Psanci z Hromové křižovatky │ Epilog: Přines konec [2/2]

Na Vrynu

Jace mrkáním zahání pot a olej z očí a chvěje se horečkou. Malý pokoj voní stejným dílem strašidelně a nostalgicky, Jace si připadá jako duch, který se dávno po svém odchodu vrátil. Světlo z nedaleké lampy září a odhaluje; těch pár kabelů, které v něm zůstaly, sebou škubne. Cítí se trapně, že jeho návrat domů je v tak nepřirozeném stavu. Jace žasne, když jeho matka začne okamžitě jednat; zapojí se bez odmlky a bez otázek.

Ranna Beleren klečí, ruku má položenou na synově tváři a druhou rukou mu tiskne na ránu na hrudi svůj svetr. Jace leží vedle Vrasky na matčině podlaze, krvácí a je zlomený. Zalapá po dechu a cítí její ruce na svém čele, které je lepkavé od horečky. Náhle je dospělý i dítě zároveň a vzpomíná, jak byl malý, když se jeho matka léčitelka naposledy věnovala jeho horečce. Jace si uvědomí, že sklouzává do matčiny mysli, když vnímá matčinu vědomí dotykem její ruky. Stydlivě ustoupí.

Chvíli se obává, co udělá jeho matka v reakci na Vrasku — v obývacím pokoji jí právě přistála zkrvavená a zmrzačená phyrexijská gorgona. Jacovi chvíli trvá, než si vzpomene na své velké štěstí; jeho matka nemá tušení, co to gorgona je. Na Vrynu žádné nejsou. Ale přinejlepším jeho milovaná vypadá jako hadí příšera a přinejhorším jako phyrexijská hadí příšera. Kdyby neumíral, smál by se.

"Nejdřív zachraň jeho," zachraptí Vraska a Jace vidí, jak naklání hlavu, aby navázala stálý a důvěrný oční kontakt s jeho matkou. "Jmenuji se Vraska. Tvůj syn je cennější než můj život. Prosím, pomoz mu." Samozřejmě si pamatuje jeho matku. Jace občas zapomene, že viděla všechno.

Ranna má nakrčené obočí, soustředěný a ustaraný výraz. Její oči zabloudí k Jacovým (on vidí v těch jejích ty své, jejich modř je čistá jako bezbřehé jezero) a v duchu slyší matčinu otázku.

To je tvá žena?

Je to otázka tak obrovská, že se Jace rozkašle pod její tíhou. Jeho žena. Nikdy se neodvážil na ni pomyslet něčím tak přízemním. Ale když si ji představí v barvách své rodiny, jak putuje sférami s náušnicemi po jeho babičce na řetízku kolem krku, jak mají oba ve stáří stále na svých vrásčitých i artritických rukou vrynské svatební náramky… na okamžik se Jace ztratí v naději. Jeho ústa jsou sevřená, když odpovídá.

Ona je celý můj svět, matko.

Ranna chvíli čeká a přikývne. "Mučedníků netřeba, oba se dáte dohromady. A teď, Vrasko, potřebuju, abys odpočítala od deseti, můžeš to udělat?"

Bolest je teď zdrcující. Uchopí Jace za svaly a stáhne ho pod hladinu. Hrudník má v jednom ohni; otevřené boláky ječí do chladného vzduchu. Vraska vedle něj slabě počítá nahlas—

"Deset… devět…"

Když Jace předvídá osmičku, spatří, jak Ranna vrhá na konečky prstů kouzlo, lehký azurový třpyt, který se leskne v slabém světle. Zvedá ruce a syn i jeho milovaná stoupají s nimi. Jace jí chce poděkovat, ale místo toho cítí, jak upadá do bezvědomí, když jim Ranna oběma šeptá píseň sedativ, poprvé po desetiletích, kdy kolébala svého syna ke spánku.

Probouzí se v kalném oparu kadidla a kouře. Matčina zručnost je pečlivě provázána s okolím jeho těla: koňská lebka u jeho nohou, říční kameny na každém otevřeném boláku po kabelech, zvonek na obvazech na hrudi. Jace není žádný léčitel, ale i on cítí tok energie z každého předmětu do každého bodu.

A unaveným a trýznivým otočením hlavy pochopí, kde je. Ranna je oba přestěhovala do léčebny, kterou poznal jako svou starou dětskou ložnici. Na stropě je skvrna, na kterou každou noc zíral; tam, vysoko na polici, je Cínkova podkova. Místnost se teď dospělému člověku zdá mnohem menší. Ranna klečí nad Vraskou, jasné světlo svítí na kůži jeho milované, zatímco jeho matka klečí a ruce jí září.

"Nemůžu jí snížit horečku," říká.

Och. To jsem byl já, odvysílá jí Jace odpověď.

"Za posledních třináct let se z tebe taky stal léčitel?" zeptá se ostře.

Nic lepšího mě nenapadlo. Přikázal jsem našim tělům, aby si vytvořila horečku, která by spálila phyrezi.

Ranna přikývne. "Tvůj příkaz zvýšil obranyschopnost obou vašich těl tak, že mně by to zabralo dva dny léčby." Někde mezi těmi slovy je "dobrá práce"; Jace to cítí. Jeho matka se změnila, když byl pryč. Zdá se být mnohem tvrdší. Zvedne hlavu a podívá se přímo na Jace.

"Alhammarret tě neochránil?"

Jace nechápe. Chránit mě?

"Před tím, co ho zabilo. Všichni jsme si mysleli…" Ranna se odmlčí. Vypadá teď mnohem starší. "Všichni jsme si mysleli, že jsi zemřel s ním. To hlásily obě armády. Tak co ho zabilo?"

Neexistuje žádné pokání, které by utišilo vrásky na tváři jeho matky. Vryn strávil třináct let v domnění, že je Jace mrtev, když pravda byla mnohem bezvýznamnější. Do jakého pekla ji to dostal?

Jace bolí na prsou. Rty se mu chvějí.

Ranna přimhouří oči. "Ukaž mi, co se stalo."

Z její žádosti Jace rozbolí srdce, ne kvůli ráně, kterou mu Elspeth zanechala v hrudi, ale protože ho pořád zná. I po takové době jeho matka zná svého syna a jeho dary.

Takže to udělá, všechno na jeden zátah. Všechno, co se stalo tu noc, kdy poprvé sféroportoval, všechno hlavní během těch posledních třinácti let. Ranna zalapá po dechu a padá zpátky do křesla. To, co jí ukazuje, je zrychlené shrnutí: Alhammarret, zrada, zapomeň, zapomeň, zapomeň na hanbu, pamatuj na lásku, lásku, mami, tohle je moje láska, zachraň nás, o tohle jsme nežádali.

Ranna slyšitelně polkne. "On ti lhal a ty jsi zapomněl… všechno? I nás?"

Jace nemá sílu přikývnout. Matka zamrká, viditelně přemýšlí, očima těká, jako by četla něco ve vzduchu, a Jace si uvědomí, že on sám dělá totéž, když se probírá novými informacemi — ta povědomost bolí.

Ale je to další Rannina otázka, která ho zaskočí. Tvrdě přitiskne svou látku na ránu na jeho hrudi a zeptá se ho klidně a smrtelně vážně: "Zabil jsi ho?"

Nedokáže odpovědět, nemůže se pohnout, ale jeho výraz stejně potemní.

Ranna chápavě kývne. "Výborně."

Jace se probouzí s obvázanýma rukama a hrudníkem zářícím obkladem, který voní po květinách, ale svíravě. Bolest je tlumená, široká a těžko určitelná; musí existovat kouzlo, které ji maskuje. Drsně se nadechne a zamrká; horečka je pořád tady, ale malá hromádka kovu a kabelů v rohu říká, že jeho tělo stále bojuje s phyrezí.

Vraska spí na stole vedle něj. Jace cítí něco poblíž, zběsilou a živou energii, jako slunce za letního slunovratu, a všimne si dlouhého oranžového pírka, které jí leží na čele. Vidí, jak se jeho okraje mihotají, pohyblivé a nehmotné jako okraj plamene, který hoří na okrajích pírka jako dlouho zapálená svíčka. Dívá se, jak pírko hoří, aniž by hořelo, a Ranna vchází s tinkturou v jedné ruce a miskou polévky v druhé.

"Jak to funguje?" zaskřehotá a ukáže na pírko.

"Je to pírko fénixe. Cítíš je? Předtím bylo na tobě, když jsi byl v bezvědomí." Ranna se usměje. "Je to alternativa k náhradě orgánů, kterou jsem vyvinula. Plná přeměna živé tkáně, vypálení postižených orgánů, zrychlení nekrózy, pak přeměna mrtvé tkáně na živou náhradu. Vsadím se, že sis myslel, že jsi v naší rodině jediný génius."

"Třináct let jsem nevěděl, že mám rodinu."

"No. Tak máš." Ranna se zamyslí. "A vedl sis dobře. Vraska je krásná," říká Ranna a dívá se na ni s úsměvem. "Je laskavá?"

Jace se usměje. "Je laskavá k těm, kteří si laskavost zaslouží."

"Pak je také moudrá." Ranna vedle něj pokládá polévku i léky. "Tímhle tempem ji budu moci zítra vzbudit. Pokračuj ve své práci, chlapče. Pomáhá to."

Jace nezastavil své mentální příkazy oběma. Máš v sobě virus. Hoř, bojuj. Znič virus. Příkazy běží na smyčce v jeho mysli. Unavuje ho to, ale snaží se na to nemyslet.

"Mrzí mě, že jsem nepřišel dřív," říká tiše. "Styděl jsem se, že jsem na tebe zapomněl."

Ranna přikývne a pevně stiskne rty. "Stydím se za to, kým jsem se stala, když jsi zemřel — odešel."

Jace je na chvíli rád, že si jeho rodiče mysleli, že je mrtvý. Všimne si prázdné láhve od alkoholu na stole za ní.

Ranna vyjme z Vrasčina těla další kovový plát a rychle položí ruku na ránu, aby ji zalila světlem. "Myslím, že to znamená, že jsme si kvit."

Tak snadno své pocity zamyká, pomyslí si Jace, ale možná to vždycky věděl. "Kde je táta?" ptá se.

Trochu pokrčí rameny. Je to malé a prázdné gesto. Pochopí.

"Rozešli jsme se. Šel na hranice jako inženýr čarokruhů. Já vstoupila do armády jako polní zdravotník. Léčení živých se zdálo užitečnější než samotná teorie léčení. Byl to tu jeden armageddon za druhým. Všechny druhy domobrany přebírají moc, pak se nechají navzájem zabít, pak přebírají moc další…" odmlčí se, zavrtí hlavou a vydechne ještě roztřeseněji. "Jaci… tahle válka pro tebe přišla příliš brzy. Nikdy jsem tě neměla pustit k té sfinze."

Vezme ho za ruku. Pohlédnou si navzájem do očí. "Ale i kdybyste se nestal jeho učedníkem, válka by si přišla i pro tebe. Války vždycky přijdou."

On to ví. Moc dobře to ví.

Už je mu dost dobře na to, aby došel k posteli, kterou jeho matka postavila v obývacím pokoji. Možná to byly dva dny, možná dva měsíce. To nemůže říct. Většinou spí — je to hluboké a posilující zapomnění. Nejlepší spánek, co kdy v životě měl. Po druhém zdřímnutí toho dne zamrká zpátky do bdělosti a automaticky tělu připomíná, aby vypnulo varovné vzplanutí bolesti z dosud hojících se zranění. Hlas Vrasky z jejího místa u jídelního stolu ho rozruší.

"—nechápu, jak věděli, že je to on."

Jeho matka vydá neutrální zvuk. "Generál ho poznal, byl… vlivný, když byl mladší. Nemůžeme ho pustit na ulici, a jestli bude on sám chtít, musí se zamaskovat. Je na něj vydán zatykač."

Mluví o něm. Co udělal. Jace se rozhodne zůstat zticha a poslouchat.

"…to jsme nebyli my, Ranno." Vraska je klidná, ale slyší její hněv nad nespravedlností. "Neměli jsme to pod kontrolou. Jak máme nést odpovědnost za činy, které jsme si nevybrali?"

"To nenesete. Myslím, že prostě začnete znovu." Matka se odmlčí. Ozývá se zvuk nalévání vody, cinknutí jediného cukříku do šálku. Vraska zamumlá poděkování.

"Jak jste se poznali, Vrasko?"

Prosím, neříkej skutečnou odpověď, přeje si.

"Na ostrově."

S úlevou si povzdechne.

"Byl hezký, zábavný. Zvědavý až běda."

Jace cítí, jak se červená.

"Vždycky byl zvědavý," říká Ranna. "Jednou chtěl vědět, co dělám v nemocnici, tak mě tajně sledoval. Zjistila jsem to, až když do mě vrazil uprostřed operace s mým obědem v ruce."

Vraska cení zuby ve veselém úsměvu. "To je ale darebák."

Jace je z tohohle úhlu nevidí jasně, ale vidí v obou jejich siluetách únavu, jak se jejich stíny ve světle lampy roztahují do šířky a vyplňují stěnu. I v tichých přestávkách hovoru tyto dvě ženy ovládají celý prostor.

"Vždycky to myslel dobře. Přišli jsme na to až mnohem později, ale používal magii mnohem dříve, než jsme předpokládali. Jednou, když byl malý, byl tak rozrušený, že náš tažný koník byl nemocný, že vytvořil jeho iluzi a pokusil se ji osedlat. Samozřejmě jsme netušili, že to udělal Jace. To bylo předtím, než jsme zjistili, že je telepat, a iluzionista k tomu. Našli jsme ho s koněm a předpokládali jsme, že narazil na nějaké špionážní kouzlo. Chudák Jace, byl tak naštvaný, když mu sedlo pořád propadávalo dolů."

"On vytvořil už jako dítě plně souvislou iluzi?"

Ranna pokývá hlavou a na rtech má úsměv. "Ach ano, ten kůň se jmenoval Cínek. Jace byl tak rozrušený, když zemřel. Toho dvojníka si nechal několik týdnů. Myslím, že kopii Cínka miloval víc než skutečného koně."

Vraska ztichne. "Ranno, díky za všechno."

"Jak je dnes?" Jeho matka se na to vždycky ptala. Byl to způsob, jak se zeptat pacientů na míru bolesti. Jace si vzpomíná, že se na to ptala každý den, když se vracel ze školy.

Vraska se trochu sesune. "…Pamatuju si toho až moc. Nebyla jsem to já, ale… zabíjela jsem, zranila, tolik lidí. Nejsem si jistá, jak se vrátit a znovu být gildovní paní."

Ranna ji vezme za ruku. "Řeknu ti to, co bych nikdy nemohla říct svému synovi," slyší Jace, kterého ve vedlejším pokoji nikdo nevidí, "tvé staré já je mrtvé. Takovou osobou už nejsi a nikdy nebudeš."

Jacovi se zadrhne dech v hrudi.

"Jsi matka svého syna," řekne Vraska jemně. "Díky, Ranno."

Vrasku to uklidňuje, Jace rozhodně ne. Starý on je mrtvý, jeho matka má pravdu. Živoucí Guildpact, přísežník Stráže Brány, pirát, válečná zbraň sfingy. Ten člověk zemřel, když mu Phyrexie ukradla tělo, aby zabila jeho krajany.

Teď je někdo jiný.

Stojí na okraji tajuplného, širokého namodralého trojúhelníku, který vypadá, cítí a voní tak povědomě, jejich srdce bijí ve stejném rytmu jako jeho tep. Je nový a zároveň známý a podivnost pohledu na fyzický projev toho, co bylo kdysi soukromé a individuální, působí až dekadentně, zvráceně. Jace cítí, jak Vraska tuhne, čím blíž k tomu přichází. Slyšeli o tom od Ranny, která se vzrušeně vrátila domů, aby jim pověděla o velmi milé korce, kterou potkala v nemocnici, a teď před nimi stojí Zvěscesta. Jace jim vtiskl jinou tvář, aby se vyhnuli podezření (a zatykači).

Vraska se na Zvescestu dívá s pohrdáním, když si prohlíží její okraje. "Nemají vůbec existovat."

Jace napůl čekal, že v portálu najde optimismus, způsob, jak Multivesmír ještě víc propojit, ale teď, když stojí před ním, vidí jen následky. "Všechno, co jsme dělali jako Stráž Brány, jsme zvládli jen díky tomu, že takové hrozby byly zažehnány. Víš, co Bolas a Tezzeret dokázali jen s jedním portálem. A teď tohle…?"

"V takovém měřítku budou dobyvatelé sklízet sféru za sférou, hlupáci budou šířit násilí po celém Multivesmíru a nebude způsob, jak je zastavit. Žádný způsob, jak je uvěznit a zkrotit. Nebude je jak potrestat." Vraska se na něj podívá. "Jaci. Musíme něco udělat."

Jace to chápe, ale jeho vyčerpání je příliš těžké. Rány jsou příliš čerstvé. "Proč my?"

Vraska vypadá podrážděně, ale jediné, co Jace dokáže, je vzít ji za ruku, stisknout ji, aby jí připomněl, co je skutečné, tady a teď.

"Dostali jsme se z toho živí, Vrasko. To mi stačí. Chci přemýšlet o tom, co nás čeká dál."

Setkávají se pohledy.

Co je čeká dál? Jace si pamatuje matčinu otázku, je to tvá žena? Vize, kterou o ní má ve vrynských obřadech, modré barvy a vzory jeho rodiny doplňují zelenou barvu její pleti. Představuje si vlastní dítě. Pohled v jejích očích říká, že si představuje podobnou budoucnost.

"Byl bys fenomenální rodič." říká.

"Ty taky."

"Budeme potřebovat…"

"Adopci," řekne Jace rychle. Pak se s ruměncem usměje. "Myslím, že to jinak nebude fungovat."

"Adopci," přikývne rychle Vraska a zazubí se na znamení, že rozumí, "myslím, že už bychom věděli, kdyby ano."

Odfrkne si smíchy. Jace se nemůže ubránit úsměvu na oplátku. Je příjemné vidět, jak se zase směje, zvlášť když se směje nemožnosti jejich spojení. Multivesmír je bídná entropie, ale ve stisku jejich rukou je smysl.

Jako by mu četla myšlenky, Vraska našpulí rty. "Má smysl vychovávat dítě v tomhle Multivesmíru?" říká se strachem. "Je oprava vůbec možná?"

"Už mám oprav plné zuby," povzdechne si Jace. "K čemu je oprava, když se všechno stejně znovu rozpadne?"

Jeho milovaná, žena, která se stane jeho ženou, pozoruje Zvěscestu se strašidelným výrazem. "Multivesmír je příliš rozbitý, než aby se dal opravit."

Jace myslí na oheň. Na pero fénixe, které mu Vrasku vrátilo. "Tak co kdybychom udělali něco jiného než ho opravili?"

Lákavá a ohavná myšlenka pulzuje v pozadí jejich světa jako tlukot srdce. Je to naléhavé a nesmlouvavé, a jakmile si oba uvědomí, že ten druhý myslí na totéž, myšlenka se stane neodbytnou. Sní o ohavnostech, o revoluci. A snadnosti a půvabu peří fénixe.

Během měsíců, co stráví na Vrynu, si Jace a Vraska povídají a časem se smíří s tím, že jejich starý život skončil.

Mluví o tom, jak jedna válka bude navždy následovat ostatní a jak se tento Multivesmír ohýbá jen k utrpení. Utrpení, které všichni jen urychlují.

A mluví o tom, jak Jace někdy v noci stále cítí sílu sylexu, která mu tančí v jeho nervech.

Shodují se, že nejspravedlivější je ta, která očistí budoucnost pro všechny, a truchlí nad tím, že cena této svobody bude vysoká. Oprava nedokáže očistit. Obnova nic nevymazává. Ale znovuzrození… znovuzrození dělá obojí.

Telepat a gorgona sní sen o peří Fénixe.

Nic neumírá, říká Vraska, jen se přeměňuje—

—protože změna je jediná konstanta, dokončí Jace.

Jejich záměr zapraská ve žhavých uhlících a rozhoří se v plameny jako znovuzrozený fénix.

Před devíti lety na Hromové křižovatce

Jace je bolestně mladý, sotva dvacetiletý, bloudí po červené hlíně ve stínu stepních běžců, jejichž křivky se vysoko táhnou do širokého nebe. V dálce se pasou divocí koně a Jace se cítí prázdný. Hledá sféru, která by mu připomínalo místo, které by měl znát, ale nemůže si vzpomenout.

Tezzeret ho sem poslal, aby našel něco, čeho se velký drak Nicol Bolas bojí. Podle tónu zadání Jace usoudil, že sám Tezzeret se dovnitř nedostane.

Takže teď Jace stojí u velkého vchodu do trezoru Fomori. Zavře oči a položí ruku na dveře, nejistý, co zmůže dobrá telepatie tam, kde se zdá telekineze užitečnější.

Přesto ke svému překvapení ucítí hluboko v trezoru mysl, ospalou strnulostí, dětskou a tichou. Mezi nimi je bariéra, něco, co mu brání psychicky se dostat dovnitř.

Když se Jace vrátil, aby Tezzeretovi řekl, co zjistil, vůdce Nekonečného konsorcia se jen ušklíbl.

"Skvělý, další divný dítě."

O trezoru Fomori už nikdy nemluvili.

Před dvěma lety na Ravnice

Ale po letech, ve chvíli zvědavosti, si Jace vzpomněl na to, co by se nemělo zapomenout, a našel odpověď, kterou hledal, během měsíců po Válce jisker, u šálku čaje s drahou přítelkyní.

"O tom trezoru jsem slyšela, ano. Na sférách Multivesmíru je mnoho takových podobných. Pozůstatky starověké říše dávno ztracené v historii. Tedy, ztracené alespoň pro většinu," dodala Tamiyo, odložila šálek a vytáhla z brašny svitek. "Chtěl by sis ten příběh poslechnout?"

Všichni tři, Ranna, Vraska a Jace, stojí v obývacím pokoji. Jsou uzdravení a plní cíle a odhodlání.

Jace políbí matku na rozloučenou a z jejího dechu ucítí alkohol.

"Jednou týdně," řekne Ranna a stiskne synovi ruku.

"Jednou týdně," potvrdí a stiskne jí ruku s velkým smutkem v očích.

Vraska obejme Rannu: "Jsem tak ráda, že jsem tě poznala. Dala jsi nám druhou šanci. Děkuji."

Šťouchne do Jace. "Dám ti chvilku," řekne a jde do kuchyně, mimo doslech.

"Děkuju mami. Zachránila jsi nás."

"Ty jsi zachránil mě," odpoví s dalším stiskem ruky. "A taky jsi mě opustil… nevím, jestli ti to dokážu odpustit. Ale vím, že to nebyla tvoje chyba."

"Tak kdo za to může? Za to, že jsem zapomněl, za to, že táta odešel, za válku…"

Ranna pokrčí rameny. Vypadá tak unaveně. "Nikdo. Není žádná vina ani příčina. Je mi to líto, chlapče. Svět vždycky míří k bídě."

Znovu ji obejme. "Tentokrát ne. Dáme to do pořádku, mami."

"Jestli to někdo dokáže, jsi to ty, můj zázrak." Políbí ho na čelo.

Vraska se vrací a podávají si ruce, připraveni poprvé za několik měsíců na sféroportaci.

"Připraven?"

"Připraven."

Jace vykročí do nicoty a Vraska vykročí na koberec.

Vytřeští oči. Jace to cítí jako něco, co se podobá praskání uší, jako by tlak stoupl a ve vzduchu, kde stála Vraska, zůstala nějaká mezera. Vrací se na Vryn a sahá Vrasce na rameno. Vraska se potácí, ruku u srdce, krku, hlavy, ťuká a hmatá po něčem, co tam není. Zavrávorá, trhne sebou bolestí, a právě když se Jace nakloní, aby jí pomohl, vydechne vzlyk.

"Já to necítím. Už to necítím."

"Co necítíš?"

"Nemůžu sféroportovat! Ty můžeš?"

Okamžitě dovolí svému tělu, aby se posunulo, stojí napůl v Mlžných Věčnostech a nohy mu vibrují vlastní blankytnou září. Vraska zavře oči, soustředí se a lapá po dechu. "Je pryč."

Zhroutí se do nedalekého křesla a Jace se k ní přitáhne a obejme ji.

Vraska dýchá příliš rychle, ruce se jí třesou strachem. Náhle přitiskne své čelo k jeho. "Najdi to," přikazuje.

Jace vnitřně chápe, co tím myslí. Sáhne svou myslí po její a ponoří se do ní.

Hledá, prohledává každou část v každých dveřích, které nechá otevřené, ale nic. Ta věc, její jiskra, cokoliv jí umožňuje dar, který sdílejí, tady není.

Jak se vynořuje, jsou to jeho slzy, které Vrasce signalizují, že je skutečně pryč.

Pláče a je to poprvé, co ji Jace slyší plakat. Myslí na její sbírky, na všechny ty divy, které miluje ze svých cest, a na všechna ta místa, kam měli jet společně.

"Bez ní nevím, kdo jsem," šeptá mu do náruče.

Tvé staré já je mrtvé.

Takovými lidmi už nikdy nemůžeme být.

Jace pláče spolu s ní, nad nesmyslností toho všeho a slibuje si, že brzy najdou svůj vlastní smysl.

Ranna jim znovu rozestele postel. Vraska znovu vybalí věci. Kalamita, kterou spolu zosnovali, nabývá na naléhavosti.

Svůj žal Vraska promění v záchvat zuřivé alchymistické tvořivosti, zabere si celou zeď u knihovny a kuje pikle, jako by na tom závisel její život.

A Jace, pevně rozhodnutý, se pustí do práce.

Před dvanácti měsíci na Eldraine

Jace má Eldraine rád; pravidla, která řídí tuhle sféru, jsou na první pohled radostná a chaotická, ale když se na ni člověk naučí dívat, vykrystalizují do dokonalého smyslu. Obdivuje logiku uvnitř všeho toho rozmaru.

Přišel do tohoto vězení, aby našel vězně — omráčit dozorce je docela snadné, tak snadné, že k tomu ani nemusí být neviditelný. Brnění stráží se tříští o sebe, jak se hroutí do společného snu. Jace překročil tělo a přejel konečky prstů po kamenných zdech. Projde dlouhou řadou zapečetěných dveří a vrhá iluzi, aby si vypůjčil tvář, jeho rysy se rozmazávají a odplavují a zanechávají tu nejděsivější a nejochotnější tvář, jakou zná.

Musí to být někdo, komu nikdo jiný nemůže věřit, řekla Vraska. Někdo, koho se nikdo nebude na nic ptát.

Jace se s Ashiok jednou setkal. Jednou stačilo.

Zpomalí chůzi a ztvární iluzi; lehké vznášení, lokty zvednuté, ruce jemné navzdory drápům, bradu zvednutou. Jace si vzpomene na něco, co mu kdysi důvěrně řekla Judith z Rakdosu: velké představení není nikdy jen kopie; musí být vždy postaveno z pravdy. Čím víc iluzí nosí, tím je přesvědčivější; Jace za poslední rok našel tolik pravd. V tomto okamžiku vyloudí na povrch silnou a zhoubnou smyslovou vzpomínku; krvavě kluzký a hrozivý pocit toho vědět, že jste děsiví. Cítil to už dřív — pocit, že se ho ostatní bojí. Jace to tehdy nenáviděl, ale teď si uvědomuje, že v tom být monstrózní je možná skrytá velká moc.

Je to role, se kterou se bude muset smířit — tohle nebude naposledy, co nosí tuhle tvář. Tedy, půlku tváře, přesněji řečeno.

Uvnitř cely na konci řady dveří je zlá čarodějnice Eriette.

Jace jako Ashiok se bez očí usmívá a kroutí prsty kolem mříží její cely.

Eriette úsměv opětuje. "Drahoušku, co ti tak dlouho trvalo?"

Před šesti měsíci na Ixalanu

Vraska nesnáší, že je tu bez něj. Nezdrží se dlouho. Příště Ixalan, naplánovala. Dejme našim přátelům něco na práci, navrhl Jace na oplátku. Stopoval několik cizinců přes Zvěscesty, aby našel nějakou vedoucí na Ixalan, kterou by mohla Vraska bezpečně použít — dnes už Vrasce nevadí požádat o pomoc, když ji potřebuje.

Věděla, že po téhle sféře bude následovat Hromová křižovatka, na kterou se těšila — konečně bude pracovat po boku svého partnera v iluzorní masce. Když Jace navrhl svůj převlek, škádlila ho, že je to tvář příliš zábavná, než aby ji nepoužili, a po několika nocích nacvičování a vyděšení jeho matky málem k smrti se oba shodli na tom, že si vybral správně. Ukázalo se, že je dobrý herec. Naštěstí ona taky.

Plovoucí město Vysoké a Suché je přesně takové, jak si ho pamatuje, rušné, vrzající vlnami. Je to místo, kam se ráda vrací. Cítí se tu nejvíc sama sebou. Trvá jí necelou hodinu, než projde všechny patra po vrzajících žebřících a prohledá doky, aby našla, koho hledala. Ulevilo se jí; kdyby tu nebyli, byli by na Bojovné uprostřed moře.

Pumpka se snadno pozná po hlase a Malcolma prostě nepřehlédnete.

"VELKÁ HOUBA," huláká goblin. "VELKÁ HOUBA. MOC NÁZORŮ."

"Vnímající," opraví ho trpělivě siréna. "Bylo to vnímající…"

Vraska se zazubí a vykročí k nim. "Nazdar, hoši. Zdá se mi, že potřebujete práci."

Jejich odpověď je nadšená, překypující šťastnými slzami, a siréna i goblin zakřičí stejně hlasitě.

"KAPITÁNE!"

Před měsícem na Ravnice

Jace slídí golgarijským Podměstím. Už nějakou dobu sleduje svůj cíl.

Proft a Etrata vyjednávají s Izoni.

Jak to můžeme zhmotnit? ptala se Vraska. Na Ravnice je detektiv, který dokáže promítnout svůj psychický otisk do reality, vzpomněl si Jace. Jeho láska přikývla a připíchla na zeď poznámku. Musíme zjistit, jak se jeho schopnosti liší od tvých, řekla. Dostaň se mu do hlavy.

Jace teď ze stínu sleduje jejich rozhovor. Stojí jen tak daleko ve světle, aby ho mohli chytit, a čeká jako návnada. Konečně detektiv vzhlédne, přimhouří oči a Jace vyrazí. Cítí Proftův úlek i to, jak se za ním rozeběhne — Proft je čilý, rychlejší, než Jace čekal, ale běží přesně podle plánu. Jacův plášť za ním vlaje. Připraví si olověnou trubku a uhne za roh právě ve chvíli, kdy vycítí detektivův zoufalý dosah.

Jace se otočí, máchne trubkou, jak nejlépe umí, a cítí uspokojivý kontakt, když srazí Profta k zemi.

Vraska by byla tak pyšná na jeho násilí. usměje se Jace. Poklekne, natáhne ruku, oči mu zazáří a mentální spojení je navázáno.

Současnost na Hromové křižovatce

Horko pouště je řídké a bodavé. Jace už dávno odložil plášť jako daň kameni a písku. Nechal ho složený a zapomenutý na pískovcovém kvádru, na kterém odpočívá pod kostrbatým stínem voňavé pinie. Na místě setkání, pro které se rozhodli, se neozývá žádný zvuk, nebo alespoň žádní lidé — jeho pozorností se neslyšně ozývá dusot kopyt dvourohé ovce na skalní stěně nad nimi, ale jen o chvíli později uslyší tlukoucí srdce svého očekávání. Už jde.

V dálce zarachotí kámen a Jace spatří Vrasku, jak nese jejich kořist po skále a suti stinného úbočí.

Je naživu, neskutečné. Tušili, že bude v bezvědomí, ale nečekali, že bude tak mladý. Vraska ho teď nosí v náručí jako batole, a chlapec (Tamiyo psala, že je to chlapec) se zdá být až příliš šťastný, než aby se zabýval světem kolem něho. Zoufale se jí drží a Jace dumá, jestli si pamatuje na vlastní rodiče.

"Nazdar," řekne Vraska s vědoucím úsměvem. "Díky, že sis sundal tu gumovou masku."

"Ha, ha," řekne Jace a navzdory falešnému smíchu se usměje. Objímají se. "Co, nelíbilo by se ti líbat mě bez očí?"

"Spíš to, že nemáš nos, mám pocit, že tě líbám zevnitř na obličej. Tohle je lepší."

"Dobře. Je to…"

"Měl velký den," říká Vraska tiše a pohupuje pokladem Fomori na boku. Pustí ho a Jace zjistí, že instinktivně klečí a podává mu ruku.

"Ahoj," pozdraví. Dítě se postaví do pozoru — dobře mu rozumí. "Jmenuju se Jace. Jak se jmenuješ ty?"

Dítě trochu zacvrliká a Jace si je docela jistý, že to je tak blízko mluvené řeči, jak jen to jde. "Jsem telepat, to znamená, že umím číst myšlenky. Mohu ti přečíst myšlenky, abych mohl správně vyslovit tvoje jméno?"

Zpočátku nejistě, ale pak se spokojeným souhlasem, dítě strčí hlavu pod Jacovu ruku.

Jacovi se rozzáří oči a zalapá po dechu.

"Co je?" Vraska ustaraně pokleká, dítě sebou v odpověď lehce trhne. Jace sebejistě zavrtí hlavou.

"To je v pořádku! Omlouvám se. Nechtěl jsem vás oba vyděsit."

Po tváři mu sklouzne slza. Dohání ho strach. "Jmenuje se Lupík."

Vraska si odfrkne. "A jeho rodiče byli Drancal a Hrabalka?"

"Vrasko."

"Promiň, Lupíku." Omluvně ho poplácá, ale zdá se, že už na tu urážku zapomněl. "Pořád jsi v něm," říká a myslí tím modré světlo v Jacových očích a jeho nepřítomný pohled.

"Věděl jsem, že to bude mapa, ale… bohové, neuvědomil jsem si, že to bude takové."

"Vidíš to?"

"Je to… je to celý Multivesmír. Vidím každou sféru jako světelný bod, a v každém bodě několik dalších v místech, kde se spojuje s jinými sférami… Jsou to Zvěscesty. Vrasko, to je v reálném čase. Vidím, jak se sféry rodí ze Světostromu, jak se jiné rozpouštějí v propasti aetheru. Je to cesta, jak se dostat z každého bodu do každého bodu. Vrasko… můžeš tak zase cestovat Multivesmírem."

Cítí její napětí. "Ukazuje koncový bod každé Zvěscesty?"

"Každé." Svou volnou rukou jí stiskne ruku. Chvěje se.

"Jaké to je?" ptá se Vraska.

Jeho tvář protne jemný úsměv. Zasměje se a neobtěžuje se skrývat svou úctu. Když odpoví, jeho pohled se skoro dívá skrz ni. "Je to jako dívat se na věčnost."

Jace skončí a utře si oči. Soustředí se na Lupíka.

"Vedl sis tak dobře. Díky, Lupíku." Naváže úzký oční kontakt a Lupík se přiblíží. "Lupíku, potřebujeme, abys věděl, že Vraska a já tě budeme chránit ze všech sil. Budeme tě chránit," slibuje Jace. Podívá se na svou milovanou a vidí, že Vraska přikývla, vřele a vážně. Lupík zacvrliká s čerstvou láskou.

Jace pak mrkne na Vrasku. "A umím si představit, že bys potřeboval trochu klidu."

"Spíš koupel," usměje se s polibkem.

Takže začnou hledat koupel.

Nacházejí ji v nedalekém městečku v hostinci, kde se nikdo na nic neptá.

V tichu jejich pokoje Jace drží Lupíka na klíně, ospalého a spokojeného. Láskyplně přejíždí palci po čele dítěte. Dítě pozvání jemně předalo a Jace se ujistil, že mu na oplátku vyhovuje. Pohled skrz jeho mysl byl ohromující. Tam, kde byl obvyklý interiér mysli krystalický a jemný, byl Lupíkův rozlehlý, pevný jako ocel, a pokud Jace dokázal odhadnout, nekonečný. Jace teď zavře oči, prolistuje mapu v dětské mysli a vyptává se Vrasky na její cesty.

"Co takhle sféra, kde je něco jménem Qarsi? Byla jsi tam?"

Vraska přináší kávu. "Ano! Je to palác a osada kolem něj. Ve své kuchyni mám odtamtud fialový prapor," usměje se a vesele pronese k Lupíkovi: "Ví, jak se dostat na Tarkir."

"Jaký je Tarkir?" zeptá se Jace.

Vraska se posadí na postel vedle nich a jemně se k potěšení přitulí k Lupíkovu čenichu. Při řeči si hraje s hlasem, tře si unavené nohy, ale odpověď Lupíkovi směruje s vřelostí a dětskou intonací. "Tarkir je krásný, mohutný. Jsou tam velké hory, husté džungle, šíííroké stepi, a spousta různých národů. Ale jestli znáš Tarkir, tak to znamená, že víš, kde sehnat opravdu dobrý čaj."

"Mají tam i dobrou kávu?"

Usmívá se a zapřede až nebezpečně slibně: "Kávu tam mají studenou."

"Cože, vážně?"

"Měla jsem ji v Qarsi. Použijí kouzlo, aby ji zchladili, a pak na ni dají sladkou smetanu."

Jace přimhouří oči. "Kde?"

Krátká duševní výměna, dvě skleněné holby sebrané z baru, jedna rychlá sféroportace, a o dvacet minut později se Jace vrací z aetheru se dvěma plnými holbami sladké studené kávy a šesti balíčky čerstvého jídla. Vraska a Lupík jásají nad jeho příjezdem a Jace rozděluje jídlo.

Poprvé za desítky let si Jace vzpomene na rodinné štěstí. Vůně rybího karí a dušeného vepřového, lepkavé rýže a fermentovaných nudlí se valí po schodech dolů, aby se mísila s tabákem, whisky a piniemi v saloonu pod nimi. Jace se usmívá a líbá svou milovanou, zatímco dítě v pokoji se šťastně chichotá, že už není samo. Tento okamžik je předzvěstí. Je to znamení.

Zítra všichni tři projdou portálem, který by neměl existovat, ke sféře, která je neuvidí přicházet, což je přesně to, co Jace chce. Sbalí si na cestu kufry, setřesou prach z jedné sféry a položí si Lupíka na kolena. Jace s Vraskou si stáhnou rukávy přes jizvy po phyrezi, ale ještě předtím si všechny ty rány navzájem políbí. Zjizvená tkáň je jejich pakt. Je to sdílené uznání, že nejen že se dějí špatné věci, ale také se dějí bez příčiny. Tento Multivesmír je vír bez konce. Neexistuje žádná naděje na odstranění krutosti a nespravedlnosti existence. Ale v těch jizvách, v tom paktu, jejich podivná rodinka s sebou nese naději, kterou si zvolili.

Jace vykročí vpřed do Zvěscesty, veselý a odhodlaný. Bude pevně držet ruku své milované a svého syna a vejde do Mlžných Věčností bídného Multivesmíru a s rozhodností a fénixovským ohněm v sobě si řekne:

Ten náš bude lepší.

Autor: Alison Lührs
Překlad: Honza Charvát