Psanci z Hromové křižovatky [#02] Útěk z vězení

Otevřeným oknem šustil vítr, až se závěsy v pokoji vlnily. Anka se dívala, jak se stíny vinou kolem prken podlahy, naslouchala neklidnému hýkání osamělého zvířete na poli a převalovala se z jedné strany postele na druhou.

Nic z toho nestačilo na to, aby se jí v hlavě neozýval Oko.

Téměř vyhrožoval jejímu městu tím, že ji našel. A kdyby se Akul někdy přišel podívat…

Anka se prudce posadila a prohrábla si prsty dlouhé rozpuštěné vlasy. Obyvatelé města byli to nejbližší, co jí z rodiny zbylo. Když bude ona cíl, budou i oni.

Možná Oko blafoval. Možná měl štěstí, že ji našel tady v pustině. Možná, že historie nebyla odsouzena k tomu, aby se opakovala.

Ale Anka to prostě nemohla riskovat.

Popadla jezdecké šaty a kožené boty, zapletla si vlasy a oblékla se, jak nejrychleji mohla. Sotva měla kabát přehozený přes ramena, otevřela zadní dveře a vykročila k poli, kde se jen zastavila v jedné ošlehané venkovní kůlně pro lopatu.

Napočítala sto kroků od plotu, přímo skrz žlutou trávu, která ve tmě vypadala šedě. Když udělala poslední krok, podívala se na malý neoznačený náhrobek před sebou. Zaťala zuby a začala hrabat.

Chvíli nenacházela nic než hlínu. Ale když její lopata s žuchnutím narazila, Anka ztuhla.

Pořád tam byla, přesně tam, kde ji před těmi měsíci pohřbila.

Anka vyhrabala okolní hlínu, až bylo vidět vršek dřevěné krabice. Klekla si, rozepnula postranice a stáhla víko, aby odhalila svou hromovou pušku.

Projela jí nostalgie a brala jí vzduch přímo z plic.

Anka zvedla zbraň, přejela prsty po známém kovovém rámu a přehodila si popruh přes rameno. Dvěma prsty zapískala přes rovná pole. Vítr ten zvuk odnese daleko — ale byla v něm magie, která se postarala o to, aby se dostal k jejímu příteli.

Štěstík klouzal vzduchem, přivolaný poutem mezi nimi. Když zahlédl pušku, žoviálně zaržál a v tmavých očích mu zablýsklo.

"Já vím," řekla a poplácala ho po krku. "Ale tohle město nám dalo víc, než můžeme kdy splatit. Dlužíme jim jejich bezpečí."

Když se Anka vyhoupla do sedla, Štěstík sklonil hlavu. Uchopila otěže, mlaskla, a pobídla Štěstíka do otevřené pouště.

Cválali celé míle pustinou a za kaňon. Když se slunce objevilo na obzoru, Annie vytáhla z kapsy Okovu kartičku a znovu se podívala na černý nápis.

      Salonek U Divoké karty,
      Rudoles

Nikdy předtím město nenavštívila, ale jméno znala. Bylo to jedno z mnoha zkrachovalých rančerských měst, které se zhroutilo stejně jako většina vnějších obcí — moc málo lidí, moc málo peněz.

V dálce se objevil Rudoles a Štěstík zpomalil na opatrnou chůzi. Slunce vyšlo a zvedl se vítr, který po vybledlé stezce rozptýlil prach a býlí.

Město vypadalo opuštěně. Na okamžik ji napadlo, jestli to všechno nebyl nějaký promyšlený plán, jak ji odlákat z domova.

Zachvátila ji panika. Anka už začínala tahat za otěže, když vtom ji zarazil šustivý zvuk kroků. Zamračila se, popadla pušku, sesedla z koně, vystoupila po schodech do saloonu a otevřela dveře.

Zpoza baru se ozval výkřik. Anka máchla puškou směrem ke zvuku a spatřila malého kostlivce, jehož kosti se kymácely podivnými směry a čelist se mu kroutila divokým veselím. Pár kroků za ním stál chlupatý modrý goblin s nafouknutou hrudí a očima plnýma vzteku.

"STŮJ!" zaječel goblin, ale jeho varování jen způsobilo, že se kostra zachvěla vzrušením.

Maličké stvoření se vzdálilo z goblinova dosahu a štěbetalo jazykem, kterému Anka nerozuměla. Když kostlivec spatřil Anku, naklonil hlavu a rozběhl se přímo k mezeře mezi jejíma nohama. Anka ztratila pevnou půdu pod nohama, klopýtla na stranu a tvrdě dopadla na podlahu. Její prst zůstal těsně u spouště, hlaveň mířila mezi oba cizince.

Objevila se okřídlená bytost s dlouhým peřím trčícím z jeho paží, popadla goblina za límec a strhla ho zpátky. Opodál kostlivec sklonil hlavu a posmíval se.

"To stačí, Pumpko," naléhal okřídlený muž a přitiskl druhou ruku na goblinovu hruď. "Víš, že to dělá jen proto, aby tě naštval."

"MALEJ ZLODĚJ!" zařval goblin.

Kostra zvedla zlatý náhrdelník a okamžitě si ho nacpala do hrudní dutiny. Goblin — Pumpka — vykřikoval různé jednoslovné urážky a kostlivec vesele odskočil do vedlejší místnosti.

"Dáte si něco k pití?" ozval se zpoza baru Oko. Když se Anka otočila, aby se na něj podívala, měl oči plné škodolibosti.

Anka sklonila hromovou pušku a přehodila si ji přes rameno. "Dobře víte, že tohle není společenská návštěva," řekla a oprášila si ruce o kabát. Pokývala bradou směrem k cizincům, kteří se stále ještě hašteřili uprostřed výčepu. "Vaši přátelé?"

Oko se naklonil přes pult, jako by sdílel tajemství. "Jsou součástí týmu, o kterém jsem vám říkal. Pumpka — goblin — se specializuje na výbušniny a Malcolm je siréna, hodí se na sledování. Ten malý, tomu říkáme Kostička."

Výraz Anky ztvrdl. "Ohrožoval jste jejich domovy tak, jako jste ohrožoval ten můj, nebo se tu jen tak baví?"

"To, co jsem řekl na ranči, byl postřeh, ne hrozba. Ale stejně — věděl jsem, že přijdete k rozumu."

"Myslíte si, že víte víc, než ve skutečnosti víte."

"Vím, co Akul udělal vašemu synovci." Jiskra v jeho očích se nedala přehlédnout. "Něco takového může odpustit jen určitý druh lidí."

"Nejsem tu kvůli odplatě," odpověděla stručně.

Oko pokrčil rameny, očividně bez zájmu o další vyzvídání. "Pojďte — představím vás zbytku týmu."

Anka následovala Oka jedním ze zadních dveří, odkud shora z mezipatra bylo vidět na velkou salónní místnost. Všude kolem byly rozházené prázdné karetní stolky a starý klavír, kterému chybělo víc než pár kláves.

Kostička se potácel na okraji zábradlí a pohrával si se zlatým řetězem, který se mu houpal v hrudním koši. Ve chvíli, kdy se dole v místnosti objevil Pumpka, vyškrábal se nahoru na strop a našel si místo na nejvyšším odkrytém trámu.

"PLÍŽÍ SE A KRADE A SCHOVÁVÁ SE!" křičel Pumpka do stropu.

Drobounká postavička švihla nohama a zarachotila radostí.

Na opačných stranách stolu seděli muž a žena, jejich oči měly stejný odstín bledé šedi, přičemž první měl přes levou stranu obličeje koženou a skleněnou pásku. Na lavici u klavíru seděla žena s nápadně bílými vlasy a elegancí, která byla stejně krásná a děsivá. A na jedné z nesourodých barových stoliček seděla gorgona pokrytá zelenými šupinami, jejíž vlasy byly změť dlouhých hadovitých úponků.

Oko napřed pokynul ke stolu. "To je Gisa a Geralf, nekromantští sourozenci. Geralf je náš medik a Gisa je… no, řekněme, že je nejlepší nechat léčení na jejím bratrovi. U klavíru je Eriette, čarodějka, která se specializuje na očarování. A Vraska — vrah z Ravnicy — je moje zástupkyně." Přesunul pozornost na celou místnost. "Všichni ostatní, tohle je Blesková Anka. Dokáže prohlédnout každou iluzi a je jedním z nejlepších ostrostřelců na Hromové křižovatce."

Ve vlnách se ozývalo mumlání a mručení. Anka se neobtěžovala s obvyklými zdvořilostmi. Něco jí říkalo, že tohle není skupina, která by to ocenila.

Oko narovnal ramena, hlas náhle vážný. "Dám vám stejnou příležitost, jakou jsem dal všem ostatním tady: možnost odejít. Protože až vám vysvětlím, o co jde, už nebude cesty zpět."

"To zní, jako byste po mně chtěl, abych hrála hru, aniž bych znala pravidla," podotkla Anka.

Oko se neochvějně usmíval. "Je to spíš symbolické gesto. Oba víme, že jste se rozhodla připojit k týmu dřív, než jste prošla těmi dveřmi."

Anka stiskla ústa do tvrdé linky. On se nemýlil. Zvedla ruku. "Jdu do toho — ale jen do zastavení Akula. Cokoliv kromě toho nemá nic společného se mnou ani s mým městem, slyšíš?"

Oko se rozzářil. "Přijímám vaše podmínky. A teď byste si ráda poslechl, co je to za práci?"

Anka se zašklebila a čekala.

"Vykrademe Maag Taranau," řekl nakonec.

Anka zamrkala. Jistě, slyšela o tom — jediná stavba na Hromové křižovatce, která údajně předcházela Zvěscestám. "Vy jste mě táhl až sem kvůli pohádce?"

Vrasce se v odpověď zježily vlasy. Eriette našpulila rty.

"Zvěscestím prošla spousta lidí a hledali trezor, ale hned se vrátili s prázdnýma rukama." Anka zavrtěla hlavou. "Není to nic víc než mýtus."

"Ujišťuji vás, že Maag Taranau je velmi skutečný," ozval se hlas shora.

Anka polekaně vzhlédla. Někdo je pozoroval z mezipatra. Někdo, kdo nevypadal úplně jako člověk.

Postava měla hlavu orámovanou dvěma rohy, které se stáčely dovnitř, ale zatímco spodní polovina obličeje byla viditelná, všechno nad ústy bylo z kouře a stínu. Postava se snesla z balkonu jako přízrak, za ní se vznášela tma a zlehka přistála vedle Oka.

"To je Ashiok," řekl Oko. "Ovládá noční můry a dokáže z mysli člověka vytáhnout informace. To pro ně se máme vloupat do trezoru."

Anka se snažila bojovat s chvěním v hrudi, ale stíny kolem Ashiok ji nutily kroutit se. "Co to má společného s Akulem?" naléhala.

Hlas Ashiok byl stoický. "Akul a Pekelníci postavili kolem trezoru celé město v naději, že ho ovládnou. Říkají mu Sakrov."

Anka se zamračila. "Jestli Akul už ví, kde je trezor, tak proč nevzal to, co je uvnitř?"

"Protože nemá klíč, i přes veškerou snahu," řekl prostě Oko. "Muž jménem Bertram Šedvod ho získal teprve nedávno."

"Šedvod?" Opakovala Anka. "Zakladatel Šterlinkovy společnosti?"

"Přesně ten," odpověděl Oko. "Podle našich informací nechal Akula do poloviny pouště pronásledovat falešného kurýra, jen aby se ujistil, že klíč nepadne do rukou konkurenta. Naštěstí pro nás nemá ani tušení, že po něm jdeme."

Ance se v hlavě spojila vzpomínka na nehodu kočáru. Takže o to Akulovi šlo.

"Trezor…" Anka se odmlčela a setkala se s Okovým pohledem. "Co je uvnitř?"

"MOC A SÍLA!" zaječel Pumpka, až někteří ostatní nadskočili.

"To, co je uvnitř Maag Taranau, se nikoho z týmu netýká," promluvili Ashiok. "Jednají mým jménem, aby se dostali do trezoru, a dostanou za to dobře zaplaceno, stejně jako vy. Poklad je jen můj."

Anka si nebyla jistá, jestli ta obrovská, magická síla je něco, co by měl mít jeden člověk — pokud je to vůbec pravda — ale dokud se k ní Akul nedostane, předpokládala, že není její věc, aby zpochybňovala způsob.

Anka si založila ruce na prsou. "Kde začneme?"

"Naší první zastávkou je ústředí Šterlinkovy společnosti," řekl Oko. "Pár členů našeho týmu je drženo ve vězení po incidentu, který s tím nesouvisí — ale shodou okolností je to také místo, kde je klíč."

Země se otřásla, stěny zavrzaly a zasténaly, až ze stropních trámů padal prach. Anka se chytila nejbližšího sloupu, aby se udržela, a svraštila obočí nad tím, že zbytek skupiny se nestará.

Zadní dveře se otevřely a dovnitř nakoukla obrovská tvář démona se čtyřmi rohy a kožnatou rudou kůží. Otevřel ústa a ukázal dvě řady zubů ostrých jako břitva.

"Lorde Rakdosi!" vykřikl Oko. "Omlouvám se, že jsme začali schůzi bez vás. Ale na naši obranu, není to tak, že byste se nějakými dveřmi protáhl."

Rakdos zavrčel a za zády mu zašustila dvě netopýří křídla.

Démon, nekromanti, nájemní vrazi a zloději… Anka měla jasný pocit, že jí to přerůstá přes hlavu. Ale ve chvíli, kdy vykopala hromovou pušku, věděla, co se stane. Udělá cokoliv, aby Akula zastavila — i kdyby to znamenalo spojit se s takovou partou.

Anka se rozhodla a nebylo cesty zpět.

Ústředí Šterlinkovy společnosti stálo na okraji rušné metropole Zdařilova. Vysoké šedé balvany napodobovaly tyčící se mrakodrapy a zdobené vlaky projížděly srdcem města a spojovaly Zdařilov se stanicemi na celé Hromové křižovatce. Podél vyvýšených kolejí vedly dvě dlouhé cesty, dlážděné čistými bílými kameny a hlídané téměř tuctem strážných.

Oko vykročil po pěšině a zdvořile pokynul několika strážným, kteří se obtěžovali se na něj vůbec podívat. Většina ne — proměnil se v nejnepříjemnější, zapomenutelnou tvář, jakou dokázal nasadit, i když to jeho ješitnost bolelo.

Zatahal za límec své kurýrní uniformy a přesunul váhu krabice, kterou měl zastrčenou pod paží. Zevnitř se ozvalo chřestění kostí.

"Přestaň si hrát," pokáral ho tiše Oko. "Už jsme skoro u dveří."

Oko se zadíval na hřeben v dálce, kde na jeho signál čekali Pumpka, Malcolm, Vraska a Rakdos. Doufal, že ho nebude potřebovat. Když půjde všechno hladce, Oko přijde a odejde dřív, než si Bertram Šedvod vůbec uvědomí, že byl okraden.

Velitelství obklopoval kovový plot, který se třpytil jasně modrou energií. Oko přistoupil k jednomu z malých přístavků, kde stála stráž, a zvedl krabici.

"Máte kurýrní pas?" zeptal se strážný z druhé strany skleněného okna.

Oko vytáhl z kapsy kradenou identifikační kartu, díky Kostičkovým hbitým prstům a večeru v jednom z mnoha saloonů Zdařilova.

Strážný si ho krátce prohlédl, než stiskl tlačítko. Brána se otevřela a modrá energie se mírně zúžila. Oko se vydal k širokým betonovým schodům a bubnoval prsty do balíčku.

V okamžiku, kdy překročil práh, Oko obhlédl místnost. Ohromně vysoký skleněný strop podpíraly obrovské bílé sloupy. Recepce byla z pevného bílého mramoru a obklopovaly ji velké hrnce s pěstěnými kaktusy. Bylo tam několik schodišť vedoucích do různých pater budovy — něco, co by pomohlo k úkrytu, ale méně k rychlému úniku.

Oko přistoupil k muži u stolu. "Mám zásilku pro Bertrama Šedvoda. Bylo mi řečeno, že je to naléhavé."

"To říkají vždycky," povzdechl si muž a natáhl se pro krabici. "Vezmu mu to do kanceláře. Nemusíš se tu zdržovat."

Oko o krok ustoupil a díval se, jak se muž šourá ke schodům. Když si byl jistý, že se nikdo nedívá, obtočil se kolem jednoho z velkých sloupů a přeměnil se v jednoho ze strážců, které minul na cestě.

Oko obdivoval lesklé stříbrné knoflíky na uniformě, narovnal si manžety a vykročil za mužem nesoucím krabici, aby si zajistil bezpečnou vzdálenost za sebou.

Anka a Eriette se vydali do zadní části ústředí Šterlinkovy společnosti, kde řada větracích otvorů vedla do nižších pater budovy.

Eriette vklíněná mezi sloupy klenutého průchodu a skrytá před očima vytáhla z váčku lahvičku a znechuceně si ji prohlížela. "Pumpka mě ujistil, že to nevybuchne," řekla a vylila třpytivou tekutinu na mříž. V odpověď se ozvalo syčení a prskání, jak se kov rozpouštěl. Lehká vráska mezi jejím obočím zmizela. "Zdá se, že ten chlupatý tvor opravdu dokáže uvařit lektvar."

"Zníte překvapeně," poznamenala Anka.

"Nemám ve zvyku věřit pirátům," řekla Eriette tiše. "Ale prozatím to vypadá, že všichni spolupracujeme."

Vydaly se úzkým tunelem po slabě osvětleném schodišti, až došly do chodby. Dvě vězeňské stráže přecházely sem a tam po chodbě a z vlhké kamenné podlahy se ozývalo těžké cinkání bot.

Eriette přistoupila blíž a tiše zašeptala zaklínadlo a stráže jako by zaplavila zvláštní euforie. Pohupovali se na místě, oči skelné, ústa stočená do páru stejných zamilovaných úsměvů.

"Zdá se, že jsem párkrát špatně odbočila," prohlásila Eriette nevinně. "Možná byste mi mohli pomoci?"

Strážní začali jeden přes druhého mluvit, ukolébáni jejím šarmem, a každý se pokoušel být Eriettiným jediným zachráncem. Anka využila příležitosti a proběhla kolem nich, prošla železnými dveřmi a sešla po dalších širokých schodech.

To známé pouštní horko tak hluboko pod povrchem nebylo. Anička se otřásla nad chladným, zatuchlým vzduchem a vrhla své zlaté oko na každou vězeňskou celu. Šterlinkova společnost používala iluze jako bezpečnostní opatření, takže buňky vypadaly prázdné. To byl jeden z důvodů, proč Oko potřeboval pomoc Anky.

Trvalo jí pouhou chvilku, než je našla. Kaervek byl na jedné straně místnosti, Satoru Umezawa na druhé.

Umezawa z rohu své cely vzhlédl. Z rozcuchaného uzlu mu spadl pramen černých vlasů a on ho odhrnul. "Nevypadáte jako strážný, ale pořád nás vidíte," poznamenal a v hlase mu bublalo podezření. "Nechcete mi vysvětlit, proč tomu tak je?"

"Poslal mě Oko," vysvětlila Anka. "Řekl mi, abych vám připomněla dohodu, kterou jste uzavřel na jiné sféře, a že máte ještě práci."

Kaervek nafoukl hruď v kožené vestě a ukázal prstem přes místnost. "Nic jsem nesliboval. Je to chyba tady toho kreténa, že jsme byli tak ponižujícím způsobem přemoženi!"

Umezawa se chytil mříží a klouby prstů mu zbělely. "Jsme tu kvůli tvojí neschopnosti!"

"Říkáš o sobě, že jsi vůdce zlodějů, schopný otevřít jakýkoliv zámek," zavrčel Kaervek. "Jestli jsi opravdu tak chytrý, jak tvrdíš, tak proč jsme pořád zavření v těch železných klecích?"

"Mohl bych se tě zeptat na totéž. Mluvíš hodně o tom, že jsi mocný dobyvatel, ale mně se zdá, že jediné, co umíš, je nechat se zajmout," odsekl Umezawa. "Po tom všem, co jsi strávil ve věznicích, by člověk řekl, že už jsi na útěky expert!"

Eriette se objevila pod schody a na prstě jí visel stříbrný klíč. "Napadlo mě, že by se tohle mohlo hodit. Stráže byly velmi ochotné." Pohledem bloudila po zdánlivě prázdných celách. "Našla jste je?"

Annie ukázala na jejich klece. "Nezmínila jste se, že jsou to tak velcí přátelé."

Eriette si přitiskla klíč k hrudi a zasmála se. "Hnusí se jeden druhému. Když o tom tak přemýšlím, je to docela zábavný příběh." Povzdechla si a zamířila k zámku Kaervekovy cely. "Snad někdy jindy."

Klíč zapadl na své místo a Kaervek se vynořil z iluze s rukama svázanýma v zářících poutech.

Eriette zamlaskala. "Ach, ty chudáčku, oni tě zkrotili až takhle."

"Ušetři mě své falešné lítosti, čarodějnice," vyprskl Kaervek.

Eriettiny oči se zlomyslně zaleskly. Sundala pouta a hodila je na podlahu, než osvobodila i Umezawu z jeho cely.

"Děkuji," řekl Umezawa a stroze přikývl.

"Tak dobré způsoby a tak hezká tvář," zapředla Eriette.

Anka si nebyla jistá, ale měla dojem, že Umezawovy tváře získaly téměř nepostřehnutelný odstín růžové.

Kaervek obrátil v dlani jasně oranžový plamen a oči mu začaly zářit. "Jsem připraven osvobodit se z tohoto žaláře. Jaký chaos vypustíme na naše věznitele, až jejich hrad proměníme v pustinu popela a kostí?"

"Obávám se, že na nic z toho není čas," řekla Eriette. "Odejdeme cestou, kterou jsme přišly, aniž bychom na sebe zbytečně upozorňovali. Kromě Umezawy." Koutky úst jí zacukaly. "Myslím, že Oko potřebuje vaši pomoc. Je někde v budově, i když nevím přesně kde."

Tetování na krku Umezawy se mu začalo posouvat po kůži. "Najdu ho," řekl a bez dalšího slova se vydal do stínů.

Anka se naposledy podívala do věznice a následovala Eriette a Kaerveka tunelem. Napadlo ji, že jediná věc, která brání Okovým lidem, aby se navzájem neroztrhali, je společný cíl.

Nenáviděla pomyšlení, co si navzájem udělají jako nepřátelé — a s trochou štěstí se to nikdy nedozví.

Oko čekal poblíž výklenku a díval se, jak muž s krabicí postupuje dál chodbou. Zastavil se u jedněch dveří, vytáhl z kapsy klíč a vešel dovnitř. O několik okamžiků později se vrátil s prázdnýma rukama.

Když zvuk kroků utichl, Oko spěchal ke dveřím kanceláře a vyhlédl kulatým skleněným oknem. Krabice stála opřená o stůl Šedvoda, obklopená organizovanou změtí papírů a složek.

Oko zaťukal kloubem prstu na sklo. Uvnitř krabice to zašustilo, karton se posunul a nakláněl se z jedné strany na druhou. Pak z krabice vylétl Kostička, částečně rozebraný. Kosti mu jedna po druhé zapadaly na svá místa a on si přes lebku upevnil opotřebovaný klobouk. Rychlým zkušebním zatřesením pažemi seskočil ze stolu a odemkl dveře.

Oko ho pozoroval s mírným zaujetím. "V životě je jen málo věcí, které na mě dělají dojem — ale ty jsi opravdu něco."

Kostička mu v odpověď zacvakal zuby.

Oko přejížděl prsty po různých površích, hledal skryté prostory a zamčené skříňky, zatímco Kostička se přehraboval ve stole. Neslyšeli, že by někdo vstoupil do místnosti. Dokud ta osoba nepromluvila.

"Tu kostru poznávám. Ale znám vás?"

Oko se rychle otočil. Kostičkovi se zatočila hlava.

Umezawa stál před nimi oběma a mlčel jako duch.

Oko zkřivil ústa do úšklebku a nechal své špičaté uši, aby se mu v iluzi zjevily. "Opravdu ne?"

Umezawa se sotva pohnul. "Očividně jste neměl moc problémů s vloupáním do ústředí. Mohl jste mě a čaroděje osvobodit už před několika dny, kdybyste chtěl."

"Načasování nebylo správné," odpověděl Oko nenuceně a mávl rukou po místnosti. "To už je stejně všechno pryč. Musíme najít ten klíč. Pochybuji, že by to Šedvod nechal někde venku, ale—"

"Ten portrét," přerušil ho Umezawa. Ukázal na stěnu za stolem, bylo jasně vidět, že na něj Šedvodův nedostatek originality nijak nezapůsobil. "Vždycky je to za portrétem."

Oko si zamyšleně prohlížel rám, než za něj zatáhl. S lehkostí se odlepil od stěny a odhalil skrytý trezor. Udělal místo pro Umezawu a vytáhl z kapsy malý přístroj. "Dovolil jsem si projít vaše věci. Napadlo mě, že by se vám tohle mohlo hodit."

Umezawa zaťal zuby a vytrhl předmět Okovi z ruky. "Vždycky dva kroky napřed," zamumlal a ze slov mu kapalo rozhořčení.

V otevřené dlani se mu přístroj zkroutil do tvaru pavouka, nohy měl natažené ven. Vyskočil a přimkl se k číselníku sejfu, než se na panelové obrazovce rozsvítila řada čísel. Zařízení se roztočilo a kovové nohy jemně zacvakly na svém místě pokaždé, když se zámek uvnitř pohnul. Po několika okamžicích se ozvalo hlasité cink a dveře se rozletěly.

O několik tlustých knih se opíral malý váček.

Oko se usmál. Sáhl dovnitř a vytáhl malý artefakt, který vypadal jako z jiného světa. Zatímco většina kovu se zdála začerněná časem, některé části zářily zářivými odstíny.

Šestý klíč.

Oko zastrčil artefakt do vnitřní kapsy košile, zvedl ze stolu prázdnou krabici a spustil ji k podlaze. Kostička skočil dovnitř a zaškubal sebou, než se rozložil na hromadu.

"Jdete s námi?" Oko se zeptal Umezawy. "Můžu vás přestrojit za strážného, jestli chcete."

"Nevěřil bych vaší kouzelné magii o nic víc než vám," odpověděl Umezawa klidně. "Sejdeme se venku." Zmizel v chodbě.

Oko vítězoslavně zvedl ramena a vydal se zpátky z budovy, dávaje si pozor, aby nepřitahoval pozornost. Těsně před poslední zatáčkou se přeměnil zpátky na kurýra, a když došel k bráně, strážný ji bez otázek otevřel.

V polovině cesty Oko potkal malou skupinku na její cestě do sídla Šterlinkovy společnosti. Muž uprostřed měl černé vlasy s hustými stříbrnými pruhy po stranách. Po jeho boku stáli dva strážní.

Nikdy předtím se nesetkali, ale Oko poznal jeho tvář. Na Hromové křižovatce byl dobře známý. Sférochodec — stejně jako Oko.

Ral Zarek.

Až na to, že to nebyl Ral, kdo přiměl Oka zastavit, ani statný ozbrojený strážce, který vypadal, že touží po boji.

Byl to chlapec s rozcuchanými černými vlasy a špičatýma ušima.

Magie fae, která mu proudila v žilách… Bylo snadné ji vycítit. Soudě podle výrazu chlapcovy tváře poznal i Okovo kouzlo.

Oko ztuhl a jeho iluze se bez varování rozplynula, neschopen udržet se v přítomnosti fae, kterou nečekal. V okamžiku byl znovu Oko, bez masky a bez převleku.

"Kdo—?" Ral sebou polekaně trhl, když jeho oči padly na krabici v Okově náručí.

Kostička vystrčil hlavu. Ralův bodyguard se vrhl vpřed, ale Oko byl rychlý. Rychle a ostře se přikrčil a zasadil strážnému ránu přímo do krku, čímž ho srazil na kolena. Kostička popadl svou stehenní kost, vyskočil z krabice a tvrdě narazil kost Ralovi do spánku, který se v šoku chytil za hlavu.

Fae chlapec ztuhl a Oko nečekal, aby zjistil proč. Proměnil se ve velikého orla, roztáhl křídla, zatímco Kostička se vyškrábal Okovi na záda a sevřel mu peří jako o život. Oko vyrazil ke kopcům právě ve chvíli, kdy šterlinské stráže začaly reagovat.

"Za ním!" Ralův hlas zaduněl do stráně.

Na obloze zahřmělo a Oko několikrát ostře zatočil, aby ho blesky nezasáhl. Kostičkův klobouk spadl na zem a on podrážděně zachřestil, když držel Oka za krk. Hřeben byl blízko, ale za tyčícími se balvany bylo jen málo úkrytu a všichni šterlinští strážci byli ozbrojeni. Kdyby Oko vyjel na otevřené prostranství, byl by v nevýhodě.

Sklonil se a okamžitě se několik centimetrů od země vrátil do své skutečné podoby. Z ramene mu seskočil Kostička a při neplánovaném letu se otřásl. Dvojice se schovala za jedním z vysokých kamenů a připravila se na boj. Stačilo, aby je Oko zadržel, než dorazí zbytek týmu.

Na obloze se objevil fae chlapec, zlatý prach mu prýštil od nohou. Přistál několik stop od něj a v očích se mu zračila naléhavost. Oko zaútočil, ale chlapec jen zvedl ruce a prosil.

Navzdory svým instinktům Oko zaváhal.

"Já — já s tebou nechci bojovat!" vyhrkl chlapec.

"Na ochranku docela zvláštní."

Chlapec spustil ruce. "Hledal jsem tě. Nejen na téhle sféře, ale i na jiných."

"Ano?" Oko zvedl obočí. "A proč?"

"Jsem si docela jistý — no, víš — jde o to, že…"

"Docela mě tlačí čas," odsekl Oko.

Chlapci se třásly ruce podél boků. "Myslím, že jsi můj otec."

Oko zíral a nebyl si jistý, zda ho slyšel správně.

"Moje matka je Alyse," řekl chlapec. "Jmenuji se Kellan."

Oko slyšel tolik lží, kolik jich za svůj život řekl — dost na to, aby věděl, že chlapec mluví pravdu. Alyse si dobře pamatoval. A Kellan…

Blížily se kroky. Když se Oko od chlapce odvrátil, bylo už pozdě. Jeho váhání ho stálo hodně sil, Oko bylo obklíčen.

Šterlinská rota zvedla zbraně, připravena k palbě.

Oko pohlédl na Kostičku, který se mu pevně opíral o rameno. "Nikdy mě nenapadlo se zeptat — ale jako kostlivec, jak nezničitelný vlastně jsi?"

Kostička nedbale pokrčil rameny, když Oko zaťal pěsti.

Objevila se změť zlatých úponků ve tvaru révy, která odhodila většinu strážných z kopce v chuchvalci prachu a magie. Zbytek popadal jeden po druhém, polapení do zlatých lián, a byli odhozeni stranou. Okovou myslí vířil zmatek, dokud si neuvědomil, že kouzlo vyčaroval Kellan.

Ral prošel oblakem prachu, který za sebou zanechal, a prohlížel si Kellana se směsicí šoku a zklamání. "Mohl bys mi vysvětlit, co děláš, chlapče?"

"Omlouvám se," řekl Kellan a obličej se mu svraštil. "Já — já jsem nic z toho nechtěl!"

Kolem Ralových prstů se točila modrá elektřina a zdálo se, že nebe nad ním potemnělo. Za jeho očima se rozpoutala bouře. Zvedl ruce a prsty mu zajiskřily kouzlem, když elektřina náhle zašuměla.

Ral otevřel ústa a zamrkal. "Vrasko?"

Oko se ohlédl přes rameno a zjistil, že jeho posádka čeká. Vraska postoupila kupředu, úzké rysy pevně sevřené. Hluboké jizvy, které se jí táhly po kůži, se ve slunečním světle zdály výraznější.

"Já vím," řekla pomalu a záměrně, jako ten nejhorší druh jedu. "Myslel sis, že jsem mrtvá."

Rakdos dopadl na zem vedle Rala, křídla roztažená doširoka a pouštní slunce žhnoucí za ním. Rozpoznání se rozšířilo po Ralově tváři, ale než stačil cokoli říct, Rakdos udeřil pěstí velikosti balvanu do bleskového mága a poslal ho smykem do prachu.

Kostička využil příležitosti, vzal jednomu ze strážných kapesní hodinky, a vítězoslavně je držel proti světlu. Jeho spokojené hihňání rozechvělo všechny jeho kosti.

"NÁŠ ZLODĚJÍČEK SI VZAL NÁHRADU ZA KLOBOUK!" okomentoval to Rakdos dunivým — ale překvapivě melodickým — hlasem.

Kostička si vděčně dupl a usadil se Rakdosovi za krkem.

Malcolm si založil okřídlené paže. "Měli bychom odejít, než pošlou posily. Nebude trvat dlouho a Šedvodovi dojde, co jste vzal."

"Souhlasím," řekl Oko a chvíli pozoroval Kellana. Tolik se podobal své matce, měl tmavé vlasy a oříškově hnědé oči. Alyse měla stejné, jako směs mechu a medu. Připomínaly Okovi jeho oblíbený les a dny, které trávili procházkami lesem a povídáním o svém dětství. Tehdy ho překvapilo — že dokáže naslouchat tajemstvím člověka a nechce je měnit ve zbraně. Ještě víc ho překvapilo, že ona cítila totéž.

Oko tu myšlenku zapudil a nasadil úsměv. "Vypadá to, že jdeš s námi," řekl Kellanovi, který začínal vypadat nemocně.

"Jsi si jistý, že je to dobrý nápad?" Vraska se vmísila do hovoru a oči se jí rozjasnily do jedovatého odstínu žluté. "Nic o něm nevíme."

"Nechat ho, aby se zodpovídal Šterlinkově společnosti, by byl závazek." Oko stočil ústa do dalšího lehkého úsměvu. "Kromě toho, neslyšela jsi? Je to můj syn."

Zbytek týmu si vyměnil nejisté pohledy, ale věděl, že nemá cenu se hádat.

"JDEME!" zaskřehotal Pumpka.

Tým se stáhl za hřeben a zmizel z dohledu. Oko za sebou ucítil Kellana, očividně nechtěl Oka pustit z dohledu, ale ani se k němu nechtěl příliš přiblížit.

Oko si sám sebe nikdy nepředstavoval jako otce — ale chlapec mu právě pomohl utéct a obrátil se kvůli tomu proti vlastnímu šéfovi. Kellan prokázal loajalitu, aniž by k ní byl donucen nebo podveden. Dal ji dobrovolně.

V polovině cesty zpět do saloonu Oko usoudil, že mít syna se může ukázat jako velmi užitečné.

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát