Psanci z Hromové křižovatky │ Epilog: Přines konec [1/2]

Před rokem. U Invazního stromu.

Jediné, co na konci cesty zbývá, je katastrofa; Jace má v rukou sylex, Phyrexii se její invaze podaří a jediné, co zbývá, je zoufale se snažit vysvětlit svým přátelům, proč je zničení jedinou cestou k míru.

Snaží se mu to rozmluvit, ale vidí jen to, co jim připadá správné, a ne to, co je skutečné. Oni mě neposlouchají. Jace bolí srdce pro miliardy a miliardy lidí, kteří přežijí, aby trpěli a byli svědky vlastního zničení, a přeje si, aby jediný člověk, jehož morální kompas byl neochvějný jako kámen, byl zde, aby Jacovi pomohl prosadit jeho argument; Multivesmír nemůže přetrvat, pokud přežije Phyrexie. Musíme jej nechat znovu vybudovat.

I když vyhrajeme, zemřou tisíce sfér. Pokud prohrajeme, samotná existence všeho bude zničena. Dlužíme to sférám a generacím, které přijdou, abychom jim darovali Multivesmír neznečištěný Phyrexií.

Všichni musí jednat. Jace ví, že je bombou. Je šestnácti tunami pyritu; je polem obrácených nožů; je kladivem obklopeným pavučinami a v tomto okamžiku drží třesoucí se ruku čtyři palce od okraje sylexu. Kabely, které se mu kroutí z paže jako přívěsky jsou jeho, ale od artefaktu se odvracejí. To, co z něj zbylo, je fascinováno tím reflexem; ani Phyrexie nedokáže zcela odstranit pud sebezáchovy. Což není ideální. Musí zemřít okamžitě, aby ho Elesh Norn nemohla zničit.

Přeměna je téměř u konce; jen Jacovo vyčerpávající sebeovládání ji drží na uzdě. S každou další hodinou se mu z rukou vysune další kabel a šťouchne do myslí jeho přátel — a Jace pokaždé musí vynaložit větší úsilí, aby ho vytlačil a utišil. Už objevení prvního bylo alarmující, ale víc ho zneklidňovala skutečnost, že když zavřel oči, pořád pomocí jich viděl. Teď se dívá na své přátele, pozoruje, jak se jejich tváře mění v masku vzteku, zklamání, ublížení. Jace cítí jejich pocit zrady.

Ví, jak nebezpečný bude, až — ne jestli — Phyrexie zvítězí. Koneckonců, oni už přeměnili jednu z nejmocnějších osob, které kdy potkal. I se svými schopnostmi, jakou má šanci? I teď Jace cítí, jak se jeho dar divoce šíří, cítí, jak se do něj vkrádá olej teplý a přívětivý jako horký pramen. Cítí tah, cítí síru varující před jeho skonem. Vraska, kterou zná, je mrtvá, a bude mrtvá, a všichni budou jedním, takže je jen logické Multivesmír znovu nastartovat; obětovat těch pár v zájmu nekonečna, je to tak, Gideone?

Moji přátelé to nepochopí, uznává Jace. Jejich pocit, že byli podvedeni, nebude trvat dlouho, přinejmenším. Sylexu bude trvat jen chvíli, než začne účinkovat. Naposledy se podívá na své spojence, své přátele, Kayu a Kaita, a na okamžik se zamyslí nad tím, že by jim měl dopřát oddech; přikáže jim, aby zavřeli oči a usnuli, ale vzpomene si, že už není tím chlapcem. Jeho poslední laskavost v jejich posledních chvílích by jim umožnila reagovat.

Zná také jméno poslední osoby, která použila sylex. Ví, co byl za člověka. Liliana na něj jednou v záchvatu vzteku zamumlala staré dominarijské pořekadlo a zasyčela jméno, které neznal, s jedovatostí kletby: "Nech víčka otevřená, jinak uvidíš očima Urzy."

Jace cítil, že to byla urážka, ale nikdy nepochopil souvislosti. Teď, s rukama na sylexu, s prsty doslova na okraji armageddonu, ta hranice mezi tím, co je dobré a co je správné, působí imaginárně. Urza nebyl spravedlivý člověk a, no, on taky ne. Ale co je správné, může být jen někdy, jen na malou chvíli, dobré. Možná jen někdo jako oni by mohl udělat něco takového.

Dokud jsme tu všichni, jediné, co dokážeme, je zhoršit to.

Jace uchopí sylex a stejně jako on se vzdá.

"Vyčisti zemi. Přines konec," zamumlá. "Omlouvám se."

Řízne se a do sylexu nalije všechnu bídu, kterou dokáže vycítit; přátele a sféry ztracené v Phyrexii. Jen skutečné vyhlazení může očistit.

Jace se zmocní tělo, oči mu září a veškerý jeho vliv na hmotu i na sebe je přerušen. Zpanikaří, snaží se ovládnout, sahá po otěžích svého vlastního těla, ale proces přeměny byl právě dokončen — Jace je už Phyrexian a triviálnosti těla ho nezajímají.

Zeď se zřítí a jeho vědomá mysl se uzavře před světem bdění, dusí ho ve známé tmě.

Je to jako pád, to odpojení. Rozmazleně přemýšlí, jestli sylex zafungoval, vzdaluje se dovnitř a dolů, plave v teplém uvítání phyreze a ustupuje; ne k smrti, ne k zářícímu mraku, kde by na něj čekali Gideon a Kallist, ale k rozlehlému vnitřku jeho mysli.

Jeho tělo zůstává, ale Jace je pryč.

Jak padá vnitřkem své mysli, uzavírá se, odpojuje se od povrchu. Nedokáže říct, jestli chtěl ustoupit, nebo jestli ho k tomu přiměla jeho nová phyrexijská verze.

Zvláštní; takhle vypadá phyrexijská přeměna? Je mi povědomá. Je to jako zapomínání.

Jace se probudí do něčeho jako vědomí v prázdné rovině své mysli, v dálce žádný obzor, jen bezešvý alabastrový kámen s jednoduchou studnou uprostřed. Byl tu už tolikrát předtím.

Studna Jacovy vlastní mysli je známá a zneklidňující, položí-li dlaň na kámen, je teplý jako jeho krev. Přiblíží se, nešťastný (už zase) a kope nohama přes okraj, čímž si dovolí ještě víc spadnout.

Dovnitř.

Dolů.

Bezpečně se srazí s hladinou teplého moře. Plave k hladině, vyplivuje sůl a mrká na sluníčku. Příliv ho jemně tlačí k mělčině. Voda se leskne tyrkysově a je vítaná; kolem nohou vidí třpyt ryb a pod nohama cítí hrubý písek a rozdrcené korály. Svěží větřík nese osamělého albatrosa vysoko nahoře, který nic neříká, ale jehož přítomnost signalizuje, že Jace může být jen na jednom místě.

Přímo za ním se jako jemný zelený maják zvedá napodobenina Ostrova k ničemu. Ten pohled by mohl být důvodem ke znepokojení, ale k Jacově úlevě se zdá, že tentokrát amnézii nemá. Ví, že je ve své mysli. (Jak — bublina? Část jeho vědomí, chráněná před phyrezí? Zdá se, že má pravdu; už se zapletl s dost příšerami.) A ví, že tahle jeho verze je nedotčená. Jace se podívá dolů. Z těla mu netrčí žádné kabely ani zranění; vypadá celistvě. Dívá se ven na klidný, průzračný oceán; zdá se, že hluboko v sobě vytvořil úkryt pro svou mysl — malý, neporušený kousek, ukrytý před blyštivým olejem.

Ale ať už má k přemýšlení o své existenci jakýkoliv okamžik, přeruší ho nesmírný tah.

Vlna, která ho prudce strhla zpět, odkud přišel.

Ostrov k ničemu se pod ním zmenšuje, moře je široké a daleko. Překvapeně a vztekle vykřikne, když ho někdo škubne. Počkat, ne, tam bylo přece krásně—

Letí. Z jakéhosi prapůvodního ráje, kam se uchýlil ve své mysli.

Pryč.

Až do nebe.

K díře nahoře, kulaté tmavé jeskyni, která může být jen základnou studny.

Jace je stále tažen nahoru, naráží do stěn studny, pevně zavírá oči, jak se prodírá ledem a olejem, a najednou je… vzhůru.

Ve fyzickém světě.

Zpátky ve svém těle. Jeho nohy stojí na skutečné hmotě, kůže se mu chvěje panikou. Dýchá skutečný vzduch, mžourá vlastníma (dvěma) očima a přitom stále ještě periferně vnímá ty zatracené kabely ve svém těle.

Opět u Invazního stromu? Co se stalo? Kolik času uplynulo?

Jeho tělo není jeho; je nyní úplné. Všude se něco děje a křičí, jeho spojenci křičí opodál — Jace usuzuje, že od chvíle, kdy aktivoval sylex, uběhlo jen pár okamžiků. Je vzhůru a ani by neměl být. Panika — všechno mělo brzy skončit, tak proč ne?

Jace se podívá dolů a vidí, jak mu z hrudi trčí meč, z rány, kterou způsobil, prosakuje do jeho těla Záře.

Och.

Jace je vyplašený, palčivá bolest mu kvete celým tělem, a tak následuje instinkt a kolem sebe vytváří iluzi. Pokud není mrtvý, tak je nejlepší mrtvého hrát. Jeho iluzorní dvojník snadno vytáhne meč, zatímco pravý Jace, bolestně si vědom svých schopností, padá k zemi s mečem stále v hrudní kosti. Zvrací černou žluč. Plivá, třese se, srdce mu buší olejem. Přikrčí se s rukama na jílci a s pragmatickou odvahou vytáhne meč, neviditelný a zmučený, a dělá všechno pro to, aby zůstal potichu (i když zvuky, které se objeví, dusí psychickou vlnou). Meč dopadne na zem a on padne na břicho vedle něj, třese se, prská, Záře v čepeli mu spoutá psychiku, aby ovládla jeho phyrexijské tělo. Dívá se, neviděn.

Jace posílá iluzi k Elesh Norn a je vděčný, že navzdory své dominanci je, co se týče psychiky, stále naprostý amatér. Matka strojů poeticky promlouvá: "Jsou Jedním. I vy můžete být Jedním. Stačí se poddat a bude rychle po všem."

Hraje iluzi tichého, kontrolovaného, nafoukaného, ale submisivního, vhodného nástroje pro plány někoho jiného a Elesh Norn si ničeho nevšimne. Takhle mě vidíš, že ano, ty telepatické nemluvně? Iluze se arogantně usmívá, zatímco pravý Jace znovu zvrací. Mezi zaťatými zuby mu teče olej. Je tak arogantní, tak snadná oběť. Kdyby ho neprobodli, Norn by zničil.

Tyvar říká ne, Kaito odmítá s nenuceností, kterou Jace bezděky obdivuje. Kaya si na pozvání víceméně odplivne. "Velmi dobře, budeme nepřáteli," uzavírá Elesh Norn.

Cítí, jak ztrácí čas a jak mu tělem proudí Záře. Jace neví, jestli se vyléčí, nebo jestli mu tenhle protijed umožní, aby si byl vědom svého odchodu. Je příliš slabý na to, aby se bránil; konec je stále tady. Ale v ráně na hrudi je naděje — Jace už Multivesmír nezachrání, ale může zachránit ji.

Vraska by s tím souhlasila, když to bude Norn, zdůvodní si Jace rychle to, že bez pozvání rychle vklouzne do její mysli. Ten zážitek je nepříjemný, jako když si myjete ruce ve strupatém slizu míšní tekutiny. Ale Nornin úkol slyší.

Jdi domů, velí Matka Strojů, jdi domů.

Jacovi chvíli trvá, než příkaz rozebere. Norn není psychicky nadaná, a nemá ani polovinu intelektu, co měl Bolas; Její požadavky jsou jednoduché a přímočaré. Ale Jace stále slyší šepot o tom, jak by jeho phyrexijské já přání přeložilo — vrátit se na Vryn. Sprav, co jsi rozbil. To je tvoje pokání.

(Jace si teď totiž pamatuje, co musí odčinit.)

(I poté, co se mu vrátily vzpomínky, v sobě ty na Vryn uzavřel. Dospělýma očima bylo mnohem jasnější, k čemu ho Alhammarret nutí, jaký vliv měly jejich zločiny. Jak velkou část války zažehli, jak sfinga s potěšením vymazala Jacovi mysl, aby chlapec mohl vyrobit další zápalku k další válce.)

Snaha číst myšlenky Elesh Norn ruší jeho soustředění — Jace cítí, jak ho příliv z dřívějška začíná stahovat zpátky, do bezpečí a pryč, a cítí, jak se jeho vědomí začíná stahovat dolů do studny. V duchu se drží, prská a cítí, jak jeho tělo začíná plout k místu, které mu Norn určila.

Nemůže tam jít.

Musí tam jít.

Jacův dech se úží a sráží, jak se neviditelně plazí do Mlžných Věčností, jak ruší iluzi, kterou za sebou zanechává, a jak jeho tělo stoupá a jeho mysl ustupuje. Cítí smysly svého vzdáleného těla a zmocňuje se ho hrůza nostalgie: vůně deštěm nasáklé půdy, nabitého ozonu, deště na křovinách, pleskání mlhy na nesmírných křivkách čarokruhů.

Podaří se mu vykřiknout "Ne!", když phyreze znovu získá vliv a vyrve z něho Záři. Jeho tělo opouští aether Mlžných Věčností a vstupuje na mokrou půdu sféry, které už léta neviděl. Větrný proud Jace znovu vytrhne z mysli, pryč od vědomí a do širého vnitřního oceánu jeho psychiky.

Phyreze ho odstrčí dál a on ztratí kontrolu, vrátí se do zákoutí své mysli a pryč od těla – Jace se s cáknutím zřítí do duševních vod mělkého moře.

Stojí, lapá po dechu, vyplivuje sůl a vztekle plácá do vodní hladiny. Brodí se na pláž, nadává a vynořuje se přemožen vztekem. Teď neví, co může dokázat; Záře mu umožnila vrátit se k vědomí, ale bylo to dočasné řešení. Tady může ovládat jen svou mysl, ne tělo.

Jace se krčí na písku a zoufale hledá řešení. Jak může vězeň utéct z cely bez dveří?

Zapálíš ho, napovídá mu jeho mysl.

Vzdálená vzpomínka vyplave na povrch a on ji slyší vedle sebe na pláži. "Mozek je centrem těla a tělo se hojí nebo chřadne podle jeho vedení."

Je to stará vzpomínka, složitá, vzdálená a rozléhající se desítkami let a vrstvami zapomnění, ale její moudrost poskytuje odpověď. Potřebuje se udělat nemocným, potřebuje donutit své tělo bojovat s tím, co jeho mysl nedokáže.

Jace vstane a zasadí nohy do jemného písku pláže. Sevře své nitro, vydechne a cítí, jak se mu rozzáří oči, když natáhne ruce k obzoru v telepatickém povelu.

OLEJ VE TVÝCH ŽILÁCH JE VIRUS.

Nic se neděje okamžitě, ale na okraji obzoru vidí, že se obloha začíná prohlubovat a prohýbat, je turbulentní a brčálová.

MÁŠ HOREČKU. JSI VÁŽNĚ NEMOCNÝ.

Oblohou sviští blesky a Jace cítí, jak ho to táhne dopředu, prsty u nohou drhne písek, jak ho zvedá a tahá. Zesiluje soustředění, veškerou svou vůli napíná na svůj úkol. Má-li přežít, musí přinutit své tělo, aby bojovalo s virem phyreze. Naléhá na něj, aby ho pustilo dovnitř…

DÝCHÁŠ. JSI ŽIVÝ.

BOJUJEŠ S INFEKCÍ A VÍTĚZÍŠ.

Jace zamrká, záblesk vědomí do čehokoliv, co jeho tělo dělá—

—v uších mu sice nezvoní, ale šumí v nich statická elektřina—

—jeho tělo je pod bouřlivou oblohou, těsně namačkané v davu, v uších mu zvoní a tiskne se k dlouhé řadě svých phyrexijských soukmenovců. Ze všech stran vidí stovky a stovky lidí, jeho vlastní kabely se hýbou a skenují a zaměřují puls psychického poškození směrem ven, jeho tělo cítí dopadání kapek deště a slyší podivné bušení, nějaký podivný planetární tlukot srdce a s hlubokou a vášnivou vinou poznává, že je to zvuk čarokruhů. Neslyšel to od doby, co byl dítě. Ale teprve když vzhlédne, uvědomí si kontext svého okolí; Phyrexiané po jeho boku pochodují vpřed, cesta z těl je pro ně vyčištěna, a on je ten, kdo ji vyčistil.

Pod ním na Vrynu jsou lidé, každý se škube, lapá po dechu, jejich údy dopadají na zem, ozvěny se násobí. Dvacet vojáků se objeví před ním a začnou se svíjet v záchvatu. Jejich mysl zpívá Jacovi v statické kakofonii. Duševní hlasitost je vysoká, příliš vysoká a Jacovi chvíli trvá, než si uvědomí, že to bzučení, ta statická elektřina, to kouzlo, které ty záchvaty iniciovalo, přišlo od něj.

Zruší kouzlo a přes nevolnost se nejistě nadechne. Srdce mu puká a ruce se mu třesou. Jace náhle vidí pravdu v utrpení. Tohle je to, kým doopravdy je, nezastavitelná síla spoutaná hanbou, tohle je to, čím celý život mohl být.

Příliv znovu zatáhne, jeho vědomí se pohybuje, phyrexijská verze jeho samého vystupuje na povrch, jak je Jacova mysl tažena zpět, a aby ten posun zastavil, Jace poručí svému tělu co nejsilněji:

TY SPÍŠ. TY SPÍŠ. TY SPÍŠ.

A najednou.

Spí.

Když se Jace probere k vědomí, připomíná to spíš náraz, lapá po dechu a zase se probouzí, tělo a mysl má zase spojené, leží na zádech v rokli. Na všech stranách jsou další těla, většinou phyrexijská. Déšť mu prosákl až na kůži. Hrudník ho pálí od zbytkové Záře, paži má pokrčenou otevřenými šrámy od kabelů, které si vytrhal, ale hlavně Jace cítí horečku. Horká závrať a mlhavé halucinace hrají na okrajích jeho vidění, svaly se chvějí zimnicí a pot na čele se mísí s deštěm. Posunul svou moc do nových mezí a je tak hrdý, slabý a mocný zároveň.

Ale pak si vzpomene na řady obětí umírajících na zemi. Že to byla jeho chyba. Jak snadné bylo zmocnit se, zbourat, zavraždit. Bylo to snadné, protože už jsi vrynské vojáky zabíjel. Alhammarret by byl pyšný. Hlas, který slyší, je jeho vlastní, přelud nemoci, a Jace se třese, když slyší jeho úsudek: zapomněl jsi, kdo jsi? Všechno, co z něj nehořelo horečkou, spadlo na zem. Jace nasadil iluzi spasitele tak dobře, že přesvědčil své přátele, že může nosit sylex, že mohou zachránit Multivesmír, příjemnou fantazii, která byla v příkrém kontrastu s dvacítkou vojáků, kterých se dokázal snadno zmocnit, zranit je, a zabít. Ano. Zapomněl na to.

Horečka přichází jako výrazná a nová vlna a Jace vydechuje svůj vlastní horečnatý hlas ve své mysli. Je mu hrozná zima, potí se a v klamu, že si sám přivodil horečku, se postaví na nohy a neví, kam dál. Cítí, jak se jeho tělo brání, olej na něj znovu volá, ale tentokrát už marně — Jace zaryje paty do olejem nasáklé země a vysílá do své mysli tvrzení: OVLÁDÁM SÁM SEBE.

Mrká, dýchá. Ovládá se. A když si Jace libuje ve své znovuzískané kontrole, popadne jeden kabel do ruky a vytrhne ho. Křičí, z rány mu prýští krev smíchaná s olejem a cítí, jak mu nahá kůže hoří horečkou.

Tah oleje slábne, ale stejně tak jeho srdce, plíce; z rány v Jacově hrudi teče krev, ne olej. Umírá. Přesto se ho několik dalších těl pokusí zmocnit; Jace je utiší do bezesného spánku. Spočívají na měkké hlíně, zalité deštěm, s údy zastrčenými v nedalekém porostu šalvěje, s hlavami polstrovanými místy z dlouhokořenného plevele. Jace si s odstupem vybaví jména každé rostliny, kterou vidí, pamatuje si, jak se kdysi dávno učil, která z nich byla léčivá. Kdesi vysoko nad hlavou bzučí čarokruh a je to jediný zvuk ve větru, Phyrexiané jsou dávno pryč. Je jediný, kdo je na bojišti naživu a vzhůru a ten pocit ho pronásleduje, nutí ho myslet na úspěch, na tiché souhlasné předení sfingy.

Další vzpomínka sevře jeho bušící srdce a otřese jím zpět do přítomnosti.

Vraska.

Proti rozumu, horečce, zranění, oleji v žilách, který ho stále povzbuzuje, aby se znovu stáhl do vnitřního moře a nadobro zavřel probouzející se oči, Jace zařve bolestí a začne sféroportovat.

Musí se dostat na Ravnicu. Když dokáže zachránit sebe, možná dokáže zachránit i Vrasku.

Jace dorazí domů a jeho dům je potřísněný krví.

Ravnica je opět ve válce, legie jeho krajanů se chytají za tváře a bouří v ulicích. Boroští andělé se rojí na obloze jako sršni, běsnící gruulské bestie prorážejí barikády a rozšlapávají Phyrexiany napadrť, je to znovu Válka Jisker, ale tentokrát to není božský drak-faraón. Jace ví, že je to jeho milovaná, loutka, kterou vedou k vítězství.

Vyhýbá se praporu Azorianů, uhýbá do uličky mimo dohled orzhovských thrullů vyzbrojených naleštěnými zlatými hřeby. Jace si najde tichý vchod, zavře oči, sevře si ránu na hrudi a sáhne. Jeho mysl klouže po mostech a lávkách, míjí lomoz a pocit bitvy, obratně se vyhýbá vědomí umírajících a hledá cestu k mysli, kterou miluje víc než kteroukoli jinou. Trvá to jen chvilku, tady — ale to, co najde, je jen zbyteček; je to ona, ale je tenká. Maličká.

Jace přiloží ruku k díře u srdce a vyrazí.

Válka zuří, Phyrexiané jsou zatlačováni, zpanikaření vetřelci vysílají do jeho mysli obavy, že jejich velitelka je mrtvá, že Ravnicané mají zařízení, které dokáže usmažit blyštivý olej elektrickým proudem, že musí uprchnout—

Je to hluk. Jediné, co Jace zajímá, je tiché křišťálové zvonění Vrasčiny mysli, vrčící a omdlévající v dálce. Přeleze suť, hledá prázdný dům a vřítí se do něj, aby vyšplhal po schodech. Krev mu stéká z těla, zvedá se na střechy, přivolává vznášejícího se draka, aby sletěl níž, a mohl se ho zachytit. Skoro to nefunguje. Ta věc protestuje, když ho nese, ale stačí jen chvilku — Jace vidí dole na střeše ležet Vrasku.

Ten zoufalý zvuk, který vydá, neovládne.

Její tělo je změť popáleného chromu. Části, které nejsou kůží, zmodraly a shořely, jak se kov zevnitř spálil. Její nehty jsou teď drápy, její úponky jsou změtí drátů, každá rozpoznatelná část je stejně zkreslená jako ta jeho. Vraska se nehýbe, ale Jace ví, že je stále naživu.

Klečí, kolébá ji, využívá toho, co zbylo z jeho vůle, aby ji v panice zvedl na klín. "Můžeš pro mě otevřít oči?" říká, měkce a naléhavě. Ruce se mu třesou strachem — jsou zkrvavené a potřísněné jeho vlastním olejem, ale přesto ji hladí po tváři. "Můžeš dýchat?"

Neodpovídá, a tak Jace vejde dovnitř. Jen na okraj její mysli, pro případ, že by to pro ni bylo jednodušší, a on v odpověď uslyší známý výsměch.

Nelichoť si, Belerene, takhle doslova mi dech nebereš.

Vydá ze sebe drsný výdech úlevy a přitiskne se k ní. Je zázrak, že je stále přítomna — jak dokázala přežít phyrezi bez telepatie?

"Na co si vzpomínáš?"

Vysvětluje.

Jak mluví, Jace zjišťuje, že si neuvědomuje okolní svět, že k němu mluví ze stejné bubliny, podobné té, ve které se držel v bezpečí on sám.

Chvíli s ní zůstane.

Přijme její pozvání do plnosti její mysli, žasne nad jejím pudem sebezáchovy a podvědomou vynalézavostí — jak se ukázalo, dokázala se schovat v tajném zákoutí, které pro ni kdysi dávno udělal. Vraska se zachránila, protože to udělala naprosto samozřejmě. Přitisknou se k sobě, vzpomenou si na sebe, a když Jace drží svou milovanou, chce se této chvíle držet navěky, popře všechno ostatní kromě kudrlinek jejích úponků a drobných vrásek okolo jejích neskutečných očí.

Vraska má cenu deseti tisíc sfér.

Je rozhodnuto. Ani pro jednoho z nich nebude žádný pohřeb. Jace ji položí zpátky na suť. Přehodí nohu a skloní čelo k jejímu — dělo namířené na skleněný dům — a drží její tvář v dlaních. Pokud dokázal (téměř) zvrátit svou vlastní phyrezi, pak to jistě dokáže i u ní; to byla alespoň jeho hypotéza. Bude to ta nejtěžší telepatie, jakou kdy udělal, a Vraska netuší, co ji čeká. Možná je to tak lepší.

Varuje ji: "Připrav se. Tahle část bolí. Mám tě."

Odpovídá zpoza metaforických dveří, zmatená, sotva při vědomí, šťastná a naivní: "Vždycky mě máš."

Jace ji políbí na čelo a ví, že aby se dala do pořádku, musí být úplně vzhůru. Vzpomíná na svůj slib z dávných dob, na jejich plán sabotovat plán Nicola Bolase, na západku, která ji stále drží při životě. Je jen jeden způsob, jak to udělat, a ten otestuje jeho limity. Ostře se nadechne a vzchopí se.

"Já tě taky miluju, kapitáne."

A pak s klidným dechem mistra zavře oči a provede pět zázraků najednou.

První a nejrychlejší, jakmile vysloví nahlas její titul, dveře do Vrasčiny duše, která se drží v bezpečí uvnitř, chráněna před phyrezí, se rozletí, její osobnost vystřelí na povrch vědomí a v jejich společném spojení zazáří zářivým bílým světlem. On ji uchopí, světlo jeho lásky je v síti a chráněné a Jace ji s duševní hbitostí zachytí dřív, než se jí zmocní zbytek její přeměněné mysli. V bdělém světě Vraska prudce otevře oči. Zalapá po dechu a svaly se jí začnou svírat.

Mezitím ve Vrasčině mysli Jace postaví barikádu, dlouhou a pevnou zeď mezi její myslí a jedem, který změnil její tělo. Stěna je ze všeho, co na ní miluje; šupiny a chitin, čajové šálky z jiných sfér a krásné šaty z Ravnicy, prkna z plachetnic a kámen, který dokáže vytvořit jen ona, to vše je pomník Vrasčiny síly a vůle. Za tu pevnou stěnu pak Jace sesbírá všechnu phyrexijskou špínu z jejího těla.

Současně jiná část jeho mysli vysílá zprávu, aby jí pomohl zachránit život, tentýž hypotalamický příkaz, který zní jeho vlastní myslí:

JSI NEMOCNÁ, BOJUJEŠ S INFEKCÍ. MÁŠ HOREČKU. DÝCHÁŠ A JSI ŽIVÁ. OLEJ VE TVÝCH ŽILÁCH JE VIRUS.

Čtvrtá část Jace zvedá Vrasčino tělo vší silou, svaly mu téměř vypovídají službu vyčerpáním, z díry v hrudi mu znovu stříká krev zbavená oleje a s odhodláním umírajícího muže ji táhne do Mlžných Věčností. Ani neví, kam má jít, ale když vkročí do toho věčného neprostoru, uvědomí si, že navzdory jeho úsilí, navzdory nejsložitější telepatii, jakou kdy vykonal, jsou oba příliš slabí, než aby mohli pokračovat. Bez pomoci zemřou.

Nakonec si pátá část Jacovy mysli vzpomene, že zná léčitelku a že ji znal celý život.

Se svou milovanou se vrací na sféru, kterou právě opustil.

Mlžné Věčnosti se Jacovi vždycky jevily jako mysl: nekonečně složité vrstvy skla, zakřivené a překrývající se, matematické i emocionální zároveň. Mysl není logické místo; v každém z nás se skrývá šílenství biologických impulzů a reakce trénované přírodou. Aether místa mezi místy se Jacovi vždycky jevil stejně, jako chaotické a krásné místo stejně nelogické jako křehké.

Drží Vrasku v náručí a cítí, jak při průchodu aetherem otvírá oči. Nejdřív se podívá nad něj a za něj, možná poprvé spatří jeho verzi Mlžných Věčností, ale pak se její oči krátce střetnou s jeho.

Muka jeho fyzického stavu Jace znervózňují. Zakopne o kabel, který se mu odděluje od zad, a křičí, jak mu trhá kůži. Krev kape a stéká do aetheru pod ním, jak se tlačí stále vpřed na jediné místo, kde budou v bezpečí. Jediné místo, kam se mohl vždycky uchýlit, místo, na které myslel jako první, když mu Norn řekla, aby šel domů.

Z Mlžných Věčností Jace projde dveřmi, které se otevřou s vůní fialek.

Znovu zakopne dopředu, za nimi se oddělí kabel a vycákne krev, a on i Vraska se zhroutí na ručně tkaný koberec na jiné sféře.

Koberec je starý, indigová ručně tkaná věc, s složitými kruhy a jednoduchými koňmi, a když se Jace převalí na záda, je mu hrozně, že ho celý zašpiní krví. Místnost, ve které přistáli, je menší, než si pamatoval; vybílené dřevo, nízký strop s obnaženými holými trámy a podomácku vyrobená knihovna, která zabírá celé rozpětí zdi, naproti níž je dlouhé okno, které se chvěje deštěm. Všude je nepořádek a na hromadě knih u jeho obličeje leží brýle.

Vraska je nemocně zelená, dýchá, ale kašle. Jace sípe a má také horečku. Pokusí se pohnout rukou, aby ji uchopil, a přitom jí z prstů vypadne kus kovových vloček. Vypadá hrozně a on taky, kabely z ní odpadávají a boláky se otevírají, ale je naživu, takže je krásná.

Usměje se a Jacovi to dodá poslední zbytky sil.

"To není možné," ozve se hlas, který už desítky let neslyšel.

Vzhlédne a spatří starší ženu s hnědými kudrnatými vlasy, pomalu prokvétající šedinami, a stejnýma průzračnýma očima. Je malá, štíhlá, šlachovitá jako běžec s obličejem ostrým jako mečoun. Žena se zastaví, její výraz je nečitelný, a upustí na stůl léčitelskou zprávu. Ranna Beleren, vždy dokonale se ovládající, skrývá své znepokojení nad krvácejícími příšerami, které jí spadly do obýváku.

Ranna se váhavě blíží, prsty pravé ruky sevřené na špičatém shluku azurového světla — skalpelové kouzlo ovládané jako improvizovaná obrana — ale zastaví se, když se Jacovi oči střetnou s jejími.

"Jaci?" zašeptá jeho jméno, jako by to bylo prokletí.

Je příliš unavený, než aby mohl mluvit, a tak Jace promluví přímo k ženině mysli právě ve chvíli, kdy ho definitivně přemůže horečka a vyčerpání.

Prosím, pomoz nám, mami. Moc se omlouvám.

Autor: Alison Lührs
Překlad: Honza Charvát