<img height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=296550599029828&ev=PageView&noscript=1"/>
Psanci z Hromové křižovatky [#04] Nalezení Sakrova

Psanci z Hromové křižovatky [#04] Nalezení Sakrova

Honza Charvát
Magic
Příběh a překlady
Kellan a Anka mluví o rodině. Tým předstírá, že jsou psanci — co by se mohlo pokazit?
Autor: Akemi Dawn Bowman • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Outlaws of Thunder Junction │ Episode 4: Finding Tarnation

OUTLAWS OF THUNDER JUNCTION
Hlavní příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky [#01] Nabídka pomsty /20.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#02] Útěk z vězení /23.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#03] Vlak do Zdařilova /24.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#04] Nalezení Sakrova /30.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#05] O půlnoci /31.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#06] Balada o zlodějích a pistolnících /6.4.2024/
Vedlejší příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky │ Nemožné vědět /7.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Krev je silnější než jed /13.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Daleko od domova /14.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Příjemný rodinný výlet /15.4.2024/


 

Uplynuly už hodiny od chvíle, kdy Okův tým unikl Šterlinkově společnosti, ale Kellan se nedokázal přestat ošívat. Zastrčil ruce do kapes lemovaných vlnou, kolena mu neklidně poskakovala. Nad ohněm před ním bublal kotlík s dušeným masem a každý plamen vrhal stíny na nedalekou skalní stěnu.

Nolan seděl v dálce a hlídali ho Kaervek s Rakdosem. Kabát měl složený z vrstev kožešiny, mechu a kaktusového brnění a jeho tenký knír se kroutil všemi směry. Oči mu zakrývala silná látka a ruce měl svázané provazem — ne že by to potřeboval. Eriettina kouzla v něm vyvolala téměř euforii a bez pomoci zvenčí neměl Nolan kam utéct.

Vyvrženci byli notoričtí poustevníci. Pokud by je někdo měl hledat, byla by to spíš tlupa kojotů, hejno supů nebo obzvlášť loajální puma. Ale s ostrozrakem Anky a Malcolmovou schopností hlídat oblohu by viděli nebezpečí přicházející na míle daleko. Nebylo třeba si dělat starosti.

A přesto…

Kellan zaryl nehty do dlaní. Oko okradl Bertrama Šedvoda — dvakrát — což ze všech členů týmu udělalo terč. Nejen pro Šterlinkovu společnost, ale pro každého psance, který doufá, že získá odměnu, která bude nevyhnutelně vypsána na jejich hlavy. Při pomyšlení, že by mohl být hledaným zločincem, se Kellanovi zvedl žaludek.

Do guláše přistála dřevěná lžíce, až nadskočil. Pumpka nabral porci do plechové mísy, příliš rozrušený, než aby si všiml, že Kostička je za ním a hledá v kapsách jeho kabátu láhev. Když ji našel, otevřel ji a obsah vyklopil do sebe. Žlutá tekutina mu protekla hrudním košem a vylila se Pumpkovi k nohám.

Pumpka poplašeně zavrčel a přitom rozlil svůj guláš. Chřípí se mu zachvělo a goblinovy drápy se napjaly vztekem. Rozběhl se za Kostičkou, jehož kosti chrastily, když skákal přes kameny.

Chráněným úbočím se rozlehlo Umezawovo tlumené zavytí. "Co ti tak dlouho trvá? Moje babička by dokázala ušít deku rychleji než tohle!"

Geralf odmítavě zamlaskal, oči soustředěně upřené. Jeho prsty tančily po Umezawově ráně, jako by navlékal neviditelnou jehlu. "Splétat maso dohromady je umění. Teď se nehýbej."

Umezawa zaskřípal zuby. "Užíváš si to moc."

"Nevím, co tím myslíš," odpověděl Geralf, ale nadšení v jeho očích bylo nepopiratelné.

Gisa předstírala tíseň. "Mučíš toho chudáka. A dokonce ani ne zábavným způsobem!" Naklonila se k Umezawovi a její hlas zněl jako píseň. "Mohu tě zbavit veškeré bolesti."

Geralf obrátil oči v sloup a odstrčil ji rukou. "Jde o to ho vyléčit, ne zabít."

Další steh prošel Umezawovou kůží a on pevně zavřel oči. "Když omdlím, nepouštěj svou sestru do mé blízkosti."

Gisa našpulila rty.

Mezi kopci zavál vítr, až se oheň zachvěl. Za Kellanem se hromadily stíny a on se otočil a uviděl Ashiok, jak se blíží k Nolanovi.

Ruce Ashiok se zvedly nad Nolanovu hlavu a magií pátraly po tajemstvích. Prsty se pohybovaly pomalu a rozvážně. Nolanovi se z mysli vytrhly vzpomínky a zavířily ve vzduchu jako stříbrné nitky.

Kellanovi naskočila husí kůže starostí.

"Neboj se," řekl Oko. Posadil se vedle Kellana a opřel se, až mu ostré rysy ozářily paprsky ohně. "Ashiok získá odpovědi, které potřebujeme, aniž by mu ublížili."

Kellan zaryl paty do země. Jak dlouho ho otec sledoval?

"S tím jsem nesouhlasil," řekl. "Slíbil jsi, že se nikomu nic nestane. A to, že byl očarován, neznamená, že se nebojí. Ashiok není někdo, komu byste vy všichni — nebo někdo jiný — měli důvěřovat." Ohlédl se na Ashiok a otřásl se při vzpomínce na jejich střet na Eldraine. Ale ze strany Ashiok se zdálo, že si Kellana vůbec nevšímá.

"Nemůžu za to, že se plán nepovedl. A Nolan věděl, do čeho jde, když souhlasil, že Šedvodovi pomůže. Jestli nechtěl mít problémy, tak do toho neměl vstupovat."

"Byl obklopen ozbrojenými strážemi. Podle toho, co víme, byl v tom vlaku pod nátlakem," argumentoval Kellan. "Nejsem si jistý, jestli měl na vybranou."

Okovi se zablesklo v očích. "Takhle to cítíš? Jako bys neměl na vybranou?"

Kellanovi se na hlavu nahrnula krev a tváře mu potemněly. "Já — to jsem nikdy neřekl."

Výzva v Okově pohledu zmizela, jako by tam vůbec nebyla. Usmál se a chytil Kellana za rameno. "Všichni z toho vlaku vystoupili. Můžeš si myslet, že jsem ty lidi tam nechal, ale já věděl, že to zvládneš — jsi můj syn a já ti věřím."

Napětí Kellana neopustilo, ani když mu Oko ruku odtáhl. Chtěl věřit svému otci. Chtěl jeho souhlas. Ale ve vlaku viděl Okovu tvář. Oko v něj nevěřil; byl připraven ho opustit.

Možná to bylo jen nedorozumění, vířily Kellanovy myšlenky v naději. Je to tvůj otec. I kdyby chtěl opustit ty lidi, neopustil by tebe.

Po písku se plazily stuhy podobné kouři a Kellan prudce vyskočil. Ashiok čekali se založenýma rukama a stíny se jim rozlévaly od rohů.

Oko stál, hladový po informacích. "Co jste našli?"

Ashiok naklonili hlavu a pevně stiskli rty. "Artefakt je klíč, přesně jak jsme si mysleli. Ale je to jeden ze šesti."

Oko si přejel prstem po čele. Kellan si uvědomil, že je to znamení, něco, co dělá, aby zakryl svou frustraci. "Kde jsou ostatní?"

"Akul má zbylých pět. Nosí je na krku v medailonu," vysvětlovali Ashiok a ostatní opodál nespokojeně zamumlali. "Ale v mysli Nolana bylo ještě něco jiného. Mapa k Sakrovu existuje — a je pohřbena ve Zlodějově zlatě."

Gisa zpoza táborového ohně radostně zapištěla.

"Slyšela jste o tom?" zeptal se Oko zmateně.

Geralf zamručel nad Umezawovou mizející ránou a dokončil poslední šev. "Je to hřbitov prospektorů."

Gisa vycenila zuby a v očích jí zajiskřilo jedovatým hladem. "Tolik kostí. Tolik krásných mrtvol k vykopání."

Oko si prohlížel každého člena týmu, než pohlédl na nekromantské sourozence. "Jste vy dva připraveni na malou vedlejší misi?"

Gisa dychtivě zatleskala a Geralf krátce přikývl.

"Promluvíme si, až se vrátíme do saloonu." Oko se obrátil ke Kostičkovi, který si právě dopřával porci guláše; kapala mu z dutiny hrudního koše na zem. "Můžeš přivolat Anku a Malcolma? Čím dřív se odsud dostaneme, tím líp." Ostatní si začali balit věci, když se ozvala Kellanova slova, příliš důležitá na to, aby je nevyslovil. "A co Nolan?"

"Co je s ním?" zeptal se Oko, sotva se mu podíval do očí.

Kellan rozpačitě zvedl ramena. "No — chci říct — odveze ho někdo domů?"

Někteří ostatní se uchechtli.

Oko povytáhl obočí, jako by Kellan byl zvláštní druh zvědavosti. "Je to Vyvrženec. Ti v divočině žijí."

"Ale nemůžeme ho tady jen tak nechat," vyhrkl Kellan. "Vzteklov je několik dní odsud. A nemá žádné zásoby, ani vodu, ani—"

Ashiok postoupili o krok blíž a po pouštní podlaze duněly stíny, jako by je někdo zkoušel. "Bojíš se o jeho život." To nebyla otázka.

Kellan otevřel ústa, ale slova byla příliš zamotaná, než aby se v nich vyznal.

"Neboj se," řekl Ashiok a zatnul dlouhé drápy. "Nepřeji si, aby ten muž zemřel."

"To je nádhera, vidět, že jsme všichni na stejné vlně," řekl Oko s náznakem podráždění.

Ze tmy se ozval hlas Anky. "Můžu jít s Kellanem a doprovodit Nolana do nejbližší oázy. Jsem si jistá, že se odtamtud dostane domů."

Kellan se chabě usmál.

Oko zkřivil ústa. "Určitě víš, jak je pro misi důležité, aby tě nechytili — nebo nesledovali."

Anka přikývla. "Zůstaneme z dohledu."

Kellan ji následoval od ohně. Když si byl jistý, že zbytek týmu je z doslechu, řekl: "To už je podruhé, co jste mi pomohla. Děkuji."

Anka neodpověděla. Pokračovala dál po pěšině a zamlaskala, aby upoutala pozornost Štěstíka. Vyšel z večerního vánku, tělo uvolněné způsobem, který dával najevo důvěru.

"Proč jste se upsala Okovi?" zeptal se Kellan.

"Bylo to menší ze dvou zel."

Nedokázal říct, jestli žertuje, nebo ne. "Vy mu nevěříte?"

Anka sebou trhla. "Důvěra je za laskavosti. Tohle je práce — a počítám, že nevěřím nikomu, kdo si najme psance, aby odvedl špinavou práci."

Kellan zíral do země. "Abych byl upřímný, nebyl jsem si jistý, že jste psanec. Nevypadáte jako ti ostatní. Myslel jsem — no, nevím."

"Že jsem byla víc jako ty?"

Kellan neodpověděl.

Zavrtěla hlavou, jako by se snažila zbavit vzpomínek. "Před časem jsem byla u Svobodných jezdců. Udělali jsme chybu, že jsme okradli Akula a Pekelníky. Sledoval nás týdny, neúnavně. Přišli jsme kvůli tomu o dobré lidi. A když jsme se pokusili dohodnout a vrátit, co jsme ukradli, můj synovec byl během výměny těžce zraněný. Sotva jsme utekli. Potom už můj synovec nikdy nebyl stejný. Před nedávnem se vrátil k našim lidem." Oči jí ztvrdly. "Akul nikdy neměl v plánu nechat nás jít. Nejsem si ani jistá, jestli ho zajímalo, co jsme ukradli. Chtěl jen krev — a využil naší důvěry, aby ji získal.

"Neříkám, že jsem lepší než ostatní kolem toho ohně. Vím, co jsem a co jsem udělala. Ale Akul — to je jiný druh psance. Ten nejhorší. Nechci vidět nikoho zraněného tak, jako byl můj synovec. Jestli je v tom trezoru opravdu tak nesmírná moc a Akul si ji vezme?" Její výraz ztvrdl. "To nemůžu dopustit."

Kellan se ohlédl k táborovému ohni v dálce a pozoroval svého otce, jak rozmlouvá s Vraskou a Ashiok.

Nejhorší druh psance…

Očima stále sledoval Oka, dost dlouho na to, aby si toho Anka všimla.

"Rodina bývá tvrdá — ať už je to rodina krví nebo něčím jiným," řekla tiše. "Není vždy snadné poznat něčí srdce. Ale podle mých zkušeností," pokrčila rameny, "čas pomáhá, ale vnitřní pocit vždycky stojí za pozornost."

Kellan zamrkal, aby zahnal rozpaky.

Anka se chopila Štěstíkových otěží. "Myslím, že pro dnešek už bylo vyprávění dost. Co kdybychom zajeli pro Nolana a dopravili ho na cestu domů?"

Vydali se k Nolanovi a pomohli mu do sedla, než se vydali klikatou stezkou dolů z kopce. Kellan letěl vedle nich a dával si pozor, aby nezůstal pozadu. I když se chtěl naposledy podívat na táborový oheň, neudělal to.

Příliš se bál, že zjistí, že ho otec pozoruje — a že uvidí jen pochyby.

 

 

Dveře saloonu se s prásknutím otevřely a Gisa s Geralfem napůl vklopýtali do místnosti, oči vytřeštěné. Udělali pár kroků dovnitř, boty jim ztěžka klapaly o podlahu. Světlo nad jejich hlavami se jim rozlilo po tvářích a odhalilo změť čerstvých modřin a zkrvavených šrámů.

Geralf si zatahal za kožený řemínek kolem oka, aby se ujistil, že je rovný. Gisa si přejela rukou rozcuchané, zauzlené vlasy.

"Vítejte zpátky," oznámil Oko a opřel se o okraj baru. "Vidím, že Zlodějovo zlato bylo k vám oběma laskavé."

Geralf se šťoural v zaschlé krvi pod nehty. "Raději bych o tom nemluvil."

Gisa foukala do písku, který jí pokrýval kožené chrániče, a před ní se objevil malý oblak prachu. Ušklíbla se.

Její bratr vytáhl z kabátu kousek svinutého pergamenu a podal ho Okovi, aby si ho vzal. "Věřím, že tohle je to, co jste chtěl."

Oko přitiskl mapu k baru a vychutnával pohled na každé zvláštní znamení.

Konečně to měl — cestu do Sakrova a do Maag Taranau.

"Je to to, co si myslím?" zeptala se Vraska. Odstoupila od vlnících se stínů Ashiok a naklonila se přes pult. "Takže — trezor se vznáší nad městem."

Okovy myšlenky se už přesouvaly do hlubokého soustředění. "Na trezoru nezáleží, když nemůžeme sehnat klíče. A abychom získali medailon, musíme být ve stejné místnosti jako Akul." Vzhlédl, rozhlédl se po Ance a zjistil, že sedí s Kellanem u jednoho z vedlejších stolů. Od té nehody ve vlaku byli téměř nerozluční.

Oko se zatvářil kysele. Nebyl proti tomu, aby se jeho tým spřátelil — ale bylo jednodušší ovládat lidi, když věděl, na čem jsou. Kellanovo vzkvétající přátelství může být problém. Nelíbilo se mu to. Nevěřil tomu.

Stejně předstíral úsměv. "Anko — poznala byste Pekelníky z Akulova nejužšího kruhu, že?"

Poklepala nehtem na skleněnou láhev. "Asi ano."

"Kdybychom jednoho z nich vystopovali v Sakrově, myslíte, že by nás také zavedl tam, kde má Akul velitelství?"

"Možná. Ale do Sakrova nemůžete nakráčet jako na výlet," řekla Anka. "Existuje důvod, proč jen Pekelníci vědí, jak najít město. Cizince dovnitř nepouštějí — a rozhodně by je nenechali odejít."

"Všichni jsme schopni hrát své role," opáčil Oko. "Když se oblékneme jako Pekelníci a budeme nenápadní, můžeme se schovat pod širým nebem."

"Nejsem si jistá, jestli je náš tým zrovna nenápadný," řekla Anka. "Pro začátek tu máme obrovského démona a kostru. Ani sebevětší oděv Pekelníka jim neumožní splynout s davem."

"Rozdělíme tým a vezmeme malou čtyřčlennou skupinu do města," řekl Oko, jako by řešení bylo jednoduché. "Všichni ostatní mohou počkat před Sakrovem, dokud nebudeme připraveni otevřít trezor."

"Počítejte se mnou," řekla Vraska.

"Perfektní," souhlasil Oko. "Anko — jdete taky s námi."

Na znamení souhlasu vypila zbytek láhve.

Oko věděl, kdo musí být čtvrtý. Věděl to ještě předtím, než mu nekromanti přinesli mapu.

Schválně to však protahoval a pohledem přejížděl od jednoho člena posádky k druhému.

"Kellane," řekl nakonec.

Šok v synově tváři byl zřetelný. "Chceš mou pomoc?"

"Potřebuju tě u sebe. Máš schopnosti, které se v Sakrově budou hodit," řekl Oko. "Zvlášť až najdeme Akula."

Kellan se kousl do rtu, ale na tom, co tížilo jeho svědomí, nezáleželo. Oko považoval Kellana za nezbytného hráče a Kellan svého otce nenechá na holičkách.

Chlapec přikývl. "Dobře. Udělám to."

Oko předstíral vděčnost, ale ani trochu ho to nepřekvapilo. Kellan toužil po jeho pozornosti. Chtěl přijetí. Zdálo se, že lichotky jsou klíčem k tomu, jak udržet syna na své straně.

Potřeboval chlapcovu pomoc ve více ohledech, než byl ochoten vysvětlit. A Kellan mu byl ochoten vyhovět, svobodně a bez otázek, a to vše jen proto, že Oko je rodina. Byli si cizí skoro ve všem kromě krve — ale Kellanovi to stačilo. Takový druh oddanosti? To byla jediná věc, za kterou Oko vděčný opravdu byl. Jen se potřeboval ujistit, že mu to vydrží.

 

 

Obrovská skála s ostrými zubatými hranami se vznášela na obloze. Kolem nejvyšší věže vířily mraky, jako by se zachytily na její oběžné dráze, zatímco láva tekla z okraje a vsakovala se do pokroucených řek, které se pohybovaly Sakrovem. Zanechávala na každém povrchu zlostný odstín, zářila jako uhlíky nově zrozeného ohně.

Maag Taranau. Trezor.

Městem dole se vinulo bludiště pokrouceného skalního podloží, obklopené kruhovým kaňonem. Všude byly budovy z tuhého lávového kamene a nabroušených kousků dřeva a zvířecí kosti rámovaly mnoho dveří a oken, osvětlených barevnými lucernami ukrytými uvnitř.

Kellan si upravil klobouk a držel se daleko od tenkých žilek roztavené lávy, které stékaly na ulici. Všude byl kouř — a víc Pekelníků, než dokázal spočítat.

Na mýtině po jeho levici se odehrával pouliční souboj. Dva ohromní Pekelníci se do sebe pustili dvěma sekerami. Ostří plála zbytky hromu a pokaždé, když se čepele srazily, vyšlehly jiskry. Malý dav se posmíval a řval, a když jedna ze seker dopadla muži do hrudi, přihlížející zvedli vítězoslavně ruce. Kellanovi se udělalo špatně, když tělo odtáhli k ohromnému ohništi a mrtvolu povalili na žhavé uhlíky.

"Běžná praxe při urovnávání sporů. Asi civilizovanější, než zabít celou něčí rodinu," řekl Oko, když si všiml Kellanova pohledu. Bezstarostně hvízdl a pokynul směrem ke dveřím salónu, které zářily žhavými uhlíky. Proměnil se v drsnou lidskou verzi sebe sama, která dokonale splývala se zbytkem Akulovy posádky, a hruď měl pokrytou důmyslnou přehlídkou kostěného brnění.

Navštívili už tři další saloony, ale zatím se neobjevil nikdo z nejužšího kruhu Pekelníků. Opodál si Anka upravila černý šátek, který jí zakrýval dolní polovinu obličeje. Kellan přemýšlel, jestli se bojí, že ji někdo pozná, nebo že se konečně postaví lidem, kteří jejímu synovci tehdy tak ublížili.

Když Anka, Oko a Vraska prošli dveřmi, Kellan se tiše nadechl, napočítal do pěti a udělal totéž.

Strop se stáčel jako vnitřek sudu. Všechno páchlo kovem a kyselým ovocem, až Kellan couvl. Sledoval pohled Anky k ženě sedící u baru. Měla na sobě železný ramenní chránič s hroty, a každý z nich byl ozdoben žhavými uhlíky. Zbytek jejího oblečení byl vínově červený, roztřepený na okrajích, a za opaskem měla zastrčenou malou hromovou pistoli a sekeru. Z kůže jí vycházel kouř, jako by měla každou chvíli začít hořet.

Anka ztuhla, hlas téměř neslyšitelný. "To je Křivá Kalamajka. Jedna z Akulova týmu."

Oko krátce přikývl, prošel kolem Anky k baru a Vraska se posadila vedle něj. Anka se stáhla do rohu místnosti, aby mezi ní a Pekelnicí bylo co nejvíc místa.

Kellan si přejel rukou přes plášť, aby se vyhnul spáleným okrajům. Připadal si jako podvodník. Strašák mezi vojáky. Ale hlavně doufal, že si toho nikdo z Pekelníků nevšimne.

Kellan si vzadu našel stolek a posadil se, ruce se pod stolem neklidně vrtěly. Na druhé straně místnosti se Oko snažil navázat rozhovor s barmanem, jako by předstírat, že je někdo jiný, byla ta nejjednodušší věc na světě.

"To nejni tvůj stůl," vyštěkl jakýsi drsný hlas.

Kellan vzhlédl a zjistil, že na něj shlížejí tři Pekelníci. Ten, který promluvil, měl kůži, která pálila jako láva; další dva měli železné obličejové štíty, které zakrývaly všechno kromě hořících vlasů.

"Já — omlouvám se," vyhrkl Kellan. Pokusil se vstát, ale lávou obalený Pekelník ho srazil zpátky na zem.

"Omlouváš?" opakoval a zablýskl naostřenými zuby. "V Sakrově ses těm způsobům nenaučil. Počítám, že tady nemáš co dělat." Vytáhl těžkopádně vyhlížející hromovou pistoli a namířil ji Kellanovi na hruď.

"Jsem tu jen proto, abych se s někým setkal!" Kellan pospíchal s každým slovem. "Má informace, které potřebuji k práci."

Trojice se zachechtala.

"Žádný Pekelník by ti nesvěřil ani žhavý uhlík, chlapče," odplivl si muž. "Buď tě sem někdo vytáhl, aby tě stáhl z kůže, nebo si tu vymýšlíš."

Kellan zvedl ruce. "Nechci žádné potíže!"

Jejich smích pokračoval, tentokrát ještě bouřlivěji, a Kellan využil příležitosti a vyklouzl od stolu. Udělal tři kroky, než ho jeden z Pekelníků povalil na zem a praštil mu obličejem o dřevěná prkna. Když stiskl rty, ucítil chuť krve.

"Vstávej, zbabělče," zavrčel Pekelník. "Teprve jsem začal."

Okovy ostruhy zarachotily a zablokovaly Kellanovi výhled. "Nech toho kluka na pokoji."

Kellan se roztřeseně zvedl a úleva se mu sevřela v hrdle.

Pekelník přimhouřil oči. "Není to žádný z nás — a do toho ti nic není."

Oko se nepohnul. "Říká, že je tady kvůli práci, že? Můžeme vědět, že pro něj neposlal Akul?"

Muž si odfrkl. "Akul by toho zakrslíka přetrhnul vejpůl, aniž by se o to vůbec pokusil. Raději by si najal polní myš než tenhle pytel větviček."

Oko stáhl ústa, posmíval se. "Jsi ochotný riskovat a zjistit, kdo z nás nemá pravdu?"

Tři Pekelníci se na sebe váhavě podívali.

Oko odstrčil Kellana stranou a odstranil ho z cesty Pekelníkovi. "Ať si to vyřídí s tím, kdo ho sem pozval, ať se my ostatní můžeme v klidu napít."

V mužových očích zuřil oheň. Udělal krok vpřed. "A co s tím uděláš?"

Oba Pekelníci s železnými maskami tasili meče.

"Tři proti jednomu?" Oko zavrtěl hlavou. "Kdo je zbabělec teď?"

Pekelník se tiše a hluboce zasmál, než máchl mohutnou pěstí směrem k Okově hlavě. Oko se sehnul, pěst ho minula jen o palec, a udeřil loktem muže do krku.

V saloonu vypukl chaos a hudebníci v rohu zrychlili svůj šílený tanec. Sklo se tříštilo, hromové pistole vybuchovaly a Kellan si zakryl tvář, příliš ochromený, než aby se pohnul. V uších mu zvonilo, pohledem zpracovával otce a Vrasku, každý se rozmáchl po Pekelníkovi kolem sebe.

Vraska byla rychlá, sekala do každého Pekelníka dlouhou šavlí, ještě než měli šanci obrátit zbraně proti ní. Když jeden z útočníků s železnou maskou zaútočil, Vraska mu zezadu udeřila hromovou pistolí do obličeje a srazila masku na zem. Přitiskla mu botu ke krku, přimáčkla ho k podlaze — a pohledem ho proměnila v kámen.

Někteří ostatní Pekelníci poplašeně ustoupili, ale většina to viděla jen jako další důvod k pranici. Zařvali, tasili své hromové pistole a rozstříleli bar ve tvaru lebky na kusy.

Oko měnil podobu z jednoho Pekelníka na druhého a způsoboval zmatek, když střídavě rozdával rány a přeměňoval se do každého dalšího pekelníka. Nikdo z nich se nepodíval příliš zblízka, než se rozmáchl po nejbližší dostupné čelisti.

Kellan si protáhl ruce, připraven použít své kouzelné meče, když ho Anka popadla za paži.

"Nedělej to!" namítla. "Musíme jít po Kalamajce. Jestli se jí podaří utéct, možná už Akula nenajdeme." Pokynula směrem k oknům saloonu, která byla dokořán otevřená.

"Nemůžu ho opustit," řekl Kellan pevně.

Ance zaplály oči. "Neřekl by ti, že mise je na prvním místě?"

"Tak dlouho jsem ho hledal. Teď ho neopustím!" řekl Kellan a hodil zlatou liánou po Pekelnici, jejíž sekera byla zdvižena nad Okovým tělem, a srazil ji na druhou stranu místnosti.

Oko se s vytřeštěnýma očima otočil, když dveřmi saloonu vybuchl hrom a dřevo se tříštilo na všechny strany. Ve dveřích stála Křivá Kalamajka a vlasy se jí vlnily plameny. Za ní bylo půl tuctu ozbrojenců. Ne obyčejných Pekelníku — byli to ti Akulovi nejvěrnější.

Jeden z nich chytil Kellana dřív, než stačil zareagovat, a přitiskl mu k zápěstím železná pouta. Vrávoravě se nadechl, než si uvědomil, že jeho magie je potlačena. Když se rozhlédl po místnosti a hledal Oka, Anku a Vrasku, všichni už byli také přemoženi.

Kellanovi se sevřel žaludek, když si uvědomil: nikdo si pro ně nepřijde. Zbytek týmu by měl mít dost rozumu, aby neprorazil do Sakrova na záchrannou misi. Byli to najatí kriminálníci, ne přátelé. Kalamajka postoupila kupředu, ušklíbla se a podržela sekeru Okovi na krku. Vyprskl, když mu něco zašumělo na kůži a přinutilo jeho iluzi vyblednout.

"Takže ty jsi ten fae, o kterém jsme tolik slyšeli," řekla Kalamajka a její slova bublala jako pomalý jed. "Někdo, koho znám, by se s vámi velice rád setkal."

"Miluji své fanoušky," vypravil ze sebe Oko namáhavým dechem, když ho oba Pekelníci, kteří ho drželi, sevřeli pevněji.

Kalamajka se obrátila k ostatním. "Svažte je — jdou s námi. Akul chce s těmi vetřelci jednat osobně."

 

 

Kellan se prsty u nohou otíral o podlahu, jak se snažil udržet rovnováhu. Paže měl zvednuté nad hlavu, připoutané k trámům vedle zbytku posádky.

"Prosím, že váš plán má ještě druhou část," zasyčela Vraska mezi zuby a kymácela se pod řetězy. "Nebo přinejmenším nějakou zálohu."

Oko vzhlédl k jedinému kousku slunečního světla, který prozařoval vysokým stropem, a přimhouřil oči. Věznice byla obrovská kupole, posetá rozdrcenými kusy kamene. "Vypadá to jako starý lom."

"To je," řekla Anka suše. "Což znamená, že jsme na nejnižší možné úrovni. I kdyby se nám podařilo dostat se z těch pout, museli bychom se vydrápat ven z celého města."

Vraska zavrtěla hlavou. "Říkala jsem, že vzít to dítě byl špatný nápad. Zajíček by byl přesvědčivější Pekelník než on."

Kellan otevřel ústa, aby se omluvil, když se místnost otřásla a po stěnách se rozletěl prach. Otevřenými dveřmi zaduněly kroky. Sám Akul kráčel temnou mlhou, hlavu měl nízko a drápy škrábaly po kamenité podlaze. Jeho posádka se nahrnula za ním, hladová po zábavě.

Akul si prohlížel každého z visících vězňů, zlatýma očima zkoumal jejich tváře, dokud je nepoznal.

"Blesková Anka." Z hloubi jeho hrudi se ozval hluboký rachot. "Přemýšlel jsem, kdy se naše cesty zase zkříží. Jak se má tvůj synovec?"

Vztek ve tváři Anky prozrazoval vše, co nedokázala vyslovit.

Z Akulova hrdla se ozval hluboký rachot. "Jedno se mu musí nechat — je to tvrdej kluk. Viděl jsem, jak po jednom z mých žihadel umírají parchanti dvakrát tak velcí." Drak obrátil pozornost k Okovi a z nozder mu vytryskla horká pára. "Máš něco, co patří mně."

Oko ukázal na řetězy. "Pusťte mě a já vám to přinesu."

Akul chraplavě zavrčel. Držel dráp Okovi na krku, zastavil se těsně před tím, než mu začala téct krev, a pomalu ho táhl k srdci. "Myslel jsem, že z tebe budu muset vyrvat pravdu — ale ty jsi mi přinesl klíč rovnou." Sáhl do Okovy vesty a vytáhl artefakt.

Oko zaťal zuby a díval se, jak Akul sahá po řetízku na krku. Uprostřed visel medailon s pěti bodci trčícími ze stran v nerovných výškách. Uprostřed byla podivná řezba se šesti skleněnými kopulemi, všechny osvětlené jinou barvou, až na jednu.

Akul zasunul šestý klíč do medailonu a hrany se změnily v další hrot. Poslední skleněná kupole se změnila v duhově fialovou. Medailon cvakal a pohyboval se, otáčel se na místě, dokud bodce neodhalily vzor.

Kellan vykulil oči. Nebylo to šest klíčů — bylo to šest částí jednoho klíče.

A teď jsou spojené.

Akul zařval a záře z hloubi jeho nitra rozzářila každou šupinu na jeho hrudi jako vzdálený blesk v temném bouřkovém mračnu. Po celém těle mu zapraskaly jiskry a on roztáhl drápy.

Oko nespouštěl oči z draka. "Předpokládám, že nás nemáte v úmyslu pustit?"

Akulův hlas byl smrtící. "Kdybych to udělal, neměl bych to potěšení dívat se, jak trpíš — a hodlám si dát načas."

Kellan zoufale těkal očima po místnosti. Anka vypadala, že bude zvracet, jeho otec a Vraska…

Ne. Nemůžu dovolit, aby to byla moje chyba. Nemůžu je nechat kvůli mně trpět.

Vzpomněl si na souboj, který viděl na ulicích — to nejbližší čestnému boji, co tady viděl. Kellan zaťal zuby a sáhl po každé špetce odvahy, která mu v žilách hibernovala. "Vyzývám tě na souboj!" vyhrkl.

Akul překvapeně stáhl krk a pak se temně zasmál. Pohrdání v jeho tváři bylo jasné. Pekelníci za ním propukli v posměšné záchvaty smíchu.

"Co to děláš?" Anka vystrašeně zamumlala.

Kellan nespouštěl oči z Akula. "Když vyhraju, vaše lidé mě a mé přátele musí pustit na svobodu."

Vrasčiny úponky se se zájmem zvedly.

Oko vůbec nereagoval. Měl jen vypočítavý, zamyšlený pohled.

"Nemám potřebu bojovat se zajatci," protáhl Akul. "Už teď jsi mi vydaný na milost — a tu já nemám."

Kellanovi se rozbušilo srdce. "I psanci mají svůj kodex, ne?"

"Vypadáš, že toužíš po rychlé smrti, ale já mám jiné plány," řekl Akul. "I když, až bude čas konečně hodit vaše těla do ohně, ujistím se, že budeš první. Považuj to za gesto dobré vůle." Oči se mu zaleskly. "Od jednoho psance druhému."

Kellan se rozhlédl, zoufale hledal nějaký nápad, myšlenku nebo—

"Nikdy jsem nečekal, že se proslulý Akul bude tak bát dítěte," přemítal Oko bez mrknutí oka.

Akul sebou trhl a nasál vzduch mezi ostrými zuby. "Bát?"

Oko zvedl obočí. "Nebo se možná bojíte jeho magie. Možná dáváte přednost snadnějšímu cíli."

Kellan cítil, jak se tlak v místnosti mění, jak energie roste a roste. Šupiny na Akulově hrudi, z nichž každá byla tvrdá jako ocel, začaly chorobně žlutě zářit. Bylo to, jako by se dmul energií, hromem.

Vraska se vzepřela v řetězech. "Všechny ty řeči o mučení a teď nás radši zabiješ, než abys šel s tím klukem do křížku?" Její slova byla sžíravá. "Není divu, že potřebujete to, co je uvnitř trezoru. Bez svých lidí nejste nic."

Anka zamrkala a prohlížela si ostatní. "Jsi zbabělec," řekla pomalu a oči jí planuly směrem k Akulovi. "Šel jste po mém synovci ze stejného důvodu, z jakého jdeš po neozbrojených civilistech a slabších psancích. Jsou to tutovky. A i když rád děláš potíže, no — nedovedu si představit, že bys byl šťastný, když problémy přijdou k tvým vlastním dveřím."

"Proto se tady schováváte, že?" Oko zatlačil. "Abyste se vyhnul boji, který nechcete?"

Akul hořel zevnitř a z mezer mezi zuby mu při každém nadechnutí stoupal kouř. Zbytek místnosti mlčel.

Pro zločince jako Akul byla pověst vším.

A Oko a ostatní ji právě zpochybnili.

Po dlouhé odmlce sklonil drak hlavu ke Kellanovi a zuby se mu objevily ve dvou řadách ostrých jako břitva. "Hoďte je do zadržovací cely," řekl Pekelníkům. "Souboj začne o půlnoci."

 

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát

 

No results
Další články
18. 4. 2024
Představení produktů, které můžete očekávat (a případně si pořídit) se sadou Outlaws of Thunder Junction.

11. 4. 2024
Vydejte se s Kellanem na Hromové rozcestí, svět odpadlíků a staňte ve středu honby za bohatstvím prastaré pokladnice starší než svět sám. Jen se předtím ujistěte, že máte nabito ostrými!

8. 4. 2024
Rozlučme se s poslední sadou oslavou všech jejích legend a postav.

7. 4. 2024
Yuma si myslel, že na Hromové křižovatce ho čeká nový začátek. Teď ho dohnala jeho minulost a hrozí, že spálí jeho zářivý nový život a spolu s ním každého, kdo je mu drahý.

Kontakt

Najáda

Ondříčkova 2166/14

13000 Praha

Česká Republika

Otevírací doba

Po - Pá

12:00 - 19:00 h

So - Ne

10:00 - 19:00 h

Jsme také na


Heureka Ultimate Guard Premium PayPal Maestro MasterCard Visa

Made with ❤️ for gamers by gamers Copyright © 2024 najada.gamesDesigned by