<img height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=296550599029828&ev=PageView&noscript=1"/>
Psanci z Hromové křižovatky [#05] O půlnoci

Psanci z Hromové křižovatky [#05] O půlnoci

Honza Charvát
Magic
Příběh a překlady
Úderem půlnoci začíná Kellanův souboj. A do Sakrova dorazí nevítaná společnost.
Autor: Akemi Dawn Bowman • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Outlaws of Thunder Junction │ Episode 5: High Moon

OUTLAWS OF THUNDER JUNCTION
Hlavní příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky [#01] Nabídka pomsty /20.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#02] Útěk z vězení /23.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#03] Vlak do Zdařilova /24.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#04] Nalezení Sakrova /30.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#05] O půlnoci /31.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#06] Balada o zlodějích a pistolnících /6.4.2024/
Vedlejší příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky │ Nemožné vědět /7.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Krev je silnější než jed /13.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Daleko od domova /14.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Příjemný rodinný výlet /15.4.2024/


 

Z roztavené věže hodin se ozvalo dvanáct úderů. Její ostré hrany zářily zlověstnou červení a její stín se táhl přes ohromné nádvoří pod nimi. Do země byly zaklíněny ploty z kostí a černého železa, které obepínaly obvod, aby vytvořily ohradu.

Tady se odehrávaly všechny souboje.

Kellan stál na kraji arény, po boku dvojice Pekelníků. Za ním se se zaskřípěním otevřela brána a z okolní skalní stěny se začaly sypat kameny. Temným tunelem se rozléhaly kroky. Objevili se Oko, Vraska a Anka, stále spoutaní v řetězech. Jejich věznitelé je vedli k diváckým tribunám, kde desítky dalších členů Akulovy posádky výskaly a jásaly.

Vraska jen nepatrně kývla Kellanovým směrem. Uznání, nebo snad rozloučení, tím si Kellan nebyl jistý.

Oko vrhl na muže, který ho postrkoval dopředu, pohrdavý pohled. Když Oko dosáhl vrcholu schodiště, upravil si brnění Pekelníků, které měl na sobě jako převlek. Kellan byl překvapen, že kosti a popelavá látka nebyly iluzí, ale navzdory antimagickým poutům na zápěstích visela z otcovy pružné postavy zkroucená a neupravená, po hodinách strávených v cele.

Anka se setkala s Kellanovým pohledem a vrhla se vpřed, napínajíc se proti strážím. "Ve chvíli, kdy budeš mít příležitost, odleť odsud," stihla říct, než ji odtáhli pryč. "Musíš se zachránit, dokud ještě můžeš!"

Kellan se pokusil odpovědět, ale Pekelník po jeho levici ho postrčil do arény. Zakopl o vlastní nohy a smykem narazil do skal. Znovu se zvedl, sevřel pěsti a postavil se do středu arény.

Mezi puklinami v zemi tekly proudy lávy a vzduchem se valila pára. Země se chvěla, bručela jako břicho sopky a z temného tunelu vyšla postava. Měsíční světlo zalilo Akula a jeho šupiny se zatřpytily. Vstoupil do arény, zlaté oči mu blýskaly hromem, a pomalu, dravě kroužil kolem Kellana.

Kellan polkl knedlík v krku. "Jaká jsou pravidla? Vítězem je ten, kdo prolije první krev, že ano?" zeptal se s nadějí v hlase.

Z davu se ozval sborový smích. Kellan se snažil nedat najevo, že se mu zvedá žaludek.

Akul zavrčel mezi zuby. "Tohle je Sakrov, chlapče, a my se rádi bavíme." Otočil hlavu k tribunám a zařval: "Tohle je boj na život a na smrt!"

Pekelníci odměnili jeho řev divokým nadšením a Kellan při tom zvuku ucouvl a cítil, jak mu žaludek klesá jako těžký kámen. Ještě jednou hledal na tribuně Oka a našel ho, jak si vyklepává žmolky z rukávu. Jedna z kostí se oddělila od pancéřované hrudní desky a Oko se nepřítomně podíval na podlahu.

Bolest zklamání, která Kellanem projela, byla niterná.

Kolem nádvoří vypukl požár a zablokoval všechny východy. Akul švihl ocasem ze strany na stranu a v místech, kde se leskl medailon, mu na prsou zapraskal hrom.

Stoupající teploty způsobily, že Kellan zrudl. Nezajímal ho klíč, peníze ani moc. Staral se jen o svého otce. A přesto…

Z Kellanových myšlenek se mu zatočila hlava. Tohle může být naposledy, co se vidíme a on se na mě ani nepodívá.

Jedna z Pekelníků stála na dřevěné plošině a křičela, aby se dav uklidnil. "Na můj signál!" zařvala do arény.

Akul přecházel sem a tam. Kellan se pokusil vyčistit si hlavu a nechal v konečcích prstů sílit tep magie. Okova pozornost ho nezachrání, ať si to přál sebevíc. Jestli se z toho má Kellan dostat živý, musí to dokázat sám.

Pomalu se nadechl a připravil se k boji.

Pekelnice zamířila hromovou pistoli k obloze a stiskla spoušť. Do vzduchu vyrazila modrá energie a nad davem se rozprskly jiskry. Jásot se ozval jako přílivová vlna.

Kellan se zapotácel a Akul zaútočil. Čelisti po něm chňaply a Kellan mu uhnul z cesty, aby se vyhnul dračím tesákům. Dopadl na zem a připravil se na další útok, jen tak tak minul lesknoucí se ostny na konci dračího ocasu, který se kolem něj prohnal. Ocas udeřil o zem a udělal v černé skále hlubokou rýhu.

Kellan nasál vzduch skrz zuby a snažil se nevnímat hrozivý smích, který mu bušil v uších. Vyhnul se dalšímu drakovu úderu a pak dalšímu, skočil v částečném letu, aby se vyhnul výbuchu hromu.

Kellan věděl, že draka nepřemůže. Byl mnohem silnější a větší. Ale možná kdyby ho dokázal unavit…

Byla to malá šance. Nepatrná. Ale jaké jiné možnosti měl?

Navzdory tomu, k čemu ho Anka nabádala, odletět nepřipadalo v úvahu. I kdyby se mu podařilo dostat se z kaňonu, aniž by ho Pekelníci sestřelili, znamenalo by to opustit ostatní. Oka, Vrasku, Anku… Budou trpět, a až si s nimi Akul a jeho lidi přestanou hrát, budou hozeni do žhavého uhlí. Nikdo si pro ně nepřijde, stejně jako si teď nikdo nepřijde pro Kellana. Jediný způsob, jak se z toho dostat živý, bylo vyhrát.

Kellan sáhl po své magii, narovnal ramena a přivolal zlatý úponek. Máchl jím směrem k Akulovi, ale drak mrštil ocasem a kouzlo rozsekl na kusy. Kellan protáhl ruce a snažil se sebrat všechnu sílu. Projel jím nával horka, od jeho nitra až po samotné konečky prstů. Energie rostla z jeho pěsti a měnila se ve zlaté kopí. Mrštil jím po Akulovi, jako by se chtěl pomstít. Plulo přímo k dračímu srdci a nechávala ve vzduchu pruhy zlatého prachu. V okamžiku, kdy kopí dopadlo, se odrazilo a s rachotem dopadlo na zem. Akulovy šupiny byly příliš silné, aby se daly propíchnout.

Akul se ušklíbl a odhalil dvě řady nabroušených tesáků. Rozevřel čelisti a odhalil praskající kouli hromu, která se v něm hromadila. Kellan zíral s hrůzou. Hrom byl čirý chaos, magie, která zničila vše, čeho se dotkla — a Akul ji spolkl.

Kellan se rozhlížel ze strany na stranu a hledal místo, kde by se mohl ukrýt. Láva tekla kolem něj a prosakovala zničenými trhlinami v zemi, kde Akulův ocas způsobil největší škody. Ze země vytryskly pramínky páry a Kellan se potil.

Nebylo kam utéct.

Takhle to neskončí, pomyslel si horečně a myšlenky se mu rozběhly jako o závod. Nestopoval jsi svého otce přes celý Multivesmír jen proto, abys zemřel, než jsi ho poznal!

Kellanovi se rozbušilo srdce a zoufalství, které v sobě nosil celé měsíce, vyplulo na povrch. Pořád chtěl věřit, že v jeho otci je něco víc než jen to, že je podvodník. Že s dostatkem času se Kellan bude moci setkat s mužem, kterého jeho matka kdysi milovala, ne s tím, kterého opustila. Ale když Kellan zemře rukou Akula, nikdy nedostane šanci. Nikdy se to nedozví.

A bylo toho mnohem víc, co chtěl vědět. O jeho dědictví a o tom, co to znamená být napůl fae, napůl člověk. Chtěl přijmout tu část sebe sama, kterou ho nikdy nikdo neučil chápat. Chtěl být Okovým skutečným synem. Kellan potřeboval víc času s otcem a nehodlal dopustit, aby mu to Akul vzal.

V Kellanově hrudi se cosi probudilo k životu a v očích mu blýskla nezkrotná magie. Energie jím procházela, proudila mu v žilách. Bylo to najednou cizí a známé, kouzlo, které chutnalo po bodláku a borovici, po hlubokých místech v lesích — nevyužitá síla, která v něm dřímala od narození a čekala, až ji pustí na svobodu. Čekala na přijetí.

Kellan se zadíval Akulovi do očí a upřeně se na něj díval, jako by svůj vztek utlumoval v něco poddajného. Něco, co mohl ohnout podle své vlastní vůle.

Drak ztratil soustředění a ze zubů mu v neškodném vzdechu vyšlehl hrom. Zaváhal, zmateně mrkal, ukolébán iluzorním klidem.

Kellanovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co se stalo, ale když to udělal, jeho tvář se překvapeně stáhla. Otočil ruce, prohlížel si dlaně a zamrkal.

Jak jsem to udělal?

Rozzlobený řev z tribun upoutal jeho pozornost a přinutil ho vrátit se do reality. Akul se před ním stále kymácel, ztracený v transu. Zranitelný.

Kellan vrhl širokým obloukem zlatou révu a omotal ji Akulovi kolem krku. Zatáhl, jak nejvíc mohl, a zaryl paty do země. Tohle byla jeho šance, jak draka porazit, a nehodlal ji promarnit.

Akul nereagoval — ani ve chvíli, kdy se z réva vymačkávala vzduch. Mléčný opar v dračích očích zavířil a on začal slábnout, kolena mu ochabla.

Ještě pár vteřin, zaprosila Kellanova mysl a bojovala s pocitem viny, který v něm bublal při pomyšlení na to, že by mohl vzít další život.

Musí to udělat. Jinak to nejde.

Ale když Kellanovy záměry zakolísaly, zakolísala i jeho magie. Akul se probral z transu. Z nosních dírek se mu vyvalila pára, když si uvědomil, o co se Kellan pokouší, a prudce sekl po magické liáně kolem krku. Přerušené napětí přimělo Kellana upadnout dozadu a zády se opřít o tvrdý kámen. Zaječel, když se na něj Akul vrhl plnou silou a zabořil drápy do třesoucí se země.

Kellan byl zaklíněný pod ním a nemohl se pohnout.

"Dost!" Akul zavrčel a mezi zuby mu létaly sliny. Zvedl pěst, pařáty připravené zabíjet. "Tohle teď končí."

Výbuch hromu zasáhl Akula do krku a ten se poplašeně vzepjal. Kellan odletěl z cesty, zlatý prach mu vyletěl z nohou a našel roh na opačné straně arény. Přikrčil se, srdce mu bušilo až v hrudi, a pátral na hřebeni po zdroji útoku.

Nad kopcem se zvedala řada žoldnéřů. Jejich stříbrné brnění odráželo hrom, kterým svítily jejich zbraně, a uprostřed byl Ral Zarek s očima blýskajícíma se stejně jako blesky v jeho dlaních. Šterlinkova společnost našla Sakrov — a přivedla s sebou armádu.

Kellan svraštil čelo, když očima těkal po prostoru a snažil se pochopit, co se děje. Akul nečekal na vysvětlení; vypustil hrom směrem k první řadě žoldnéřů a rozštípl nedalekou budovu. Šterlinkova rota zahájila palbu a z kopců se proti nim valili Pekelníci se svými puškami a ocelí. Hrom a oheň rozervaly svět kolem nich.

Kellan hledal v chaosu svého otce. Očekával, že ho najde stále spoutaného železnými pouty a drženého Pekelníky — místo toho Oko vypadal podivně klidně a sledoval, jak poslední kost na jeho vestě padá k zemi. Oko praštil hlavou o Pekelníka za sebou právě ve chvíli, kdy se objevil Kostička, znovu složený z popadaných kostí Okova brnění. Malý tvor sáhl do hrudního koše, vytáhl klíč a osvobodil zbytek týmu.

Zůstalo jen několik Pekelníků. Vraska se k nim otočila čelem, její úponky se pohupovaly ve vzduchu a upírala oči z jednoho na druhého, dokud všichni nezkameněli. Kostička se otřásal nesouvislým smíchem, než se vyškrábal Okovi na rameno. Oko si otřel modřiny na zápěstích, kde měl pouta, a mrknutím se setkal s Kellanovým viditelným šokem. Bez meškání se přiblížil k plamenům. "Vedl sis dobře, chlapče. A teď mi hoď ten medailon."

Kellan se podíval mezi Oka a Kostičku. Nerozuměl tomu. Jestli tu byl celou dobu… Jestli Oko plánoval útěk…

Ten podvod proměnil jeho myšlenky ve vír. Kellan zapomněl dýchat.

Oko natáhl ruku a výraz mu ztvrdl. "Klíč. Rychle!"

Kellan se zamračil. "Já ho nemám. Je kolem Akulova—" Ohlédl se na draka, který byl příliš zaměstnán tím, že se prodíral davem šterlinských strážců, než aby si všiml něčeho jiného.

Na kamenité zemi ležel medailon, který se mihotal světlem z blízkých uhlíků. V tom zmatku ho Akulovi někdo serval z krku.

Všude kolem se rozléhaly hromové výstřely, až se Kellanovi sevřelo srdce obavami. Měl milion otázek — ale budou muset počkat. Skočil dopředu, sebral klíč ze země a hodil ho zpátky mezi plameny k Okově čekající ruce.

Oko ho zachytil ve vzduchu, prsty pevně sevřel kov. Po tváři se mu rozlil krátký výraz hladu. Kellan to konečně pochopil: Oko potřebuje vyhrát. Svět byl plný her a Oko věděl, jak je všechny zmanipulovat.

Strčil si medailon do kapsy a obrátil se k ostatním. "Anko, můžeš nás provést městem? Musíme se dostat ke vchodu do trezoru. Malcolm čeká."

"Malcolm? Myslel jsem, žes říkal—" začal Kellan, ale jeho slova umlčela exploze. Sehnul se a zakryl si hlavu, když na nádvoří začaly pršet uhlíky.

Anka se při pohledu do kaňonu rozzářila oranžovou září. "Tudy," řekla rychle a s Vraskou v patách zahnula do nejbližší ulice.

"To je naše znamení, chlapče," naléhal Oko a pokynul Kellanovi, aby ho následoval.

Kellan vyskočil do vzduchu, zlatý prach se za ním točil, když se prodíral ohněm — ale další výbuch byl ještě blíž než ten předchozí. Ze země vyletěl kámen a náraz ho odhodil zpátky do arény. Neohrabaně se převaloval po pruzích lávy a skučel bolestí, když mu spalovala kůži na pažích. Jednou rukou si tiskl hruď a snažil se vstát. Ušel jen dva kroky, než ho šterlinský strážce zezadu udeřil palicí do hlavy. Kellan se zhroutil na zem a tělo se mu třáslo. Svět potemněl. Jeho zrak slábl. Zpoza ohně viděl, jak ho otec pozoruje s podivnou odevzdaností v očích.

Kellan čekal, že něco udělá — že mu pomůže — ale místo toho se Oko otočil k silnici a syna tam nechal.

Druhý úder dopadl Kellanovi zezadu na hlavu a všechno světlo zmizelo s ním.

 

 

Anka se hrbila za kovovou bednou v zadní části výčepu a zmateně pozorovala Kostičku, který po podlaze hledal ztracené mince. Oko jí lhal. Celou dobu měl plán a tajil ho před ostatními. Teď na to Kellan doplatil.

Vraska zkontrolovala nejbližší okno, aby se ujistila, že je nikdo nesledoval. Oko rychle přecházel z jedné místnosti do druhé a hledal zbraně. Vrátil se s několika noži a rozdělil je mezi ostatní.

Anka se na čepel zamračila.

"Je to jen do té doby, než se dostaneme k trezoru," ujistil ji Oko. "Pumpka se o tvou hromovou pušku postará."

Anka zastrčila nůž za opasek. "Musíme se vrátit pro Kellana."

"To není možné," řekla Vraska a přešla k rámu dveří. "Nevydrželi bychom ani dvě vteřiny, kdybychom se pokusili dostat zpátky na nádvoří. Většina cest je už zabarikádovaná."

"Tak pošlete tu kostru, když budete muset," vyštěkla Annie. "Zdálo se, že napoprvé neměl problém se sem vplížit."

Kostička okusoval jednu z mincí a zkoušel zlato. Když se neohnulo, podrážděně zarachotil a hodil ji přes rameno.

"Šterlinkova rota obsadila většinu Sakrova a Pekelníci jsou rozptýleni snahou chránit své území," řekl Oko odmítavě. "Tohle je naše šance dostat se do trezoru, aniž by si nás někdo všiml."

Ance potemněly tváře, popadla Oka za paži a přitáhla si ho k sobě. "Proč mám pocit, že jste věděl, že k přepadení dojde?"

Oko odtrhl prsty a otřel si rukáv košile. "Samozřejmě jsem to věděl. Nechtěl jsem, abychom čelili drakovi bez únikové strategie. Ujistil jsem se, že Bertram Šedvod obdržel souřadnice Sakrova a nechal nám dost času, abychom se dostali do blízkosti Akula, než dorazí Šterlinkova společnost. Rozptýlení nám poskytlo skvělou příležitost ukrást medailon."

Anka se ze všech sil snažila mluvit vyrovnaně, ale vztek v ní stoupal rychleji, než dokázala zvládnout. "Chcete mi říct, že nechat se zajmout bylo celou dobu součástí tvého plánu?"

"Zvládli jsme to skvěle." Oko se vítězoslavně usmál. "Vůbec nic netušili."

"My ostatní taky ne," zdůraznila Vraska ledově. Zamračila se na Oka a žluté oči jí varovně blýskly. "Nelíbí se mi, když mi někdo něco tají."

"Nemohl jsem riskovat, že někdo z vás bude vypadat příliš sebejistě, pokud jde o útěk," pokrčil Oko rameny. "Potřebovali jsme, aby Akul polevil v ostražitosti, a to se také stalo." Zvedl medailon z vesty a nakláněl kov, až zachytil světlo ohně nad hlavou. "Teď máme všechno, co potřebujeme."

"A co Kellan?" Anka se postavila. "Bylo součástí vašeho plánu i to, aby bojoval s vůdcem Pekelníků?"

"Ne," připustil Oko. "Vzal jsem s sebou Kellana, protože jsem věděl, že nás nechá chytit. Zbytek už byl na něm."

Za očima Anky zuřila bouře. "Jste drzý a bezohledný a všechny jste nás vystavil nebezpečí — a teď Šterlinkova společnost pravděpodobně popraví Kellana za jeho podíl na tom, že vám pomáhal." Když Oko nic neřekl, zkřížila ruce na prsou. "Mohl byste mít aspoň tu slušnost a tvářit se, že je vám líto, že jste opustil svého syna."

Oko sebou trhl, než si rukou prohrábl vlasy. "Malcolm čeká u vchodu do trezoru. Nemáme čas na rozptylování. Buď teď odejdeme, nebo ztratíme šanci."

Anka se nevzdala. "Nenechám to dítě zemřít."

Vraska si přejela dlouhým nehtem nad čelem, kde se křížily dvě hluboké jizvy, a pozorovala střelbu z okna. "Ještě den nebo dva bude v pořádku. Viděli jste, jak se postavil Akulovi; je tvrdší, než vypadá."

"A co když Akul tenhle boj vyhraje? Co pak?" Anka pečlivě volila slova. "Viděla jsem, čeho je schopný. Kellan kvůli němu bude trpět, hůř, než si dokážete představit."

Oko ztišil hlas. "Jestli půjdeš pro Kellana, necháš Akula vyhrát."

Chřípí se jí zachvělo. Už ho nenechá manipulovat každou situací ve svůj prospěch. "Tohle mi nesedí." Zírala přímo na Oka. "Kdyby to bylo naopak, nikdy by tě neopustil."

Oko se poškrábal na čele a povzdechl si. "Podívejte, v okamžiku, kdy dokončíme práci, se pro Kellana vrátím sám."

Anka zaváhala, ale nepřesvědčilo ji to. "Úkol bude splněn. Už nebudete mít žádný tým."

Oko mávl rukou do vzduchu, jako by detaily nebyly důležité. "Víceméně jste se nabídla, že se ke mně připojíte. A Kostička půjde taky, když mu připlatím. Není to tak?"

Kostička seděl na vrcholku sudu. Pilně sypal z klobouku sypký písek, hlas mu cvakal v jeho vlastním jazyce. Když bylo jasné, že mu Anka nerozumí, udělal nadšené gesto rukou, než radostně zarachotil.

Anka si nebyla jistá, jestli věří některému z nich, ale zároveň věděla, že Oko má s Akulem pravdu. Pokud se teď nedostanou k trezoru, Pekelníci vyhrají. Najdou způsob, jak uniknout Šterlinkově společnosti, a pak si přijdou pro medailon a pro moc uvnitř trezoru.

Pro své město a pro Hromovou křižovatku neměla Anka na vybranou. Dnes večer nebyl čas na záchrannou misi.

Ať už byl Kellan kdekoliv, doufala, že to pochopí.

 

 

Kellan se probudil na zadním sedadle kočáru s rukama svázanýma železem. Otřel si krev ze rtů, škubl sebou, když uviděl modřinu na tváři, a vyhlédl zamřížovanými okny. Vedle něj stály další vězeňské vozy a malá hlídka šterlinských stráží, která se zdála být více zaměstnána silnicí než Kellan — ale žádní jiní vězni tam nebyli. Každý z nich byl stále v Sakrově a bojoval.

Byl tu jen Kellan, potlučený a sám.

Pravda pálila víc než jakákoli rána: Oko ho tam nechal.

Kellan trucoval u stěny kočáru a díval se na pruhy měsíčního světla, které pronikaly kovovými mřížemi. Byl v kleci, vězeň Bertrama Šedvoda. Bude se zodpovídat ze zločinů, které pomohl svému otci spáchat.

Zavřel oči a bojoval s bolestí, která mu v krku chutnala jako žluč. Byl tak naivní. Oko nebyl otec, byl cizí. Jejich spojení nebylo ničím jiným než dětskou fantazií, které se Kellan držel příliš dlouho. Lidé ho varovali před pravou podstatou Oka. Řekli mu, že se mu nedá věřit. Dokonce to viděl na vlastní oči.

Přitiskl si ruce k obličeji a přál si, aby našel svůj hlas alespoň tak, aby mohl křičet.

Obloha se blýskala a odrážela nápor bouřkových mraků. Okolní koně se vzepjali, až se kočár otřásl. Kellan klopýtl dopředu a opřel se o podlahu, když za oknem vybuchl další blesk. Několik zadunění dopadlo těžce do písku a následovalo řinčení kovu a ostruhami pobitých bot. Klíč zapadl na své místo a dveře kočáru se otevřely.

V nich stál Ral Zarek v dlouhém ponču, které se za ním vlnilo ve větru.

Kellan vstal a podíval se z okna. Hlídka šterlinských žoldnéřů ležela v bezvědomí na zemi.

Kellan svraštil obočí a dotkl se modřiny na zátylku. Stráže mě musely praštit víc, než jsem si myslel. Muž, kterého před několika dny zradil, ho přece nemůže dostat z vězení. Jediné další vysvětlení byl otřes mozku.

Ral ho pozorně sledoval. "Myslím, že ty a já jsme na stejné straně — a dám ti šanci dokázat mi, že mám pravdu. Kromě toho by mi Kaya nikdy neodpustila, kdybych dovolil, aby se ti něco stalo." Předklonil se, odemkl Kellanovi pouta na zápěstí a nechal je zařinčet na dřevěné podlaze.

"Počkejte — vy mě necháte jít?"

"Potřebuju od tebe laskavost."

Kellan sevřel ústa. Věděl, co Ral chce. Všichni to tak chtěli. "Nechte mě hádat. Taky jdete po trezoru?"

Ral zvedl obočí. "To je to tak vidět?"

Kellan vyskočil z kočáru a ještě jednou zkontroloval ležící stráže, zda se nehýbou. Nebylo by to poprvé, co by byl příliš důvěřivý, aby viděl pravdu. Ale pokud mohl soudit, tohle nebyla další léčka. Kellan odvrátil zrak a oči mu hořely lítostí. "Dlužím vám omluvu za to, co jsem udělal na velitelství. Tak dlouho jsem hledal svého otce, a když jsem ho konečně našel…" Jeho slova se vytratila jako voda, která mu protéká mezi prsty.

"Chápu to. Rodiny jsou komplikované. A otcové jsou, no…" Ralův úšklebek byl protkán smutkem. "Řekněme, že je to vždycky jen hop nebo trop." Držel Kellanův pohled. "Ale pořád máš na výběr mít lepší karty než ty, které ti rozdal."

"Vykradením trezoru?" Kellan vyzývavě vzdoroval.

"Oko má historii plnou lží, manipulací a vražd. Opravdu chceš, aby někdo takový měl přístup k moci trezoru?"

"Nikdo by neměl mít takovou moc," opáčil Kellan. "Ale je lepší volbou než Akul nebo Bertram Šedvod."

"Souhlasím s tebou," řekl prostě Ral. "A proto chci mít jistotu, že to, co je v tom trezoru, zůstane nadobro zavřené."

Kellan překvapeně otevřel ústa. Slyšel Rala správně?

"Přišel jsem sem, abych objevil nové způsoby komunikace mezi sférami. Ne abych vypustil hromadu nekontrolované magie z prastarého trezoru, kterému tady nikdo nerozumí." Ral pokrčil rameny. "Myslím, že ty a já můžeme moci zastavit ty, kteří by sféře ublížili."

Kellan neodpověděl, stále si uvědomoval, co Ral říká.

"Vím, že nechceš bojovat se svým otcem," řekl Ral. "Možná se s ním už ani nechceš setkat. Ale viděl jsem, co dokáže moc ovládaná ve špatných rukou. A se Zvěscestami je to příliš velké riziko. Protože to není jen jedna sféra, které by mohla být zničeno — mohou jich být tucty."

Příliš mnoho lidí vědělo, jak svázat lži dohromady, aby zněly jako pravda, a Kellan málokdy věděl, jak poznat rozdíl. Ale jestli existuje způsob, jak nadobro zapečetit moc trezoru… Ralovi se podíval do očí. "Jaký máte plán?"

"Dostaneme klíč zpátky, najdeme poklad uvnitř trezoru a zamkneme ho na jiné sféře, kde ho nikdo nenajde," vysvětlil Ral. Odmlčel se, sledoval, jak se Kellanův výraz mění, a natáhl ruku. "Co ty na to? Jdeš do toho se mnou?"

Kdyby se Kellan spojil s Ralem, šel by proti Okovi. Šel by proti celému týmu.

Ale Kellan jim nic nedlužil. Už ne.

Sevřel Ralovu ruku. "Jsem s vámi," řekl neochvějně.

 

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát

 

No results
Další články
18. 4. 2024
Představení produktů, které můžete očekávat (a případně si pořídit) se sadou Outlaws of Thunder Junction.

11. 4. 2024
Vydejte se s Kellanem na Hromové rozcestí, svět odpadlíků a staňte ve středu honby za bohatstvím prastaré pokladnice starší než svět sám. Jen se předtím ujistěte, že máte nabito ostrými!

8. 4. 2024
Rozlučme se s poslední sadou oslavou všech jejích legend a postav.

7. 4. 2024
Yuma si myslel, že na Hromové křižovatce ho čeká nový začátek. Teď ho dohnala jeho minulost a hrozí, že spálí jeho zářivý nový život a spolu s ním každého, kdo je mu drahý.

Kontakt

Najáda

Ondříčkova 2166/14

13000 Praha

Česká Republika

Otevírací doba

Po - Pá

12:00 - 19:00 h

So - Ne

10:00 - 19:00 h

Jsme také na


Heureka Ultimate Guard Premium PayPal Maestro MasterCard Visa

Made with ❤️ for gamers by gamers Copyright © 2024 najada.gamesDesigned by