Psanci z Hromové křižovatky │ Krev je silnější než jed

Je tma, z ložnice je výhled na Sedlov osvětlený svitem svíček a svitem měsíce, když Blesková Anka opouští cizí postel. Všechno, co se týká této chvíle, visí v mezidobí, kdy povědomost už nelze předstírat. Připadá vhodné, aby byl takový okamžik přeplněn stíny. Když se obléká, další se se na posteli posadí.

"Nemusíš odsud utíkat."

Nemusíš je něco jiného než neměla bys. A i když Anka předpokládá, že nemusí odejít, měla by, a to také dělá.

"Promiň, Jordane. Mám vlastní postel, abych se zahřála." Třásně na botách, ozdobené korálky z kostí a tyrkysu, zachřestí, když si je natáhne.

Stín nakloní hlavu. "Jody. Jmenuju se Jody."

"No jasně. Promiň."

Anka toho nelituje, stejně jako nezapomněla Jodyho jméno ani žádný detail smutného příběhu, který jí pověděl. Jody Truhlář, který před rokem opustil svůj starý život, když jediná žena, kterou kdy miloval, zemřela pomalu a bolestivě v jejich posteli.

Annie vstává a přehodí si cop přes rameno.

"V pořádku." Stín se nakloní blíž. "Jen říkám — tvoje postel by bez tebe jednu noc přežila."

Ani Jody, ani jeho stín nevidí, jak sebou Anka škubla, příliš zvyklá na to předstírat klid, než aby se prozradila. Ale při vyslovení pozvání se jí svírá žaludek. Potřebuje se dostat domů, a rychle.

"Doufám, žes to nepochopil špatně," povzdechne si Anka. Natáhne se k nočnímu stolku, aby popadla svou hromovou pistoli — maličkou ve srovnání s puškou, co nosila, ale přesto zbraň. "Nehledám nic, kromě toho, co mám."

Zastrčí ji do pouzdra u stehna a podívá se Jodymu do tváře. Je hezký, má stříbrné kudrnaté vlasy a tmavozelené oči, plné rty a strniště — ale ještě nikdy nepotkala muže tak hezkého, aby upoutal její pozornost. Ze všech lží, které by Anka mohla říct, je tohle jediná pravda.

Jody zvedne obočí, opře se o polštáře a složí si ruce na holé břicho. "Já taky ne."

Při tom nečekaném odmítnutí ho zpraží pohledem. "Och?"

"Měl jsem svou velkou lásku. Jen si krátím čas." Pokrčí rameny. "To neznamená, že nemůžeš spát s hlavou na mé hrudi. Pořád jsme lidi."

Jody má tu drzost mrknout, když dodá: "I když nechci být tvůj přítel."

"Hmm." Zvažuje nabídku. Ví, že nemůže zůstat, a to z více důvodů. Třeba proto, že je potřebná jinde. Nebo že by musela přijít o rozum, aby usnula zranitelná s cizím člověkem.

I tak. Není to nejhorší věc na světě, když si představí, jak by všechno mohlo být jinak, kdyby mohla říct ano. Kdyby její život byl životem, který by jí dovolil strávit noc s hezkými, pohlednými vdovci s teplýma, drsnýma rukama.

Ala sakra. Nemá cenu fantazírovat. Je to tak, jak to je.

"Ještě se uvidíme, Joey." Před odchodem před ním smekne klobouk. Za ní se ten stín pochechtává.

Dolů po schodech a ven na hlavní náměstí Sedlova, kde měsíc svítí jasněji než v Jodyho zaprášené ložnici. Světlo vrhá na spící město mlhu, všude až na samotnou Anku. Na chvíli předstírá, že je jediná na světě, jen ona a tma a měsíc a stíny, které ti tři vytvářejí.

Ta chvíle pomine. Anka zachytí v dálce pohyb, plazící se stín, který se plazí na okraji jejího zraku. Pohne hlavou směrem k dunám, které se táhnou na okraji města, a její nesourodé oči se zúží, aby lépe rozeznaly tvar.

Ale nic tam není. Cokoliv si Anka myslela, že viděla, je buď pryč, nebo nikdy nebylo. Duny jsou stejně tiché a prázdné jako zbytek tohoto místa.

Z neklidu jí skřípou zuby. Uvažuje, že využije svůj dar, pohled svým zlatým pravým okem, a prohledá duny důkladněji.

Frustrovaná sama sebou, že o tom vůbec uvažuje, otočí se a vyrazí směrem k domovu. Nic tam není. Její paranoia se zhoršuje, pořád si myslí, že za rohem číhá nějaký strašák.

Samozřejmě, na její obranu, obvykle tomu tak bylo. Alespoň bylo, až doteď. A i když Sedlov vypadá opuštěně, nikdo neví, kdo se skrývá v potemnělých oknech a dveřích. Potřebuje se dostat domů.

Jody je možná člověkem, ale Anka je zbraň. Nemůže být nudná.

Domů je to dost dlouhá procházka na to, aby Annie pořádně pálila stehna, než se dostane na dohled. Její levá noha — vždycky levá — sebou zvlášť ostře škubne, když zamíří k domovním dveřím. Tahle farma nebyla jejím domovem dlouho, ale aspoň něco. Možná to tu jednou bude nazývat domovem a myslet to vážně.

"Hej, jak je," protáhne, když se blíží ke stodole.

Anka se celý život motala kolem zvířat, učila se, jak zkrotit to či ono stvoření, ale žádné z nich ji nikdy neohromilo tak jako Štěstík. Není si jistá, odkud přišel a co je zač, ale ví, že je její a ona jeho. Štěstík, mohutný jako šestistopý hřebec, se srstí rudou jako jíl, s mohutnými stočenými rohy, tmavé oči jako dva kaňony.

"Držíš pevnost?" zeptá se a nehty ho poškrábe na krku na pozdrav.

Otázka je řečnická, ale tak trochu i není. Anka nečeká, že se Štěstík postará o farmu, zatímco bude pryč. A přece. Frkne, dupne jednou nohou a nakloní hlavu, aby se jí podíval zblízka do očí.

"Nezačínej zase. Nebyla jsem pryč tak dlouho."

Zafuní a zavrtí hlavou.

"Kromě toho se o sebe umím postarat. Nevztekej se. Začínáš být paranoidnější než já."

Štěstík pomalu zakloní hlavu, jako by se ho to dotklo. To je fér.

"Dobrá, dobrá. Omlouvám se." Anka vzdychne a podívá se na farmu. I když se vědomě nerozhodne to zkontrolovat, její oči směřují přímo k jednomu oknu. Nepřekvapuje ji, že uvnitř svítí žluté světlo. I přes pozdní hodinu se v místnosti za závěsy pohybuje stín. "Celou dobu byl vzhůru?"

Štěstík kývá hlavou.

"Dobře. Nech to na mně. Trochu se vyspi." Plácne ho po boku. "Zítra musíme zase vyrazit do města a nepotřebuju, abys pode mnou usínal. Pro tebe je docela snadné se ztratit, i když jsi v lepším stavu."

Opět uražený Štěstík se otočí a odklusá od ní. Anka se zasměje a zamumlá: "Taky tě miluju," než vejde dovnitř.

V domě je takové ticho, že Ance vstávají vlasy na zátylku, i když ví, že to nic neznamená. V domě je vždycky takové ticho. Není to tak zlé jako venku, tady na samé hranici, kde se dokonce i teď objevují tvorové, kteří zdánlivě skáčou mimo okraj zorného pole, trylkují a kdákají jeden na druhého. Není to jako v Sedlově po setmění, kde je pořád život za každými dveřmi, i když chrápe.

Ne, v domě Anky už moc života nezbývá. Připadá jí to tu jako v hrobce, když se připozdívá. Při té myšlence se jí chce brečet, ale nenechá si to líbit. Stejně na to není čas.

Na konci chodby sevře prsty kliku dveří a připraví se na to, co je uvnitř. Zhluboka se nadechne. Výdech pomalu vytlačuje mezi zuby.

Tommy je v posteli, když vejde do jeho pokoje, je vzhůru a kouká z okna. Neobtěžuje se na ni podívat, když vejde. To ale není nic nového. Její synovec se na ni poslední dobou moc nedívá. Annie nemůže říct, že ho obviňuje.

Hubený obličej, hnědá pleť o dva odstíny bledší, než by měla být, černé vlasy po stranách mastné a tenké, Tommy není takový, jako když se k ní nastěhoval. Když ho Anka poprvé zatáhla do svého života a do všech problémů, které s tím souvisely…

Teď vrstva potu pokrývá každý centimetr jeho těla, který vidí. I tak se ale třese tak silně, že mu chrastí zuby, klouby mu zbělely, když svírá postranice postele. Přemýšlí, jestli se snaží zůstat v klidu nebo zticha. Ani jedno nefunguje. Zatímco se třese, z hrudi mu vychází tiché zasténání, chřestění za hrudním košem, až se jí chce křičet a rvát si vlasy.

"Bolí to dneska hodně?" zeptá se, sundá si klobouk a položí ho na židli vedle jeho postele. Křeslo, na kterém spí více nocí než ve svém pokoji. Tommy sebou trhne, jako by zvuk jejího hlasu bolest ještě zhoršil, a přikývne.

Anka si odmítá všimnout, jak tiše se od ní odvrací, a zamíří ke stojící skříňce v rohu. Uvnitř je police s obvazy, léky, bylinnými přípravky a — to, co hledá — láhev vířícího modrého kouře, nejsilnější lék proti bolesti v této části Multivesmíru.

Už mají jen čtvrtinu láhve. Povzdechne si, ovine ruku kolem hrdla láhve a odnese ji k Tommyho posteli. Proto ráno zamíří do města. Čtvrt láhve by jim mělo vydržet ještě tak týden, ale Anka nikdy neriskuje, že se dostane tak blízko k vyprázdnění. Ráno ze stejného důvodu odjela do města, ale alchymista měl vyprodáno — nejnovější zásilka prý dorazí za úsvitu. Takže Anka taky.

"Tady." Drží mu láhev pod nosem, odzátkuje ji a dívá se, jak Tommy zhluboka vdechuje modrý kouř do plic. Jakmile se pořádně nadechne, přitlačí zátku těsně k hrdlu a dává pozor, aby neuniklo nic navíc.

Otřese se, možná úlevou, možná znechucením nad její blízkostí k němu, a oči mu sklouznou.

Anka zaujímá své místo u jeho lůžka. Zůstane tam celou noc.

Když vyjde slunce a vrhá svět za oknem do bleděmodré mlhy, Anka se vzdá spánku. S hlavou přeplněnou a třesoucí se bolestí se naposledy podívá na Tommyho — po záchvatu bolesti za celou noc konečně hluboce usnul — a vydá se chodbou ke svému pokoji.

Anka spala ještě méně než její synovec, ale nemá ten luxus omdlít za úsvitu. Jakmile ji ta myšlenka napadne, tiše si zanadává. Jak bezcitné, myslet na jeho utrpení jako na luxus. Viní z toho nedostatek spánku.

Vzduch v její ložnici je horký a zatuchlý a Anka pootevře okno, aby se dovnitř dostalo čerstvé ráno. Neví, kdy tu byla naposled déle, než trvalo obléknout se. Přes všechnu novost farmy, přes všechny způsoby, kterými ji ještě neusadila v pocit domova, není nikde tak čisto jako tady v pokoji. Stejně tak může patřit duchovi. Podívá se na perfektně ustlanou postel, neporušenou za celé dny, než vklouzne do skříně, aby se převlékla.

Po převlečení si Anka pečlivě rozplete dlouhý cop, rozčeše vlasy a pečlivě je znovu splete. Do každé části copu vplete pramínek kůže s korálky, modrobílé kousky se jí objevují v tmavých vlasech jako květy vykvetlé z hlíny. Zadívá se do zrcadla, naklání hlavu ke svému odrazu a prohlíží si sluncem ošlehané vrásky vyryté v koutcích jejích nesourodých očí. Anka se s povzdechem otočí a zamíří ven.

Jakmile otevře hlavní dveře, zarazí se. Kdyby byla méně všímavá, zřítila by se ze schodů. Na její verandě čeká košík, který tam noc předtím určitě nebyl, nenápadná hnědá proutěná bedna, jako by někdo byl na cestě na piknik a zastavil se u jejích dveří. Anka se rozhlédne po pozemku, jako by skutečně mohla zahlédnout nějakého cizince, potulujícího se jejím dvorku a hledajícího svůj košík.

Samozřejmě, nikdo tam není. A když Anka zvedne víko bedny, aby zkontrolovala její obsah, najde přesně to, co mohla při pikniku očekávat — bochník ještě teplého chleba, sklenici medu, další zavařeninu, trochu uzeného masa. Jestli to tu opravdu nenechal nějaký ztracený piknikář, musel to být dárek. Možná se Jody zastavil a zkusil se jí dvořit svačinou. (Ze všech nedomyšlených návrhů, které ve své době přijímala, nebyl tenhle tak špatný.)

Hodí košík dovnitř, nechá ho zastrčený hned ve dveřích a snaží se přesvědčit sama sebe, aby se cítila dobře. Ale nemůže se zbavit té změti uzlů, které náhle v žaludku cítí. To, že se Jody ukázal a něco jí tu nechal, není problém — problém je to, že Anka byla celou noc vzhůru a neslyšela, že by se někdo plížil po domě.

To je čirá neopatrnost. A neopatrnost je věc, kterou si Anka nemůže dovolit.

Už ne.

Se dvěma čerstvými lahvemi modrého kouře Anka zamíří na hlavní náměstí Sedlova, míří ke stáji, kde nechala Štěstíka. Už je to dlouho po hodině, co poprvé vstala, ale zbytek sféry se teprve začíná probouzet, záclony se rozevírají, psi štěkají a děti jsou vyhazovány ven, aby se vyřádily před snídaní. Na všem ulpívá hustá vrstva rosy a sluneční paprsky se chytají do kapiček jako tisíce malých hranolů vrhajících duhově zbarvené stíny. Úsměv, určený jen pro ni samotnou, škubne Ance koutkem úst.

"Ani jsem nevěděl, že to umíš," zabručí známý hlas a zastaví ji.

Zvedne husté tmavé obočí a otočí hlavu k Jodymu. Usmívá se na ni s rukama zkříženýma na hrudi — už ne nahé, ale schované za černým kabátem.

"Co mám umět?"

"Smát se."

Anka by mu nejradši zakroutila krkem. "Moc se v tom nevyznám. Venku je hezky, to je vše. Ty nejsi ten, kdo mi vykouzlil úsměv na tváři, Joey."

Jodyho úšklebek je čím dál mazanější. "Včera večer jsi byla docela šťastná."

"Včerejší noc byla fajn, dokud ses nezačal lepit." Anička pokrčí rameny. "A pak ten piknikový koš? Vážně? Jestli si myslíš, že jsem ten typ ženský, co zaleze zpátky do postele pro bochník chleba…"

Zmatek v Jodyho tváři způsobí, že se Anka odmlčí a zamračí se. Může předstírat nevědomost, ale k čemu by mu to bylo? Námluvy nebudou fungovat, když nikdo nebude vědět, kdo se namlouvá.

"Nenechal jsi mi ráno jídlo na prahu?"

"Anko, tvoje společnost se mi moc líbila. Ale spánek si užívám ještě víc." Jody se uchechtne, v jeho výrazu je něco tak milého, že je jí to podezřelé. "A rozhodně nepeču chleba. Nejspíš někdo jiný ve městě. Víš, o tobě se toho hodně napovídalo."

Anka nakrčí nos. "To určitě ne."

A ani trochu se jí to nelíbí. Jaké věci musí říkat? Jaký příběh překroutili o tom, odkud pochází a o věcech, které udělala?

"Lidi tady kolem se o vás bojí, jste tam úplně sami. Řekl bych, že se někdo rozhodl, že potřebuje nabídnout olivovou ratolest — abych tak řekl."

Oh.

No… to je určitě něco jiného, než čekala. Anka polkne. Podruhé toho rána se jí žaludek zkroutí do zamotaného hnízda. Ale tentokrát jí to neznervózní. Je to něco jiného. Něco, co už dlouho necítila a neví, jak se na to dívat zpříma.

Ne že by měla šanci. Než Anka stačí zareagovat na Jodyho slova, hlavní náměstí se rozezní sborem výkřiků.

Zakloní hlavu, očima pátrá po směru chaosu, už svírá pistoli a vytahuje ho z pouzdra. Místní lidé utíkají jejím směrem, rodiče unášejí děti z ulice, páry se do sebe strkají, aby ten druhý zrychlil.

Za nimi se blíží něco mohutného.

Jodyho ruka se dotkne hrudi Anky a málem jí vyrazí dech, když ji odtáhne do obchodu. Spolu s nimi se dovnitř vevalí dav, který hrozí, že donutí Anku ustoupit dozadu. Volnou rukou svírá Jodyho zápěstí a škubne s ním, jako by doufala, že to bude bolet. Nepotřebuje nikoho, kdo by ji chránil, a určitě ne jeho. Anka, která se prodírá kolem těl, se nepřestává prodírat lokty, dokud nedorazí k předním oknům a nepodívá se na nyní opuštěné hlavní náměstí.

Téměř opuštěné. Každopádně opuštěné lidmi.

Po pozlaceném břiše, s kůží jako tlusté brnění, se ulicemi Sedlova plíží ohromný červochřestýš. Otevírá a zavírá tlamu, blýskající se obří zuby. Anka sevře ruku kolem své zbraně, svaly se napnou k boji, po kterém netouží, ale nechce od něj ustoupit.

Ale žádný boj nepřijde. Netvor, neschopný tu najít žádné jídlo, pokračuje ve své cestě, plíží se náměstím a ven na druhou stranu okolo budov, zpátky do písečných dun, ze kterých vyšel.

Písečné duny. Anka si vzpomene na stín z předešlé noci a sevře se jí hrdlo. Kdyby včera v noci poslechla své instinkty, kdyby se obtěžovala dál pátrat, tohle by se dnes nestalo.

Ale je to v pořádku, ne? Nezdá se, že by se někomu něco stalo.

Jody se prodírá mezi lidmi, aby se k ní dostal, ale Anka je první, kdo vyklouzne ven. Zrychlí, téměř nepostřehnutelně se jí třese levá noha, jak se snaží držet krok s tempem, které jí udává pravá noha, a netrpělivě se snaží dostat do stájí. Když se k nim dostane, vydechne úlevou a dech se jí smísí s vůní hnoje a sena. Štěstík ji se zachmuřeným výrazem pozoruje ze svého stání a odfrkne na pozdrav.

"To se mi nelíbilo," zamumlá Anka a jemně mu přitiskne dlaň na tvář. "Taky tě vyděsil?"

Další odfrknutí. Strčí jí hlavu do dlaně a ona přejede prstem po jednom z jeho rohů.

V mnoha ohledech je Štěstík jejím jediným společníkem. Kdyby se mu něco stalo, bylo by to nesnesitelné. Ale je v pořádku. Všechno je v pořádku. Anka nemusí nést břemeno viny za to, že nevypátrala červochřestýše dříve. Tentokrát se její nečinnost obešla bez následků.

Ve stejné chvíli, kdy jí ta myšlenka zní v hlavě, zpoza vrat stodoly vykřikne dítě.

Mezi Štěstíkem a jí není třeba slov — dokáží se pohybovat v souladu, míří ven ze stáje a zpátky na náměstí.

Davy se začaly vracet, měšťané míří do středu nádvoří. Všude kolem ní lidé kontrolují své sousedy, hledají své přátele a vyměňují si objetí, když adrenalin začíná mizet.

Ance se sevře hruď. Ignoruje to.

Nedaleko středu davu se utvořil jeden houf, obklopující malou holčičku — dívku, která křičí, až jí třeští hlava. Nemůže jí být víc než devět, je hubená jako bič a bledá jako měsíc. Její kostnaté tělo chrastí.

Chlapec, možná o deset let starší, ji drží. Mají stejný nos a pihy. Přihlížejícím vysvětluje: "Myslel jsem, že jsem ji odtáhl dost rychle, ale — ale dostal se k ní."

Davem se valí vlna soucitného mumlání.

"Věděl jsem, že se to stane."

"Byla to jen otázka času."

"Ta věc se sem blíží už několik dní."

"Chudák Mira."

"Chudák Bo."

Anka ví, že rozhovor není určen pro ni. Přesto se podívá na chlapce — Boa — a zeptá se: "Proč tu věc nikdo nezabil?"

Bo otevře ústa. Sleduje, jak se snaží přijít s odpovědí.

Když nic nepřijde, někdo nabídne: "Jak bychom to udělali? Je to… je to obrovské."

"Všechno umírá." Anka přejede palcem po pistoli.

Mira znovu vyjekne bolestí. Anka si sotva uvědomuje, co dělá, než to udělá, sáhne do kapsy saka a vytáhne čerstvou lahev s modrým kouřem. Odzátkuje ji, předstoupí a přitiskne ji Miře pod nos.

"Nadechni se," nařizuje.

Dívka se nadechne, celou dobu se třese. I když ji Anka pozoruje, nevidí jen ji. Tohle by se nikdy nestalo, kdyby poslechla svůj instinkt a předešlou noc se o ten problém postarala.

Její stoličky skřípou o sebe. Štěstík jí vrazí hlavu do ramene, ale ona se mu do očí nepodívá.

Když znovu zazátkuje a odloží láhev, Anka řekne: "Udělám to."

"Cože?"

"Já tu věc zabiju."

Náměstím se rozléhá další šepot, tentokrát mnohem zuřivější.

Bo drží Miru pevněji. "Půjdu s vámi. Chci pomoct. Je to moje sestra — já, já musím pomoct."

Jiní přikyvují a volají po dobrovolnících. Anka ignoruje pálení v krku.

Hlas má nevrlý a říká: "Fajn. Zítra za úsvitu vyrazíme."

Anka, která si byla příliš vědoma vděčných pohledů, popadne otěže Štěstíka a rychle odtamtud vypadne.

Tak to bylo hloupé rozhodnutí.

Čím déle se den vleče, tím víc Anka začíná přemýšlet, co se jí dostalo do hlavy. Ten červochřestýš je velký problém, ale ne její. Dokáže si zajistit vlastní bezpečí — většinou — a své služby nenabízí jen tak. A přesto je tady, noc před tím, balí si ruksak, aby ho ráno odvezla do dun. Přihazuje sušené maso ze záhadného piknikového koše.

Popravdě, ona přesně ví, proč to udělala. Protože se dívala na Miru, ale viděla Tommyho. Zírala na tu dívku, uštknutou hadem, a myslela na svého synovce a na chronickou bolest, kterou v sobě nese z její vlastní neopatrné, hloupé chyby.

Zabitím té věci se to mezi ní a Tommym nespraví. Ale je v ní část, která vidí tvář Akula, zlomyslného vůdce Pekelníků, který kvůli chybě Anky ohrozil Tommyho život. Možná, že když zabije tohle monstrum, může zabít tu část Akula, která ji od té noci pronásleduje.

Naprostá blbost. Ale už je pozdě vycouvat.

Její přecházení přeruší tiché zasténání z chodby. Anka neváhá, přeruší, co právě dělá, a jde k synovcovu pokoji. Její ruce už sahají po modré kouřové láhvi ve skříni, než se zeptá: "Zas to bolí?"

Když mu však láhev nabídne, odkloní hlavu a horní ret se mu zkřiví, jako by byl znechucený.

"Nechceš lék?"

"Ne," vydechne.

Anka se zamračí a snaží se najít nevyslovené vysvětlení skryté ve tváři svého synovce.

"Unavený… pořád." Klouby mu zbělají na kost, jak se snaží, aby ta slova vyslovil.

Jedním z účinků modrého kouře je únava, která se s ním pojí. Má to být výhoda, pomáhat lidem spát navzdory bolesti, něco, bez čeho by se Tommy neobešel. Nemělo by ji překvapit, že ho to přestane bavit a bude se chtít uskromnit. Od té doby, co se přestěhovali na farmu, tu skoro bydlí. Ale stejně se jí z toho dělá špatně.

"Dobře." Nehádá se, I když by chtěla. Tommy vyrostl a ona už dokázala pochopit, že by za něj neměla rozhodovat.

Když láhev odkládá, říká: "Zítra už tady nebudu. Souhlasila jsem, že se postará o červochřestýše, který sužuje Sedlov."

Tommy na to nereaguje. Anka se zaměstnává úklidem obsahu skříňky. Jen tak snadno se neotřese, ale Tommymu se to podaří, aniž by se o to snažil. "Za rozbřesku vyrážím s nějakými rádoby kovboji. Nejsem si jistá, kdy budu doma. Ale určitě do večera."

Pořád nic neříká. Nakonec se Anka přinutí skříňku zavřít a vrátí se k němu. Tvář má kamennou, výraz nečitelný.

Když se ticho protáhne, Anka si povzdechne a vyprovodí se ven. Nemůže si být jistá, jestli je to bolest v jeho těle nebo vztek v jeho srdci, co Tommyho tak zkroutilo. Tak jako tak se jí to všechno vybaví.

"Co tu proboha dělá ten tvůj zadek?" jsou první slova, která Anka druhý den vypustí z úst, když vkročí na verandu a najde Jodyho, jak tu čeká s Boem a ostatními.

Vdovec se bez zábran zašklebí. "Promiň, musel jsem být zmatený, když jsem viděl, že vedeš vojsko — tohle není výlet pro důchodce?"

Anka proti své vůli vyloudí kratičký náznak úsměvu. "Dovol, taťko, abych ti připomněla, že jen jeden z nás má teď u sebe zbraň."

Jeho úsměv se rozšíří. "Dobrá, dobrá. Jsem tu jen proto, abych vyprovodil odcházející hrdiny, nic víc."

Výraz odcházející hrdinové ji nutí obracet oči v sloup, ale myslí si, že to byl jeho záměr. Než stačí odseknout, otevřou se za ní dveře. A když se Anka otočí, všechno, co mohla říct, zmizí.

Tommy tam stojí a pod paží má zastrčenou vycházkovou hůl. Je bledý, dýchá nepravidelně, ale je vzhůru.

"Ty," zavrčí Tommy a namíří na Boa sukovitý prst.

"Já?" Boovy už tak bledé tváře ztratí jakýkoliv náznak barvy, kterou měly.

"Vrátíš se s mou tetou. Nebo se nevrátíš vůbec. Jasný?"

"Ehm — ne, chci říct, ano, naprosto, rozumím. Nedovolím, aby se jí něco stalo — a jestli to dovolím, ehm, lehnu si a umřu."

"Dobře." Tommy dá ruku dolů.

Anka neví, co s tím vším dělat. Mohla předpovědět, že ráno proběhne sto různými způsoby, a nikdy by to nečekala. Ta náklonnost — jakkoliv byla nevrlá — z jejího vztahu s Tommym už dávno vyprchala. Chce se jí plakat, když to znovu cítí. A… když je zbožňována před bandou cizích lidí, chce se jí sloupat ze sebe kůži.

"Jdeme," štěkne nakonec, otočí se, aby sebrala Štěstíka a vyrazila na cestu.

Ance netrvá ani hodinu, než usoudí, že Bo je ta nejroztomilejší a nejotravnější osoba, kterou kdy potkala. Chlapec by neměl být venku v dunách a lovit červochřestýše. A zdá se, že to ví, protože je natolik nervózní, že nemůže přestat mluvit. Ještě než vyjde slunce, zná Anka celý jeho životní příběh.

"Takže naši rodiče umřeli před několika měsíci. Chci říct — náš táta vlastně umřel před sedmi lety, ale máma umřela letos. No nic. Takže se to stalo. Takže jsme asi sirotci. Nebo — nevím, už nejsem dítě, nemyslím si, že můžu být sirotek. A Mira asi taky není sirotek, protože se o ni starám. Každopádně jsme tu jen my. Víte, jsme všechno, co máme. No dobře, my a lidi ve městě, víte. Všichni pomohli naší mámě, když jsme sem přišli, a pak pomohli nám, když umřela. Nevím, jak bychom to udělali, kdybychom byli sami. Nikdo přece nemůže být vážně sám, ne? Takhle nikdo nepřežije."

Nikdo?

Její lidé sdílejí Boův názor od nepaměti. V domovině, která jí dala život, byli všichni rodina a rodina byla všechno. Slyšet Boa mluvit o tom, jak se lidé v Sedlově postarali o něj a jeho sestru — tak by to udělali i doma. Za děti byli zodpovědní všichni. Všichni byli zodpovědní za všechny.

Takový život Anka znala dlouho. Ale pak už ne. Tahle část její minulosti jí připadá jako sen, kterému nerozumí, ale nedokáže se ho zbavit.

Myslí na košík s jídlem na svém pultu. Tisk Jodyho ruky na hrudi.

Ztratit něco tak posvátného, jako je vlastní lid, znamená trochu zemřít. Nemohla doufat, že ještě někdy něco takového pocítí. Ta naděje by mohla být dost velká, aby ji pohltila, kdyby to udělala.

Když vycházející slunce ozařuje krajinu, Anka odsune myšlenky stranou, aby se podívala na obzor. V dálce se něco hýbe. Kdyby nevěděla, co má hledat, možná by si toho vůbec nevšimla. Pořád to nemusí být nic.

Sevře pistoli pevněji a zatváří se zachmuřeně. Nemůže riskovat přiblížit se, aniž by s jistotou věděla, co to je.

"Bude to možná vypadat trochu divně," varuje Boa. "Ale buď zticha a věř, že se dějí věci, které nevidíš. Jasné?"

"Ehm — ehm, ano? Jistě."

Anka se uklidnila, otočila se ke směru nerozluštitelného pohybu a napojila se na svůj rozšířený zrak.

Její ostatní smysly jsou otupělé. I když se navenek nic neděje, uvnitř se Anka řítí prostorem. Najednou je sto sáhů daleko, stojí na písčité hoře a dívá se dolů na třpytivé šupiny. Červochřestýš se zavrtá do země a téměř úplně zmizí, než se uvolní na druhé straně malé duny. Nedaleko je v písku otvor, vchod do doupěte toho tvora.

"Mám tě," zašeptá a pistole se jí v ruce zahřeje a připoutá ji k jejímu tělu.

Pár vteřin před tím, než se Anka stiskne spoušť, zaváhá při záblesku bronzu na okraji vidění. Dívá se, srdce jí stoupá do úst, když se objeví další červochřestýš. Tenhle je podstatně menší. Opatrně zavrtí hlavou a vykoukne na svého… rodiče. Větší červochřestýš se zatřese, čeká, dokud se k ní dítě nepřidá. Oba kloužou po písku, šupiny se otírají o rozehřátou zem.

Srdce, uvězněné vzadu v ústech, jí začne bušit silněji.

Nikdo nemůže přežít sám.

A každý, kdo bude zahnán do kouta, udělá to, co musí, aby porazil nepřízeň osudu a vyvázl živý.

Červochřestýš není Akul. Anka se nemůže pomstít za Tommyho bolest tím, že zabije tvora, který ublížil Miře. Zpátky ve svém těle si Anka uvědomí, co musí udělat.

"Našla jste to?" ptá se Bo.

"Ano. Přímo před námi." Zastrčí pistol zpátky do pouzdra. "Teď uděláme tohle…"

Anka možná čekala hněv od lidí ze Sedlova, že se rozhodla nechat červochřestýše a jeho dítě žít, že je zahnala hlouběji do dun, kde byla kořist hojnější a lidé vzácnější, místo aby je zabila tak, jak slíbila. Ne poprvé ji měšťané překvapí tím, že dychtivě přijmou řešení, které nezahrnuje krveprolití.

Je noc, když se Anka vrací domů, unavená z dobře stráveného dne. Usmívá se, když se loučí s ostatními a dívá se, jak spolu odjíždějí. Štěstík do ní šťouchne, zafrká, jako by se smál. Políbí ho ze strany na tvář a pak ho pošle do stodoly.

Uvnitř se pořád usmívá, když si věší kabát.

"Úspěch?"

Zpoza rohu se ozve Tommyho hlas a Anka se k němu otočí.

Vypadá ještě lépe. Stojí na chodbě, ruku sevřenou kolem špičky hole. Čerstvě vykoupaný?

"Svým způsobem ano. V tomhle městě jsou dobří lidé, Tommy. Myslím, že bychom si tu opravdu mohli vybudovat život. Já…"

Trhne sebou. Bolestí, ale jakou?

Očima ho znovu prohledává. Tentokrát si všimne tašky u jeho nohou.

"Ty někam jedeš?"

"Jen jsem čekal, abych se mohl rozloučit."

"Já—" přimhouří na něj oči a sepne ruce před sebou. "Ne. Kam jdeš?"

"Domů, tetičko."

"Tohle je tvůj—"

"Domů." Zdůrazní to, oči mu zaplanou ohněm, který v sobě Tommy neměl od chvíle, kdy začal brát modrý kouř. "Zpátky k našim lidem."

Visí mezi nimi tíživé ticho, které prosí o rozbití.

Tommy souhlasí. "Jsem rád, že se tu zabydluješ. Ale tohle není domov. Nevím, jak být součástí toho života, o kterém mluvíš. A potřebuju…"

Sklopí zrak. "Potřebuju skutečnou medicínu."

Anka by musela být krutá, aby ho vinila. To ale nebrání pocitu, že se jí hruď rozskočí na kusy.

"Rozumím." Přikývne. "Ale nemůžeš odejít ve tmě a sám, aspoň zůstaň, dokud…"

"Už jsem to zařídil. Jody mi vlastně pomohl vymyslet plán. Je to fajn chlap."

Fajn chlap, kterému Anka zlomí vaz, až ho příště uvidí.

"Dobře." Polkne. "No… díky, žes počkal. Bylo to od tebe laskavé, vzhledem…"

"Vzhledem k čemu?" zamračí se Tommy.

"Jak moc mě musíš nenávidět."

"Haseyo…"

Dech se jí zadrhne v hrdle, když Tommy vysloví její pravé jméno, jméno Atiinů, jméno, které jí dali její lidé. Přistoupí k ní a přitáhne ji do objetí. Anka by plakala, kdyby mohla dýchat. Tommy jen šeptá: "Nemůžu tě nenávidět. Miluju tě. Tohle prostě… není místo, kde bych měl být."

A je ona tam, kde má být? Anka to neví. Doufá, že když si dovolí odpustit své chyby, když se do toho opře a něco tu postaví, možná to tak může být.

A možná se zase mýlí.

"Radši už půjdu." Tommy jí přejede palcem po tváři, než si vezme tašku. Při každém pohybu se ještě chvěje, je to jasná nitka bolesti, ale je na tom lépe, než za dlouhou dobu byl.

Ví, co dělá.

"Tohle není sbohem navždy." Otočí se ve vchodu. "Ještě se uvidíme."

"Krev může téct, ale skončí přesně tam, kde začala," souhlasí. "Tak zatím."

Jak se Tommyho stín stále prodlužuje po cestě vedoucí od jejich domova, než konečně zmizí, Anka si uvědomí tichou pravdu. Usazuje se jí v útrobách jako olovo, dusí spletité uzly naděje a strachu, všechny je smyje.

Je velká šance, že dokáže vybudovat komunitu, která jí chybí. Tito lidé mohou být jejími lidmi, tento život může být jejím životem. Ale když přijde večer domů, vždycky to bude jen Blesková Anka a její přízraky.

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát