvěznila Anzraga uvnitř.

Nad kanceláří se rozhostilo ticho, až na ostrý dech zraněného agenta zhrouceného na rozbitém stole a občasné žuchnutí dalšího kusu rozbitého stropu.

Kaya se podívala na Ezrima a zvedla nádobu. "Kam to mám dát?"

Složil křídla a otočil se čelem ke zbytku místnosti. "Kdo je tady a nezraněn?" zeptal se.

"Tady, pane," ozvalo se několik agentů.

"Dobře. Chci, abyste všichni šli do tábora Gruulů. Najděte Yaruse a přiveďte ho sem. Vím, že s tím má něco společného."

Kaya, která si nebyla tak jistá, ale nehodlala mu odporovat, se odvrátila, jen aby viděla, jak Agrus Kos stojí na kraji zkázy a kyne jí. Pokynula Kellanovi, aby zůstal na místě, než prošla rozbitými stoly a spadlými kameny mezi ní a Agrusem svým nehmotným tělem.

"Co je?" zeptala se.

"Něco mě trápí," řekl. "Svědí mě vzadu na krku, což se mi nelíbí, protože jsem si myslel, že umírání už nebude znamenat žádné svědění. Vždycky jsem se takhle cítil, když do sebe věci v případu nezapadaly."

"Tenhle případ nezapadá nikam," řekla Kaya.

"To máte pravdu." Agrus zavrtěl hlavou. "Musím někam jít. Myslím, že když to udělám, dostanu celou řadu odpovědí naráz."

"Skvělé," řekla Kaya. "Dojdu pro Kellana."

"Ne. Nepotřebujeme někam jít — já musím jít. Vím, že vedete tohle vyšetřování, ale pro živého člověka je to příliš nebezpečné. I vůdci Orzhovu mohou zemřít. Nepotřebujeme dalšího ducha." V pohledu, kterým Kayu obdařil, bylo víc soucitu než opovržení. "Vrátím se hned, jak to půjde. Určitě dřív."

"Neptáte se."

"Ne."

"Dobře. Uvidíme se, až se vrátíte."

"Díky, šéfová." Agrus Kos se otočil a podobně jako Kaya prošel přímo troskami, když opouštěl místnost.

"Už mě trochu unavuje tě pořád sledovat, aniž bys mi řekl, kam jdeme," řekla Etrata a zapřela se o kluzkou zeď, když s Proftem sledovali zatáčku uzavřené ulice dolů do útrob města.

"Říkal jsem, že jedeme do Šestého okrsku," řekl Proft tónem, který naznačoval, že si na to stěžuje naprosto bezdůvodně.

"Ano, 'do'," řekla. "'Do' není způsob, jakým většina lidí říká 'pod'. To jsou úplně jiná slova! Tohle je území Golgari!"

Proft na ni vrhl potěšený úsměv učitele, jehož žák konečně začíná chápat. "Ano, přesně tak," řekl. "Když Korozda vystoupala na povrch, změnila tvar chodeb dole. Roj se od invaze z velké části skrýval, ale kdo znal chodby ještě předtím, než se přesunuly, stále může najít cestu."

"To je velmi uklidňující."

Vzduch tu byl teplý a voňavý, i když nesmrděl jako parní kotle. Místo toho měl vzduch zralou bohatost zdravého kompostu, zemitou vůni hub. Vonělo to jako rostoucí svět. Rozklad ano, ale i život; dvě věci, bez nichž by celá Ravnica jistě padla.

"Nikdy jsi nestrávila čas mezi Golgari v utajení?"

Etrata po něm střelila kyselým pohledem. "Jsem vrah, ne funebrák. Jakmile jsou mrtví, končím s nimi."

"Škoda. Měla bys zvážit rozšíření svých obzorů. Dole je spousta krásy." Proft odhrnul závěs pavučin a zavedl ji do menšího, rovnějšího tunelu. Už nešli tak strmě dolů. To bylo malé milosrdenství, protože to oběma usnadnilo udržet se na nohou. Etrata nebyla zvyklá být tou nejistou, ale Proft procházel vlhkými tunely, jako by se v golgarijské gildě narodil, ve svém prostředí byl nenáročný. Byla to další zvláštnost navršená na člověku, který je tvořen téměř výhradně zvláštnostmi, a nebyla si jistá, jestli se jí to líbí.

Ještě méně se jí zamlouvala představa, že v těchto tunelech zůstane sama. Během sestupu už udělali tolik zatáček, že si nebyla jistá svou schopností najít cestu zpět na povrch sama. Etrata spěchala, aby ho dohonila.

Proft jí pokynul, aby se držela zpátky, a zaklepal klouby prstů na dveře poseté skvrnami lišejníku a trsy malých, zářících hub. Nikdo neodpověděl.

Proft se zatvářil nepřekvapeně, otevřel tlející dveře a odhalil velkou jeskyni lemovanou rozpadajícími se troskami nějaké starobylé gildovní síně. Nebyly tam žádné ohně, ale bylo tam světlo, které poskytovaly větší shluky těch samých žhnoucích hub.

Uprostřed prostoru stála s ostnatým oštěpem v ruce elfka oblečená do vrstvené kůže, na jejímž vrcholu byly cáry napodobující pavučiny. Obličej měla pomalovaný bílou maskou pavoučí hlavy, vrásky se jí ostře leskly na tmavé kůži. Podívala se na Profta a Etratu a zdálo se, že ji jejich přítomnost vůbec nepřekvapila.

"Přišel jste mě zatknout za nějaký vymyšlený zločin, detektive?" zeptala se a ani se nesnažila zakrýt hořkost v hlase.

"Nikdy bych tě nenašel, kdybys to nedovolila, Izoni," řekl Proft. "Věděla jsi to v okamžiku, kdy jsme vstoupili do tvých tunelů. Také víš, že jsme vyšetřovali smrt Zegany."

"Teysy také," řekla Izoni. "Nepochybuji o tom, že je v tom propojení, a vy nemáte důvod věřit, že jsem to nebyla já, kdo přestřihl jejich vlákna."

"Viděl jsem tvoje pavouky v tunelech a v Etratině cele," řekl Proft. "Kdybys to zavinila ty, zemřelo by víc lidí a já bych nikdy neviděl tvoje oči. Jsi mnohem rafinovanější."

Izoni se zamračila, ale Etrata poznala, že se k ní dostává. Nikdo by nevystoupil tak vysoko ve své gildě jako Izoni bez jisté míry hrdosti. "Máte pravdu, že mě nepodezříváte," připustil nakonec Izoni. "Roj se v poslední době dostal pod dostatečný dohled. I kdybych chtěla zabít vedení města, neudělala bych to teď. Ne, když to může tak strašně ublížit mým lidem."

"Přinesl jsem ti tohle," řekl Proft a vytáhl malou lahvičku s práškem, sebranou z Etratiny skrýše. "Domnívám se, že vrazi jsou nějakým způsobem ovládáni, nuceni plnit příkazy druhého."

Izoni přistoupila blíž, vzala lahvičku, zatřásla s ní, aby shodila zrnka ze stěn nádobky, pak víčko sundala a do dlaně poklepala malou porci. Etrata ztuhla. Izoni se netečně sklonila, aby si přičichla k prášku.

"Imunita," řekla, jako by Etratě četla myšlenky. "Jedy, drogy, přírodní nebo nepřirozené — na tom nezáleží. Nic mi neublíží." Pečlivě nasypala prášek zpátky do nádobky, než popadla kus visící pavučiny a vyčistila si ruku. Podívala se na Profta a řekla: "Je to přirozené. Přinejmenším biologické. Není z žádné rostliny ani houby, kterou jsem kdy viděla, a já vím naprosto o všem, co na Ravnice roste."

Rozhlédla se kolem sebe a poukázala na všechny ty trosky. "Ale Roj teď ukrývá svou tvář kvůli něčemu, co není z Ravnicy."

"To byly i moje obavy," řekl Proft. "Jestli útočníci změnili taktiku…"

"Možná jsme nevyhráli tak úplně, jak všichni chceme věřit."

Proft se pomalu otočil, zamyšleně zvedl ruku k ústům a ztuhl, když mezi troskami zahlédl záblesk pohybu. Znovu spustil ruku, udělal krok vpřed a uviděl postavu v kápi, jak tam číhá a sleduje jejich rozhovor. Postava se začala odvracet.

"Stůj!" zařval Proft.

Postava se dala na útěk. Proft vyrazil za ní a neposlouchal, jak na něj Etrata křičí, aby počkal, zastavil se a řekl jí, kam si myslí, že jde. On utíkal. Pronásledoval. Tohle jeho tělo umělo.

Postava měla náskok, ale Proft ji doháněl a dlouhými, klusajícími kroky zkracoval vzdálenost mezi nimi. Natáhl ruku a doufal, že zachytí plášť té postavy, ale upadl, když ho něco udeřilo ze strany do hlavy takovou silou, že mu to sebralo zbytek světa.

Vědomí odešlo a Proft odešel s ním.

Rix Maadi vrhal dlouhý stín, dokonce i v podzemí. Agrus Kos toto místo nenáviděl odjakživa. Upřímně si přál, aby se necítil nucen ji navštívit teď, když je mrtvý. Ale důkazy…

Na Rakdose toho ukazovalo až příliš, aniž by to vytvářelo ucelený obraz. Útok Miss Masakr byl příliš nedbalý. Judith byla příliš dychtivá, aby ukázala Kaye a Kellanovi na svého vlastního paruna. Nic z toho nedávalo smysl.

Jednu věc mohl udělat, aby přispěl k vyšetřování, které nemohl udělat nikdo jiný, a připomněl si to, když procházel zdmi Rix Maadi a sestupoval gildou k velké lávové jámě, kde přebýval sám Rakdos.

Nikdo ho nezastavil, ani se nezdálo, že by ho někdo viděl, jak putuje níž a níž, dokud se šerem neprořízla zářící kotlina samotné jámy. Agrus byl rád, že ve své přízračné podobě nemusí dýchat, došel k okraji jámy a podíval se dolů.

Rakdos ležel stočený do klubíčka v hořícím středu lávy, oči zavřené, vypadal podivně mírumilovně. Tělo mu pokrývala tlustá vrstva prachu, protkaná skvrnami krvavě rudého mechu. Byl tady a spal už docela dlouho.

Rakdos nemohl být odpovědí.

Agrus se začal odvracet, chtěl odejít stejnou cestou, jakou vstoupil, a zastavil se, když se odnikud vynořil kouř, obtočil se mu kolem zápěstí a kotníků a držel ho na zemi. Náhle se ho zmocnila palčivá bolest. Padl na kolena, snažil se zvednout hlavu a podívat se, kdo ho napadl, ale zhroutil se, jak bolest sílila.

Pak s zábleskem zarudlého světla zmizel a ze stínu vystoupila Judith s křišťálovou lebkou v rukou a uculovala se na místo, kde předtím byl. "No tak, no tak, zlatíčko," hladila lebku. "Nemůžeš mi zkazit všechnu zábavu, když jsem tak blízko k tomu, abych dostala to, co opravdu chci."

Zvedla lebku k obličeji a její úsměv se změnil v široký škleb, když uviděla uvnitř křičet malou postavičku Agruse Kose, zabalenou v řetězech kouře.

"Rakdos teď spí, protože si to přeje, ale pro ostatní gildy by bylo maličkostí spoutat ho v bezesném spánku, kdybych je dokázala přesvědčit, že se jeho touhy staly nebezpečím," řekla sladce. "Naše gilda potřebuje nové vedení, dramatickou změnu situace. Jediné, co musím udělat, je naházet dost stop před ty amatérské hledače zločinů, aby všechno skončilo u mě v centru dění. Ty nejsi součástí mého scénáře, malý duchu. Zůstaneš tam, kam tě uložím."

Otočila se a loudala se pryč od lávové jámy, zanechávajíc démona, kterému údajně sloužila, spánku.

Proft po probuzení zasténal, automaticky zvedl ruku, aby si přidržel stranu hlavy, a vzdáleně ho potěšilo, když necítil žádnou krev ani zející rány. Když se posadil, otevřel oči a ztuhl, zíraje na modrobílou místnost kolem sebe. Úžas, bázeň a zmatek bojovaly o kontrolu nad jeho myslí, když se zvedal na nohy a rozhlížel se po nemožném paláci vlastní mysli. Jak to mohl přivolat, když ani nebyl vzhůru…?

Znovu se otočil a ztuhl. V jedné ze zásuvek se přehrabovala postava v dlouhém plášti s kapucí a prohlížela si spisy uvnitř.

Proft si odkašlal. "Promiňte, ale nepamatuji si, že bych zval hosty. Proč jste tady?"

"Ach, vy jste vzhůru, nebo ať už je probuzení ve snu cokoli," řekla postava téměř pobaveně. Hlas měla zkreslený, zjevně nějakým způsobem maskovaný. Postava nevzhlédla a dodala: "Stojí za to být tu a vidět to na vlastní oči. To, co jste tady vytvořil, je velmi působivé."

"Děkuji," řekl Proft a potlačil nutkání pochlebovat. "Ale jak už jsem řekl, obávám se, že jste nebyl pozván. Nejste náhodou ten vrah, kterého jsem sledoval? Vaše sugesce musí být mimořádná, když jste se propracoval až sem."

"Bohužel, příteli, já nejsem ten, koho hledáte," řekla postava, vytáhla ze zásuvky složku a otevřela ji. "Jenom tudy procházím. Ravnica je jen zastávka, ne cíl. Ale vaše příspěvky a podněty budou zapamatovány, a já se postarám, abyste byl nějakým způsobem odměněn, až přijde čas."

Zastrčil složku do pláště a otočil se, jako by chtěl odejít.

Proft začal protestovat proti této bezostyšné krádeži svého duševního vlastnictví, jenomže palác mysli se roztříštil, když otevřel oči a podruhé se probudil, tváře ho pálily a hořely bolestí. Znovu se dotkl boku hlavy a škubl sebou, když si všiml už tak kvetoucí modřiny.

Zvedl se na ruce, rozhlédl se a rychle zjistil, že se Etrata krčí jen pár kroků od něj, oči má rozšířené a lesklé blednoucím zbytkem paniky. "Praštila jsem tě, když ses neprobudil," řekla. "Dal ses na útěk a pak jsem tě takhle našla. Napadlo mě, že to, co… nutí lidi zabíjet… že tě to možná dostalo."

Podíval se přes ni na Izoni. "Viděly jste tu ještě někoho?"

"Ne," řekla Etrata.

Izoni jen zavrtěla hlavou.

"Aha." Proft vstal. "Pojď, Etrato. Potřebujeme se dostat do města nad námi."

"Jak to víš?"

"Bezvědomí je úžasné pro organizování myšlenek. Izoni, mnohokrát děkuji. Máš mou upřímnou vděčnost a mou naději, že tvá dnešní pomoc umožní Roji přiblížit se k jejich návratu do patřičné důležitosti."

"To pochlebování si nech pro Guildpact, ale tvého přání si upřímně cením," řekla Izoni, když se odvrátila. "Vraťte se do svých sluncem zalitých říší, detektivové. Už vás tu nechceme."

"Už by měl být zpátky," řekla Kaya a zamračila se na dveře.

"Říkáte, že vám řekl, že je to příliš nebezpečné pro živého člověka?" Kellan po ní střelil znepokojeným pohledem, než se vrátil k psaní poznámek do svého projektoru. Budova zněla ruchem lithomantů a inženýrů, kteří odklízeli suť. Ezrim zařídil odstranění padlých detektivů Agentury, zatímco agenti, které vyslal, aby Yaruse vyzvedli, se ještě nevrátili. Po chaosu a se dvěma skupinami, které už byly prakticky v terénu, nařídil Kellanovi a Kaye, aby prozatím zůstali na místě.

Kaya začínala být neklidná.

"Říkal, že se vrátí před koncem pracovní doby."

"Máme tedy ještě hodiny," řekl Kellan téměř vesele.

Jeho jásot odumřel, když se s prásknutím otevřely vstupní dveře a do místnosti vpochodovala Aurélie následovaná celou posádkou boroských vojáků. Prošla kolem úklidových čet a cestou k Ezrimově kanceláři nevěnovala troskám ani letmý pohled.

Kellan a Kaya si vyměnili pohledy. "To není dobré," řekl Kellan.

"Ne, není," odpověděla Kaya. "Počkej tady."

Kaya klidně vykročila ke zdi mezi nimi a soukromými kancelářemi, prošla dál a pokračovala přímo budovou. Ezrim vzhlédl a zamračil se, když vystoupila ze zdi jeho kanceláře.

"Klepání je pořád zdvořilé," řekl.

"Budete mít společnost," řekla Kaya, právě když Aurélie zabušila na dveře.

"Vstupte," řekl Ezrim ostražitě.

Aurélie otevřela dveře a vešla dovnitř, pohled na Kayu ji jen mírně otrávil. Byla to maličkost ve srovnání s jejím jasným a nebetyčným vztekem.

"Agrus Kos se pohřešuje," vyštěkla. "Měl se hlásit při šestém zvonění, ale neobjevil se. To je příliš velká urážka. Už mám dost čekání. Legie Boros pochoduje do války. Kult Rakdos zaplatí za to, co udělali."

Kaya udělala velký krok vzad, prošla zdí do vedlejší kanceláře. Kdyby Borosové šli do války, celá Ravnica by je rychle následovala. Vrhla se ke dveřím kanceláře, otevřela je a odhalila mladíka, asi dvanáctiletého nebo třináctiletého, se zatvrzelým výrazem člověka, který v ulicích města přežíval bez gild tak dlouho, jak si jen pamatoval.

"Ty jsi Kaya?" zeptal se.

"Ano," odpověděla. "Ty jsi?"

"Delney. Mám vzkaz." Podal jí proužek papíru.

Kaya ji vzala a rychle si četla. Sejdeme se v Karlovské katedrále. Přijď sama.

"Můžeš říct mému partnerovi—" vzhlédla, když mluvila. Delney už byl pryč.

Kellan by to pochopil. Bude muset. Když byla Ravnica na pokraji války, nezbýval jí čas na to, aby plýtvala drobnostmi. Kromě toho, kde by mohla být bezpečnější než v srdci teritoria Orzhov?

Jestli v něčem byli Orzhovští dobří, tak v tom, jak pohřbívali své vlastní. Ne že by měli vyšší úmrtnost než ostatní gildy — podle občanských záznamů žili plnoprávní členové Orzhovu déle než většina lidí — ale když někdo zemřel, lidé zodpovědní za organizaci pohřbu tak učinili s plným vědomím, že se jejich nepřítomní kolegové pravděpodobně objeví a budou kritizovat květinovou výzdobu. Písemné instrukce se měly dodržovat s naprostou přesností, a pokud písemné instrukce chyběly, byly konzultovány s nejbližšími přáteli zesnulého. Jestli se duchové rozzlobili na výsledky, no, byla to jejich vlastní chyba, že nekomunikovali jasně.

Kayin kočár ji nechal vystoupit před katedrálou, nádherně vyzdobenou popínavými bílými svlačci a modročerným svízelem, s okny potaženými bílým sametem a zrcadly pokrytými vrstvami krepu. V budově se rozléhalo ticho. Až do chvíle, kdy bylo Teysino tělo přivezeno na týdenní slavnostní vystavení, se očekávalo, že do budovy vstoupí jen její nejbližší přátelé a členové rodiny, kteří jim dopřejí pár chvil soukromí s jejím duchem — za předpokladu, že se rozhodne zůstat.

Kaya vyšla po schodech se srdcem v krku a staženým žaludkem a znovu a znovu si říkala, že se Teysa rozhodne zůstat. Teysa se vrátí. Teysa se vrátí a může Kaye říct, že vzkaz v její kapse není takový, jak vypadá; Teysa je všechny nezradila.

Vklouzla dovnitř, prošla dveřmi, aby neupozornila obsluhu, a vydala se do velké chrámové lodi, kde byly postaveny lavice pro truchlící — a pro dlužníky, kteří se měli zúčastnit pohřbu jako takového a obřadně potvrdit svůj úmysl splatit Teyse, co jí dluží.

Lavice byly prázdné, až na dvě neurčitě známé postavy. Jeden, muž v dlouhém kabátě Agentury, seděl vpředu. Druhá, upírka, která se v určitém okamžiku převlékla do svých gildovních barev, seděla blíž ke dveřím a ostražitě je pozorovala. Při pohledu na Kayu se napjala.

Proft mávl rukou. "To je v pořádku, Etrato. Pozval jsem ji. Sférochodkyně, mohla bys?"

"Mám jméno," utrousila Kaya, přistoupila k němu a posadila se vedle něj na lavici.

"Ano, ale protože nejsme tak dobře obeznámeni, zdálo se mi to troufalé. Mé vyšetřování pokročilo."

"Jak jste věděl, že mi máte zavolat?"

"Věděl jsem o šéfově úmyslu vás do toho zatáhnout, a jakmile jsem se doslechl o nešťastném skonu Teysy Karlov, věděl jsem, že neodoláš. Mimochodem, mou upřímnou soustrast."

"Děkuji." Ta slova v ústech cítila jako popel. Kaya se podívala na Etratu. "Aspoň už vím, kam šla."

"Ano, no, potřeboval jsem ji a Azorius umí být někdy tak úzkoprsý, když jde o pocit viny," řekl Proft. "Vrahy ovládá nějaká vnější síla. Etrata si na vraždu nepamatuje. Což znamená…"

"Ona za to taky nemůže," řekla Kaya. Proft po ní střelil pohledem. Povzdechla si. "Teysin vrah tvrdí, že si nepamatuje, že ji zabil. Nechci, aby byla mrtvá, ale asi jsem… chtěla jsem, aby to bylo jednoduché."

"Teysa Karlov nebyla jednoduchá žena."

"Ne," řekla Kaya. "Nikdy. Ale byla jsem tak dlouho pryč a mám strach, že mohla být komplikovaná tak, jak jsem nečekala."

"Co tím myslíš?"

Kaya se zhluboka nadechla. "Když jsem našla její tělo, našla jsem… i něco jiného. Vzkaz psaný její vlastní rukou, ale ne vlastní řečí. Bylo to napsáno v jazyce Phyrexie."

"A ty se bojíš, že nás prodala?"

"Obávám se, že dopustila, aby chamtivost přemohla její vlastní rozum, a myslela si, že by mohla Phyrexiany dostat do dluhů. Ale kdyby její vrah ovládal mysl… kdo by chtěl mít mrtvé tři gildovní pány?"

"Tři?" zeptal se Proft a zatvářil se polekaně.

"Došlo k pokusu o Auréliin život."

"Aha." úlek na tváři zmizel. "Co jsi zjistila?"

"Nemyslím si, že je Rakdos zodpovědný za to, co si o něm Judith myslí. My — Kellan a já — jsme odcestovali do Vitu-Ghazi, abychom se poradili s původním Guildpactem. Pořád si nejsem jistá, co znamenala ta pasáž, o které nám Judith řekla, abychom si prohlédli, a nebyl čas to pořádně prodiskutovat. Zaútočili na nás cestou zpátky do města."

"Napadli vás? Kdo?"

"Skupina lidí v hábitech, které jsem nepoznala. Nedostali jsme se k výslechu ani jednoho z nich. Jakmile byli poraženi, spolkli nějakou rostlinu, která jejich těla proměnila v mech. Odfouklo je to." Ušklíbla se. "Kromě nějaké kožešiny na jejich hábitech toho moc nemáme. A teď je Agrus Kos nezvěstný a Aurélie je připravená jít do války proti Rakdosu—"

Proft mlčel. Kaya se k němu otočila. Zíral do prázdna s výrazem, který by označila za prázdný, nebýt uspokojení, které se plížilo po okrajích. Vypadal jako člověk, kterému právě předali nádherný a nečekaný dar a chtěl si ho vychutnat.

"Detektive? Jste v pořádku?"

Proft vstal. Etrata, která začínala být naladěná na jeho signály, se k nim připojila.

"Vím, kdo je za to zodpovědný," řekl Proft. "Za tohle všechno. A můžu to dokázat. Ale potřebuji, aby sis nechala Etratino místo pobytu pro sebe a abys mi zařídila malé setkání, než vám to vysvětlím…"

Kaya na něj zírala.

"Na to si zvykneš," pokrčila Etrata rameny.

Autor: Seanan McGuire
Překlad: Honza Charvát