Vraždy na panství Karlovů [#10] Kořeny rozkladu

Autor: Seanan McGuire • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Murders at Karlov Manor │ Episode 10: Gods of Chaos

Šlahouny kolem Kayina kotníku se stáhly natolik, že měla pocit, jako by drtily kosti. Ne že by byla problémem bolest; Kaya byla vražedkyně a byla povolána do služby jako válečnice vícekrát, než by chtěla. Bolest byla v této chvíli starým přítelem. Bolest znamenala, že ještě není mrtvá, a jak ji šlahoun nesl směrem k místu, které bylo s jistotou devastujícím nárazem do země, bez debat věděla, že na to není připravená. Smrt si přišla pro každého, dokonce i pro sférochodce — věděla, že je to pravda — ale nikdy neviděla žádnou známku toho, že by mrtví mohli chodit mezi sférami. Až zemře, zůstane tam, kde je.

Byla to zničující myšlenka, která se rychle formovala, jak Kaya letěla vzduchem. Straší duchové sférochodců na sférách, kde zemřeli, a nikdy se nemohou vrátit domů, ať už je to kdekoliv? Nebo naposledy překročí Mlžné Věčnosti, na poslední cestě na místo, kde jejich srdce mohou být v míru?

A možná, že velké otázky kosmologie mohou počkat, až ji nebudou chtít na ravnické půdě rozdrtit. Protože jedno mohla říct jistě: nechtěla zemřít na Ravnice. Odmítala být jen dalším orzhovským duchem, dalším věčným kolečkem ve stroji, který si nemůže dovolit přestat se otáčet, nikdy, bez ohledu na to, kolik lidí je v něm namačkáno.

Znovu se snažila osvobodit se od šlahounu a znovu cítila, jak se na ni ravnická Světoduše tlačí a odmítá ji pustit. Ale její vlastní magie nebyla to jediné, co měla. Pokud Oba chtěla ovládat Mat'Selesnyi jako zbraň, nebyl důvod, aby Kaya neodpověděla stejně. Sáhla hluboko do sebe, překonala strach z toho, co se stane, překonala zármutek z toho, co už bylo, překonala dokonce i vlastní spojení se světem mrtvých, aniž by byla součástí standardního souboru nekromantských triků. Natáhla se dolů a snažila se zachovat klid, když věděla, že každou chvíli bičující šlahoun dokončí svou cestu vzduchem a srazí ji k zemi tak prudce, že jí zlomí každou kost v poměrně křehkém těle.

Dolů, až dorazila k místu, kde hořela její jiskra, až k tomu malému fragmentu Multivesmíru, který ji spojoval se Mlžnými Věčnostmi a dělal z ní to, čím byla, vždy drahocennou, od chvíle, kdy ucítila, jak její jiskra vzplanula v jádru všeho, čím byla, a navždy změnila způsob, jakým chápala realitu. Teď je ještě cennější, když je tak vzácná. Sférochodci byli odjakživa raritou, ale nedokázala si představit jinou dobu, kdy by jejich počet klesl tak rychle a tak brutálně.

Mlžné Věčnosti ponesou jizvy Phyrexie navždy a ona také.

Kaya pevně ovinula prsty kolem své jiskry a zavolala Mlžné Věčnosti, neptala se jich na východ, ale na útěk; žádala o pomoc, kterou potřebovala, aby se mohla opřít o živou duši celé sféry.

Sotva cítila, jak se její tělo mění v nehmotné natolik, aby proklouzla šlahounem. Oba zavyla vzteky a nevěřícností, když Kaya, stále ještě napůl pevná, přistála lehce na podlaze Vitu-Ghazi, zářící purpurovou barvou vlastní magie — ale také všemi barvami duhy, jasnými jako obloha nad Kaldheimem, když držela spojení s Mlžnými Věčnostmi, které by ji normálně odnesly na nějaké jiné místo nebo na jinou sféru, do jiné soustavy problémů.

Kaya znovu vytáhla dýky a zkusmo je protočila, cítila, jak ji tahají za zápěstí, stejně nehmatatelná jako zbytek jejího těla, ale dost pevná na to, aby měla v rukou přítomnost a váhu. Věděla, že je to iluze, další věc, kterou sdílí s mrtvými; měli pocit, jako by věci, které drží, byly také skutečné, a občas byli zmatení, když se se živými neshodli.

Ale to byl velký rozdíl mezi Kayou — Vzdálenou cestovatelkou a skutečnými mrtvými. Když udeřila do živých, cítili to.

Vitu-Ghazi se během své cesty k obloze a zpět propadl ještě hlouběji do chaosu. Krenka už nebylo vidět, jen hromádku kořenů a větví na pokraji vstřebání do zdi. Vůdci gild byli zamotaní a přemožení, dokonce i Ral, jehož tělo se chvělo a třáslo vlnami blesků, které se přes něj přelévaly, zřejmě mimo jeho kontrolu. Proft stále klečel vedle Etraty, nyní připoutaný k podlaze smyčkami kořenů, neschopen spustit oči z ležící upírky. Někdo to musel dokončit.

Kaya to musela dokončit.

Znovu zatočila dýkami a vydala se po nerovné podlaze k Obě, lehce se prodírala překážkami, které jí stály v cestě, včetně nehybného Tolsimirova těla.

Oba se s vrčením otočila ke Kaye. "Proč nechceš umřít?" dožadovala se.

"Na to se mě ptala spousta lidí," řekla Kaya a jednu dýku vrátila do původní podoby jen na tak dlouho, aby přeťala kymácející se větev. "Někteří z nich byli mnohem děsivější než ty. Zuřivá zvrácená dryáda? Nejsi ani ve stejné lize jako některé věci, které jsem viděla."

Teatrálně se otřásla a pokračovala v neúprosném pochodu vpřed. Oba po ní hodila další větve. I ty rozsekala.

Něco se jí omotalo kolem pasu a škubnutím ji zastavilo. Kaya se podívala dolů a skoro ji ohromilo, když uviděla přízračnou větev, která ji držela tam, kde byla.

"Chytré," řekla, i proti své vůli uznalým tónem. Ravnická Světoduše musela obsáhnout všechny věci na Ravnice, všechny aspekty sféry, a to včetně mrtvých. Useknutá větev by normálně neprojevila vlastního ducha, ale potenciál existoval. Viděla přízračné stromy i na jiných místech a ne všechny byly tak funkční nebo uctívané jako kaldheimský Světostrom nebo phyrexijský Lamač říší. Strašily v lesích, kde padly, a dávaly na vědomí své pomalé rostlinné touhy.

Tento strom, kdysi součást Vitu-Ghazi a ovládaný rozzuřenou Obou, byl všechno, jen ne pomalý, a pokud se o něm dalo říci, že má touhy, toužil jen zastavit její postup. Byl to ovšem také přízrak, který neměl o nic víc hmoty než nějaký duch.

Kaito mi kdysi řekl, že nejlepší místo pro chůzi v bouři je mezi dešťovými kapkami; jen se musíš pohybovat rychleji, než dopadnou, pomyslela si a znovu se zhmotnila, v mžiku volná od přízračné větve. Několik dalších hmotných větví se po ní ohnalo. První dvě odsekla dýkami stranou, než se přiblížila třetí, před kterou se odhmotnila do prostoru, kde dešťové kapky — nebo potenciální vražedné zbraně — nebyly. Větve chňaply, ona uhnula. Bylo to jako tanec, rychlý, potenciálně smrtící tanec kolem těl jejích přátel a padlých a těch, kteří byli obojí.

Řada kořenů prorazila to, co zbylo z podlahy, a omotala se jí kolem kotníků. Když se pokusila jimi projít, znovu narazila na odpor ravnické Světoduše, odmítala jí dovolit, aby se odhmotnila, odmítala ji pustit. Tolik k tančení mezi kapkami deště, pomyslela si.

No, Kaito nebyl jediný člověk, od kterého měla příležitost se učit. Koth nebyl nic, pokud by neuměl pracovat s okolím, a pochopením a péčí o svět, která trvala bez ohledu na to, jak složitým se svět stal. Byla dcerou Tolvady, ne Ravnicy, ale byla tu dost často a dost dlouho na to, aby sféra věděla, kdo je. Ravnica jí rozuměla, možná lépe než její domovský svět, a i když nechtěla strašit na tomto světě, až zemře, musela připustit, že je to pravděpodobné.

Pokud se dotýkala ravnické Světoduše, i když ji měla Oba pod kontrolou, sféra si to uvědomovala. Sféra věděla, co se děje. Možná by to mohla použít.

Tyvarova láska k přírodě a snadná cesta, jak ji mohl obrátit ve svůj prospěch, jí prolétla myslí, když po ní chňapla další větev, ona se odhmotnila a hladce prošla skrz, a jiskra jí v hrudi zapulsovala o něco jasněji, jako by chtěla ten okamžik označit. A Nahiri, která mluvila s kameny kolem sebe — a kameny jí odpovídaly. Což naznačuje, že i kameny by to mohly nějak pochopit…

"Hej," řekla tak hlasitě, že se Oba zamračila ve zjevném zmatku. "Nevím, jestli mi rozumíš, ale riskuji to, protože jsme to, co jsi z nás udělala, a ty jsi to, co jsme z tebe udělali my. Bohové a příšery, hrdinové a padouši a město, které nás všechny drží a udrží. Nevybíráš si, na kom z nás ti záleží. Nejsi na ničí straně. Ale ona chce, aby sis stranu vybrala. A já říkám, že Ravnica, která si vybere jednu stranu před druhou, není vůbec žádná Ravnica. Chce z tebe udělat něco, co nejsi." Odmlčela se a vrhla na Obu jedovatý pohled. "Stejně jako to udělali Phyrexiané."

Oba ucouvla a na okamžik se zatvářila, jako by snad pochopila rozsah toho, co udělala. Kayu to skoro mrzelo. Bylo jednodušší bojovat s příšerami, když jste věděli, že jim není pomoci. Ale tato tvář Trostani byla zodpovědná za Teysinu smrt, a tak ji nenapadlo, že by ji jediný šokovaný pohled mohl zpomalit, když konečně dostane příležitost.

Podívala se zpátky na kořeny, které ji držely, a dodala zoufale: "Ravnico. Prosím."

Tentokrát, když se pokusila o odhmotnění, kořeny skrz ní hladce prošly. Kaya přeběhla zbytek místnosti k Obě, přeskočila kořeny, proplétala se hmotnými větvemi a zhmotnila se, když ji bičovaly větve přízračné. Oba teď Světoduši ovládala pevněji než ona; Kaya už podruhé dryádu neumluví. Kayin rytmus musel být přesný, tak přesný, jako když Teysa čte knihy. Každý krok musel vyrovnávat účet otevřený o krok před ním.

Myšlenka na Teysu se ukázala být přesně tím, co Kaya potřebovala, aby se soustředila. Dlužila Orzhovu. Teysa část dluhu odpustila tím, že převzala vedení gildy, a co jí to přineslo? Zavraždění žalem otrávenou Trostani, která po invazi nedokázala rozeznat přítele od nepřítele. Mrtvá a ležící v rakvi, pravděpodobně se vrátí — mocní Orzhovové to obvykle dělali — ale už nikdy nebude jako dřív. Nikdy nebude naživu. Její smrt byla čarou v účetní knize, kterou Kaya nikdy nevyrovnala, nikdy nevymazala, a to vědomí jí pomáhalo pohybovat se mezi překážkami které jí Oba hodila do cesty, kolem nich a mezi nimi.

A pak Kaya prošla spadlou větví silnou jako její vlastní stehno, téměř tváří v tvář Obě poprvé od začátku chaosu. Zamrkala a na okamžik se jí zdálo, že zahlédla Teysu, jak uhýbá stranou a gestikuluje na ni, aby pokračovala. Její pozornost se obrátila zpátky k Obě, když zavrčela a začala Kayu proklínat nebo urážet, a jediné, co Kaya cítila, byl žal a únava.

Když se snažila zapřít nohama, do něčeho narazila a podívala se dolů, kde uviděla na podlaze jednu z ochranných zábran Agentury. Sklonila se pod další divoce se pohupující větví a popadla ji, doufajíc, že její dvojče je nablízku. Ochranné zábrany nebyly určeny k zadržení; sloužily k uzavření míst činu, jak si vyžádala pravomoc Agentury.

Vitu-Ghazi bylo místo činu. A Trostani uznala autoritu Agentury, když jim dovolila, aby se zde sešli. Kaya se narovnala se zábranou v ruce.

"Ne," odpověděla a stiskla tlačítko pro uvolnění bariéry. Vystřelily kaskády magického světla a snažily se obejmout Obu. Kaya měla opět dojem, že koutkem oka zahlédla Teysu, jak se chytá stužek světla a vede je zpátky k Obě, ale nemohla se dívat, nemohla doufat, nemohla si dovolit vidět—

Oba zaječela a udeřila do bariéry. Zdálo se, že pronikne skrz. Bylo to nevyhnutelné. Ochranné bariéry měly být inicializovány ze dvou konců zároveň, což jim umožňovalo uzavřít místo činu, aniž by něco zůstalo odkryto. Sama to nezvládla a nikoho jiného neměla: všichni byli svázaní, všichni zavření. Zdálo se, že prohraje. Znovu.

Etrata otevřela oči.

Dimirská vražedkyně, která nehybně ležela od té doby, co byla probodnuta a nebyla zapletena do žádného z kořenů, které se zmocnily jejích spojenců, se převalila na kolena, z rány na hrudi se jí řinula krev a popadla druhou kotvu bariéry, která ležela zapomenutá na podlaze. Když se zvedala na nohy, zmáčkla knoflík a další stuhy světla vyšlehly kolem Oby a tiskly ji na místo, zatímco ona zavyla vzteky. Etrata a Kaya společně stahovaly stužky pevněji a pevněji — až vyklouzly Kaye z rukou.

Ve snaze neztratit půdu, kterou získali, popadla Kaya první věc, kterou našla, a sevřela ruce kolem jedné z přízračných větví, které vyslala Oba. Vnutila do ní dávku nekromantické energie a cítila, jak se větev podřizuje jejímu příkazu, stává se spíše její než Oby. Chňapla po nově ohebné větvi a švihla s ní, aby vzpírající se dryádu chytila a uvěznila.

Vlákna bariéry byla stále napnutá, jako by je drželi dva lidé. Kaya se znovu odmítla podívat. Kdyby to byla Teysa, byla by rozrušená, a to si teď nemohla dovolit. To si Ravnica nemohla dovolit. Kdyby nebyla, zklamání by bylo ještě horší.

Táhly, dokud Oba nepřestala bojovat, svázaná vlákny bariéry a přízračnými větvemi, které Kaya ukradla Vitu-Ghazi, zajatá jako moucha uprostřed pavučiny.

Místnost utichla.

"Už je po všem?" zeptal se Yarus.

"Ne tak docela," odpověděla Etrata. "Ale podívej…"

Další dvě hlavy Trostani se začaly hýbat. Napřímily se a pak sáhly po své vzpouzející se sestře. Každá z nich jí přitiskla ruku na spánek a Oba ochabla.

Něco uvnitř Kayi se zhroutilo ve stejnou chvíli. Mohla zabít Obu během boje. Teď, když je dryáda v zajetí a v bezvědomí, by to příliš připomínalo popravu. Nemohla to udělat. Bez ohledu na to, jak moc chtěla, nemohla.

Z Etraty jako by vyprchaly poslední síly, když Oba přestala bojovat. Zhroutila se tváří k zemi a už se nepohnula. Kaya se narovnala a konečně si dovolila pohlédnout na druhý konec bariéry. Nikdo tam samozřejmě nebyl. To by už bylo příliš, než aby v to doufala. Ramena jí poklesla, když se rozhlédla po místnosti plné spletitých dřevěných konstrukcí a uvězněných vůdců gild. "Dobrá schůze, že ano," řekla unaveně. "Tohle bychom už nikdy, nikdy neměli dělat, dokud bude někdo z nás naživu. Jste zajedno?"

Ve své kleci kořenů se Ral začal smát a po chvilce Kaya udělala totéž. Smáli se ne proto, že by je to bavilo, ale proto, že byli živí, a někdy může úleva vypadat hodně jako radost, když je vidět ve správném světle.

Všechno záleží na tom, jak se na to díváte.

Lavinie počkala, až se oba sférochodci dosyta dosmáli, pak si odkašlala a řekla: "Jestli už jsi skončila, my ostatní bychom ocenili, kdyby nás osvobodili."

"Jo, další na řadě bude asi úklid," řekla Kaya a přistoupila k Proftovi, aby ho odřízla od podlahy, a nabídla mu ruku, aby mu pomohla na nohy. Přikývl a udělal dva kroky, než klesl na kolena a popadl padlou Etratu do náruče.

"Hrála jsi celou tu dobu mrtvou?" zeptal se.

Etrata otevřela oko. "Jsi velký detektiv. To mi řekni ty," řekla. Její hlas, ač napjatý a slabý, byl naprosto jasný.

Proft několikrát zamrkal, než naklonil tvář k nyní vzdálenému stropu. "Co mám s tebou dělat?"

"Tys to nevěděl?" zeptala se Etrata. "Rod Dimir je téměř zničený, náš gildovní pán je pryč. Naši roztroušení vrazi jsou jako toulaví psi. Když si vezmeš domů toulavého psa, musíš se o něj postarat."

Proft se na ni ostře podíval.

"Kromě toho potřebuješ asistentku, jinak tě během chvilky někdo zavraždí. Jsem si docela jistá, že půlka téhle místnosti by mi za to zaplatila." Etrata se zatvářila zamyšleně. "Možná bych je mohla přimět, aby přihazovali proti sobě."

"To by ses neodvážila."

"To je pravda." Její výraz změkl. "Asistentka potřebuje detektiva, aby ho chránila. My dva jsme teď ekosystém."

"Nemůžu ti zaplatit."

"Beru to jako vedlejšák."

"A budeme si muset promluvit o tvém tvrdohlavém názoru, že Lazav je pryč. Oba víme svoje."

"Jasně, ale děvče potřebuje mít tajemství."

Kaya se znovu zasmála. Nebylo to tak legrační, ale byla to úleva, že jsem naživu, že jsem se mohla smát, stát ve zničené místnosti plné lidí, kteří se jeden druhého nebojí, vědět, že Teysina smrt bude pomstěna. Teysa a mnoho dalších, z nichž někteří možná nikdy nebudou identifikováni, ale Oba měla v jedné věci pravdu: pro lidi, které znáš, truchlíš víc než pro cizí. Tak pracovalo srdce. Tak srdce musí pracovat, jinak by už nikde v Multivesmíru nebylo nic než žal. Takhle to bylo lepší. Rozhodně sobecké a malé, ve srovnání s rozlehlostí něčeho jako Mlžné Věčnosti nebo dokonce Vitu-Ghazi, ale někdy bylo menší bezpečnější, protože malé bylo něco, čemu se dalo rozumět. Malé bylo něco, co se dalo udržet.

A Kaya si chtěla věci na chvíli udržet.

Obešla místnost, všechny osvobodila, pomáhala Aurélii strhávat z křídel větve, aniž by si potrhala další peří, a snažila se, aby náhodou nepořezala Krenka, který nadával a zmítal se ve svém kokonu kořenů, zřejmě ne zcela si vědomý toho, že bitva skončila.

Vitu-Ghazi se už nehýbal; Kaya si ani nebyla jistá, jestli je ten velký strom živý. Z této bitvy nevyšli bez úhony, i když většina z nich překvapivě odejde.

Ral si ohmatal trhlinu v lemu saka. "Tomik mě zabije," řekl. "Donutil mě slíbit, že se nebudu pouštět do životu nebezpečných potyček s lidmi, o kterých jsem se domníval, že jsou spojenci, pokud nebude v místnosti on, protože přítomnost mého manžela mi zřejmě brání chovat se způsobem, který nazval 'nerozumně lehkomyslným'."

"Pokud se zeptá, slibuji, že mu řeknu, že jsi tuhle rvačku nezačal a většinu jsi strávil doslova přimáčknutý k podlaze, aniž bys zbytečně riskoval," řekla Kaya.

"Opravdu?"

"Chci říct, že je to pravda. A pravda je i to, že bys byl lehkomyslný, kdybys toho byl schopen. Mám mu říct raději tohle?"

"Byl bych radši, kdybys to nedělala."

Kaya se usmála. "Tak zůstanu u první verze."

Jakmile byli všichni na svobodě, Proft pomohl vyvést kulhající Etratu z místnosti, bral její neurčité popichování s náležitou grácií, zatímco ostatní odešli vlastními silami — všichni kromě Krenka, který zjistil, že ho vleče zuřivá Aurélie rozhodnutá nechat někoho po dnešním chaosu zatknout. Kaya v soukromí tušila, že Aurélie shledá, že zákon nepovažuje důkazy shromážděné z řečnění dryády za dostatečné k odsouzení, ale to byl problém na později.

Bylo tu tolik problémů na později.

Když ostatní odešli, Kaya přistoupila k Trostani. Ses a Cim plakaly. Oba se bezvládně houpala v síti bariéry a nedávala najevo, že je ještě naživu.

Kaya se zastavila v uctivé vzdálenosti a sklonila hlavu, aby počkala. Třetinový vrah nebo ne, Trostani vedly Selesnyi, dokud někdo neřekl něco jiného.

Nakonec se Ses, hlasem otupělým, zeptala: "Co od nás potřebuješ?"

"Omlouvám se za vyrušení," řekla Kaya a vzhlédla. "Ale musím to vědět. Oba…" odmlčela se, protože si nebyla jistá, jak otázku vůbec formulovat.

Cim si povzdechla. "Guildpact s naší situací nepočítá. Oba zůstává jednou třetinou nás; nemáme jak ji oddělit. Ani bychom to neudělaly, kdybychom mohly. Pořád je naše sestra." Odmlčela se, jako by si uvědomovala, jak netaktně to znělo. "Lituji toho, co jsi ztratila."

"Já taky," přidala se Kaya. Pak se zarazila a kousla se do jazyka. Cokoliv jiného by bylo povrchní a falešné.

"Když je větev shnilá, musí se odstranit kvůli zdraví stromu jako celku," řekla Cim. "Když zůstane, kde je, hniloba se rozšíří a strom odumře. Budeme oplakávat naši sestru, která zahynula při invazi. Co zůstalo, není to, co bylo."

Ses vydala napjatý, škytavý zvuk a zakryla si obličej rukama.

"Raději bychom byly se svým zármutkem samy," řekla Cim. "Musíme se ponořit hluboko do svých myšlenek a pokusit se obnovit naše spojení s Mat'Selesnyí, abychom zjistili, zda si vůbec přeje, abychom zůstali takové, jaké jsme, abychom za ni mluvily, po tom, co naše sestra udělala. Možná se i my blížíme ke konci. Emmara Tandris bude mluvit za Konkláve, dokud budeme ve spojení, a možná i po našem návratu, v závislosti na vůli Mat'Selesnye. Volaly jsme ji. Je možné, že už nás neuvidíte."

Ses spustila ruce. "Všechno končí. Stromy zakořeňují, rostou, rozprostírají své listy ke slunci, žijí nějaký čas, a když ten čas skončí, zemřou. Jestli Mat'Selesnye řekne, že náš čas vypršel, půjdeme."

"Ravnica nás bude soudit za to, co udělala naše sestra," řekla Cim. "Teď běž."

Kaya se cítila vyčerpanější, než by si byla pomyslela, a rozhlédla se. Byla sama s Trostani a padlým Tolsimirem. Předpokládala, že Selesnye má další sluhy, nebo možná zbývající členy Tolsimirových "nejvěrnějších", kteří přijdou a vyčistí škody. Když ne oni, Emmara to po svém příjezdu zařídí. Přesto váhala.

"Guildpact…"

"Bude k dispozici každému, kdo jej bude potřebovat," řekla Ses překvapivě jasně. "Vitu-Ghazi není padlý. Selesnye přetrvala, přes všechno, co se stalo. Splníme svou povinnost, jak je třeba. Je-li důvod k nahlédnutí do původního Guildpactu, bude vždy zde pro ty, kteří jej hledají."

To bylo to nejlepší, v co mohla za daných okolností doufat. Kaya přikývla a dala se na ústup, rozbité dveře se snažila zavřít co nejlépe.

Nikdo na ni nečekal. Nemohla jim to mít za zlé.

Cestou z panství si s trhnutím uvědomila, že od chvíle, kdy je Oba shodila ze střechy, neviděla po Kellanovi ani stopu. Přidala do kroku a doufala, že nevyjde ven a nenajde svého partnera rozmazaného po kamenech nádvoří.

Ezrim by mi přišel říct, kdyby byl jeden z jeho agentů mrtvý, pomyslela si poněkud zoufale. To už nebyl ten slabý hlásek v její hlavě, který se jí snažil připomenout, jak často se její přátelé zraní, jak často ona odchází a oni ne.

Ten, kdo odešel naposledy, si dal tu práci a zavřel dveře. Kaya to mohla respektovat. Nemohla však zpomalit, když si teď vzpomněla, čeho by se měla obávat. Prošla dveřmi a málem narazila přímo do Kellana.

Zamrkal na ni. Zamrkala také. Nejdřív se uklidnil.

"Ezrim mi řekl, abych zůstal venku, zatímco vy budete mluvit s Trostani, ale abyste nikam nechodila, dokud nebudete vědět, že jsem v pořádku," řekl Kellan. "Jsem v pořádku. Jste v pořádku?"

"Škoda, že ti neřekl, abys přišel, ale jsem ráda, že tě požádal, abys počkal," řekla Kaya. "Ne, nemyslím si, že jsem v pořádku. Myslím, že vůbec nejsem v pořádku."

Pak si Kaya poprvé od chvíle, kdy našla Teysu mrtvou ve své kanceláři, dovolila něco nemyslitelného. Před velmi překvapeným Kellanem si dovolila plakat.

O tři dny později seděla Kaya v lavici v karlovské katedrále a dívala se na své ruce, zatímco orzhovští nosiči, vybraní pro čest přivést Teysu k oltáři, odnášeli její ostatky.

Když pokládali rakev, ozvalo se duté zadunění. Varhaník začal hrát tradiční pochod, který doprovázel vstup ctěného orzhovského mrtvého. A kyselý, podrážděný hlas vedle Kayi se zeptal: "Jak se vlastně jmenuje ta skladba?"

"Myslím, že se to jmenuje 'Valčík pro Nesmrtelné'," řekla Kaya, která se neodvažovala zvednout hlavu.

"Vtipné." Teysa si odfrkla. "Vždycky jsem si myslela, že se to jmenuje 'Vezmi si to do hrobu'."

Kaya se konečně odvážila podívat.

Teysa stála vedle ní, jen slabá průhlednost její postavy prozrazovala, že její tělo leží na oltáři, zatímco její duch je s Kayou. Rána, která ji zabila, byla pryč. Na rozdíl od některých duchů se Teysa očividně nezajímala o definování svého posmrtného života podle způsobu své smrti. Hůl se jí opírala o nohu. Byla prodloužením jejího těla tak dlouho, jak ji Kaya znala; bylo jen logické, že si ji teď nechala u sebe.

"Vážím si toho, že jsi zabránila tomu, aby se má gilda rozpadla, než jsem se dokázala sebrat," řekla Teysa. "Také děkuji za pomoc při identifikaci a likvidaci mého vraha. To bylo od tebe milé."

"Dlužila jsem ti za to, že jsem tě nechala zemřít," řekla Kaya.

"Považuj ten dluh za plně splacený, pokud vůbec kdy existoval," řekla Teysa. "Upřímně, takhle je to lepší. Už žádný hlad, žádné rozptylování tělesných potřeb, jen já a účetní knihy a majetek gildy, tak jak to má být. Proč by mi taková maličkost jako smrt bránila řídit Syndikát? Já tady budu ještě hodně, hodně dlouho."

"Byla jsi to ty, kdo bojoval ve Vitu-Ghazi?"

"Samozřejmě že ano. Vždycky na tebe budu dávat pozor, když budeš na Ravnice."

"Proč jsi…?"

"Měla jsi práci. Byla bych jen rozptýlení. Opravdu, Kayo, musíš se naučit dělat věci ve správném pořadí."

Kaya vydala zvuk, který mohl být buď tichým smíchem, nebo vzlykem. Do přítmí katedrály se snadno hodilo obojí. Teysa se zamračila a zadívala se na ni.

"Jsi v pořádku?"

"Je mi líto, že jsem pro tebe nemohla zabít Obu."

V čase, který uplynul od boje, Trostani ustoupily stranou, jak slíbily, a stáhly se do hlubokého meditativního stavu. Lavinie denně studovala Guildpact a snažila se najít způsob, jak Obu zatknout, když se dryáda konečně probudí. Zatím se jí nepodařilo najít nic podstatného.

"Neomlouvej se," řekla Teysa a hlas jí ztvrdl. "Lavinie nenajde důvod pro její zatčení. Je tu příliš mnoho skulin, kterými se může protlačit. Já, na druhou stranu, nehodlám použít nic tak jednoduchého, jako je zákon. Selesnye bude nepochybně argumentovat tím, že může být očištěna a napravena. Hodlám argumentovat, prostřednictvím armády účetních a finančních předpisů tak archaických, že by je ani Azor nebyl schopen pochopit, že cena za zavraždění vůdce orzhovského cechu je v podstatě všechno, o čem si myslíte, že vlastníte. Chtějí Obu živou? No, její smrt by pro ně byla mnohem levnější."

"Aha," řekla Kaya.

"Budeš muset samozřejmě odejít. Přála bych si, aby to tak nemuselo být, ale pokud mám v úmyslu Selesnyi naprosto zruinovat za to, že nereagovala na zradu Oby tím, že někomu podala sekeru, bude nejlepší, když tu nebudu mít svou předchůdkyni, známého zabijáka, která by se poflakovala kolem až příliš živá a měla by otázky, kdo tady velí." Teysa se s očekáváním podívala na Kayu. "Rozumíme si, že ano?"

"Trochu bych si přála, abych nerozuměla, ale rozumím," řekla Kaya. "Stejně jsem chtěla odejít. Nechci se stát člověkem, který zabije někoho, kdo se nedokáže bránit. Ale po tom, co udělala, kdybych tu zůstala… mohla bych."

"Dobře. Pak je to vyřešeno," řekla Teysa a její hlas zněl tak dokonale, že se Kaya rozesmála, neschopná ten zvuk spolknout.

"Myslela jsem, že jsem tě ztratila," řekla Kaya a naklonila se, napůl se vytrhla ze světa živých, natáhla se, netřásla se, snad jen trošku, a objala svou přítelkyni.

Teysa se zarazila, ale po chvilce se usmála a objala ji také.

O další čtyři dny poté, když Teysino tělo leželo v rakvi a její duch se přidal k nejnovější iteraci orzhovské Rady duchů, Kaya vkročila zpět do atmosféry tiše účinného chaosu, který v Agentuře vládl. Povídající agenti se opírali o recepční pult s hrnky kávy; další agenti se pohybovali po chodbě a sotva si jeden druhého všimli.

Ještě méně si všímali Kayi, která se proplétala mezi nimi a mířila ke Kellanovu stolu. Byl naštěstí přítomen a vkládal poznámky do svého posledního kufříku, když k němu přistoupila a zaklepala na roh jeho stolu.

Kellan vzhlédl a široce se usmál. "Kayo!"

"Ráno vyrážím," řekla a jen ji trochu udivilo, jak ji zabolelo v hrudi. Bude jí chybět, je to talentovaný, nezkušený a dychtivý partner. Bylo hezké myslet na to, že na Ravnice budou ještě lidé — živí lidé — po kterých se jí bude stýskat, až bude pryč. "Slíbila jsem příteli, že mu pomůžu ulovit něco, čemu říkal 'divoký medvěd', až tady skončím. Je to fajn chlap. Velmi nadšený. Myslím, že by se ti líbil." Naštěstí se pravděpodobně nikdy nesetkají. Představa, že se Kellan a Tyvar rozhodnou na bitevním poli jeden druhého překonat, byla vyčerpávající.

"Díky, že jste mi dala vědět," řekl Kellan.

"Jen jsem se chtěla stavit, než vyrazím na cestu. Nějaké známky po Judith?"

"Žádné," Kellan zavrtěl hlavou. "Nikdo nenašel tělo ani ji neviděl a nikdo se nepřihlásil k zabití. Zbytek Rakdosu se prozatím drží při zemi, a i když už nejsou na pokraji války s Borosem, je to asi tak nejlepší. Auréliino peří je stále dost rozčepýřené."

"Nechtěla bych teď porušovat zákon," souhlasila Kaya. "Proft pořád tráví všechen čas s naší bývalou uprchlicí?"

"Oficiálně si najal Etratu jako svou asistentku," řekl Kellan. "Takže tu ještě nějakou dobu zůstane."

Kaya zamrkala. "On to myslel vážně?"

"Jo. Bude to tu zajímavé i bez vás," řekl Kellan. Pak se usmál. "Jsem za to rád."

Kaya mu úsměv oplatila. "To je zvláštní, já taky."

Autor: Seanan McGuire
Překlad: Honza Charvát