<img height="1" width="1" style="display:none" src="https://www.facebook.com/tr?id=296550599029828&ev=PageView&noscript=1"/>
Psanci z Hromové křižovatky │ Nemožné vědět

Psanci z Hromové křižovatky │ Nemožné vědět

Honza Charvát
Magic
Příběh a překlady
Yuma si myslel, že na Hromové křižovatce ho čeká nový začátek. Teď ho dohnala jeho minulost a hrozí, že spálí jeho zářivý nový život a spolu s ním každého, kdo je mu drahý.
Autor: Isaac Fellman • Překlad: Honza Charvát
Zdroj: Outlaws of Thunder Junction │ No Tells

OUTLAWS OF THUNDER JUNCTION
Hlavní příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky [#01] Nabídka pomsty /20.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#02] Útěk z vězení /23.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#03] Vlak do Zdařilova /24.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#04] Nalezení Sakrova /30.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#05] O půlnoci /31.3.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky [#06] Balada o zlodějích a pistolnících /6.4.2024/
Epilog:
 Psanci z Hromové křižovatky │ Přines konec [1/2] /20.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Přines konec [2/2] /21.4.2024/
Vedlejší příběh:
 Psanci z Hromové křižovatky │ Nemožné vědět /7.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Krev je silnější než jed /13.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Daleko od domova /14.4.2024/
 Psanci z Hromové křižovatky │ Příjemný rodinný výlet /15.4.2024/


 

Nové začátky, hm? Jsou to brutální věci — máte mé sympatie. Nikdy jsem neviděl nový začátek, který by nezahrnoval spálení něčeho, a pokud vám ta metafora zní roztomile, zkuste si přivonět k vlhkému popelu den starého ohně, a pomyslete na to, že to změnilo všechno, co jste milovali, mnohem více, než kdy mohla magie. Tento konkrétní nový začátek, tento konkrétní jasný a zářivý východ slunce, zahrnoval dámu, která vešla do mého baru s doslova ohněm v rukou. Můžete hádat, jak to pokračovalo, a to ještě ani nebylo otevřeno.

Samozřejmě jsem ji znal. Kdysi jsme byli přátelé, Elnor a já. Ale bylo to složité a já jsem nebyl schopen přemýšlet o komplikacích, když se objevila v tom nádherném vínovém kostýmu z novocapennského krejčovství, s hadím démonem tlustým jako námořnické lano omotaným kolem její paže, a namířila na mě ruku. Had byl nádherný, jasně zelený, jako kdyby zrovna svlékl kůži. Z tlamy mu vyšlehl plamen, horký jako kremace v zimě. Když mě zastihla nepřipraveného, nemohla minout — byl to varovný výstřel.

"Paní!" řekl jsem. Lépe mluvím, když vyprávím příběh. K té větě můžu říct jen to, že jsem ji přesně identifikoval jako dámu. Plamen nic nezapálil, jen narazil do sklenic visících za barem a roztavil je. Měl jsem před sebou svůj hromovou kuši, ale zrovna byla rozebraná. Nebyla ve stavu, kdy bych ji mohl použít.

Naštěstí si Elnor chtěla promluvit, i když jediná sladká vzpomínka, nad kterou se chtěla rozpovídat, byla: "Kam zmizely ty peníze, Yumo?"

"Tam, kam obvykle peníze mizí," vyštěkl jsem na ni. "Kde jsou peníze? Kde jsou staří králové a mrtví bohové? Co tady děláš?"

 

 

Elnor a já jsme byli na mizině, když jsme se potkali. Spolčili jsme se s několika dalšími — její přítelkyní Shadress a několika dalšími milými lidmi, kteří jsou teď mrtví nebo ve vězení — protože jsme měli sny, bohové nám pomáhejte. Možná sedm různých snů, ale dali jsme je dohromady a zprůměrovali, a vyšlo nám tohle. Opustíme Nýtovače, u kterých jsme všichni prožili mládí. Pak bychom něco vytvořili. Nýtovači mají být stavitelé, kováři, tesaři, že? Dřív to něco znamenalo, předtím, než se parta dělníků, která se spojila proti bossům, stala jen další partou bossů. Takže já a mí přátelé jsme začali znovu, dělali jsme to správně. Našli jsme prázdné skladiště, kde jsme se usadili, a sepsali manifest. Měli jsme všechny dovednosti, které jsme potřebovali. Byl jsem zbrojíř, Shadress byla krejčí, Elnor vypadala roztomile. Peníze, které jsme vydělali, se rozdělí. Naverbovali jsme další lidi a tak dále, a tak dále, a tak dále až do utopie.

Ale každá rodina má drama a tahle měla také. Majitel squatu se jednou ukázal s gangstery a zabavil nám veškerou výstroj, takže jsme nemohli vydělávat. Řekl, že nám ji vrátí, když zaplatíme zpětně nájem, ale tolik peněz jsme neměli. Takže by to samozřejmě musel být zločin, což je na Nové Capenně hlavní hybatel průmyslu. Top import, top export. Taky jsme uměli krást a vybavení na to bylo levnější. Když to uděláte správně, nepotřebujete ani zbraně, jenže, když budu upřímný: udělali jsme to špatně.

Elnor byla tehdy úžasná. Bylo ode mě laciné říct, že jen vypadala roztomile. Měla šarm, a jestli si myslíte, že to nic není, tak jste nikdy nebyli okouzlující. Sám jsem okouzlující. Tady na Hromové křižovatce mě mají rádi, protože jsem sem do pouště přinesl a představil koktejly. Nemají mě rádi jen pro můj původ.

Elnor pila. Sázela. Flirtovala. Byla dokonalým rozptýlením, a protože se uměla líčit a oblékat se stylově, uměla se také dobře maskovat. Nemusíte kouzlit, ani používat běžné nudné převleky — bavlnu ve tvářích, měnit brýle, špatně padnoucí oblečení. Všechno to zvládnete s herectvím a make-upem. Očekávají jeden typ dívky, ale tady přijde někdo jiný.

Věřte mi, snažil jsem se být dívkou po určitý počet let. Chce to šikovnost. Musíte fungovat pod tlakem toho všeho, na co se díváte — jak se lidé dívají na ženy, hodnotí, vybírají, a to vše bez ohledu na to, jestli si chcete vybírat i vy. Není to důvod, proč jsem se musel přetvořit v muže, ale musím přiznat, že jsem v tom byl taky špatný. Elnor byla génius, přirozený talent. Jak to fungovalo? Jednoduše. Dejte ji do místnosti plné kriminálních bossů, a vyhraje každou hru v pokeru nahá.

Takže zatímco Elnor klábosila se strážnými, krupiéry a bankovními úředníky, my jsme vyhazovali trezory do povětří a vyprazdňovali otevřené trezory, prodírali jsme se vlaky po vratkých mostech. To byly časy! Pamatuji si je ve světlech a obrazech. Piliny na podlaze naší dílny, jak se díky slunečnímu svitu třpytily. Poskvrněné samety v ztemnělém salónku Patronů, to, jak moje ruka poznala, jak těžké zlato je. Nová Capenna byla zničené město. I nové věci tam byly zničené. Vím to, protože i my jsme byli noví a zničení.

Tak to šlo několik let. Peníze na nájem jsme získali docela rychle, ale pak jsme se rozhodli, že bude bezpečnější a levnější vlastnit budovu. To byl nápad Shadress, která byla přesným opakem Elnor a přesným opakem mě. Vymyslete si to, jestli to dokážete, ale potřebovali byste pokročilejší matematiku, než jakou mě naučili Nýtovači. Měla na sobě jen rezavě černé šaty, se dvěma zkříženými špendlíky na límci. Měla takový krejčovský trik, že dokázala mluvit se zavřenými ústy, protože v nich většinou měla špendlíky, a když mluvila, nikdy to nebylo přímé. Nebylo to: "Budeme silnější, když budeme držet pohromadě." Bylo to: "Dvě strany oblouku se vždy sklání k sobě. Proto jsou silné. Když budeme takoví, bude to v pořádku." Vidíte, co myslím? Všichni jsme byli pohroma; nedokázali bychom držet pohromadě, ani kdybychom se snažili. Ale mohli jsme se pokusit spadnout jeden na druhého a to se nám povedlo. Na chvíli.

Každopádně, ta budova byl nejhorší kup, jaký kdy Shadress udělala. Půjčili jsme si peníze, abychom to koupili. Můžete hádat, co se stalo potom. Dluh na vás padá ve vrstvách. A financováním svých dluhů z krádeží si naděláte dvakrát tolik nepřátel. Nebudu vás obtěžovat s celou tou nudnou historkou, prostě to skončilo tím, že jsem nakonec odešel. Prostě jsem utekl přes Zvěscestu, aniž bych věděl, kam jdu. Každý, kdo zůstane, zemře, půjde do vězení nebo se vrátí k tomu, že bude pěšákem v jednom z gangů. Zase být ten nejnižší žvýkač železa v Nýtovačů? Ne. Chtěl jsem nový život.

Ospravedlňuju se? Samozřejmě, že ano. Ale já mám taky pravdu. Mohl bych zemřít se svými přáteli nebo žít sám. To, co jsem si vzal, by nezaplatilo ani měsíční úrok, a vlastně jsem to držel mimo dosah našich nepřátel, že?

 

 

Hodil jsem po ní láhev. Mou předností v boji je, že jsem rychlý. A měl jsem ještě jednu starost, kromě Elnor a rozebrané kuše. Kirri byl na baru, v košíku, kde se rád choulí. Může zůstat nehybný jako skála, takže by to prostě vypadalo, jako bych měl v květináči obyčejný kaktus, trochu dekoru — ale ona toho hada držela nepříjemně blízko, a i kdybych se odtud nedostal, musel jsem dát šanci na útěk jemu. Ten prcek mi dvakrát zachránil život. O obou případech uslyšíte — za pět a za deset minut.

Jsem rychlý, jak jsem říkal. A i když je Elnor taky rychlá, já umím překvapit. Jde o to, aby se vaše svaly uvolnily do poslední možné chvíle. Žádné škubání, žádné prozrazování. Neřekla mi, abych držel ruce tak, aby na ně viděla, ale stejně jsem je tam držel, přímo na chladné kamenné desce baru. Cítil jsem mělká místa v kameni, kde ho zedník nevyškrábal úplně dočista. Pak jsem se vrhl na stranu, popadl láhev a mrštil s ní přes okraj. Vystřelila a zároveň se přikrčila, ale to jsem předvídal, a láhev se o to stvoření roztříštila, takže jeho ohnivý proud na vteřinu zmodral. Roztavil díru v kamenné zdi za barem a její sametová paže se třpytila úlomky skla. Teď byl had jako omráčený — nerad to dělám démonovi, který byl nejspíš přivolaný proti své vůli, ale vždycky lepší než ohrozit Kirriho. Pořád ležel v košíku a nehýbal se. Nikdy nevím, co si myslí. Je chytrý, ale není zrovna emotivní.

Měl jsem pár vteřin. Použil jsem je k tomu, abych dal svou hromovou kuši zase dohromady a do ruky. Je těžká, dobře vyvážená, s pažbou vyleštěnou do jasna a dokáže usměrňovat blesky na tvrdé, praskající střely. Kromě lovu ji používám hlavně na vyhazování lidí z baru, takže je větší a komplikovanější, než by měla být.

"To nechápu, Yumo," řekla Elnor. Na ženu s hromem namířeným na ni byla chladná; cítil jsem tu sílu, jako vůni deště přicházejícího do pouště. "Nebyli jsme na tebe hodní? Nepřijali jsme tě, když tě nepřijal nikdo jiný? Nedali jsme tě dohromady s nejlepším chirurgem ve městě, aby ti upravil paže a udělal z tebe chlapa?"

Řekl jsem: "Nemyslel jsem si, že musím platit za tvé přijetí."

"Nikdy sis nemyslel, že musíš platit za cokoli mého."

"Chápu. Já—"

"Právě jsem ti řekla, že sis toho vzal až dost."

"Prostě se stalo," řekl jsem jí. "Poslouchej. Peníze jsou pryč. Utratil jsem je. Není tu nic, co by se dalo vrátit, a nevěřím, že to vůbec chceš. Jak dlouho mě hledáte? Rok? To je spousta času na to, abys zapomněla, proč něco děláš."

Její ruka se napjala. Had už vypadal lépe; jak jsem se díval, stočil se těsněji kolem její paže, zaryl se do látky a zvedl hlavu výš. Nedýchal na mě, ale jen do vzduchu, ohříval ho. Ráno je v poušti zima a tohle stvoření bylo daleko od domova.

"Nepovyšuj se nade mě," řekla Elnor. "Nesnaž se mě ukecat. Vždycky sis myslel, že se z problémů vymluvíš, ale jediné, co umíš, je vyprávět příběh. A to není příběh o mně."

"Jistě. A co tedy?"

"Znám o sobě jeden příběh," řekla pomalu, "a je velmi bolestivý, ale řeknu ti ho, jestli chceš. Na počest našeho starého přátelství."

"Vážně?"

"Jmenuje se Kde jsou peníze?"

 

 

Všechny peníze jsem měl zašité v podšívce obleku, když jsem před rokem přišel na Hromovou křižovatku. Byla těžká, celá v desítkách a pětkách, olověných a bronzových mince, a opravdu ty švy zničila.

Zvěscestí je první město, které tu uvidíte, přátelské místo, samé dřevěné věže a útesy, ale bylo to první místo, které každý, kdo přišel po mně, viděl. Věděl jsem, že si tu musím vyšlapat cestu. Co jsem ale nevěděl, bylo, jak to udělat, když mě sledují. Nemám ponětí, jak přežít v poušti. To, co se v Nové Capenně považuje za divočinu, jsou jen zničená předměstí. A muselo to být pěšky. Vlakům jsem nevěřil — evidentní novocapennský výtvor, lidé z domova by je používali. A co já vím o ježdění? Jsem městský kluk. Ani jsem nejel na kole. Tak jsem se vydal na cestu po Hromové křižovatce.

Oblek byl nový. Oblečení je v Nové Capenně ještě důležitější než tady, a to všechno jsem si nechal vyrobit na zakázku od Shadress. Černá vlna, černý samet, proužky od boku k lemu, a musel jsem vypadat jako milionář, když jsem umíral vedrem. Od té doby jsem se naučil, že vyčerpání z horka přichází nečekaně. První známka toho: nemyslíte jasně. Říkejte si o mně, co chcete, možná jsem to měl vědět, ale vyrostl jsem ve městě, kde všichni vypadají vždycky fantasticky — nejen kvůli krejčovství, ale i proto, že mraky, smog a stíny budov všechno potemní a okouzlí. Nebyl jsem zvyklý na to velké, plné slunce. Každopádně jsem tam seděl na kameni s vyhrnutými rukávy a sakem přehozeným přes ruku, takže to bylo kluzké potem, a bylo tam něco malého. Byl tam ten prcek.

Malý kaktus, batole ve tvaru i velikosti, se šesti pahýlovitými pažemi. Obličej nic moc, ale nějak jsem věděl, že se dívá na mě. Oblékl jsem ho do saka, aby mě nepopíchal trny, a zvedl jsem ho.

Za svůj život jsem viděl spoustu věcí. Lidi, démony, velké stroje, revoluce, tragédie. Sféru, která se blížila ke konci, jako Nová Capenna — děla se spousta věcí. Třeba jak se rozbitá láhev roztříští na malé kousky. Čím je roztříštěnější, tím více kousků je k zachycení světla. Hromová křižovatka je nová sféra, které teprve začíná. Pořád je celá. Takže když říkám, že jsem neviděl nic jako mládě kaktusáka, myslím to vážně. Doma pro něco takového nebylo místo.

Nevedl mě k vodě nebo něčemu takovému. Právě se před několika minutami probudil. Nevěděl, jak něco udělat. Ale tenhle kluk se přidal ke mně, a když se na mě někdo podíval přátelsky, najednou jsem se viděl jakoby zvenčí a ptal se sám sebe, co potřebuju. Počítal jsem, že voda teče dolů, tak jsem šel směrem k roklině. Z rokliny se vyklubalo vyschlé koryto řeky, a pod vrstvou písku byla studená voda. Tak jsem přežil.

 

 

"Říkal jsem ti, peníze jsou pryč," řekl jsem. Kirri měl během té první malé šarvátky spoustu příležitostí k útěku, ale samozřejmě neutíkal; nedělá to, co dělat nechce, i když jsem se z toho zpotil.

"Pořád ti nevěřím."

"Fajn. Lhal jsem. Nejsou pryč. Stojíš na nich."

"Tohle je tvůj bar?"

"Je to náš bar," řekl jsem. "Já a ostatní barmani, klavírista a tanečníci. Uklízečka, kuchařka. Vedeme to společně. Výdělek rozdělíme. Je to přesně tak, jak jsme o tom doma snili."

"Ale ty ho vlastníš."

"Jasně že jo."

"Takže nejsi jen zloděj. Jsi šéf."

"Jestli to chceš říct takhle, tak ano, jsem."

Pokrčila rameny. "Nevím, co nesnáším víc."

"Hádám, že zloděje, ale ty jsi taky zloděj."

Luskla prsty; had zpozorněl. Skočil jsem za bar a slyšel, jak ke mně běží. Krytí je past, pokud nejste mrštní. Vyskočil jsem, mrštil jsem po ní bleskem a ona po mě vrhla plamenem: oba jsme minuli. Za barem ale narazila do dalších lahví, takže se vypařilo, co bylo uvnitř. Potápěl jsem se na podlaze pokryté sklem a struskou a hulákal: "Máš vůbec ponětí, kolik ty lahve stojí?"

Ukryla se za hracími stoly. Můj bar má dvě úrovně, patro a mezanin. Nahoře jsou ložnice, teď jsou prázdné. Vzadu jsou stoly s kartami a kostkami. I ty jsem přinesl na Hromovou křižovatku, vydělal jsem na nich majlant. Přikrčil jsem se při pomyšlení na spálené díry v těch akrech plsti, tak jsem zůstal ležet a nestřílel, dokud jsem neuslyšel její pohyb.

Několikrát jsme po sobě vystřelili. Všechny moje zasáhly ty zatracené stoly. Plížila se rychle a tiše kolem, snažila se na mě útočit z nečekaných míst, většinou se jí to dařilo. Věděl jsem, že čím déle to bude trvat, tím horší jsou moje vyhlídky — měla celou místnost, kam se mohla vmanévrovat, a bylo jí jedno, v jakém stavu ji zanechá — tak jsem se doplazil k baru a náhle přes něj přeskočil, cítil jsem volnost místnosti, která se otevírala, a utíkal jsem ke schodišti — pryč od Kirriho, který se pořád nehýbal. Pryč, pryč, nahoru, nahoru! Tamhle běží Yuma, ověřený génius, míří na vyvýšené místo. Zahlédl jsem její udivenou tvář, namířil kuši, když jsem utíkal, a pak, když jsem došel na horní schod, klidně zamířila a zapálila za mnou schody.

Měl jsem na schodech koberec, další z mých noblesních nápadů, a teď další, který se mi vymstil, protože se na něm oheň živil jako hladové zvíře. Byl rozžhavený do modra, rychlý a nebezpečný, hnal se do mezipatra a odřízl mi únik. Nahoře jsem viděl všechno: bar s roztavenými lahvemi, díru vpouštějící dovnitř kulatý paprsek ranního slunce, Kirriho v košíku, jeho svižný pohyb, když ke mně vzhlédl; Elnor, bledou, stojící nehybně s hadem, který se jí kroutil kolem paže.

Uvědomil jsem si, že mě asi nechtěla zabít. Její muška není tak špatná. Ale i kdybych mával hromádkou papírových peněz u jednoho z našich stolů na kostky, nevsadil bych si na to, a tak jsem se vrhl zpátky do jedné z ložnic. Řev ohně prorazil díru přímo do dveří, úhel střely ji poslal i do stropu.

"Přestaň mi podpalovat bar!" Zařval jsem do otvoru.

"Jdi ke světlu a já nebudu muset!"

Takže tady je opět Yuma, osvědčený a oslavovaný génius, muž na obálce všech novin. Pokoje v druhém patře jsou propojené, že? Tak z nich můžete udělat apartmá. Protože byly všechny prázdné, dveře byly otevřené, aby se mohly provětrat, což znamenalo, že jsem mohl bezhlučně utéct do jiné místnosti a vyrazit ze dveří, abych dostal jednu pořádnou ránu. Rozběhl jsem se, rozrazil dveře a ona tam stála na baru ve špinavých botách a mířila přímo na mě.

Instinktivně jsem zvedl předloktí proti ohnivému proudu, ucítil jsem, jak mě zasáhl oheň, a vykřikl bolestí. Byla to ošklivá popálenina a zanechala ošklivou jizvu, ale nebylo to nic, co by mělo být. Mělo to jít přímo skrz mě. Pořád mě nechtěla zabít — ale určitě se na to psychicky připravovala.

Za ní jsem viděl Kirriho usazeného v nové díře ve zdi. Pokusil jsem se mu dát signál očima, pak obličejem, pak hlavou, že by měl jít, vyskočit, zmizet, ale on se nehýbal, jen tam stál a pozoroval mě. Jako by se snažil naznačit něco, na co jsem asi nebyl dost kaktusák, abych to pochopil. Bál jsem se, že přitáhnu Elnořinu pozornost k němu, ale ona se na mě jen zmateně dívala. Všude kolem ní teď šlehaly plameny — nábytek hořel, schody byly z dřevěného uhlí a došková střecha napůl zmizela. Za pár minut se z toho místa stane jeden velký komín. A pořád tam byl Kirri, seděl v té díře ve zdi, jako by to byla sedačka u okna, kterou jsem mu právě postavil.

"Já se neotočím," řekla mi trpělivě. "Vím, že se mě snažíš podvést. Jestli tam někdo je, nemůže tě zachránit."

Pamatujete, jak jsem říkal, že je to legrační, ty myšlenky, které vás napadají v boji? Se sežehnutým masem, s vypálenými chloupky, můj nový přítel trpělivě čekal, až něco pochopím, moje stará přítelkyně s ožehlými a divokými vlasy, had se jí vzpínal z paže — a jediné, na co jsem dokázal myslet, byla ta vlaková loupež doma v Nové Capenně.

Byl to pro nás začátek konce, ale byla to úžasná hodina, dokud trvala. Ze všech stran jsme byli obklopeni bouchači od Makléřů — řítili se na nás z vagónu zpředu i zezadu. Měli jsme jen rychlost a nepředvídatelnost, ale to byla Elnořina silná stránka. Tančila kolem nich a používala každou část toho špinavého vagónu třetí třídy. Sedadla byla úkryt; mříže polic na zavazadla sloužily k tomu, aby se mohla vytáhnout do vzduchu; svítidla sloužila k odrazům magických výbojů jako trikové střely v bazénu. Nikdo nevěděl, co udělá příště, a tak jsme ještě jeden den překonávali šance.

Opravdové zápasy jsou o rytmu. Snažíte se předvídat soupeřův rytmus. Snažíte se do něj sám nespadnout. Je to tak jednoduché. Šlo o to, že mi uměla číst myšlenky, protože jsem měl stejný rytmus jako vždycky. Znala mě. Nikdy jsme si nebyli tak blízcí. V naší staré skupině jsem se vždycky lépe přátelil s jinými lidmi — Elnor byla pro mě příliš dobrá. Ale intimita nevyžaduje lásku, jen trénink.

Ale už jsem ji neznal. Bojovala jako někdo jiný. Bojovala jako Shadress. Klid, opatrnost, čekání a přemýšlení. A to znamenalo, že Shadress je mrtvá, protože člověk se tak rychle nezmění, ledaže by chtěl uctít něčí památku.

Shadress z nás byla nejlepší. Nikdy jsem nevěřil v morální autoritu, dokud jsem ji nepotkal. No, nikdy jsem nevěřil ani v jedno, ani v morálku, ani v autoritu. Po té práci ve vlaku dostala deprese a tak nějak se vytratila a pak jsme se všichni začali hádat. Každý se vydal jiným směrem. Myslím, že věděla, že jsme všichni ztratili cíl z dohledu, když byl cíl daleko a peníze byly přímo tam. Ale ona byla opravdu ten nejlepší člověk, kterého jsem kdy poznal.

Tohle všechno mi proběhlo hlavou za třicet vteřin, což je dlouhá doba. Elnor se jen dívala, jak na to všechno přicházím. Dávala mi na to čas, protože pomsta není k ničemu, když ten člověk neví, proč se to děje. Ale byla tu kvůli pomstě a já věděl, že s další ranou už nezaváhá.

Tak jsem udělal něco, co nemohla předvídat. Vystřelil jsem z hromové kuše na dlouhé zrcadlo za barem. Roztříštilo se na spršku ztracených peněz, pršelo na závěs z rozbitého skla. Kirri mě při tom pozoroval a já poznal, že svým tichým způsobem schvaluje všechno, co dělám. Elnor se opravdu otočila a podívala se tam; nemohla uvěřit, že bych si zničil vlastní bar, i když už ho sama tak důkladně zničila. Pak, mezi jasem, hlukem a dusivým hustým kouřem, jsem seskočil a šel po její ruce, neútočil hromem ani žádným kouzlem, ale svými pěstmi, tou spálenou i tou nepoškozenou.

Váleli jsme se po podlaze a zápasili. Oběma rukama jsem z ní strhl hadího démona a mrštil jím přes celou místnost; byl svalnatý a silný, ale ne víc než kterékoli jiné zvíře. Stejný trik jako s lahví. Legrační, jak tato kouzelná stvoření mají někdy jen obranu proti magii. Jsou šokováni prostou silou a Elnor byla stejná.

No, ano, samozřejmě, že jsem ji mohl prostě zabít.

Nechtěl jsem, to je všechno. A tím jsem si byl jistý. Je to jediný způsob, jak zaručit, že prohrajete boj: jít do něj, aniž byste věděli, co od něj chcete. Věděl jsem, co chci, a Elnor ne, a proto jsem nevyhrál, ale proto ona prohrála.

V místnosti bylo najednou téměř ticho, žádné dramatické pohyby, jen dva lidé, unavení, těžce oddychující mezi praskotem jisker. Elnor taky umí bojovat rukama, ale byla to moje specialita, když jsem byla malá. Když ostatní děti trénovaly vyvolávání a otevírání zámků a různé druhy magie, byl jsem venku na ulici s pěstmi. Malá vzpoura proti mému tátovi. Tak jsme tam tak stáli, já pomalu vyhrával, ale oba jsme se málem udusili kouřem, když vtom náhle udeřil déšť.

Na Hromové křižovatce je pouštní déšť prudký a prudký. Přichází jako tlesknutí z modré oblohy; mraky se na vás řítí jako vlak a pak jste promočení až na kost, a kolem vás z vyprahlé pouště najednou pučí neskutečné malé květiny. Tehdy byla zima, období bouřek, ale stejně jsem to nečekal. V okamžiku vyhasly ohně a celé místo bylo černé a štiplavé jako knot svíčky, který právě uhasili. S tou vodou a vším tím spálením jste mohli namočit pero do kaluží na podlaze a napsat báseň, kdybyste měli chuť napsat báseň, což jsem právě neudělal. Pořád jsem vykašlával kouř z ohně, který už neexistoval. Elnor také kašlala. A pak jsem si klekl na její hrudní kost, chytil ji za zápěstí a bylo hotovo.

Řekl jsem jí to, co teď říkám vám, co říkám každému cizinci, který přijde do mého baru v čistých přiléhavých šatech a nových botách. Říkáte, že jste tu pro nový začátek? Fajn — ale to znamená vzdát se minulosti. Vzdát se předstírání, že ji ještě můžete změnit. "Minulost je mrtvá," řekl jsem. "Je konec. Jsi na novém místě a to znamená začínat od píky."

"Jsi tak moudrý, Yumo." Obličej měla kluzký od deště; pořád musela mrkat, aby se jí nedostalo do očí, a vrtěla hlavou. "A jistě se to hodí — ale jak tvá moudrost zařídí, že ti odpustím."

"Nečekám, že mi odpustíš," řekl jsem. "Stydím se za to, co jsem udělal. Udělal bych to znovu a znovu bych se za to styděl. Ale tohle je Hromová křižovatka — lidé jsou tu jiní. Jsou tady, aby si vymysleli sami sebe."

"Chceš říct znovu objevili."

"Vymysleli. Jako kus stroje. Nýtovači jsou dobří opraváři, ale všechno jsou to hotové součástky, nápady, které postavil a rozbil někdo jiný. Tady se můžeš vykovat v novém ohni."

"Nemáš už dost ohně?" naposledy si odkašlala. "Chceš, abych byla tvůj přítel? Spolupracovala s tebou? Třeba mi dáš ještě nějaké další životní lekce?"

"Ne. To už je pryč. Už tě nechci vidět. A ty nechceš vidět mě. Ale můžeš začít nový život. Nebo tě můžu zabít, když na tom trváš, nebo můžeš zabít mě — a co pak? Převzít bar? Převzít hypotéku? Zaplatit za nápravu všech škod, které jsme právě napáchali? Podívej, buď budeš v červených číslech ty, nebo já."

Trochu se usmála a na chvíli to bylo jako za starých časů, v tom, jak je váš odraz v zrcadle podobný vám — nemůžete ho slyšet ani cítit, nemá žádné teplo, ale přesto něco cítíte. Věděl jsem, že jsem se k ní konečně dostal, a ne kvůli svému žvanění, ale jen proto, že mě zase viděla jako člověka. Je snadné zůstat naštvaný na fantoma, nebo před ním také utéct, ale s člověkem se musí počítat.

A tehdy Kirri řekl svůj názor. Déšť všude kolem nás najednou zmizel a ve vzduchu byl jiný pocit. Oba jsme si toho všimli a já konečně pustil její zápěstí — moje popálená ruka byla v agónii, ostrá, horká, hladká bolest — a rozhlédli jsme se, co se stalo.

No, viděli jste, jak to tu teď vypadá, ale představte si, jaké to bylo, sledovat, jak se to děje. Celý vnitřek místnosti ožil popínavými rostlinami. Vybíhaly po stěnách jako voda stékající dolů — rychle a plynule, mohutné červené květy se otevíraly jako zvony a vyplňovaly masivní díry ve stropě. Splétaly se dohromady, do fantastických vzorů, uzlů, kudrlinek. A ve vzduchu nad barem se vznášel Kirri, skoro se nehýbal, jen tam klidně plul, jak se místnost plnila životem. Přišly sem různé velké mozky, snažily se to pochopit. Tyhle popínavé rostliny se zřejmě nepodobají žádnému druhu, který by byl spatřen kdekoli, na jakékoli sféře, ze které sem lidé přišli. Kirri je právě vynalezl. Vzduch je tu díky nim tak vlhký, že i když je venku spalující poušť, lidé stojí u mě ve dveřích a nasávají ho jako chlazený nápoj.

Vinná réva se konečně přestala hýbat, Kirri se spustil zpátky na povrch baru, posadil se na něj a znovu znehybněl jako kaktus.

Elnor nic moc neudělala. Prostě vstala, rozpřáhla ruce a rozhlédla se kolem sebe. Nakonec se zeptala: "Kde se tu vzal?"

"Byl tady celou dobu."

Trochu si odfrkla. "No. Nechme toho. Protože ty se nemýlíš."

"Ne."

"Pořád mě štve, že jsi utratil naše peníze za tohle místo. Ale gratuluju. Proměnil jsi něco v nic."

"Všichni jsme na Nové Capenně proměnili spoustu věcí v nic. Ale ta láska byla skutečná."

"Dobrá," řekla a tiše hvízdla. Malý had byl přehozený přes nedalekou liánu; sklouzl na podlahu — možná trochu neochotně — zvedla ho a přehodila si ho přes ramena. Vyšla ven, aniž by se ohlédla.

 

Autor: Akemi Dawn Bowman
Překlad: Honza Charvát

 

No results
Další články
14. 6. 2024
Představení produktů, které můžete očekávat (a případně si pořídit) se sadou Modern Horizons 3.

8. 6. 2024
René se vrací, aby vám shrnul ty největší pecky, které v Modern Horizons 3 najdete!

6. 6. 2024
Nejočekávanější set roku je tu a s ním i Honza Adam, aby vám poskytl ty nejdůležitější informace.

30. 5. 2024
Rozrůstáme se a hledáme nového parťáka - backend vývojáře. Jsi to právě ty?

Kontakt

Najáda

Ondříčkova 2166/14

13000 Praha

Česká Republika

Otevírací doba

Po - Pá

12:00 - 19:00 h

So - Ne

10:00 - 19:00 h

Jsme také na


Heureka Ultimate Guard Premium PayPal Maestro MasterCard Visa

Made with ❤️ for gamers by gamers Copyright © 2024 najada.gamesDesigned by