Psanci z Hromové křižovatky [#01] Nabídka pomsty

Nad Zvěscestím zapadlo slunce. Kolem trojúhelníkových střech klouzaly záblesky jantarového světla a vrhaly špičaté stíny na hrubou pouštní trávu, která se táhla středem města. Kolem dřevěných budov byly roztroušeny shluky kaktusů a uprostřed náměstí stála jediná fontána, ve které voda bublala a pomocí magie se udržovala trvale chladná. Misijní zvony zvonily jako každý večer při západu slunce a Archie Dixon stále znovu a znovu kontroloval kapesní hodinky.

Vedle nedalekého kočáru stáli dva strážní od Šterlinků. Jeden z nich líně ohryzával kus cukrové třtiny, který měl sevřený mezi zuby. Druhý upíral oči na Zvěscestu a pozoroval portál, zda se nehýbe.

Archie zastrčil hodinky do kapsy u vesty a přehnaně si povzdechl. Nebylo to poprvé, co ho Šterlinkova společnost najala, aby přepravoval zboží přes Hromovou křižovatku, ale většina kurýrů věřila, že dochvilnost je nanejvýš důležitá — a Archie čekal u fontány přes hodinu.

Kdyby to byla jiná práce u jiného zaměstnavatele, už by možná odešel. Ale Šterlinkova společnost platila dobře. Také mu poskytli dva ozbrojené strážce, aby ho eskortovali přes poušť, a nabídli mu další poplatek výměnou za Archieho mlčení. Nemohl se vyptávat na to, s kým se setká nebo co převáží, ale peníze jsou peníze a pomluvy jídlo na stůl nepřinesou.

Přesto nesnášel, když lidé chodili pozdě.

Archie znovu sahal po hodinkách, když Zvěscesta ožila a on ztuhl na místě. Stíny zářivé modři zapraskaly jako blesk a objevila se zářící postava.

Přes práh vstoupil muž s tváří zakrytou černým šátkem. Ne že by na tom záleželo, Archie toho muže nepoznával o nic víc než styl oblečení, které měl na sobě.

Cizinec byl z úplně jiné sféry.

Muž přejel pohledem mizerně dlážděné náměstí a upřel zrak na přistál na Šterlinkových strážích. Mlčky přešel širokou stezku a zastavil se několik stop od něj. V natažené pěsti držel vak.

Archie bez dalšího pohledu vak vzal a spěchal do kočáru.

Šterlinkovi strážní rychle vylezli na vyvýšené sedadlo kočího. Jeden z nich hodil svůj kousek cukrové třtiny do písku a chopil se otěží, zatímco dva zapřažení hnědáci v očekávání zastříhali ušima. Archie sotva zabušil klouby prstů o střechu, když kočár vyrazil a nechal maskovaného muže i portál za sebou.

Koně je táhli prašnou krajinou celé míle, před kočárem visela jediná lucerna, která jim osvětlovala cestu. Tma houstla čím dál víc, až nakonec byla lucerna to jediné, co Archie za oknem viděl.

Přitiskl si vak k hrudi a snažil se najít obzor, kde se pouštní hory stýkaly s hvězdnatou oblohou. Doufal, že ticho je dobré znamení, ale v hloubi duše věděl své. Jeho zaměstnavatel by nikdy neposkytl dva strážné, pokud by ta práce nenesla rizika.

Očekával bandity — ale to, co ho zastihlo v poušti, bylo mnohem horší.

Ohnivá stěna vybuchla v plamenech a vytvořila kolem kočáru neproniknutelný kruh. Koně se poplašeně vzepjali a vozidlo se otřáslo a zastavilo, až Archie udeřil hlavou o okenní rám. Trhl sebou, oči se mu zachvěly a s hrůzou sledoval, jak oba strážní vyskočili na písek a vytáhli zbraně.

"Co je to?" Archie se spěšně zeptal a žaludek se mu naplnil hrůzou.

"Pekelníci," zamumlal jeden ze strážných.

Druhý v odpověď sevřel svou hromovou pušku pevněji.

Ohnivou stěnou prošlo několik postav, které nebyly zasaženy plameny, jež kolem nich syčely a praskaly. Bez varování stříleli na stráže a vysílali po písku výbuchy energie. Na boku kočáru se objevilo téměř tucet děr a Šterlinkovy stráže okamžitě padly.

Když se v poušti ozvalo už jen praskání ohně, cizinci sklonili zbraně.

Skupina se rozestoupila uprostřed a uvolnila cestu mohutné postavě, která kráčela vpřed a pod ní cinkaly drápy s ostruhami. Světlo ohně se kaskádovitě odráželo na drakově blížící se postavě a šupiny na jeho těle jako by se mihotaly. Vůdce Pekelníků jste si nemohli splést. Ne v poušti, kde jeho jméno v sobě neslo tolik strachu.

Akul.

Drak klapl svými podivnými kusadly, stáhl ocas a práskl jím o kočár jako bičem, přičemž to, co zbylo z vozu, rozdělil na dvě části.

Archie seděl v kaluži krve a stále svíral vak. Jeho smrtelnost mizela s každým vrávoravým nádechem, oči vytřeštěné panikou.

Zdálo se, že si ho Akul vůbec nevšímá.

Drak vytrhl vak z Archieho umírajícího sevření a vítězoslavně nafoukl hruď. "Konečně. Poslední klíč je můj."

Jediným drápem vak rozřízl. Do otevřené dlaně mu spadlo několik kusů uhlí a on zasyčel, zlaté oči mu planuly vztekem.

Akul zavrčel a sevřel pěst kolem uhlí, až mu jemný černý prach prosákl drápy. Otočil se, mrskal ocasem a s řevem vyrazil do rozlehlé pouště.

Uvnitř rozbitého kočáru Archie Dixon sledoval, jak Pekelníci o několik kroků ustoupili, když Akul zapálil písek kolem sebe. Archie cítil, jak se plameny přibližují, ale jeho mysl už slábla. Když se naposledy nadechl, pocítil zvláštní a náhlé nutkání podívat se na kapesní hodinky.

I když mu záleželo na dochvilnosti, nikdy nečekal, že bude tak brzy na vlastní smrt.

Archie naposledy zamrkal — a někde v dálce, daleko za pouštním ohněm, se skutečný klíč vzdaloval z Akulova dosahu.

Blesková Anka si upravila klobouk se širokou krempou a zamžourala do sluncem bičovaného terénu, na čele se jí rýsovaly vrásky. Od rozednění sledovala stoupající kouř a konečně mohla pouhým okem spatřit v dálce zuhelnatělý zdroj.

Štěstík pod ní netrpělivě zafuněl.

Přitiskla zvířeti ruku v rukavici na krk a naklonila se přes sedlo. "Neboj se. Vynahradím ti to všemi těmi jablky a sladkým obilím, které můžeš sníst, až se dostaneme domů — a právě kvůli těm ruinám tam venku si to budeme moct dovolit."

Štěstík v odpověď zatřásl zkroucenými rohy, očividně na něj neudělala žádný dojem. Anka se usmála. Nebylo to něco, co by dělala často, ale na dlouhých vyjížďkách po stezkách bylo něco, co ji přimělo k tomu, aby se přestala hlídat.

Annie pobídla Štěstíka patou a rozjeli se směrem ke kouři. Za svých prvních dnů u Svobodných jezdců viděla spoustu hořících kočárů. Poznala rozdíl mezi nehodou a přepadením — a tohle rozhodně nebyla nehoda.

Ale jediný pohled na rozpáraný kočár jí prozradil, čí práce to vlastně je.

Byl to Akul.

Anka se zašklebila a pohlédla svým zlatým okem na spálenou krajinu, pátrajíc po iluzích. S jistotou, že je sama, sesedla a vydala se ke zbytkům kočáru. Prokopala se širokou hromadou popela a několik kostí se rozsypalo po straně.

Snažila se nemyslet na to, komu patří. Zvědavost z vás nikdy neudělá nic jiného než lepší cíl.

Anka sáhla po tom, co zbylo ze sedadla, zatáhla a odhalila skrytou přihrádku. Uvnitř stála nedotčená skříňka. Z opasku vytáhla kapesní nůž, vypáčila víko a našla několik hromádek peněz.

K takovým útokům zřejmě docházelo jen ze dvou důvodů: kvůli penězům nebo kvůli pomstě. Ale tentokrát jí na tom něco nesedělo.

I když věděla, že se nemá divit, přesto to udělala.

Pokud šlo o Pekelníky, oheň v kočáře jako akt pomsty byl příliš krotký; Akul dával přednost předvádění se, často na veřejnosti. Ale nechali tam peníze — což znamenalo, že jim jde o něco jiného. O něco většího než truhla peněz, která by uživila celou rodinu na měsíc.

O co Akulovi jde? Ance vířily myšlenky v hlavě. A kolik kočárů už spálil, aby to našel?

Projel jí záchvěv hrůzy. Nenáviděla, že monstrum jako Akul dělá na sféře spoušť, po cestě zraňuje nevinné a stále vychází vítězně. Ale už dávno se rozhodla, že se od něj bude držet co nejdál. Protože dokud ti nevinní nebyli lidé, které přišla nazvat rodinou, nezajímala se. Nemohla se zajímat.

Akul nebyl někdo, koho by chtěla znovu potkat. Ale ráda si vzala peníze, které tam nechal.

Anka zvedla uzamykatelnou skříňku, bezpečně ji uložila do jedné ze sedlových brašen a setřela Štěstíkovi z očí zářící chomáč hřívy.

"Myslíš, že nás dostaneš zpátky do Sedlova před polednem?" zeptala se a dívala se, jak Štěstík v odpověď sklonil hlavu. Vylezla zpátky do sedla a vzala otěže do jedné ruky. "Tak dobře. Večeře je na mě."

Anka upřela pohled daleko za další údolí a její levá duhovka zazářila magií. I když to bylo ještě na míle daleko, viděla obrys malého městečka v pustinách, kterému říkala domov. Sedlov měl k nejhezčímu městu na Hromové křižovatce daleko, ale Anka zjistila, že má i jiná kouzla — hlavně to, jak je daleko od Sítě. Začala si vážit toho ticha a anonymity, která k němu patří.

Anka zavedla Štěstíka k napajedlu před obchodem. Sesedla, přehodila si sedlovou brašnu přes rameno a vyšla po křivolakých, prachem ošlehaných schodech.

"Dobré odpoledne, pane Towningu," pozdravila ho Anka, když si na znamení úcty stiskla špičku klobouku a nechala za sebou zavřít dřevěné dveře.

Zpoza pultu se zvedl muž s pepřově šedými vlasy, ruce sevřené kolem bedny se zeleninou. "Nečekal jsem, že tě dnes uvidím! Ráno přijde zásilka na váš ranč — pokud tu ovšem nejsi, abys ji změnila." Se zabručením položil bednu na nedalekou polici, ustoupil a okamžitě si přitiskl ruku na záda. "Když zestárneš, už se věci nehýbou jako dřív," řekl a zamrkal. "Ale myslím, že je to lepší než ta druhá možnost."

Anka s žuchnutím položila skříňku na pokroucený pult. "S těmi vašimi starými kostmi toho moc nenadělám, ale tohle by vás mělo rozveselit."

Pan Towning zvedl víko a okamžitě se rozzářil. "Jsi na mě příliš hodná."

Anka se dívala, jak rozděluje peníze na dvě stejné části. Uložil svůj podíl do sejfu za pultem a Anka si ten svůj zabalila do brašny u boku.

"Jsi si jistá, že nikdo nepřijde hledat takové peníze?" zeptal se a otočil ciferníkem sejfu.

Ance se v hlavě mihl obraz shořelého kočáru, ale měla své pravidlo, když šlo o to, kde a jak našla svůj lup.

"Nikdo nebude ztrácet čas procházkami pustinou, aby hledal skříňku, o které si ani neuvědomil, že chybí," zdůraznila. "Kromě toho jsme se Štěstíkem v té poušti neviděli ani živáčka. Ten, kdo tam ty peníze nechal, už je dávno pryč."

Přikývl a tvář mu zjihla. "Nejsem si jistý, jestli by naše městečko přežilo tak dlouho, nebýt tebe. Jsme ti opravdu vděční. Vždycky jsme byli a vždycky budeme."

"Vždycky jsem myslela, že platím za to, abyste mě neprodali někomu, kdo dá víc." Anka zvedla obočí. "Ale jestli jsem hrdinka města, tak bysme možná měli znovu projednat to dělení půl na půl."

Malým krámkem zaduněl smích pana Towninga. "No, víš, co se říká; když to není našrot…"

Anka ukázala přes pult na košíky se zbožím podél zdi. "A co takhle nějaká jablka? Slíbila jsem Štěstíkovi, že tu taky vyzvednu sladké obilí."

Sáhl po nejblyštivějším červeném jablku a hodil ho přes pult. Annie po něm chňapla ve vzduchu sevřenýma rukama.

"Řekni Štěstíkovi, že je to na účet podniku," řekl. "Zbytek pošlu ráno."

Anka smekla klobouk a otočila se ke dveřím. "S radostí."

Dojela na předměstí Sedlova a dorazila na jejich malý ranč těsně před západem slunce. Cestou k domu se zastavila poblíž polí, kde se Štěstík připojil k ostatním zvířatům, aby se napásl. Občas za svitu posledních slunečních paprsků zmizel — v jednu chvíli byl tady, v další už pryč. I když Anka nikdy nevěděla, kam odchází a co má za lubem, vždycky se vrátil. Mezi nimi dvěma panovalo nevyslovené porozumění.

Anka ho chvíli pozorovala. Jeho znaky se podobaly jejím ostatním palominům, ale Štěstík nebyl tvor, pro kterého měla Anka jméno. Jeho inteligence odpovídala spíš lidem, které potkala — i když orientační smysl Štěstíka byl něco úplně jiného. Ale přesně proto se k sobě hodili, Anka poskytla Štěstíkovi pomoc při navigaci pouští a Štěstík jí nabídla spolehlivost, kterou už nějakou dobu neměla.

Anka se vzdálila od brány, pevně se chytila popruhu brašny a vlekla se zpátky po prašné cestě k domu. Byla tak fixovaná na Štěstíka a vzpomínky na svou minulost, že se málem dostala na verandu, než si uvědomila, že pod schody někdo stojí.

Její ruka se okamžitě přesunula k noži, který měla zastrčený u boku, prsty se jí cukaly. Muž před ní byl oblečený jako někdo z města, měl nažehlený oblek na míru a příliš naleštěné boty. Vlnité plavé vlasy měl sčesané dozadu a na čele měl samolibost, která se Ance okamžitě nelíbila.

"Co děláte na mým pozemku?" zeptala se ostře.

Cizinec blýskl zuby. "Jste ta bývalá psankyně, která vystupuje pod jménem Blesková Anka?"

Při té zmínce sebou trhla a raději nemyslela na to, že by mohla pracovat se zločinci. Ne po tom, co se stalo jejímu synovci. "Kdo se ptá?"

Muž se nepřestával usmívat. "Přijel jsem až z města, abych se s vámi setkal osobně. Dá se říct, že jsem váš velký fanoušek."

"To je jen poloviční odpověď," řekla chladně. Levé oko se jí zalesklo náznakem oranžové barvy a pod tou iluzí viděla muže, jaký skutečně je. Zamračeně svraštila obočí. "Co má v těchhle pustinách za práci fae?"

Mužův úsměv se zlomyslně zkroutil a on se proměnil zpět do své přirozené podoby — inkoustově černých vlasů, špičatých uší a bledé tváře, která vypadala jako poprášená stříbrem. Posměšně se uklonil. "Těší mě, že vás poznávám, Blesková Anko. Jmenuji se Oko — a právě kvůli vaší schopnosti prohlédnout iluze jsem vás hledal." Naklonil hlavu, jako by obdivoval obraz. "Bylo mi řečeno, že vám to oko dal anděl. Vskutku vzácný dar."

"Nebyla to iluze, co vás prozradilo." Založila si ruce. "Jde o to, že na vašich botách není ani smítko prachu, navzdory vašemu tvrzení, že jste cestoval pouští, abyste mě našel."

Oko se zasmál. "Když čelím volbě mezi přesností a vzhledem, dávám přednost tomu druhému."

"Ať už hrajete jakoukoli hru, nezajímá mě to. Jsem na odpočinku. A teď vypadněte z mýho pozemku." Vykročila kolem něj, ale Oko upřel oči na její brašnu, takže se zarazila.

"Když vás nezajímají peníze, možná vás zaujme pomsta," nabídl se hlasem, který tolik připomínal nebezpečné předení. "Dal jsem dohromady tým, který má ukrást něco důležitého psanci, kterého možná znáte jako Akula."

Anka strnula, neschopná skrýt niternou reakci při zvuku jeho jména.

Oko vypadal potěšeně. "Slyšel jsem zvěsti, že mezi vámi dvěma může být nějaká nedořešená záležitost."

"To jste slyšel špatně," odsekla Anka. Pak se obrátila — k polím a ranči a všemu, co pro sebe vybudovala ode dne, kdy Akul málem zabil jejího synovce — a zaťala ruce v pěst. "Nebudu se vracet. Nepotřebuji pomstu, abych našla klid."

Oko si ji prohlížel s vypočítavostí, která jako by vždy následovala ambice. Po chvíli sáhl do kapsy a vytáhl malou kartičku se jménem saloonu vytištěným na boku. "Tady — pro případ, že byste si to rozmyslela."

Anka si ho vzala jen proto, že doufala, že tak odjede rychleji.

"Když pro mě bylo tak snadné vás najít, představte si, jak snadné by to bylo třeba pro Pekelníky, kdyby se někdy rozhodli tě hledat," řekl Oko. "Musíte tohle město opravdu milovat, když se snažíte tak moc, abyste ho ochránila."

Anka se narovnala. "To má být výhrůžka?"

Oko si přitiskl ruku na srdce v gestu upřímnosti. "Samozřejmě že ne. Jen poukazuji na to, co je zřejmé." Když ruku pustil, úsměv se mu vrátil. "Kdybyste si to rozmyslela, přijďte za mnou. Slibuju, že se vám to vyplatí."

Anka se dívala, jak Oko mizí po cestičce a pevně svírala kartičku v dlani.

Byla chyba zůstávat tak dlouho na jednom místě. Zapustila kořeny, aniž by to chtěla.

Nic nezůstane pohřbeno navždy — a teď ji její staré přízraky následovali na jediné místo na světě, na kterém jí skutečně záleželo.

Kellan zvedl poslední kovové sloupky do výtahové šachty a o krok ustoupil. Díval se, jak stroj zvedá zařízení na další úroveň částečně postavené přenosové věže.

Všude kolem něj visely špičaté lucerny, které za sebou táhly dráty a lana jako kaskáda hvězdného světla a vzdorně se třpytily proti tmavnoucí obloze. Nebylo to dlouho, co slunce zmizelo za kaňonem, ale vzduch byl stále horký.

Kellan si hřbetem ruky otřel pot z čela a ohlédl se přes rameno na to, co se rychle stávalo jeho novým oblíbeným výhledem. Zvěscesta seděla zaklíněná mezi obrovskými skalními stěnami a praskala modrou energií. Bylo těžké uvěřit, že to bylo jen pár týdnů, co jí prošel.

Ani za denního světla nevypadalo Zvěscestí jako Eldraine. Ale Kellan se nedíval na oranžovou a žlutou krajinu a nestýskalo se mu po domově. Cítil naději.

"Hej — ty novej!" zařval hlas z jámy. Kellan se podíval dolů a zjistil, že jedna z dozorkyň mává rukou ve vzduchu. "Ty palety se samy nepohnou!"

Kellan se rozpačitě omluvil a spěchal dolů po žebříku, aby pomohl s dalším nákladem součástek. Zvedl jednu za druhou a v duchu se znovu ponořil do myšlenek na cestu do jiných měst, když se kolem Kellana s heknutím protlačil široký muž s kuší v ruce.

Žoldáka od Šterlinků si nemohl splést. Strážný následoval Rala Zareka jako stín, i když ho s největší pravděpodobností najali, aby chránil staveniště, a ne Rala samotného.

Ral — spolu s Niv-Mizzetem na Ravnice — rozvíjel způsob komunikace přes Zvěscesty a nedokončená vysílací věž byla prakticky obřím jiskřivým cílem. Existovala spousta spolků psanců, které by se o její technologii zajímaly — a to nejen na Hromové křižovatce, ale i na jiných sférách. Ten, kdo získá kontrolu nad komunikačním uzlem jako první, bude nepochybně nepředstavitelně bohatý.

Šterlinkova společnost už investovala do Ralova výzkumu. Teď ji potřebovali chránit.

"Brej večír, pane Zareku," řekl dozorce. "Nečekal jsem, že vás uvidím na místě tak pozdě."

"Chtěl jsem si s vámi promluvit o instalaci optického opakovače," řekl Ral, než ze sebe vychrlil řadu otázek a specifikací, které Kellan jen těžko sledoval.

Kellan se otočil zpět ke kovovým komínům. Tuhle práci nevzal ze zájmu o vysílací věže a Zvěscesty. Kellan se věnoval třídění stavebního vybavení. Jeden po druhém je nakládal na prázdnou plošinu, mysl mu bloudila s každou minutou, až ho z transu vytrhla hlasitá rána.

U paty věže jeden z techniků s výrazem hrůzy zatahal za kus špatně vloženého modulu a snažil se ho odstranit z masivního vodiče. Ozvala se další rána a z kovu vyšlehl blesk. Z řídicí jednotky létaly jiskry, ale velká část energie vystřelila k obloze a sledovala nedokončený rám přenosové věže, dokud se nerozptýlila na oblohu nejméně tuctem různých směrů.

Vysoko na lešení dopadla jedna z větších jisker na lucernu a sklo explodovalo. Nedaleký dělník rozhodil rukama, aby si zakryl obličej, a klopýtal pozpátku k okraji plošiny. Zavrávoral a snažil se znovu nabýt rovnováhu, než vydal ostrý výkřik.

Vzápětí se muž z věže zřítil.

Někteří dělníci v jámě vykřikli. Ostatní šokovaně ukázali.

Kellan nezaváhal ani na okamžik. Z nohou mu vyrazil zlatý prach, když letěl k muži, objal ho ve vzduchu a strhl ho z oblohy jako kus ovoce, než ho jemně spustil na zem.

Dělník vykoktal několik slov vděčnosti, zuby mu cvakaly strachem, když se objevil Ral. Jeho oči těkaly z věže k muži a pak zase zpátky.

Ral podrážděně ukázal na žoldáka. "Takové nehody by mohly náš postup o několik dní posunout. Je snad příliš očekávat u takového projektu kompetentnost?" Stiskl si kořen nosu a zhluboka se nadechl. "Nevadí. Jak už jsem říkal, chtěl bych úplnou zprávu o elektrické konverzi před instalací…" odkráčel bez dalšího pohledu k ležícímu dělníkovi.

Skupina techniků spěchala k řídicí jednotce, aby závadu opravila, než se uvolní další příval energie. Kellan muže objal kolem ramen a pomohl mu najít místo u hromady kovových beden, aby mohl popadnout dech a uniknout zmatku.

Kellan vytáhl z boku koženou láhev naplněnou vodou. "Tady — vypijte to."

"Jsi příliš měkkosrdcatý na to, abys dělal takovouhle práci," podotkl muž, než se napil.

"Protože jsem vás nenechal spadnout?"

"Ne — protože tady pořád stojíš a kontroluješ mě, když dobře víš, že ti za to šéf strhne plat."

Kellan se podíval přes jámu, kde byl dozorce zabraný do hovoru s Ralem. "Nevzal jsem tuhle práci kvůli penězům."

"Ty jsi zvláštní. Dokonce i na fae." Muž zvedl bradu. "Tak proč jsi vzal tuhle práci?"

Kellan zaváhal, než se posadil na bednu vedle něj. "Můj poslední šéf, Ezrim — mi řekl, že na téhle sféře byl můj táta. Já — já se ho snažím najít."

Muž se zamračil. "Tvůj táta pracuje na vysílači?"

Kellan si prohrábl husté vlasy a nervózně se zasmál. "Ne. Ale Ral se nabídl, že mě přijme, a zná ve Zvěscestí spoustu lidí. Byla to příliš dobrá příležitost, než abych si ji nechal ujít."

Dělník se zašklebil a jediným rychlým pohybem dopil poslední zbytky vody. Když skončil, hvízdnul si. "Víš, většina lidí sem chodí, aby před něčím utekla. Možná, že když jsi ještě nenašel svého otce, je to proto, že nechce být nalezen."

"Myslím, že se před ničím neschovává. Myslím, že něco hledá," připustil Kellan.

"No, jestli je to tak, určitě rád uvidí známou tvář, až zjistí, že jsi tady."

Kellan se přinutil k úsměvu a přikývl, uši mu hořely, jak si nechával jednu důležitou informaci pro sebe: jeho otec neměl tušení, jak Kellan vypadá, protože se nikdy nesetkali.

Muž vrátil láhev. "Radši se tam vrátím. Pracovní den je skoro u konce. A ne, že bych si tvé pomoci nevážil, ale pokud ti to nevadí? Tentokrát půjdu po schodech."

Kellan se díval, jak mizí za rohem, a myslel na to, jak se naposledy loučil on. To mu vrátilo známé štípnutí do hrudi. Pokusil se ho potlačit, protože usoudil, že je lepší dokončit skládání kovových sloupků, než přemýšlet o tom, jak osamělý je pocit být na nové sféře bez jediné osoby, kterou zná. Dokonce i jeho otec byl technicky cizí.

Ale už jen chvíli, ujišťoval se Kellan.

Vstal a otočil se ke stanovišti, které před chvílí opustil, když zjistil, že mu v cestě stojí vysoká postava.

Dozorkyně mávla rukou nad nepořádkem částečně poskládaného vybavení. "Dokonči to tady. Nová směna ti začíná ráno."

Kellan se zamračil. "Nová směna?"

"Pan Zarek si myslí, že někdo s tvými schopnostmi by měl být v jeho ochrance, místo aby pracoval tady v tom vedru. Za pár dní navštíví ústředí Šterlinků — a ty jedeš s ním."

"Do Zdařilova?" Zeptal se Kellan s bušícím srdcem.

Dozorkyně se zamračila. "Tohle není výlet, chlapče. Budeš se starat o šéfa."

Kellan rychle přikývl. "Rozumím," řekl, i když se mu v hrudi vzdouvala naděje jako balón.

Prudce se otočila k výtahu. "Radši si pospěš. Chci, aby se ten nepořádek uklidil, než dorazí noční směna."

Kellanovo vzrušení se nedalo ovládnout. Zdařilov bylo zdaleka nejbohatší město na Hromové křižovatce — a místa bohatá penězi byla obvykle bohatá i na drby. Pravděpodobnost, že alespoň někdo ve městě bude mít informace o Okovi, bude určitě vysoká. Zvlášť když byl Ral ochotný se poptat.

Ral Zarek byl ve Zvěscestí důležitou osobou. Možná byl důležitý i ve Zdařilově. Sférochodci byli podle Kellanových zkušeností dost důležití všude, kam přišli.

Kellan se chtěl svého otce zeptat na tolik věcí — na jeho fae dědictví, jeho schopnosti a na to, jestli se Oko někdy cítil přitahován dvěma směry tak jako on. Tolik let mezi nimi chybělo. Tolik vzpomínek měli sdílet, ale neudělali to. Kellan věděl, že jeho otec by to možná necítil stejně. Možná ho odmítne, nebo se s ním odmítne setkat vůbec. Slyšel historky o tom, že Oko je notorický podvodník a má pověst nedůvěryhodného muže.

Ale Kellan nikdy nevěřil pomluvám a raději důvěřoval něčímu potenciálu, než aby se mu vyhýbal kvůli chybám z minulosti. Kromě toho to byl syn Oka a to něco znamenalo.

Musí to něco znamenat.

Kellan byl připraven setkat se se svým otcem.

A Ral Zarek mu v tom měl pomoci.

Autor: Seanan McGuire
Překlad: Honza Charvát